Probuzení* /2

5. dubna 2013 v 9:29 | Clarush* |  Probuzení
Tramtadadá Smějící se Slíbené pokračování od Probuzení.. Sáro. Jestli tohle čteš.. tak moc dobře víš že jsem to psala asi nejvíc kvůli tobě Smějící se
Kdyby bude pokračování netuším.. ale možná už brzo.. konkrétněji to říkat nebudu protože netuším co zase budu psát.. xD


Becky si sáhla na hlavu. Ucítila jen něco lepkavého. Přejela si rukou po tváři. Pak se podívala na svoje ruce. Bože! Tolik.. krve.
Najednou se jí začalo všechno rozmazávat. A pak přišla bolest..

**

''Becky.. chodím tu za tebou už dlouho.. vím, že mi asi neodpovíš.. ale jdu ti říct co je nového. Pamatuješ, jak jsem ti říkal, že se mi líbí Amy? Jak si mi tenkrát radila abych jí všechno řekl ? Udělal jsem to. A víš co ? Chodíme spolu.. Moc děkuju.. je škoda, že tu už nejsi s námi tak jako dřív.. ty tu jsi, ale nemůžeš nám odpovídat.. ''
''Mů.. můžu.. '' Ozvalo se ochraptěle.

Carter se okamžitě zvedl a šel hned k Beckyiné posteli a chytl ji za ruku.
Becky otevřela oči. Když ji takhle Carter viděl po tak dlouhé době nezadržel slzy. Jeho sestra.. je zpět.

''Becky!''

Becky se na něj podívala a zarazila se.

''Kdo.. kdo jsi ? A bože.. ! Kdo jsem já ?!''

**

Milý deníčku,
Dnes se mi stalo něco zvláštního. Probudila jsem se v nemocnici a nepamatovala jsem si ani vlastní jméno. Nic jsem si nepamatovala- a ani nepamatuju.
Jmenuju se Becky Thorneová. Mám bratra. A víc o sobě nevím. Ano a mám rodinu.
Máma.. tedy no ano máma říká, že jsem měla před rokem nějakou nehodu a upadla jsem do komatu. Probudila jsem se až dnes- po roce.
Nevím, kdo je můj nepřítel. Nevím, komu můžu věřit.

Zaklapla deníček a uklidnila ho pod polštář. Ta malá černá knížečka pro ni teď měla neskutečně velký význam- měla se komu svěřovat aniž by měla pochybnosti ohledně toho, že to může být bývalý nepřítel..
Zhasla lampičku. Je čas jít spát.. zítra jde poprvé do školy. Tedy ne poprvé. Poprvé od té nehody.
Na svůj první školní den si nepamatuje. Takže tohle je její nový - první školní den.

Bude to divný.. nikoho nebude znát. Nedokázala pochopit jak ji jen mohli.. Caren a Josh - tedy její rodiče nechat jít tak brzy do školy.
Bohužel oni zastávali ten názor, že jí možná škola pomůže si vzpomenout. Vzpomenout si a případně si najít znovu přátele.
Ale to ona nechtěla. Bála se. Nevěděla s kým se bavit. Připadala si jako by tam vůbec nepatřila. A možná to tak i bylo..

**


'' Je tu někdo ? '' Její hlas se nesl mlhou po celém hřbitově. Přelétal přes náhrobní kameny.. přes sošky andělů..

.. ale žádné odpovědi se nedočkala.

Brána se se zavrzáním zavřela. Becky se prudce otočila. Nikdo tam není. Byl to jen vítr..
Šla dál.

Rozhlížela se, ale stále nikde nikdo. Ani živáčka. To je logické- je noc. Ale proč je tu tedy ona ?
Zakopla o kámen a spadla. Otřela si z tváře zbytky vlhké hlíny a zvedla se. Už chtěla jít, ale vrátila se a podívala na náhrobní kámen, před který spadla.
Milovaná kamarádka a dcera Becky Garcia.
Oklepala se a promnula si oči. Opravdu. Vidí dobře.
Zmocnil se jí strach. Otočila se, že půjde pryč- ale stál tam kdosi v černém kabátě.

''Pomoz mi.. '' Řekl a natáhl k ní ruku. Byla od krve. Pak spadl na zem.

**

Becky se vzbudila celá udýchaná. Jasně slyšela jak její srdce silně a rychle bije.. Becky Garcia. Hřbitov. Někdo v černém. Brána. Mlha. Ruka od krve.
Podívala se na budík- 6:02. Vypla ho a šla dolů. Dnešek nebude asi úplně nejlepší, pomyslela si.

**


Vzala si ovesné vločky s čímsi, pro co snad nikdo neměl název. Bylo to malé a zkroucené a křupalo to. Aspoň něco snědla. Kdo ví, jestli ve škole vůbec NĚCO sní.
Ospale znovu vyšla po schodech nahoru. Sedla si na postel a oklepala se zimou. Ne, že by jí opravdu byla zima.. měla na sobě měkoučký a teplý župan - ale po zádech jí přebíhal mráz z toho, jak to dnes ve škole dopadne. Nevěděla totiž, co má čekat..
Zvedla se. Pomalu vzhlédla k zrcadlu a přistoupila blíž. Podívala se na sebe.

**

Když už pomalu scházela schody dolů připravená jít do školy - Josh s Caren ji zastavili.

''Víme, že to pro tebe dnes možná bude trošku těžké a matoucí.. ale neboj se. Celou dobu tam budeš s Carterem. ''
Trošku?! Strašně moc! Bojím se jak.. ale mají pravdu bude tam Carter. Alespoň něco. Je to přece můj brácha ne?

''Dovolíte, rodičové? Já odvedu Becky do školy. Jinak přijdeme oba pozdě.. a to byste přece nechtěli? Tak pojď Becky.''

A vzal ji za ruku a odváděl pryč. Nasedli do auta a Becky smutně pozorovala jejich dům, jak se od nich vzdaluje. Celý ''svět'' kde se cítila jakž takž v bezpečí, se jí najednou neskutečně rychle vzdaloval. A přibližovala se k druhému ''světu'' který ji děsil. Netušila s kým se bavit. S kým se nebavit..
Pohltila ji nervozita. Určitě na ni budou všichni buď koukat jako na podivína nebo jako na chudinku. Co je vlastně horší? Chudinka nebo podivín?
Auto zastavilo. Překvapeně zamrkala - nečekala, že tam budou TAK rychle.

**

Vylezla z auta. Škola. Lidi. Měla by být ráda.. tak proč je tak nejistá a vyděšená?

**

Carter ji odvedl k její skříňce, ukázal jí kam pak jít do třídy a pak se vypařil. To je teda podpora.. pomyslela si.
Otevřela skříňku a prohlížela si to, co v ní měla. Nalepená fotka s někým.. ? Učebnice, sešity, zrcátko.. a spousta dalších zbytečností. Ale nic co by jí bylo povědomé.

No. Budu to tu muset vydržet.. pomyslela si a zašmátrala v kapse. Vytáhla mp4 přehrávač a sluchátka. Pustila si jednu ze svých oblíbených písniček - bylo jí jedno co poslouchala tehdy.. teď poslouchá to co poslouchá. Vzala si sluchátka, zavřela skříňku a šla.
Lidi se na ni otáčeli jako by právě vstala z mrtvých. Pravdou je, že by to s trochou přikrášlení mohla být i pravda.

**

Když přišla do třídy tak se nejistě rozhlédla. Hlava jí klesla a šouravým krokem došla k prázdné lavici. Sedla si a hlavu položila na lavici.
Tohle nebude nejlepší den. Ale s hudbou jde všechno líp. Dala si ji víc nahlas a chvíli pozorovala světlo, co bylo nad ní. A to jí připomnělo probuzení v nemocnici. Taky měla nad sebou světlo..
Začala si hrát s náramkem. Dostala ho od Cartera - prý ho nosila už dřív a byl to její šťastný náramek. Tak se rozhodla si ho vzít.
Jak s ním tak kroužila na ruce znovu, zpozorovala jizvy na zápěstí. Nebyly to jen bezmyšlenkovité čáry. Byla to jedna velká jizva, kterou měla obtočenou od lokte po zápěstí. A na ni se vázaly další. Vypadalo to jako nesrozumitelné znaky. Z jejího dumání ji vytrhl zvuk zvonění. Zvonění. Ani to si nepamatuje.
Do třídy vešel učitel - docela mladý chlapík a sebejistě se rozhlédl po třídě. Všichni se postavili. On kývl a všichni se posadili.
Ještě jednou se rozhlédl po třídě. A jeho pohled se zastavil právě na Becky.

''Slečna Garciová.'' Řekl s téměř posměšným tonem.
Becky se na něj podívala a jako by mu pohledem říkala jak moc už toho tady má dost.
''Stavte se po hodině v mém kabinetu. Ano?''
Kývla.

**

Po hodině šla k němu do kabinetu. Bylo to jako nechat se pohltit tmou a naplnit si jí hlavu.. i srdce. Zatemnit si mysl. Tak si Becky připadala. Ztracená ve tmě.. která ji zcela ovládla.
A hned tak nehodlala opustit.
Zaklepala. Ozvalo se jakési ''dále''. Pomaloučku otevřela dveře a vešla dovnitř. Učitel, jehož jméno jí nezůstalo v hlavě, na ni vzhlédl od hordy papírů.

''Posaď se Becky.'' Řekl klidným a vlídným hlasem.
Becky poslechla a posadila se - hned naproti němu. A té obří hordě papírů.. která na ni zlověstně hleděla ze stolu. Tedy.. jak vlastně může horda papírů hledět když nemá oči..?

''Asi si říkáš, proč jsem si tě sem zavolal.'' Řekl a zatočil se na židli.

Becky ho jen mlčky nechápavě pozorovala. Hleděla mu přímo do očí.. a uviděla náznak.. čeho?

Naděje?
Pochopení?
Minulosti..?


''Slyšel jsem, že si vůbec nic nepamatuješ. A rozhodl jsem se že se ti pokusím pomoct.. si vzpomenout. Tedy ovšem pokud budeš chtít. ''

Beckyin pohled se změnil z pohledu prosté zvídavosti na pohled plný jasné touhy po vědění. Touhy po vědění.. touhy po vzpomínkách. Touhy.. po poznání minulosti.

''Jak mi chcete pomoct?''
''Takže přece jen máš zájem. To jsem rád. My dva.. jsme si dřív rozuměli, víš?''
''Odpovíte mi..?''
''Ano Becky. Odpovím ti. Ale je toho tolik co jsi zapomněla..-''

**

Becky ležela na posteli a pozorovala strop. U okna jí cinkala zvonkohra.
Nemohla na to přestat myslet. Ona.. že by byla? To je hloupost. Nejdřív by měla zjistit co se dělo toho dne na hřbitově. To je její jediná šance na zjištění pravdy.
Vzala si do ruky ten malý sáček, co jí Alexey dal. Bože.. Alexey. Bude svému učiteli tykat jen díky tomu že tvrdí že si dřív velice rozuměli.. ale nevysvětlí jí, jak to myslel.


''Na to budeš muset přijít sama..-''

Jeho poslední věta před tím než odešla.

Rozevřela sáček. Chvíli obdivovala nádhernou černou stužku, kterou byl sáček převázaný.
V sáčku bylo několik kamenů a čaj. A ještě malá černá krabička. Vytáhla ji a prohlížela si ji.

Po chvíli už nezvládla vzdorovat své zvědavosti a otevřela ji.
Byl v ní řetízek a na něm prsten - lebka a na ní had. Řetízek znovu uložila do krabičky. A začala si prohlížet kameny. Vlastně to byly kamínky. Některé z nich se dokonce daly navléknout na řetízek.
Ametyst. Obsidián. Onyx. Tygří oko. Růženín. Karneol. Hematit. Topaz…

Becky udiveně zamrkala. Kde.. se to.. v ní bere? Že bych se předtím vyznala v kamenech?
Vzala si do ruky onyx a sevřela ho v pěsti. Musí mít svůj důvod, proč jí to Alexey dal. Stejně jako to proč jí řekl že, knihovna je místo vědění a že tam může naleznou odpovědi na některé své otázky.. pokud se bude řádně dívat.
Vzala onyx a navlékla si ho na černou šňůrku. Šňůrku si uvázala na krk a znovu si lehla.

Knihovna.. kameny.. prsten..
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Livv Livv | Web | 5. dubna 2013 v 10:36 | Reagovat

Ze začátku jsem se zarazila, protože začátek jsem už četla. Pak jsem si uvědomila, že tys sem nakopírovala i tu 1. část :-D
Jinak ta druhá... Co jsou ty kameny zač? A ten učitel... Pokud je mladý, že by po ní vyjel? Hůů :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama