Before the dawn /1

5. dubna 2013 v 9:36 | Clarush* |  Dokončené
Snad nejdelší příběh co jsem napsala. Existuje už minimálně měsíce.. a já na něj prostě zapomněla. Ale včera večer jsem si na to vzpomněla a dokončila jsem ho.
Postava Stelly - patří mojí kamarádce Simče. Simí.. moc díky za všechno seš supr kámoška! Tady máš svou Stellu finální verzy. Ne tu ze School of Eternity.. to jsem celý
zpackala.. xD
Co víc k tomu říct? :D Snad jen.. doufám že se vám to bude líbit :)

Sally byla nervozní. Dnes u nás bude CELÁ parta. Bože .. děsně se bojím. Vlastně se nebojím .. jen se obávám.
Snad nedojde na nejhorší scénáře, pomyslela si. Mezitím pan
Carter pokračoval v líčení jakési bitvy, o které možná ani nikdo netuší,že kdy proběhla. Vlastně ho téměř nikdo neposlouchal. Jako vždy. Melissa si celou hodinu česala vlasy a Katy si lakovala nehty. Sally ji sice neviděla, ale cítila ten děsný zápach laku na nehty. No a nikdo jiný než Katy tu není schopný lakovat si nehty o hodině. O hodině historie-pomyslela si suše Sally. Nenápadně mrkla na Dannyho. Asi jako jediný poslouchal ty povídačky o válce nevím kde, nevím kdy . Profesor Carter byl tak trochu blázen. Ale když jste ho líp poznali tak jste zjistili, že je docela milý. I když ho nikdo neposlouchal tak mu to nevadilo a otázky z testů věděli vždy předem - a proto ho měla většina studentů docela ráda. Asi ne přímo jeho ale spíš jeho hodiny. Protože si tu každý mohl dělat, co chtěl - a to se všem studentům logicky líbilo. Sally se chvíli snažila dávat pozor, ale pak jí přistál na stole papírek. Vzala ho .
´´Dnes večer u tebe! Moc se těším. Bude to legrace!! ´´
Katy. Její rukopis by poznala i kdyby ji pořádně majzli po hlavě. Vzala propisku a odepsala:
´´Jo. Taky se těším. Kdo všechno tedy přijde ?´´
A hodila papírek po Katy. Jenže tam nedoletěl. Spadl přímo před Dannyho na stůl. Ten se na něj zadíval a po chvíli si ho přečtl. Vytrhl ze sešitu kus papíru odepsal a hodil ho po Sally. Ta se na něj nervozně podívala a přečtla si ho:
´´Máš mejdan ? Jestli jo sem na seznamu hostů ? Danny´´
Sally nevěděla co dělat. Jak mu to má vysvětlit?

**
Bylo půl šesté večer a Sally neklidně pochodovala po pokoji.
Katy,Melissa,Jess .. a sakra! Amy. Ta tu má být taky. A! Jak mohla zapomenout na Stellu? Katy,Melissa, Jess, Stella .. jasně. Vanessa. Tu určitě taky Katy pozvala. To Sally nikdy nepochopila. Katy si zve spoustu lidí tam, kam nemá koho co zvát. Budou u Sally tak si snad ona měla rozhodnout koho pozvat a koho ne . Jenže ne .. Katy je tu prostě nej. Kápo. Boss. King.
Ale její obavy se rozplynuly s příchodem Stelly. Stella byla její Bff a okamžitě na ní poznala, že je nervozní-ale uklidnila ji a zabavila. I když by spíš měla Sally bavit Stellu. Všechny se skvěle bavily. Dokonce Melissa donesla staré fotky. No prostě .. žádná z nich si nemohla stěžovat. Bylo to dost fajn. Ona a jejich banda dnes budou spát u ní doma. Možná nejen dnes jak řekla Katy. Nejistě se podívala na Stellu hovící si v křesle s fotoalbem na klíně. Nemám se čeho bát. Jen spolu strávíme víc času. Její nejistoty si všimla i Jess.
´´Ty seš nervní .. ?´´ Zeptala se Jess. Sally chvíli přemýšlela a pak odpověděla:
´´Ne.. jak si na to přišla??´´ A snažila se to všemožně zakrýt. Nikdy ale NIKDY spolu nestrávily ani jedno celé odpoledne, na tož noc. A ještě k tomu u ní doma. Prostě byla nervní. Ale nechtěla to před ostatními přiznat. Potřebovala se uklidnit. Tak šla do koupelny. Stoupla si před zrcadlo a začala si česat vlasy. Pak se podívala do zrcadla.
Dlouhé hnědé vlasy, oříškové oči zvýrazněné hustými černými řasami a neklidný výraz. Sally Priceová. Kdo jiný. Zoufale si vzpomněla na svůj dnešní rozhovor s Dannym. Musela mu říct že tu budou jen holky .. poprvé kdy měla šanci ji musela odmítnout. Děs .. ach jo. Pomyslela si. Kdyby jí to tak vyšlo. Bohužel. Jak to sám řekl:
´´No .. ok. Tak někdy jindy.´´
Možná tak v příštím životě doplnila ho Sally v duchu. Bože. Já jsem tak děsná smolařka ..
Zbytek večera probíhal úplně normálně.
**
''Holky ? Já se děsně nudím .. '' Ozvala se Vanessa a vzala si čokoládový preclík.
''Fajn co budem dělat ? '' Řekla Katy jakožto královna.
''Já mám nápad. '' Řekla Stella a vítězně se usmála.
''Budeme si vyprávět příběhy! Jakýkoliv příběh, který jste někde slyšely nebo četly. Nebo si nějaký vymyslíte. Každá nějaký řekne. ''
Zdálo se to být šílené, ale všechny jsme souhlasily.
''Tak kdo bude první vyprávět ? '' Zeptala se Stella.
''Tak třeba já.'' Ozvala se Jess.
A začala vyprávět.
Tam odkud jsem je svatba opravdový důkaz lásky. Ale ne každého štěstí potká.
Do toho se okamžitě vložila Katy:
''No teda. Svatba ? Důkaz lásky ? Bude to slaďárna ? Ty já fakt žeru!''
Všechny jsme se na ni podívaly vyčítavě.
''Pššššt. Rušíš. '' Upštila ji Melissa.
Když už byl konečně klid Jess pokračovala:
Mě to štěstí potkalo. Ale vydrželo u mě jen na maličkou chvíli a pak mě opustilo.
Ale, že ta chvíle byla opravdu kouzelná. Byla jsem opravdu zamilovaná. Až po kořínky vlasů. O to bylo potom horší moje procitnutí.
''Ne! Nechoď ven!!'' Zakřičela Marry na Joshe. On se na ni otočil a pousmál se.
''Proč bych neměl ?'' A zasmál se.
''Víš, co se stane, když půjdeš teď ven!! ''
''Copak by se mi mělo stát?'' Řekl a znovu se zasmál. Šel k Marry a políbil ji na čelo. Pak odešel.
Marry jen doufala, že se vrátí.
Stála jsem na schodech svého opuštěného zámku. Nikde ani živáčka. Okna bouchala, jak si s nimi noční vítr hrál . Hodiny odbily půlnoc. Vyšla jsem ven a zamířila k městu. Nikde nikdo. Lidé si pamatují, co se stalo minulý rok. A ty předchozí čtyři roky. A to je dobře. Dokud nezapomenou .. budou v bezpečí.
Uslyšela jsem kroky. Otočila jsem se. No vida. Někdo tu zapomněl ..
Vytáhla jsem si meč a potichu se k němu blížila. Ten hlupák si mě ani nevšiml.
A pak jsem se napřáhla a bodla. A začala se svým každoročním rituálem.
**
Když jsem s tím bídákem skončila už začínalo svítat. Tak jsem zmizela do svého úkrytu a čekala, co se bude dít.
První člověk vyšel. Byla to starší žena. Když ho uviděla, vykřikla a utekla zpět domů. A jak plynul čas lidé vycházeli z domovů a zřeli mou hrůznou práci .. byla jsem čím dál víc spokojená. Pak, ale přiběhla nějaká dívka se slzami v očích.
''Joshi!!Já ti říkala ať nechodíš ven .. ! Tys mě neposlechl .. a opustil jsi mě .. ''
Jak jsem si tak prohlížela ten dav lidí, všimla jsem si, že v ústraní stojí jeden moc pohledný mladík. Chvíli jsem ho pozorovala. Jenže pak on zpozoroval mě. Okamžitě jsem se schovala. A slyšela:
''Bože!Jaká nestvůra může někoho zabít a ještě mu vyříznout srdce?!''
''Nevěsta. '' Ozval se mě neznámý hlas. A tak jsem se podívala, kdo to mluví.
Nemýlila jsem se. Byl to on ten, kdo mě zpozoroval.
''Ale proč to dělá?!'' Ozval se jiný hlas.
''Copak vy ten příběh neznáte?'' Ozvala se jedna stařena. A začala s vyprávěním.
''Je to pět let zpátky co tamhle žila Agnes.(A ukázala na nedaleký zámek) Byla z bohaté rodiny. Její rodiče ji měli moc rádi a ona všem pomáhala, jak jen to šlo. Byla jako náš anděl strážný. Dokud sem nepřijel Lord Thomas. On všechno změnil. Hned jak ji uviděl, chtěl si ji vzít. ona se do něj bezhlavě zamilovala. ''
''A co dál .. ? '' Ozval se někdo vzadu.
''Měli mít svatbu, jak už jsem řekla. Když si zkoušela svatební šaty byla neskutečně šťastná. Ale když šla ke kostelu všechno se pokazilo. Slyšela ho, jak se tam s někým baví. Že prý z ní bude dobrá oběť. A že si peníze rozdělí. A také .. že by si ji nikdy nevzal- neb je příliš ošklivá. Odporná jako netvor. ''
''A pak .. ?''
''Nikdo dodnes netuší kde se v dívce s tak mírumilovnou a nenásilnou povahou našlo tolik zloby a sklon k násilí. Ale všichni tušíme proč že ? On ji chtěl jen využít a také ji zlomil srdce. ''
''Ale co se tedy stalo?? ''
''Ubila jeho i toho jeho přítele k smrti. Když vešla do kostela měla pocuchané vlasy a šaty od krve. Proto se jí dodnes říká nevěsta s šaty v barvě krve. ''
''A to s tím nikdy nepřestane? ''
''Ne Jacobe. Ona nemůže. Je prokletá. Nedokáže s tím přestat. ''
Jacobe .. tak takhle se jmenuje. Je moc hezký .. ty jeho zelené oči .. a černé vlasy .. snad bude mít rozum .. pomyslela jsem si.
O pár hodin později jsem seděla sama v zaprášené jídelně. Z mého dlouhého rozmýšlení o smrti mě vytrhlo zaklepání. Škubla jsem sebou. Ještě aby ne! Ke mě NIKDO nechodí. Zvedla jsem se a pomalinku šla ke dveřím. Stál tam Jacob.
''Jdi pryč! Tady nemáš co pohledávat!'' Křikla jsem na něj. On se otočil a šel pryč.
Chytrý. Jenže pak se otočil a skočil. Rozbil skleněné dveře které dřív vedly na terasu a stál přede mnou. Rozeběhla jsem se nahoru po schodech.
''Počkej!!'' Slyšela jsem za sebou. Ale neohlédla jsem se . Ani nezastavila. Právě naopak. Zrychlila jsem. Když jsem doběhla nahoru okamžitě jsem vběhla do svého pokoje a zavřela dveře. On se opřel o moje dveře z druhé strany a povídá:
''Já ..nejdu sem jako nepřítel. Chci ti jen pomoct .. ''
''Nepotřebuju pomoct! To ty si pomoz a uteč! Dokud máš čas!!''
''Neodejdu.''
''Pokud chceš zemřít .. kvůli své troufalosti .. ''
''Ne. Kvůli své troufalosti ne. Kvůli naději a dobré vůli. Chci ti pomoct nech mě ti pomoct!''
''Já o tvou pomoc nestojím!! Nestojím o ničí pomoc! Chápeš .. ?!''
Vyrazil dveře. Tím jak ty dveře vyrazil mě srazil k zemi. Stoupl si nade mne .
''Proč odmítáš pomoc? Copak nestojíš o normální život jako dřív?''
Nic jsem neodpověděla. Jediné co jsem udělala bylo to, že jsem ho mrštně praštila do hlavy. Poté jsem ho odtáhla do města.
**
Zbytek roku probíhal absolutně stejně jako ten předchozí. Samota , klid ..
Už jsem o Jacobovi vůbec neslyšela. Díky bohu. Nechtěla jsem mu nic udělat ..
.. byl totiž opravdu moc hezký. Ale nejen kvůli tomu. Chtěl mi pomoct. To jsem ještě nezažila. Ostatní přede mnou jen prchali. On ne. Odvážil se za mnou přijít.
Sice jen jednou, ale odvážil se.
**
Další rok.
Jak už to každý rok bývá, připravuji se na svůj každoroční rituál. Ale tenhle byl jiný než ty ostatní. A bohužel ne v dobrém.
Když jsem vyšla ven, abych konala to, co každý jiný rok venku stál Jacob. Okamžitě jsem k němu šla. Nic jiného mi ani nezbývalo- nikdo jiný venku nebyl.
Když jsem k němu přišla, usmál se na mě. A vzal mi můj meč. Všechno se to stalo
tak rychle .. vzal meč a vyřízl si srdce. Když si ho vyřezával řekl mi:
''Tady máš moje srdce. Žij jako dřív .. '' A podal mi ho. Po chvíli zemřel. Opravdu jsem tohle nečekala. Zbavil mě mé kletby. Ale sám za to zaplatil životem. Po dvou dnech se konal pohřeb. Lidé se na mě stále dívali skrz prsty .. ale už se mě snažili pochopit. A všichni obdivovali Jacobůvt čin. Byl smutný. Ale dal mi nový život. Novou naději. A něco v co jsem mohla věřit.
Děkuji Jacobe. Děkuji, že si mě vyvedl z temnot na světlo. Za tvé srdce ti dávám to své. Agnes
Jess skončila s vyprávěním. Všechny jsme na ni hleděly s otevřenou pusou. Hlavně Katy. Takový příběh jsme žádná z nás nečekaly. Byl neskutečně smutný.
''Tak kdo teď ? '' Zeptala jsem se.
K mému údivu se ozvala Stella.
''Teď já. '' Řekla s úsměvem.
A začala vyprávět.
Už jste taky slyšeli, že jsou démoni bezcitní? Asi tak jako upíři. Suroví jako vlkodlaci.
Jenže ne tak úplně, že ?
Jmenuju se Damien. Jsem démon šesté třídy. Pro ty, kteří třídy neznají- jsem dost nebezpečný. Pracuju jako nájemný vrah.
Vlastně je zabíjení můj koníček.
Ale stačí jeden pohled .. jedna chvilka nepozornosti a všechno se změní. Budu přesnější. Stačil jeden pohled .. jedna chvilka nepozornosti a všechno se změnilo. Navždy.
Měl jsem se pomstít jednomu lovci za to, že pozabíjel půlku vlkodlačí smečky. Zbytek smečky nebyl schopen toho lidského bídáka zabít. Nechali se ovládnout strachem. Ale já strach neznám. Strach je jen pro slabochy.
Jenže, ale ani to není pravda, že ?
Chtěli po mě abych nezabil jeho, ale zničil mu dům a vyvraždil rodinu. Ale toho jsem nebyl schopný ..
Dům jsem spálil na popel . Jeho ženu , bratra a syna zabil . Ale nedokázal jsem dokončit to, co jsem začal .. prostě jsem nemohl . Bylo to jako bych byl v plamenech. Ztuhl jsem . Nemohl jsem se hnout. Sotva jsem dýchal . Jediné co jsem slyšel krom toho nádherného zvuku byl šepot větru a údery mého srdce.
Jediné co pro mě v tu chvíli existovalo byla ona. Ona a její housle. Stála na louce a hrála. Květy tančily ve větru .. a já ji měl zabít. Jak bych, ale mohl ?
Přestala hrát. Musela si mě všimnout. Polekaně ustoupila o pár kroků. Pravděpodobně věděla, co jsem zač.
''Ty .. ty co tu děláš ? '' Řekla nejistě.
''Já .. ''
''Ty .. ? ''
''Jen jsem tudy šel .. a slyšel, jak hraješ .. ''
''Stejně už jsem na odchodu.''
''Počkej!'' V tu chvíli jsem si uvědomil, že jestli půjde domů najde tam svou rodinu
na onom světě. A dům mají spálený. Nevěděl jsem co dělat. Ale co jsem věděl jistě bylo to, že ji nemůžu nechat jít domů. Ale jak to mám udělat ? Nouze nejvyšší .. vytáhl jsem růži s uspávacím práškem v květu a dal jí to. Přivoněla si
usmála se a usnula. Pak jsem ji vzal do náruče a odnesl k sobě. Sice to je proti
pravidlům .. ale co jsem měl jiného dělat ?
**
''Kde to jsem .. ? '' Řekla rozespale a promnula si své nádherně modré oči.
''Jsi u mě doma. ''
''Ale co tu dělám ? Pamatuju si , že jsme spolu mluvili na louce a pak nevím co se stalo .. '' A podívala se na mě.
Díval jsem se jí upřeně do očí. Byly modré jako lesní tůně. A v těch dvou tůních bych se klidně topil do skonání světa . Ale to mi nebylo přáno.
''Usnula jsi. ''
Uchychtla se. Byl to krátký , kraťoučký , ale sladký smích. Kdyby tak tušila co
se stalo její rodině .. nenáviděla by mě. Ale co bude, až se to dozví? Mám jí to říct ? Nebo ji mám nechat aby se to dozvěděla sama ?
Stella na chvíli přestala vyprávět. Podívala se na nás, pozorné posluchače a povídá:
''Tak co holky. Co byste udělaly vy ? ''
Já jsem chvíli přemýšlela .. a pak jsem se ozvala. Nikdo jiný totiž nebyl schopný odpovědět. Až tak se všechny zažraly do toho příběhu.
''Já bych nebyla schopná říct jí to. ''
''Jako Damien. '' Řekla Stella a pokračovala dál ve vyprávění.
''Já měla bych jít domů. Slíbila jsem otci , že mu pomůžu .. '' Řekla a znovu na mě upřela své nádherné oči. Její světle hnědé vlasy se jí draly do očí. Vzal jsem jeden ten pramen těch vlasů a dal jí ho za ucho. Chytla mě za ruku. Musím uznat, že jsem to nečekal. Chvíli jsem se zase topil v jejích očích .. a pak se to stalo.
Políbila mě. Asi to bude znít dost divně. Ale byl to můj první polibek. První a asi poslední. Já dřív neznal nic jako ''láska'' , ''přátelství'' nebo ''strach''. Jediné co pro mě existovalo, bylo zabíjení. Utrpení ostatních. Strach. To pro mě neexistovalo. Ale teď jsem strach cítil . Zcela pohltil mojí mysl stejně jako ten divný šimrající cit co jsem k ní choval.
Zlehka mi přejela rukou po tváři a usmála se.
''Půjdu. ''
''Počkej .. musím ti něco říct.''
''Ano ?''
''Já .. miluju tě. A to co jsem udělal .. já netušil .. omlouvám se. Odpusť mi prosím.. ''
Znovu se pousmála.
''Co jsi udělal ? Za co se mi omlouváš ? '' Řekla mi stále s lehkým úsměvem na rtech.
Sevřelo se mi hrdlo. Cítil jsem bodavou bolest u srdce. Nemohl jsem jí to říct.
Ale na druhou stranu nemůžu jí to tajit ..
''Já .. já zabil tvou rodinu .. bože odpusť mi .. já netušil , že tě potom potkám!''
''Tak počkat počkat. Neříkala si že nebyl schopný jí to říct ? Tak jak to že jí to řekl ? '' Ozvala se Melissa.
Stella se na ni podívala a usmála se.
''On věděl, že jí to musí říct. Nemohl jí to tajit- natož lhát jí kdyby se ho zeptala, jestli o tom něco neví. A teď když dovolíte bych to ráda dopověděla.''
Její úsměv se změnil. Zmizel. Z jejích modrých očí se draly slzy. Slzy smutku a také zklamání. Vyběhla ven. Běžel jsem za ní. Už jsem ji doháněl a pak jsem uslyšel hlasy. Upíři. Vběhl jsem tam a vytáhl si meč. Všem jsem posekal hlavy.
Ona ke mě běžela .. objala mě. A pak jsem si to uvědomil. Nabodla se na můj meč. Smutek to je také pro slabochy. Jestli ano tak jsem slaboch. Poprvé v životě jsem totiž cítil na svých tvářích slzy. Slzy smutku. Vytáhl jsem z ní ten meč
a držel ji v náručí. Než zemřela řekla mi :
''Odpouštím ti .. '' a zase se opravdu zlehounka pousmála. Pak se její nádherné oči se navždy zavřely. Smrtelníci jsou neskutečně lehce zranitelní. Ale i srdce toho nejtvrdšího démona není navždy z ledového kamene. Jediné co mi po ní zůstalo, byla nekonečná bolest v srdci a její housle. ONA mě změnila. Už jsem
přestal se zabíjením, ale pomáhal jsem. V naději, že někdy narazím na takovou, jako byla ona.
Odpočívej v klidu Melanie. Houslistko mého srdce.
To už to Jess nevydržela a rozbrečela se. Statečně se držela celé dvě minuty to se musí nechat. Ale jak to bylo v tom příběhu řečeno: Ale i srdce toho nejtvrdšího démona není navždy z ledového kamene. Což platí i o Jess.
''To bylo tak .. dojemný. '' Ozvala se Jess a zase se rozbrečela.
''Tak kdo teď ? '' Zeptala se Stella. Pak se podívala na mě. No jasně. Chce, abych teď vyprávěla já. No dobře.
''Tak teď třeba já. ''
A začala jsem vyprávět.
Taky si někdy pokládáte otázku, kde jsem udělal(a) chybu ? Já téměř pořád .. zažila jsem věci o kterých si by si většina lidí myslela ,že jsou nemožné. Ale to není pravda.
''Ehm .. Sally ? Otázečka. Máme si už připravit kapesníky ? ''
''Ale jo. Jen si je vezměte. '' Odpověděla jsem pobaveně.
A pokračovala.
Asi si říkáte, co tím chci říct. A po pravdě .. těžko se to vysvětluje. A také ne všichni to dokážou pochopit. A ne všichni tomu dokáží uvěřit.
Kdo, že jsem ?
Jmenuju se Isobella. Žiju už několik tisíc let. Jsem na útěku. Nemám rodinu. Jsem jako štvaná zvěř. Ale před mým osudem není úniku.
Jak to všechno začalo ?
Zcela nevinně .. Zamilovala jsem se. Ale jak už to bývá do nesprávné osoby. Ten do koho jsem se zamilovala byl totiž .. upír.
A, že by to byl bůhví jaký romantik a, že by si mě bůhví jak vážil to opravdu ne. Když zjistil co jsem byla jsem jen .. ''svačinka'' . A příležitostný doprovod. A také majetek. Byla jsem jako trofej. Jediné za co jsem mu byla vděčná bylo to ,že mě neprozradil. Nechal si mě jen JEN pro sebe. Nehodlal se dělit. A já byla příliš slepá na to aby mi tenkrát došlo, že mě jen využívá.
Jenže to se jednou změnilo.
13. 4. 1248 Městečko East Forbes
''Jamesi!Počkej!''
James se otočil a usmál se. Ten jeho děsivý úsměv dokonale podtrhovaly jeho upíří tesáky.
''Pospíchám. Dělej, co chceš? Neseš, co jsem chtěl?''
''Ach, ano ! ''
''Skvělé. Nemůžu se dočkat, až to vyzkoušíme.''
A odešel nahoru. Vyšel po schodech a zatočil do levého křídla. Zastavil se na konci chodby a zaklepal.
''Dále.''
Otevřel dveře a vešel dovnitř. Okamžitě se usmál. Tentokrát ne děsivě, ale upřímně - možná radostně. Stála tam Isobella a služka jí utahovala korzet. Její nádherné rudé vlasy dokonale ladily s jejími šaty. Šarlatově červené vlasy jí splývaly až k pasu a jemně se vlnily.
''Ták hotovo. Ještě něco má paní ? '' Zeptala se služka.
''Ne, to je vše. Můžeš jít.''
James si Isobellu prohlížel ze všech stran a povídá:
''Přišlo pár mých přátel. Rád bych vás představil.''
''Ovšem.''
''Musíš uznat, že mám dobrý vkus.'' A podíval se na ni.
''Ano to ovšem .. ''
Sešli dolů. Všichni na ně zírali jako vždycky. Nikde nenajdete dokonalejší pár než je Isobella a James. Celý večer probíhal absolutně dokonale. Jak jinak že ? James má vždy všechno dokonale zorganizované. Ale ne všechno se dá zorganizovat.
Zatím co se James bavil se svými ''přáteli'' Isobella se šla projít do zahrady. Obešla rozkvetlé záhony a zamířila k altánku.
A pak si všimla, že už tam někdo je. Otočila se jako, že půjde zpátky.
''Počkejte. Neodcházejte. ''
Isobella se otočila. Přímo k ní šel velice VELICE pohledný mladík. Jeho oříškově hnědé oči sledovaly každý její pohyb. I ten sebemenší.
''Já .. nevěděl jsem, že sem někdo chodí.''
''Občas sem chodím když .. ''
''Vás nechá Lord James samotnou ? ''
''Ano.''
''Rád bych vám dělal společnost. Pokud byste chtěla.''
Nevěděla co říct. Jen ho pozorovala.
''No jestli vás to nebude obtěžovat .. ''
''Jak by mě to mohlo obtěžovat? Bude mi potěšením dělat vám společnost!''
Isobella se zarůžověla a šla si sednout do altánku. On si sedl vedle ní.
''Jak se jmenujete ? '' Řekla trochu stydlivě Isobella.
''William,paní. ''
''Neříkejte mi paní. Jsem Bella.''
''Já myslel, že .. ''
''Mi všichni říkají Isobella ? ''
''Ano .. ''
'' Tak vy mi budete říkat Bella ano Williame ? ''
''Pro vás jen Wille. ''
Pousmála se a zase se zarůžověla.
''Omluvte mě.''
A odešel. Ona se za ním smutně dívala, dokud jí nezmizel z obzoru. Chvíli tam seděla jako bez duše a pak uslyšela kroky. Okamžitě se rozzářila. Vracel se.
''Pro vás Bello.'' A podal jí bílou růži.
''Vy nejste jako ostatní Bello. Vy jste jiná .. jste jako bílá růže mezi rudými .. jako sníh v létě .. jako ranní rosa na květinách .. ''
''Nelichoťte mi tolik prosím .. začínám se červenat .. '' Řekla Isobella stydlivě a opravdu se červenala. Kroky. Někdo k nim rychle mířil.
James.
''Co tu děláš Isobell ? Všude jsem tě hledal!''
''Já , já já .. jen ''
''Jen co ?! '' A pak si James všiml Williama. Okamžitě se rozzuřil. James se napřáhl a vší silou udeřil. Ale ne Williama. William se jen ustaraně podíval na Isobell která lapala po dechu. Udeřil Isobellu. Ale to neměl dělat.
14.4. 1248 Městečko East Forbes
''Včera jsem se zase neovládla. On .. on chtěl udeřit Williama! Musela jsem ho potrestat. Jenže netuším jestli jsem nepotrestala i sebe. Williama jsem ještě neviděla. Bojím se , že už ho neuvidím. Protože viděl co jsem udělala Jamesovi.
A také se bojím toho, že se brzy všichni dozví co se stalo. Musím odjet z města. To je jediné řešení. Ale zase musím vidět Williama. Najdu Williama a pak odjedu.
I když bych si kvůli němu přála zůstat. Jamesovo tělo jsem spálila. Nic jiného jsem ani udělat nemohla - jinak by někdo mohl najít nějakou jeho ''část'' . Jdu hledat Williama.
A zaklapla svůj deník. Uklidila na tajné místo. Vzala si plášť a šla hledat Williama.
**
William pochodoval po pokoji. Z jeho pochodování a přemýšlení nad, ani nechtějme vědět, čím ho vyrušilo zaklepání.
''Dále.''
Do pokoje vešla Isobella. Vzhlédl k ní, nadechl se a povídá:
''Já .. k tomu včerejšku .. nechtěl jsem tak rychle .. ''
''Zmizet .. ? ''
''Ano.''
''Jde o to , že .. víte, ani já nejsem člověk. ''
Isobella se na něj podívala udiveně. Ne, že by ji to opravdu hodně překvapilo ,
konec konců je ve městečku , které je pod nadvládou upírů .. ale trochu ji to zaskočilo. Bylo to totiž trochu zvláštní vyjádření ''promiň'' .
''Asi si teď pokládáte otázku, co jsem zač. A mohu vás uklidnit. Nejsem upír. ''
Oddechla si. Upíry neměla moc v lásce. Byli příliš .. impulzivní. A někdy i dost hrubí. Málokdy se dokázali ovládnout . Ale někteří byli neuvěřitelně okouzlující ..
.. a arogantní.
''Takže když ne upír tak .. ?''
''Vlkodlak.''
Isobella ztuhla. Vlkodlak ?! Bože to .. nemůže být pravda !!! Ale je to pravda.
Proč by jí o tom William lhal ?
''Ale proč jste tedy utekl ? ''
''Abych vám neublížil. ''
East Forbes Současnost.
Isobella stála na místě kde dřív bývalo náměstí. Teď tam stála jen poničená kašna. Také zbytky domů. Vzhlédla dál dopředu. Stál tam pořád stejný zámek.
Jen byl starší a poničený. Ale z celého městečka se zachoval nejlépe. Šla blíž.
Zahrada byla absolutně v dezolátním stavu. Ani kytička. Lavičky už tam ani nestály. Zavřela oči a vzpomínala.
14.4. 1248 East Forbes
''Bello, já vím , že asi nejsem žádný princ na bílém koni , ale já .. nemůžu tě ztratit.''
Isobell chvíli přemýšlela pozorujíc zahradu z okna. Pak odpověděla:
''Pochop .. já .. ''
Do pokoje vtrhla banda upírů. William se pohotově přeměnil a okamžitě se na ně vrhl.
13.4. Současnost
Isobell otevřela oči. Stála kousek od altánku. Tam kde se seznámili. Po tváři jí sjela slza. Opět zavřela oči a vzpomínala.
14.4. 1248 East Forbes
Upíři byli v evidentní přesile. Ale William se nevzdával. Stále bojoval. Tak jak to
upíři říkávají - do poslední kapky krve. Isobell se okamžitě na upíry také vrhla,
ale on ji odstrčil pryč. Tuhle bitvu si chtěl vybojovat sám. Upíři po něm neustále chňapali a kousali ho .. ale pak se ozval výstřel.
Isobell okamžitě běžela k němu. Jeden z upírů se vítězně smál . Stříbrná kulka .
William byl opět v lidské podobě. Isobell ho držela v náručí a snažila se mu dát svou krev aby ho zachránila . Ale on ji odmítal.
''Nezapomeň na mě .. '' Zesláble William zašeptal.
Isobell plakala. Její slzy tekly z její tváře .. padly na tu jeho a tekly po jeho tváři.
Naposledy se na ni usmál. A ona ho políbila. Když se od něj odtáhla, byly již jeho tváře prochladlé. Jeho oheň díky, kterému hřál už pohasl. Zemřel. Zemřel, aby ji ochránil a zemřel v její náruči.
13.4. Současnost.
Isobell seděla v altánku. Lehký jarní vánek si hrál s jejími vlasy. Pak cítila jemný dotek na ruce. Vzhlédla. William. Jeho duch. Je stále s ní - aby ji ochránil. A nikdy ji neopustí.
''Boooožééééé! To je tak smutný! '' Zařvala Vanessa a všude po tvářích jí tekly slzy.
''Kdo teď ?'' Zeptala jsem se.
Vanessa přestala brečet.
''Tak teď já.''
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Livv Livv | Web | 5. dubna 2013 v 10:38 | Reagovat

:O Tady mi došly slova! :)

2 m-ruselova m-ruselova | E-mail | Web | 5. dubna 2013 v 10:53 | Reagovat

nemám slov :)) je to vážně super :))

3 assaultsecret assaultsecret | Web | 15. listopadu 2013 v 20:54 | Reagovat

to co mluvila o tom upíru a vlkodlaku mi přijde hooodně moc podobné kathrin piersc z upířích deníků .. :D pozmněnila jsi to, alle uznávám, jinak pěkný :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama