Deník jedné Černé příšerky (31.12.)

31. prosince 2013 v 13:20 | Clara Black |  Něco jako deník
Jak jsem řekla v minulém deníčkovském zápisku - asi mě poznáte lépe, než možná chcete. Tenhle zápis se ale dost liší od toho minulého, to říkám předem...





Clara Black. Celý život bych chtěla být jen Clarou Black. S lidmi, kteří možná vědí, jak vypadám, ale netuší, jaká jsem uvnitř, doopravdy. Včera jsem přespala u Wolfie, dopoledne jsem odešla domů - ráno jsme spolu prohodily sotva dvě věty, možná tři? Bylo to podobné jako když spolu nemluvíme, nebo mi to tak alespoň přišlo.
Když jsem přišla domů, okamžitě jsem se najedla, protože jsem ještě nesnídala, a jukla jsem na blog. Návštěvnost krutě klesá, stejně jako moje nadšení a radost. Zvláštní. Opět padám do depresí a blog má nižší návštěvnost. Krátce se zamýšlím nad tím, jestli nejsem nějak psychicky napojená na toplist, co máme na blogu, ale je to hloupost, tak tu myšlenku jednoduše zaplaším.
Do hlavy se mi opět vkradl starý známý přítel - zoufalství. Zuboženě sedím u počítače a vyťukávám tu tahle slova, zatím co vstřebávám němou hádku, kterou jsem před chvílí odrazila jako voják odrazí útok nepřítele.
Je to asi půl hodiny, co jsem dopsala mail na Linku bezpečí. Mám strach, hrozný strach. Ne, nikdo mě nebije. Ne, nikdo mi nevyhrožuje zabitím. A ani mě nikdo nešikanuje. Jen se bojím jít do školy. V celé vesnici se rozkřiklo to, že jsem byla na psychiatrii a lidi se na mě dívají skrz prsty. Jako bych byla psychopatické monstrum, které neprávem pustili domů. Mám vůbec doopravdový domov? Domov je přece místo, kde jsou lidé, kterým na nás záleží, ne? Ale záleží někomu na mě, nebo se tak jen ti lidé, co se vydávají za mou rodinu a za moje přátele tváří? Nevím, opět mám mysl zahalenou odpornou černotou, která mi zatemňuje úsudek a nabádá mě k myšlení nad ošklivými věcmi jako jsou třeba slova, která na mě před dvěmi lety křičel otec v záchvatu vzteku, protože jsem nevynesla koš a naštvaně jsem se na něj podívala, když na mě křičel.
Opět jsem Černá, jako tenkrát, když jsem psala povídku Černá a Smrt. Když se ohlédnu zpět, na minulý zápis v tomhle podivném deníčku, tak je to neuvěřitelný skok - nejdřív veselý zápis plný zlatavé spokojenosti a teď zápis, který je naplněný zoufalstvím, které září z mojí aktuální deprese.
Ne, opravdu nevím, co budu dělat. Můžu jenom doufat, že mě to přejde - konec konců, nemám nikoho, kdo by mě rozveseloval, když se mnou jediný člověk, kterému jsem slepě věřila nemluví - můžu jen doufat, že mi odpověď z Linky bezpečí pomůže a že to ustojím, jako pokaždé, když na mě tenhle stín dolehne.
Možná se podívám na Velký Gatsby, ten film zbožňuju. A možná taky napíšu další část Legendy, abych ze sebe dostala ten strašný sžíravý pocit, který ve mě dříme. A víte co? Je Silvestr s velkým S! A co dělá Clarushka na Silvestra s velkým S? Sedí doma a brečí. Co bude dělat večer? Možná už bude v pořádku a bude se jen tak dívat na film, protože jí Silvestr s velkým S vůbec nezajímá, nebo bude ležet v posteli, držet srdíčko, které darovala otci když byla malá - a které jí otec poslal jako vzkaz do psychiatrie, kde byla do nedávna zavřená, a bude se snažit i přes slzy usnout, protože už se chce opět ráno probudit - do nového roku, do nového dne - s čistou náladou, aby jí tu náladu zase někdo, nebo něco mohlo nebo mohl zkazit.
Utápím se ve vlastním smutku a snažím se neplácat hlouposti, ale nejde to. Měla bych jít pracovat, mamka je nemocná a já jsem slíbila, že udělám úklid v domě - musím zamést, vytřít a vybouchat rohožky - ale copak v tomhle stavu můžu něco dělat? Ne. Nejsem jako moje mamka, práce mě neuklidňuje. Ne když jsem stejně malátná jako hadrová panenka, bez odlesku světla v očích se zaschlými slzami na tváři. A tak se sama sebe ptám... Kde jsou teď mí přátelé? Kdybych šla za někým z nich, jen bych je tím otrávila, jako vždycky. A víte co z toho plyne?


Frontis nulla fides.


Clarushka zkrátka může věřit jen postavám z knih, a povídek, které píše - společnost lidí, kteří se tváří jako rodina nebo jako přátelé nepotřebuje, stačí jí společnost jejích milých knih. Nepotřebuju, aby mi někdo lhal o tom, že mě má rád, protože tomu přeci nevěřím. Já totiž nevěřím na pravé přátelství - a proto jsem se vžila do role Marisol z Bez citu. Paul neexituje.
Všechno vždycky zůstane stejné - a my nemusíme bojovat. A nebudeme zabíjet, abychom se pomstili. V povídkách skrývám svoje myšlenky, abych je nemusela nosit v hlavě - v povídkách je možné všechno, proto do nic unikám, abych se zachránila - ale neexituje skutečný Mistr, abych unikla nadobro a zachránila se doopravdy.
Nejsem hrdinka, abych se zvládla znovu postavit na nohy a povstát z popela jako zázrak. Jsem jenom zničená iluze, omyl přírody... Jsem Nikdo. A ve tmě se stále skrývá stejný strach...
Doufám, že mě za tenhle zápis neodsoudíte - protože... Už mě odsoudilo dost lidí. Lidé v mém životě přicházejí a po chvíli odejdou. Málokomu se otevřu, protože už vím, že je to zbytečné. Ale vy... Jste jiní než ostatní z mého okolí. Často si přeju, abych mohla žít jen tady, protože mi blog přijde jako domov... Tak mě prosím, neodsuzujte...


PS: Přeji vám to nejlepší do nového roku, hodně štěstí, úspěchů a všechno to, co se obvykle v téhle frázi říká jako přání.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Pisatelka Pisatelka | Web | 31. prosince 2013 v 13:38 | Reagovat

To je mi líto,taky znám to zklamání když se na mě mí kamarádi vybodnou.Vesnice je staršné místo zvlášť když v ní žijí vesnické slepice.
Hodně štěstí a zdraví do nocého roku.

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 31. prosince 2013 v 14:30 | Reagovat

Chudáčku.. Lidi jsou hrozní, ale musíš se na ně všechny vysrat. Musíš ukázat, že je máš někde, a oni ti dají pokoj. Musíš ukázat sílu a ne se litovat, to ti moc nepomůže... :-) A tobě taky jen to nejlepší do nového roku :-)

3 Lucy Lucy | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 14:43 | Reagovat

Vykašli se na ty kdo ti ubližují. Oni za to trápení nestojí. věř mi.
Taky ti přeji, aby ten příští rok byl mnohem lepší než byl tento:)

4 Rexxanna Rexxanna | Web | 31. prosince 2013 v 15:11 | Reagovat

Doufám že se to spraví. Tobě taky přeji
vše nej do Nového roku...
Musím říct že se divím že návštěvnost klesá. Já jsem přímo na tvých povídkách závislá :)
Jak už radí. Ty co ti ublížili na ty ohled neber... Nesmíš se obviňovat za něco za co nemůžeš. I kdyby sis to myslela. :)

5 Ami Ami | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 15:40 | Reagovat

Ach jo! Taky to znám, když se na Tebe někdo vybodne. Naštěstí máme naše oblíbené postavy z knih :-D Já bych na vesnici nepřežila. Máš můj obdiv! Tobě také vše nej!

6 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 31. prosince 2013 v 16:30 | Reagovat

Zlati... proč nechodím do stejné školy jak ty. Jestli se na tebe budou dívat skrz prsty tak jsou to absolutní pitomci, kurník!
(Lillen je zase ve varu).
Prostě... já tě obdivuju za to, jak si silná, nechápu to... kdybys byla psychopatické vraždící monstrum, neřeknu, ale jen kvůli tomu, že máš sem tam nějakou tu depku?
Drž se.
Oni ti za ty nervy nestojí.
Nevím, jestli ti to pomůže, ale mě seš fakt sympatická, a za kámošku bych tě brala hned.
Ách..jo..

Odsoudit tebe? Nikdy. Prosím tě. *mávne rukou*. Já se taky moc neotvírám... a všechno to "špatný" dusím v sobě... a už vím, proč. Nikdy jsem netušila, proč brečím a užírám se zásadně sama... ateď jsem za to vděčná, protože by mě patrně někdo šupem hupem poslal do PL taky.

Clar, jak to tak vidím, přeji ti do nového roku hlavně hodně síly (protože ji budeš asi potřebovat), lásky, štěstí, pohody a vyrovnanosti... a hlavně: vědomí toho, že jsi úžasná, silná a dokonalá bytost. Aspoň v mých očích.
Už teď jsi mnohem, mnohem silnější než já - kdybych musela prožívat to, co ty, tak bych se asi zhroutila. ♥

7 Kate Kate | E-mail | Web | 31. prosince 2013 v 17:27 | Reagovat

Odsuzovat tě nebudu, neboj. ;) Přeji ti hlavně štěstí do života, protože se zdá, že ho moc nemáš, což je mi líto. :(

Také ti přeji hodně štěstí, úspěchů... A hlavně zdraví do nového roku, protože toho - jak už jsem se ostatně přesvědčila několikrát - není nikdy dost. ;)

8 Sillia Sillia | 1. ledna 2014 v 12:41 | Reagovat

To je mi líto, chápu, že to poslední, co chceš je, aby Tě lidi litoval, znám ten pocit, stejně jako když na tebe lidi kvůli něčemu koukají skrz prsty, je to strašný. Stejně jako to zklamání, když s tebou přátele nemluví. Do 5. třídy jsem měla nejlepší kámošku, ale ona pak šla na gympl a já přešla na jinou školu, nemluvili jsme spolu jak dlouho.. rok, rok a půl, déle, pár mailů bylo, ale přestože bydlíme ve stejném městě, nevidíme se a já začínám pochybovat, zda jsme ještě alespoň dobré kamarádky a poslední dobou mám pocit, že na mě víc záleží lidem, se kterými jsme se naživo ještě nikdy neviděli, neslyšeli jeho hlas a přesto spolu vycházíme lépe, než s těmi, se kterými se známe...

A abych byla upřímná, ze svého táty mam taky často deprese, skoro non-stop bych mu nejradši rozkopala hlavu atd..., jeho zvrácený postoj k disciplíně, jídlu,... ke všemu, je prostě jiný a pro mě zcela nepochopitelný, ve všem. A to, co dokáže říct mě často vede k tomu schoulit se do kouta a brečet... třeba nedávno mi řekl, že totálně seru na rodinu a že dokud nezměním přístup, tak jsem jen holka, co  u něj jenom bydlí...

Říkám to proto, vlastně ani nevím, protože jsem empatická a to co píšeš mě v jistém směru zasahuje, ať už v soucitu, či lítosti nebo radosti...

Každopádně Ti přeju, aby tento rok byl pro tebe lepší, než byl ten předchozí, že Tě potká více štěstí a méně temnoty.

9 Scriptie*13* Scriptie*13* | 1. ledna 2014 v 14:38 | Reagovat

Strašně ráda bych ti řekla, že vím, jak se cítíš. To bych ale lhala. Vím ale, jaké to je, když se ti někam nechce a ty tam musíš, když už nevíš co dál. Sama mám v rodině problémy. Akorát ty mé nesou stín na celou "rodinu."
Vesnice je špatná v tom, že se tam všichni navzájem znáte a pokud se někomu něco stane, každý o tom hned ví. Což může být dost protivné.
Je mi líto, že se na tebe lidé dívají skrz prsty, ale svým způsobem ani ne - spousta lidí o lítost nestojí, vždyť k čemu jim bude? Jen aby si uvědomili, jakou mají smůlu. A to si uvědomují u bez toho, aby jim to někdo pořád dokola připomínal.
Musím se ale přidat k vám, ani můj táta by nevyhrál cenu "Nejlepší otec roku." Často přemýšlím, co by se stalo, kdybych prostě vzala batoh a utekla k mamce. Protože kdo má nervy na to, skákat tak, jak někdo píská? A s prominutím, nechat si s*át na hlavu?
Nejdřív jsem tě chtěla povzbudit, ať se i v zákalu černoty pokoušíš najít nějakou jiskřičku naděje, ale když to tak po sobě čtu, skoro to zní, jako bych ti říkala, že nejsi sama - což nejsi. Stačí si přečíst všechny ty komentáře přede mnou. :)
A tak ti raději popřeju hezký nový rok, spousty naděje a snad to bude letos lepší než loni. Taky hodně nervů. x)

10 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 2. ledna 2014 v 19:25 | Reagovat

Znám tuhle temnotu v mysli... pak se nedá myslet na nic jiného. Já jsem si prošla něčím podobným někdy v sedmém ročníku... ačkoli se to týkalo jen naší třídy. Ale nějak se mi povedlo uvědomit si - ani nevím jak - že mi ti, kteří odsuzují pro nic a v mém případě věří pomluvám, nestojí za to. Díky tomu se mi podařilo otevřít oči a ještě jsem se nakonec usmířila s nejlepší kamarádkou... ne všechno špatné skončí zle. Někdy to má pro tebe i dobrý konec.  Vykašli se na ty, kteří tě odsuzují pro nic. Tím se pozná, kteří z nich jsou skuteční přátelé. Věř těm, kterým je to jedno, ostatní nestojí za řeč. Ani za jedinou slzu.
Já ti do nového roku přeji hodně štěstíčka, víry, naděje a hlavně - šťastný konec tvého trápení. Rok 2014 bude určitě lepší, než 2013. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama