Hladové hry /11

3. srpna 2013 v 12:44 | Clarush* |  Hladové hry
Táákže, mám tu pro vás 11.kapitolu Hladových her. Musím říct, že jsem ji chtěla napsat už v noci, ale měla jsem jisté problémy s internetem, takže bych to sem nemohla dát. Krom toho... viděla jsem padat hvězdu Nevinný (Popré v životě! :D) A taky musím uznat, že psaní této kapitoly bylo velice vyčerpávající (ono už jenom hraní HG-RPG bylo včera vyčerpávající, protože - zkuste si hrát, když se neustále smějete?! :D) Ale moje kecy asi nikoho nezajímají :D Táákže se přesuneme k té 11.kapitole, (jéééj, 11.kapitola - můj osobní rekord, tak daleko jsem se ještě nedostala :D) snad se vám bude líbit :) A nebude vám vadit, že je to trochu delší :D


Jessica na Treie zírala, jako by nevěřila tomu, co právě udělal. Ale on to udělal, v tom byl ten háček. Udělal to, ale ona tomu stejně nevěřila.
''Okamžitě se vzchopíš.'' Řekl Trei prostě, vrátil se ke dveřím, které vykopl, vrátil je na místo a provizorně opravil. Jessica na něj stále zírala. Vypadni nebo přijdeš o hlavu. Nebo o něco jinýho, je mi to jedno. Vypadni nebo ti vyškrábu oči a udělám z tebe dáreček pro Capitol, pomyslela si naštvaně Jessica. Ale Trei neodcházel, jen tak tam stál a čekal, až se Jessica vzpamatuje.
''Právě odcházíš.'' Sykla naštvaně Jessica.
''Nemyslím si.'' Řekl Trei a Jessica měla chuť mu doopravdy vyškrábat oči. Bez nich by mu to slušelo víc, pomyslela si, když si ho tak představila - bez očí. Jessica vzala lahev a hodila ji po něm.
''Řekla jsem, že odcházíš!'' Křikla na něj Jessica, protože toho už vážně měla dost. Přijít a přaštit někoho je jedna věc, ale přijít, praštit někoho a ještě nechtít odejít, je věc druhá. Trei lahev chytil a odhodil pryč.
''No tak, umíš to líp.'' Řekl a Jessica si představila, co by s ním udělala v aréně, kdyby jí TOHLE řekl.

Usekla by mi hlavu. Měla by tvář potřísněnou jeho krví, ale ani to by jí nestačilo. Useknula by mu všechny končetiny a zbavila by je svalů tak, aby jí zbyly kosti. Poté by ho přesekla na dvě poloviny v pase a těmi kostmi z jeho končetin by ho zase spojila, jako by to nebyly kosti, ale párátka...

''Jen do mě. Třeba mě zabij. Alespoň mi to usnadníš.'' Řekl jí Trei s ledovým klidem. Jessica ale věděla, že kdyby ho zabila, mělo by to spíš víc výhod pro něj, než pro ni. Ne. Ona kdyby mohla, mučila by ho. Ale ne tak, aby zemřel. Bože! Na co to myslím?! Ne tohle ne, pomyslela si Jessica, protože tyhle představy byly víc než... odporné. A patřily do arény, ne do jejího současného života.
Jessica po něm hodila ještě jednu lahev, ale už ne ze vzteku, ale spíš ze zoufalství a utekla pryč. Trei lahev chytil a ještě v ní dokonce něco bylo, tak obsah lahve vypil a odráčel.


Jessica sebou trhla. Tohle nebyla jedna z jejích nejhezčích vzpomínek. Ten pocit... zoufalství a vzteku... Byla to velice špatná kombinace. S povzdechnutím zavřela deník, odložila pero a zvedla se. Nemůžu neustále sedět doma. S touhle myšlenkou se zvedla a odešla.

**

Jessica došla na louku. Měla louku ráda, protože sem nechodilo moc lidí... a měla ráda přírodu. Často si tu lehla do trávy a strávila tu celý den a kolikrát i celou noc. Bylo to její nejoblíbenější místo. Zamyšleně si sedla a pozovala, jak si vítr pohrává se stébly trávy nejen okolo ní, ale po celé louce.
Trei došel na louku. Původně si tu chtěl vyčistit hlavu, ale když zahlédl Jessicu, nevěděl co dělat.
''Ale ale. Kohopak to tu máme?'' Řekla Jessica, když si Treie všimla.
''Jo... Ahoj...'' Řekl Trei a posadil se poblíž ní. Neseděl příliš daleko, ale držel si jistý odstup. Copak? Pomyslela si Jessica, ale nic neřekla. Přemýšlela.
''Seš spokojenej?'' Vyhrkla po určité době mlčení.
''Řezala jsi se?'' Opáčil Trei. Ne. Samozřejmě, že ne! Ale nejsem si jistá, jestli to je díky tomu, že si mě praštil a naštval, pomyslela si Jessica.
''Ne. Už je to nějakou dobu.''
''V tom případě jsem spokojen.'' Řekl Trei. ''Pořád bys po mě něco chtěla hodit?'' Zeptal se. Trošičku, pomyslela si Jessica, ale věděla, že by po něm už nic nehodila, protože věděla, proč to udělal. Ale i tak na něj byla naštvaná. Ne protože ji praštil, ale proto co jí řekl.
''Po tvojí krásné poznámce, kterou si tak slavně pronesl po tom, co jsem po tobě hodila lahev? Možná... ale nejsem taková, takže ne.'' Řekla popravdě. ''Kdybych po tobě něco hodila, nic by to nevyřešilo.'' Dodala.
''Vylít vztek pomáhá... tak jen do toho...'' Řekl Trei a Jessica už měla vážně chuť po něm něco hodit. Co ode mě vlastně chceš? To by mě opravdu zajímalo, pomyslela si, ale nahlas to neřekla.
''Kdybych byla naštvaná, tak ležíš rozházenej všude možně.'' Řekne a s úsměvem, protože tohle bylo to, co potřebovala říct. ''Nepotřebuju si vylít vztek.''
''Jak myslíš...'' Řekl Trei a otočil se k odchodu. Jessica chvíli rozmýšelela.
''Díky za dveře!'' Křikla za ním, doufajíc, že ji uslyší.
''Není zač!'' Křikl Trei nazpět a odkráčel.
Jessica ještě chvíli seděla, ale poté se zvedla a odešla.

**

Frederick prošel s rukama v kapsách jehličnatým lesem až k jeho nejzazšímu konci. Před ním se rozprostřela třpytivá hladina jezera, prořídlé stromy a obrovské, vysoké hory. Nevěděl, co je za nimi a myslel, že to neví ani nikdo jiný. Třeba za nimi ležel konec Panemu a cesta na svobodu. Třeba tam byl konec vší civilizace. Co když přímo za horami ležely všechny arény a nikdo to nevěděl? Ušklíbnul se. Jo, to určitě. Popošel po poloostrůvku ještě dál. Rukama se dotýkal stromů. Na co on tu vlastně ještě lidem byl? Byl jako pomocný učitel ve škole. Pořád někomu pomáhal, snažil se jim zlepšit život, ale co z toho měl? Bratra, který ze spaní křičel o pomoc jeho jméno. Přítelkyni, která znervóznila pokaždé, když odcházel, která jej ve spánku objímala, aby vůbec dokázala usnout. A Jess, která se řezala, Jess, které asi neuměl pomoci. Povzdychnul si a opřel se o strom, skryt v jeho stínu. Možná by bylo lepší přihlásit se do arény a skoncovat to navždy.
Jessica prošla lesem až k jezeru. Nikdy před tím tady nebyla, ale byla si jistá, že se sem ještě někdy vrátí, protože tu byl klid. Jak se rozhlížela kolem, zahlédne Fredericka.
''Ahoj. Co tu děláš?'' Řekla.
Frederick za sebou zaslechl Jessicu. Smutně se pousmál, ale oči k ní neobrátil.. Stále pohledem hypnotizoval hory. ''Přemýšlím. Je tu moc hezky a támhle navíc bydlím.'' Řekl a mávne rukou zpátky do lesa, který se stáčel ještě mírně na sever. Pokud měl někdo opravdu dobrý zrak, všiml si hnědé, vyčuhující střehy. ''A co ty, divoženko? Co ty tu děláš?'' Řekl a konečně se k ní otočil.
''A o čem přemýšlíš, jestli se můžu zeptat?'' Řekla Jessica. ''Divoženko?'' Řekla a ušklíbla se. Lidé jí říkali všelijak, ale takhle jí nikdo neřekl. ''Šla jsem se projít.''
''Nad tím, že to nemá smysl. Že nic, co dělám, nakonec nemá smysl. Stejně, v osudí mám už dost a dost papírků. Pokud půjdu dobrovolně, ušetřím si obavy a starosti. Budu mít čas se rozloučit. Budu mít čas věci uzavřít.'' Řekl Frederick, opět částečně ztracen ve svých myšlenkách. Pohled obrátil k zemi.
''Všechno má svůj smysl. A neztrácej naději.. třeba to nebudeš ty, kdo půjde do her. Jen musíš věřit.'' *Řekla Jessica a zesmutněla. Hry nebyly tou nejšťastnější věcí na světě a Frederick si podle ní nezasloužil tam jít.
''Myslel jsem si, že všechno má smysl. Ale nemá. Lidé jsou rozmařilí, dělají, co se jim zrovna chce. Snažím se...pomáhat, být lepším člověkem, protože už mě unavily všechny ty rvačky. Miluju svojí rodinu, svojí dívku, ale já už se nedokážu dál obklopovat lidmi, kteří mě...potřebují, nebo si to já myslím. Kdybych zemřel, možná budu někomu chybět, ale moc dlouho ne. Jsem jenom další...panáček, kterýho si šoupnout do arény, aby nás všechny vyděsili.'' Ušklíbnul se a posadil se pod strom. Kouknul na Jessicu. ''Nemusíš se...o mě starat. Nebo mě poslouchat. Já vím, že jakmile vyjde slunce, tak budu v pořádku, protože budu muset. Nemám na vybranou. Vím, že se nemůžu zhroutit, protože mě nikdo dohromady už neposkládá.'' Řekl Frederick.
Jessica se na něj jen zoufale podívala. ''Kdybys umřel, tak budeš vždycky chybět svojí rodině. I mě.'' Řekla a povzdychla si. ''Možná nevypadám nějak vděčně... ale vážím si toho, že si mi chtěl pomoct a kdybys umřel...'' Odmlčela se. Na tuhle možnost se jí nechtělo ani pomyslet ''...kdybys umřel bylo by mi to neskutečně líto do konce života. A máš pravdu. Nemusím tě poslouchat a starat se o tebe... nemusím, ale chci. Protože... díky tobě mám naději.'' Řekla a podívala se na něj. ''Je mi líto, že pro tebe nedokážu nic víc udělat...''
Frederick na ni chvíli hleděl jako vyoraná myš. Nebyl si úplně jistý, jestli už nemá slyšiny. Postupně mu ale všechno došlo. Napřímil se. ''Pořád ti chci pomoct. Na tom se nic nezměnilo.'' Řekl tiše a s opěrou v kůře se zvedl na nohy. ''Ty budeš žít, Jess. Musíš mít naději, máš ji, pokud ji vezmeš a budeš se jít držet, ale řekněme, že já mám datum expirace. A já nejsem vrah. Zabiju rysa, když útočí na kolegy, nebo laň, když je krutá zima, ale nezabíjím lidi. Neumím dělat show. Řekl, pokrčí rameny a zasmál se. ''Co by se mnou v Capitolu během dalších let dělali, kdybych vyhrál?''
''Ve hrách uděláš to, co udělat musíš. Ať už se ti líbí nebo ne. A když se tě někdo pokusí zabít máš stejné právo se ho pokusit zabít, jako měl on. Hry nejsou o tom, co jsi nebo nejsi schopný udělat, ale o tom, jestli chceš žít nebo ne. '' Řekla Jessica a vzpomněla si na chvíli, kdy se rozhodla, že zabije Callu. Tu vzpomínku rychle zažene. ''Ty nesmíš umřít.''
''Neříkám, že pokud se na mě rozběhne kluk s mečem, že ho nezabiju. To bych byl debil.'' Řekl Frederick a ušklíbnul se. Pak se jakoby zarazil v pohybu a očima mu prolétly tisíce emocí. Znovu sjel po kmeni na zem. Co si to nalhává? On rozhodně nebude stát u stromečku při měsíčku a dumat nad nespravedlností arény, pokud se do ní dostane. Bude vraždit a zabíjet, pokud bude muset. A co je horší... '',...já bych se sám sobě dokázal podívat do očí. Uměl bych se smířit s tím, že zemřeli.'' Zašeptal, dokončil svou myšlenku. Nahlas. Opřel si hlavu o kmen, ale po chvíli jí zprudka potřásl. ''Ne, nemůžu být šílenec. Těch už tu máme hodně. Rád bych byl někdo příčetný, až vyrostu.''
Jessica nepřítomně pozorovala hladinu jezera. ''Kdybys šel do her, zvládl bys to. Vyhrál bys. Já tomu věřím.'' Řekla a otočila se na něj. ''A nedopadl bys jako já.'' Znovu se zahleděla na hladinu jezera. ''Jako troska.'' Dodala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 3. srpna 2013 v 13:57 | Reagovat

Vypadá to, že Trei dokáže využít situace :D
Vsadila bych se, že kdyby po něm Jess hodila další flašku, dopadlo by to stejně :D
A neříkala jsi, že tam nebude rvačka?? :D
Ne, že by mi to vadilo :D

2 Eliza Eliza | Web | 3. srpna 2013 v 13:59 | Reagovat

To se směješ mě? xD Já to pořád nechápu xDDD
Jináč asi je blbý, chválit postavy, co, když jedna je moje, druhá tvoje a třetí Nogardova? xD Ale každá má něco do sebe a myslím, že ti tří mají rozhodně vlohy pro umístění do povídky (což je extrémně brzo říkat při 11. kapitola...). Doma mi neříkají blesku.
Ale jináč je to zase suprózně napsáno, líbí se mi, že vím, co se děje, i když u toho zrovna nejsem :D
Prostě klobouk dolů a DALŠÍÍÍÍÍÍ!

3 Clarush* Clarush* | Web | 3. srpna 2013 v 14:09 | Reagovat

[1]: K žádný rvačce nedošlo :D

[2]: Hezky řečeno :D A už jsem ti říkala, čemu se směju :D Ty máš určitý dar vtipnosti :D

4 Nogard Nogard | Web | 3. srpna 2013 v 14:45 | Reagovat

Ach jo... Teď když se na to koukám zpětně, asi jsem měl pár věcí udělat trochu jinak... :D No nic, však to znáš, parádní díl, chci hned další :D

5 Clarush* Clarush* | Web | 3. srpna 2013 v 14:47 | Reagovat

[4]: Jo? :D A jak? :D Všechno se dá poupravit :D Sice to zpětně jde trochu hůř, ale jde to :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama