Nevinná hra

13. září 2013 v 18:29 | Clara Black |  Povídky
Snad ještě dnes stihnu tu recenzi. Zatím vám přináším povídku Nevinná hra. Docela se mi líbí ji zveřejnit dnes, když je pátek třináctého. Máte smůlu nebo štěstí?





Policie vtrhla do domu. Stařičké okenice bouchaly o stěny, jak do nich vítr vrážel. Nad dveřmi se houpala zaprášená zvonkohra. Stromy se ohýbaly pod náporem větru. Několik policistů vyběhlo nahoru po schodech, zkontrolovat horní patro a zbytek kontroloval přízemí. ''Tady!'' Vykřikl jeden z policistů. Ostatní přiběhli k němu. Na zemi leželo mrtvé tělo, už v rozkladu. Všichni se znechuceně odvrátili a zacpávali si nosy. Z další místnosti se hlásil další hlas jiného policisty. Další tělo.
Jeden z policistů pomalu prohlížel horní patro, až narazil na místnost s pootevřenými dveřmi. Pomaloučku je otevřel a proti tváři mu vletěl prach. Na dveřích byla spousta pavučin a celá místnost byla zaprášená. Bylo zvláštní být na místě, kde nikdo nežil už nějakou dobu. Všechno vypadalo tak… staře. Přitom byl tento dům opuštěný jen nějakou dobu - ale přeci zchátral. Policista se rozhlédl po pokoji. Bylo až děsivé, že byla rozestlaná postel a po pokoji byly rozházené hračky. Nedokázal se na tohle dívat. Ta představa, že tu někde leží tělo mrtvé holčičky, která má možná ještě hračku v ruce … byla doslova hrozná. Hrozná a smutná. Už chtěl odejít, ale uslyšel dětský hlas.
''Pojď…pojď…pojď si hrát… pojď... pojď... pojď se smát… Pojď... pojď... pojď si hrát.. pojď... pojď... pojď se smát... -''
Chvíli si myslel, že se mu to jen zdá. Ale, jak naslouchal, už si mohl být jistý, že opravdu slyší malou holčičku, jak si něco prozpěvuje. Nebyl to klasický zpěv, ale šel z toho mráz po zádech. Ta slova… zněla nevinně, ale v domě, jako byl tento, nebylo už nic nevinné. Zemřeli tu lidé za velice záhadných okolností a ta slova se neustále opakovala. Poslouchal, odkud hlas toho děvčátka vychází. Zdálo se, že ten hlásek vychází ze skříně. Natáhl ruku… a pomalu skříň otevřel.
***
Milý králíčku… dnes jsme se nastěhovali do nového domu. Moc se mi tu nelíbí… je starý, a na samém konci městečka. A není tu nikdo, koho bych znala. A moji kamarádi jsou také pryč…i když…já vlastně neměla kamarády. Jenom tebe. Ty jsi můj kamarád…a jak se ti tu líbí?
Selena si otřela slzy a zoufale se podívala na plyšovou hračku, sedící na posteli vedle ní. Pokoj byl poměrně prázdný…a ne příliš útulný. Stále tu byly věci po předchozích obyvatelích domu. Selena se rozhodla všechno prozkoumat, jestli tu náhodou někdo nezanechal vzkaz pro budoucí generace - tatínek jí o nich vyprávěl. Člověk napíše vzkaz a pak ho schová pod prkno nebo do prázdné skříně, za trám nebo pod postel.
Zvedla se a začala prohledávat pokoj. Prkno se jí zvednout nepovedlo, na trám nedosáhla. Otevřela skříň - prázdná. Zbývá postel… lehla si na břicho a podívala se pod postel. Byly tam krabice. Pomalu je všechny vytahala a prohlížela si jejich obsah. Nejvíce ji zaujala největší krabice, protože v ní bylo staré oblečení…a panenka.
S úžasem ji vytáhla a prohlížela si ji. Byla to obyčejná panenka - mrkací oči, zacuchané kudrnaté vlásky. Prohrabala ostatní krabice a našla nějaké šatičky a okamžitě panenku oblékla. Chvíli se na ni dívala… Ano! Odložila ji na postel a ze svého malého kufříčku vytáhla hřebínek. Vzala panenku a láskyplně ji začala česat. Byla opatrná, aby to panenku netahalo… a přitom si připadala méně sama… Rodiče na ni věčně neměli čas a ona nikdy neměla panenku.
A o tak hezké panence by si mohla nechat zdát. Panenka, kterou našla, byla opravdu moc hezká. Hnědé vlásky a upřímné modré oči v barvě nebe. Vlastně takhle nějak vypadají ideální kamarádky, ne?
Upletla panence copánek, položila ji na postel a přikryla. Chvíli se na ni jen dívala a pak jí dala pusu na čelo.
''Budeš moje nová kamarádka.'' Řekla Selena a vesele si odhopsala z pokoje, říct svojí mamince, že si našla novou kamarádku. Jak za sebou zavřela dveře, panenka zamrkala a na umělohmotné tvářičce se jí objevil úsměv…
''Mamí… mamííí!'' Selena běžela po schodech s neskutečně šťastným výrazem na tváři. Selenina maminka zrovna vařila oběd a když k ní Selena tak šťastná přiběhla, otočila se a neskutečně upřímně se na ni usmála. Věděla, že se Seleně do stěhování moc nechtělo, proto jí chtěla něčím udělat radost, ale zatím na to nebyl čas. Když spatřila Selenu tak šťastnou, poklekla k ní a zeptala se, jak to, že je tak šťastná.
''Našla jsem si kamarádku!'' Vykřikla šťastná Selena. Její dětské oči jí přímo zářily nadšením. Selenina matka se na Selenu usmála. ''To jsem moc ráda zlatíčko.'' Řekla a pohladila Selenu po vlasech.
Selena se znovu vrátila nahoru do svého nového pokojíčku. Rozhlédla se. Panenka byla pryč. Seleně se do očí vehnaly slzy. Jediná kamarádka, co by tu mohla mít a už je pryč. A svým slzám se neubránila a hořce se rozplakala. V pláči se svalila na postel a tvář si položila na rudý polštářek, ve tvaru srdíčka. Slzy nechtěly ustoupit, ale potom jí někdo položil ruku na rameno.
Selena sebou trhla a sedla si. Otevřela pusu v němém úžasu a po tváři jí sjela poslední slza. Seděla u ní její panenka. Panenka se k ní natáhla a otřela jí slzy.
''Už je to dobré. Jsme přeci kamarádky. ''
Řekla panenka a Selena na ni jen dál užasle hleděla s pootevřenou pusou.
''Ty-ty umíš mluvit?'' Zeptala se Selena, která nevěřila tomu, co viděla a tomu, co slyšela. Panenka několikrát zamrkala a na plastových tvářičkách se objevila růžová barva.
''Ano, umím mluvit. Ale mluvím jen s hodnými holčičkami a ty hodné holčičky to nesmějí nikomu vyzradit...'' Řekla panenka a tázavě se na Selenu podívala, jako by čekala na její odpověď. Selena zamyšleně zamrkala. ''Takže já jsem hodná holčička?'' Zeptala se panenky. Panenka se usmála a položila jí svou malou plastovou ručku na ruku. ''Ano Seleno. Jsi hodná holčička.'' Selena se usmála. ''A ty jsi zase krásná panenka. Máš jméno?'' Panenka zamrkala.
''Jmenuji se Lilo.''
***
''Lilo! Lilo!'' Volala rozrušeně Selena, když běžela po schodech. Schody pod ní žalostně vrzaly, jako by protestovaly proti tomu, co Selena dělala.
Selena vběhla do svého pokoje a už se neubránila slzám. Její kamarádka Lilo zmizela. Kamarádily se spolu sotva týden a ona zmizela. Nechala ji samotnou v tomhle příšerném domě, jako by pro ni nic neznamenala.
''Seleno?''
Když Selena zaslechla matčin hlas, odtrhla pohled od stařičké podlahy a pohlédla na matku. Toužila se jí hned zeptat, jestli Lilo neviděla, ale v tuto chvíli se jí nezdálo správné se hned ptát.
''Pročpak pláčeš?'' Zeptala se starostlivě matka, když si všimla Seleniných slz. Nepřála si, aby se její dítě trápilo. Milovala Selenu, jako každá jiná matka miluje své dítě. Která matka by chtěla vidět své dítě s uslzenýma očima a utrápeným výrazem na tváři?
''Lilo zmizela. Asi už se se mnou nechce kamarádit…'' Seleně se její dětská tvářička stáhla bolestí. Muselo ji to hodně ranit, pomyslela si matka a zalitovala toho, co s panenkou dělala. Koupím jí jinou a hezčí panenku. Bude ji mít raději než tuhle ošklivou a starou. Navíc na ni ta stará panenka měla špatný vliv, pomyslela si matka a pousmála se na Selenu.
''Zlatíčko, koupím ti jinou panenku. Nemusíš být smutná. Otři si ty slzičky a usměj se, no tak. Jakou panenku bys chtěla?'' Řekla matka, aniž by Seleně prozradila, co s Lilo udělala.
''Chci Lilo! Ona je moje kamarádka!'' Vykřikla rozrušeně Selena a pohlédla na matku ostřejším pohledem, než u dětí jejího věku bývá.
''Co jsi jí provedla? Kam jsi ji schovala? Kde je Lilo?!'' Seleně se v očích značil vztek. Měla Lilo neskutečně ráda a matka jí Lilo určitě vzala.
''Zlato, ta panenka má na tebe špatný vliv. Vůbec se nebavíš s ostatními dětmi a trávíš s ní dokonce více času než s námi.'' Pronesla matka a omluvně se na Selenu podívala. Selena svraštila obočí a vyběhla ven z pokoje.
***
''Takže… Seleno, co přesně se stalo potom, co jsi tu panenku znovu našla?'' Zeptal se jeden z policistů a napil se kávy. Selena odhadovala, že už touhle dobou musí být studená, protože na stanici seděli už přes dvě hodiny a on sem s tou kávou přišel ve stejnou dobu, jako ona.
''Má jméno. Jmenuje se Lilo.'' Řekla podrážděně Selena. Neměla ráda, když někdo o Lilo mluvil jako o panence. Ona byla její kamarádkou. Jedinou opravdovou kamarádkou a oni jí budou říkat ',panenko''? To tedy ne, pomyslela si Selena a pohlédla na druhého policistu, který seděl naproti ní.
Celý výslech probíhal v malé místnosti, která Selenu dost zneklidňovala. Byla malá, židle byla nepohodlná a ani jeden z těch policistů nevypadal mile. Spíš vypadali znuděně.
',Tak Lilo. Co se dělo, když jsi ji našla?'' Opravil se policista a znovu se napil kávy. Seleně hlavou prolétla vzpomínka na to, jak jednou zapomněla, že jí maminka uvařila čaj a ona ho pak musela vypít studený. Oklepala se zimou.
',Ta káva… je už studená?'' Zeptala se Selena a pohlédla na policistu, který kávu pil.
',Neodpověděla jsi mi na otázku, Seleno. A ne, není studená.'' Řekl policista a pohlédl na svého kolegu. Kolega si poklepal prstem na čelo.
',Lžete.'' Pronesla Selena chladně a odvrátila pohled. Měla toho výslechu plné zuby. Neustále se jí na něco ptali, ale ve skutečnosti je to vůbec nezajímalo. Mysleli si, že se zbláznila. To bylo vše.
',Seleno… čím dřív nám odpovíš na otázky, tím dřív se budeš moct vrátit domů.'' Řekl druhý policista. Ten, který si před chvílí poklepal na čelo. Selena po něm hodila zlostný pohled.
',Já nemám domov.'' Jeden z policistů silně udeřil do stolu. Z hrnku vyšplouchla káva a rozlila se po stole. Selena nijak nereagovala.
',Koukej nám říct, co se dělo. Můžeme tu klidně zůstat přes noc. A je mi jedno, že jsi malá holka. Dokud neodpovíš na mojí otázku, tak tu prostě budeš sedět, dokud nevypovíš, jasný?!'' Křikl jeden z policistů na Selenu. Selena na něj pohlédla a tiše si povzdychla.
,,Našla jsem ji u popelnic. Máma ji chtěla vyhodit…'' Začala Selena.
***

,,Au…'' Vzdychla Lilo, když jí Selena vracela plastovou ruku zpět do správné polohy. Lilo byla potlučená a špinavá, jak ji Selenina matka vyhodila do popelnice mezi odpadky.
',Díky, Seleno. Jsi opravdová kamarádka.'' Řekla Lilo, ale Selena nepociťovala žádnou radost. Byla rozzlobená. Zlobila se na svou matku, protože Lilo ublížila. Neměla Lilo brát pryč a už vůbec se ji pokusit vyhodit. Co jí to napadlo? Zeptala se Selena sama sebe a pohladila Lilo po plastové tvářičce.
',Je mi to líto. Mamka se nikdy nechovala takhle…'' Lilo se zatvářila utrápeně. Selena si dokázala představit, jak se asi cítí a moc ji to mrzelo. Ale copak s tím může něco udělat?
,,Musíš je potrestat, Seleno. Tohle bylo špatné a ty to víš. Přeci nemůžeš dovolit, aby někdo ubližoval tvé kamarádce, ne? Ani já bych nedopustila to, aby ti někdo ublížil. Udělej to samé ty pro mě.''
***
,,Cože?'' Vyhrkl jeden z policistů a Selena se zadívala do země. Nevěří jí, ale ona mluví pravdu. Proč by měla lhát?
',Panenka… tedy, Lilo - to ona tě navedla k tomu, abys…'' Policista najednou zmlkl, jako by mu došla slova. Hlas se mu úplně vytratil a nebyl schopný dokončit větu. Pohlédl Seleně do očí.
',Opravdu?'' Zeptal se, protože se musel ujistit. To všechno znělo absolutně šíleně. Šíleněji, než dost často znějí dětská přání a sny.
Selena jen mlčky přikývla, aniž by se na policistu podívala. Nechtěla se na něj dívat, když si o ní myslí, že je blázen. Nechtěla to prožívat znovu, ale oni ji k tomu nutili. Chtěli za každou cenu vědět, co se tehdy stalo a nezajímalo je to, že jí to ubližuje. Svou práci brali neskutečně vážně a někdy se zdáli být slepí. Kdo by si nevšiml, že je toho na menší holčičku hodně? Kdo by chtěl vyslýchat dítě poté, co mu zemřeli rodiče? Nikdo.
***
Selena vešla do ložnice. Na posteli ležela její matka a četla si nějakou knihu. Když zpozorovala, že za ní Selena přišla, knihu odložila na noční stolek.
,,Seleno, nezlobíš se na mě už, že ne?'' Pronesla a pousmála se. Selena se k ní posadila na postel a matka ji objala. Ach maminko… Pomyslela si Selena, když ji matka objala.
,,Je mi to líto.'' Špitla Selena v matčině objetí.
,,To mě je to líto.'' Řekla matka a pohladila Selenu po vlasech. Selena si jen povzdychla.
',Ale mě je líto to, že jsi to udělala… a já tě teď musím potrestat.'' Řekla Selena a vrazila matce do zad nůž, který celou dobu držela. Matka ji pustila a vydala jakýsi chraplavý zvuk. Selena se zvedla a bodla matku do hrudi. Matčina světlá halenka se pomalu barvila do ruda, jak matka krvácela. Selena na matku nepřítomně hleděla. Bylo to nutné? Zeptala se Selena sama sebe. Ano, bylo. Odpověděla jí její vlastní mysl.
,,Seleno?'' Ozval se za Selenou tichý hlas. Selena se pomalu otočila.
,,Udělala jsem to, Lilo, co teď?'' Pronesla Selena nepřítomně a Lilo se ušklíbla.
***
,,Seleno… ona tě donutila ubodat rodiče? Lilo?'' Zeptal se opatrně jeden z policistů, který si přitáhl židli vedle Seleny, aby jí byl blíž.
,,A-ano.'' Špitla Selena a pohlédla na policistu uslzenýma očima.
,,A… kde je Lilo teď?'' Zeptal se. Selena se zamyslela. Kam Lilo šla? Odešla hned, jak jsem se skryla? Nebo tam je dál? Odešla vůbec? Neskryla se někam také? Selenu napadala neskutečná spousta otázek, ale ani na jednu nedokázala odpovědět.
,,Netuším, promiňte.'' Odpověděla Selena smutně.
Do místnosti vešel nějaký postarší muž a kývnul na policistu, který u Seleny seděl. Ten se zvedl a opustil místnost. Selena se zoufale zahleděla na dveře, kterými odešel.
Policista následoval toho muže až do své kanceláře, kde se oba posadili. Muž položil před policistu na stůl jakousi krabici, která byla přelepená.

,,Našli jsme nějakou panenku, pane.''

Názory, připomínky, kritiku nebo dotazy pište do komentářů
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Kate Kate | Web | 13. září 2013 v 19:11 | Reagovat

Já docela štěstí. :D Je to hezké. :)

2 Clara Black Clara Black | Web | 13. září 2013 v 19:33 | Reagovat

[1]: To jsem ráda.

3 Charbon Charbon | E-mail | Web | 13. září 2013 v 20:43 | Reagovat

To je fakt dobře napsané! Většinou se mi dlouhé povídky číst nechtějí, ale tahle mě nějak upoutala :) Asi je to jednorázovka, že? :D

4 Clara Black Clara Black | Web | 13. září 2013 v 20:49 | Reagovat

[3]: To mě těší. A jop, je to jednorázovka. Ale jak sis jistě všimla, mám tu speciální konec, což znamená, že možná někdy... budu psát dál :D

5 Camilla Camilla | Web | 13. září 2013 v 21:22 | Reagovat

Nejsem pověrčivá, tudíž celkem štěstí :D
Jinak k povídce. Je to hezky napsané a zajímavé. :)
Ps: Beru tě do SB :)

6 Clara Black Clara Black | Web | 13. září 2013 v 21:53 | Reagovat

[5]: Tak to jsme na tom celkem stejně :D A díky, jdu tě zapsat :)

7 Charbon Charbon | E-mail | Web | 14. září 2013 v 11:16 | Reagovat

[4]: To by bylo fajn, má to fakt zajímavý příběh :)

8 Clara Black Clara Black | Web | 14. září 2013 v 11:33 | Reagovat

[7]: Jako ráda bych se k téhle povídce vrátila, ale můj momentální problém je, že:

Mám spoustu dalších povídek na dopsání nebo na přepsání,
Plánuju ''něco'' :D
Škola
Recenze
A bohužel... se mi Nevinná hra píše docela špatně :D Ale je možný, že to byla jen chvilková záležitost a chytím se jindy :D

9 Kačíí Kačíí | Web | 14. září 2013 v 14:05 | Reagovat

Tak to je krásné :) :D

10 Clara Black Clara Black | Web | 14. září 2013 v 14:26 | Reagovat

[9]: To mě těší :D

11 adelaidebooks adelaidebooks | 18. září 2013 v 18:39 | Reagovat

Panečku :D asi půjdu vyházet všechny staré porcelánové panenky, co máme na půdě :D je to dost dobré :)

12 Lucy Lucy | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 14:55 | Reagovat

Je to vážně pěkné, takové strašidelné. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama