Minimální posun (16.10./15)

4. března 2018 v 11:56 | Clara Black (Azzie) |  Něco jako deník

Dost dlouho jsem přemýšela, jestli deník skutečně nepřesunout na druhý blog, ale příliš jsem si zvykla na psaní sem... a taky na to, že ho sem dávám. Nějak už se stal součástí tohohle blogu, takže ho odsud škubat nechci, třebaže ho už asi příliš lidí nečte. Píšu ho i pro sebe, ne? Tak tu klidně může zůstat. Zní to i celkem pozitivně, ta myšlenka. Jenže taková skutečnost prostě není.


Hodně dlouhou dobu jsem deník nepsala. A když už, bylo to jinam - když jsem se naposledy deníkem taky probírala, snažila jsem se ho nějak spatlat dohromady ze všech těch zápisů souvislý deník. Je to celkem zdlouhavá práce a nejsem ani v polovině, ale nevadí mi to. Časem se k tomu přeci jen vrátím. Teď bych ale chtěla věnovat pozornost současnosti. Tenhle deník je vlastně něco jako projekt do budoucna. Budu vědět, jak jsem na tom před tím byla. Jak jsem se cítila a co se stalo. A proto na něm taky tolik záleží.

Nedávno jsem byla sama na pracáku, už podruhé. Bylo to strašný, šílený, hrozný. Naproti mě seděla nějaká moc hezká slečna a asi dvakrát se na mě usmála, vypadala moc mile. Podle všeho si všimla toho, jak moc nervózní jsem - a nebyla jediná, protože i ještě jedna starší paní se na mě stejně tak taky usmála, skoro jakoby se mě obě snažily uklidnit. Když jsem tam ale seděla v té čekárně, chytl mě příšerný záchvat. Najednou jsem nemohla dýchat, srdce se mi svíralo a příšerně bušilo. Bušilo tak nahlas, že mi tepalo v hlavě a já se strašně třásla. Cítila jsem, jak mi buší - ale nejen v hrudi. V krku, v rukách, v břiše, v hlavě. I ve tvářích. Nemohla jsem nic dělat. Udržel mě tam jen strach z toho, co by udělala máma, kdybych odtamtud odešla. Taky jsem uvažovala o tom, že bych se nechala hospitalizovat. Nemám pořádně vypracovanou diagnózu - a pokud bych ji měla, možná by se věci trochu pohly. Od hospitalizace jsem nakonec upustila ze strachu, ale včera jsme se k tomu s mámou znovu dostaly - a zase se hádaly.


 

Jiní, 2. kapitola

8. května 2016 v 9:32 | Clara Black (Azzie)


Špatná organizace, zveřejnila jsem ob-jednu kapitolu, takže dodávám ještě tu předchozí xD Takže pod touhle kapitolou najdete ještě tu navazující, pokud byste měli zájem. Dnes jsem nějaká zmatená, takže se mi to poněkud popletlo.


Jiní, 3. kapitola

8. května 2016 v 9:30 | Clara Black (Azzie)

Na tuhle část jsem se neskutečne těšila. Konečně se Phoenix a Faith setkají tváří tvář - a to doslova! Předtím jsem byla v noci už celkem ''rozepsaná'' a tak jsem napsala nejen kapitolu Města, ale nakonec i Jiných. Aktuálně mám rozepsanou další kapitolu Nemy a pak tuším zase Jiné, ale nějak jsem v posledních dnech nestíhala - zase pak napíšu článek. Převážně to bylo, protože jsem výjimečně nebyla doma - babička měla totiž narozeniny, tak snad se nezlobíte ^^

 


Hříšné město, 4. kapitola

4. května 2016 v 0:00 | Clara Black (Azzie) |  Hříšné město

Já se hrozně těšííím! Po téhle kapitole nastane konečně menší akcička, na kterou jsem se skutečně moc těšila - a upřímně doufám, že se vám bude líbit! :D Tehdy se konečně tak trošku propojí cestičky obou pohledů, ale... žádné spoilery. Nebudu spoilerovat, slibuju ^^


Recenze: Odvrácená tvář lásky

1. května 2016 v 21:16 | Clara Black (Azzie) |  Recenze knih
Tate se na nějakou dobu stěhuje ke svému bratrovi, doslova naráží na Milese - bratrova kamaráda, který je pěkně opilý a krásně jí blokuje svojí přítomností cestu do bytu... Ani ve snu by ji nenapadlo, že by si s ním mohla něco začít. Ze samotného začátku by ji snad ani nenapadlo, že by to mohl být přítel jejího bratra. Není mezi nimi ale absolutně žádný vztah. Přátelství? To jistě ne. Láska? Už vůbec ne. Přesto to ale mezi nimi pěkně jiskří, proto není divu, že se po sobě časem vrhnou. Jejich poměr je ale čistě o přitažlivosti, vášni - jen o sexu. Když do toho podivného pouta Tate jde, Miles udá dvě naprosto jasná pravidla: Tate se ho nesmí ptát na minulost a v žádném případě od něj nemá očekávat jakoukoliv budoucnost. Sex, všechno je jen o sexu. Ti dva si navzájem vyhovují a i ten poměr jim vyhovuje, nepotřebují víc. Alespoň tak si to Tate myslela, než její srdce zatouží po něčem větším, než je jen vzájemná přitažlivost...

Autorka Colleen Hoover si mě se svými knihami (Bez naděje, Život jedna báseň) již dvakrát získala. A její novinka Odvrácená tvář lásky (v originále Ugly Love) v tomhle ohledu bez pochyb nezůstává úplně pozadu.

Když jsem poprvé Odvrácenou tvář lásky viděla, hrozně se mi zalíbila obálka. Prostě mě tak nějak přitahovala, takže jsem si přečetla anotaci, k čemuž výrazně dopomohlo jméno autorky, protože Colleen Hoover už je pro mě určitým lákadlem. Ano, ta kniha mě zaujala. Sice jsem si nebyla úplně jistá tím, jestli to pro mě bude to pravé ořechové, ale... stejně jsem po ní sáhla. I přes tu zanedbatelnou nejistotu jsem ji rozečetla a nakonec hodně rychle i dočetla. Opět jsem byla emocionálně trošku... rozhozená, dalo by se říct. Ale jen v dobrém, samozřejmě!

Od děje jsem si příliš neslibovala - a jsem za to svým způsobem ráda. Už podle anotace je jasné, že se většina děje staví na vztahu mezi Tate a Milesem, ALE - je tu jedno podstatné ale. Celá kniha je totiž braná ze dvou pohledů. Jeden patří právě Tate, který je braný ze současnosti a druhý je Milesův, jen z minulosti. Vzhledem k tomu, že Miles bez pochyb už okusil odvrácenou tvář lásky, dává to skvěle smysl. Už vzhledem k jeho podmínkám, k jeho... tajemnosti. A také uzavřenosti.

Ze začátku mi to trošku vadilo, jaký Miles byl. Byl neskutečně uzavřený a možná až příliš tajemný, což na něj v některých chvílích vrhalo poněkud nepěkné světlo. Oproti tomu mi byla Tate celkem dost sympatická - sice ji nemůžu označit za nějak výrazný, originální anebo vyloženě zajímavý charakter, ale rozhodně má svoje kouzlo. Kdyby nebylo jejího absolutního poblázenění do Milese.
Tate je od samého začátku pevná postava, což se relativně mění ve chvílích, kdy je později s Milesem. Tehdy nastává nepříjemné klišé v podobě její vyměklosti. Už nestojí nohama pevně na zemi, jako obvykle, je naprosto, ale naprosto... mimo. To mě poněkud zklamalo, protože podobné věci se už téměř zákonitě objevují snad v každé knize, která disponuje podobnými atributy v ději. Jakmile se objeví vztah mezi mužem a ženou, jeden z nich z toho prostě musí být na větvi. Jinak by to zřejmě nešlo. Tak trochu jsem doufala, že bychom se tomuhle mohli v případě Hooverové vyvarovat. Bohužel.

Děj na čtenáře může působit poněkud slabším dojmem, ale to se během čtení přeci jen vychytá. Jakkoliv je v popředí vztah mezi Tate a Milesem, autorka čtenáře jen tak nezklame. O tom svědčí i skvěle vymyšlený konec a odhalení Milesovy tajemné minulosti, která se skutečně povedla. Díky dobře spojenému příjemnému, lehčímu námětu, který se mísí s určitou dávkou tajemného dramatu se Odvrácená tvář lásky čte téměř sama. Lví podíl na tom má jistě i autorčin styl psaní, který je nerušivý, chytlavý a velice čtivý. Colleen Hoover zkrátka ani potřetí nezklamala, třebaže je Odvrácená tvář lásky v porovnání s autorčinými jinými díly slabší.


Další články