Hladové hry /19

31. prosince 2013 v 5:00 | Clara Black |  Hladové hry

Jessica pomalu otevřela oči a ospale zamžourala. Zahrada. Stále byla v zahradě. Tiše vydechla a protáhla se. Nejraději by z Capitolu utekla, aniž by musela přemýšlet nad tím, co asi bude následovat, ale věděla, že to není možné. Dala Ayle pytlík s piškoty a jen tak seděla na zemi.
Isabell rozlámaně vstala a pozdravila Jessicu.
''Sbohem Jessíčku, jdu na terasu, je tam pohodlněji.'' řekla a odešla. Jessica se mlčky zadívala na místo, kde ještě před chvilkou byla Isabell a vydechla.
''Ahoj...'' pronesla, i když už byla Isabell pryč.
Frederick se probral a zamrkal. Vážně tu usnul? Spatřil Jessicu a usmál se.
''Dobré ránko.'' broukl, ale jeho hlas zněl ještě stále hrozně ospale. Ono se v zahradě nespí zrovna nejlépe, ale moc jiných možností tu nezbývalo.
''Dobré ranko.'' špitla Jessica a neubránila se mírnému úsměvu, který se jí dral na rty.
''Tady na zahradě se moc dobře nespí. Ale na druhou stranu, člověk si tu docela oddechne od Capitolu. Lépe než...uvnitř.'' Pokusil se o mírný úsměv a přemístil se na trávu, do které si opět lehl. Je až nepřirozeně zelená, ale teď mu to nevadilo. ''Tady trávíš veškerý čas?'' Jessica přikývla.
''Kdybys tu trávil víc času, tak by sis jednoduše zvykl.'' pronesla Jessica klidným hlasem a pohladila Aylu.
''Jsem tu pořád, ani nevím, kdy jsem tu byla poprvé... ale trávím tu veškerý čas. Je tu klid, to se mi líbí. A málokdy tu někdo je, o to víc se mi tu líbí. Nemám ráda místa, kde je hodně lidí.'' řekne a zasněně si povzdychne.
Frederick koukl na budovu, která byla z jeho místa poměrně dobře vidět. Jakoby slyšel těla narážející o sklo, krev valící se po chodbách... Ne, tam on nepůjde.
''Tak to asi budeme na zahrádce muset zmáknout my dva.'' zazubil se a pohladil Aylu po hlavičce.
''Nesnáším to tady.'' pronesla Jessica nepřítomně a vzpomněla si na medvěda, kterého dostala darem od... někoho z Capitolu? Možná od někoho z Tvůrců. Nebo rovnou od prezidenta? Těžko říct, stejně jí to bylo jedno. Dostala další kus ze své arény, jen to byl živý kus. Napadlo ji, jaké by to asi bylo, poslat toho medvěda na ubytovnu... tiše se zasmála.
''Já taky.'' přisvědčil Frederick a chvíli jen tak koukal do blba. Uvažoval. Sám vlastně pořádně nevěděl, jestli se Capitolu bojí, nebo ho nenávidí. Jedno z toho. ''Navíc, nedokážu se přinutit, abych šel někam jinam, než být tady.'' zamumlal.
''To chápu. Je to tady nejpřijatelnější. Alespoň myslím.'' pronesla Jessica.
''Je. Alespoň trochu tu můžeš předstírat, že vlastně v Capitolu vůbec nejsi. Že jsi doma, u nějakýho šílenýho zahradníka a vlastně se vůbec nic neděje.'' řekl Frederick a povzdychl si. Dneska měl náladu jenom ležet a nic nedělat.
Jessica se krátce se zasmála. ''U nějakýho šílenýho zahradníka... Ale jo, je to pravda. Oproti ostatním místnostem na ubytovně je to tu mnohem lepší. Přirozenější.'' řekla a pokrčila rameny. ''Zvláštní, že si to neuvědomují i vyvolení... ale vlastně mě to nepřekvapuje. Když jsem tu byla poprvé, tak mě ani ve snu nenapadlo, jak je to všechno vlastně k ničemu. Vlastně je to dost morbidní, přivést sem někoho, kdo pravděpodobně za dost krátkou dobu umře...'' zauvažovala a v duchu si hned zanadávala, že opět míří k tomu nejhoršímu.
''Je dost morbidní vídat každý rok splátce a pak je vidět umírat v televizi.'' řekl Frederick pochmurným hlasem a přisunul se k Jessice blíž. Objal ji kolem pasu.
''Mám pocit, že se z toho zblázním.'' zašeptal. On, který jí tahal ze závislosti na řezání a tvářil se jako silák, co ho nic nezlomí, měl dojem, že přichází o rozum. Jessica na něj smutně pohlédla. Vlastně ani nevěděla, co říct, proto chvíli mlčela a jen přemýšlela.
''Ještě že to všechno netrvá pořád. Vlastně bychom měli být rádi, že je vyvolených jen tolik, kolik jich je a že hry nejsou pořád, každý den v roce...'' odmlčela se a znovu si povzdychla. ''Nevím, co plácám...'' špitla.
Abigail přišla do zahrady, zamířila k jedné z laviček v zadní části a sedla si na ni. Hodila si nohu přes nohu, zavřela oči a jen vdechovala čerstvý vzduch.
Jessica mlčky pohlédla na Abigail a tiše si povzdychla. Kde jsi? Problesklo jí hlavou.
Katherine se procházela po zahradě. Zrovna opustila tréninkové centrum, měla za sebou i chvilku odpočinku, tak se rozhodla se projít. Jak se procházela po zahradě, všimla si Abigail.
''Můžu si přisednout?'' zeptala se.
Abigail na chvíli zaváhala, když vzhlédla k té dívce, byla to jedna z profesionálek, vzpomínala si na ni, měla dobrou paměť na tváře. Až moc dobrou.. Nakonec pokrčila rameny a přikývla.
''Jistě.'' řekla a trochu se posunula na lavičce. Jessice problesklo hlavou to, odkud tu dívku zná. No jistě, Katherine, potkaly se na mostě. Jak si to mohla nevybavit, když jí její jméno v hlavě zůstalo? Mírně nad sebou zavrtěla hlavou a zadívala se do země. Nechtěla je pozorovat, nechtěla pozorovat nikoho. Ale když už byly na jejím oblíbeném místě, které Jessica nikdy, ale vážně nikdy neopouštěla, bylo jasné, že zaslechne alespoň útržky z jejich rozhovoru, i kdyby je slyšet nechtěla. Jessica měla Abigail ráda, působila poměrně mile, a na rozdíl od ostatních mentorů byla se vším poměrně dost smířená. Krom toho vyhrála rok před ní, tím si byla Jessica jistá, jen si nedokázala její arénu vybavit. Možná to tak bylo dobře, kdo ví.
Katherine se pousmála a přisedla si. Nechtělo se jí ptát na život po Hrách, protože to musí poslouchat pořád, tak se zeptala na něco aktuálního.
''Jak se ti líbil ceremoniál?'' zeptala se Katherine zvědavě.
''Jako vždy... plný úchvatných kostýmů, plný ne tak úchvatných capitolanů okolo... každý rok je to čím dál tím furt stejné...'' řekla Abigail a podívala se na Katherine, pak pokrčila rameny. ''Co tobě?
Nadšená?'' zeptala se.
Katherine jí s přikývnutím odpověděla:
''Kostýmy byly fakt nádherné i ta atmosféra... Člověk by ani neřekl, že za pár dní už bude muset zabíjet, aby přežil.'' řekla Katherine a mírně se usmála.
''Musí vám dát pár dní luxusu, radosti a pozlátka, než vás vpustí na krvelačnou akci do lesů...'' řekla Abigail, pokývala hlavou a podívala se na ni. ''Ale ty jsi z jedničky, máš šanci vyhrát...'' podotkla a podívala se před sebe.
Ale ty jsi z jedničky, máš šanci vyhrát... tahle věta zněla Jessice v uších. Znělo to šíleně, když nad tím přemýšlela. Ona je z dvanáctky. Jak se jí sakra povedlo vyhrát? Byla krutá. Krutější než ostatní? Ne, tohle si nemyslela. Ale ano, byla krutá. Byla krutá a tvrdě zaslepená vlastní touhou po prolévání krve. Pro zabíjení, které bylo zábavou Capitolu, který v té době považovala za nesmírně důležitý. Kdyby nebyla tak krutá, vyhrála by? Ne. Hry jsou jenom odrazem nelidskosti těch nahoře, jež nemají potuchy o tom, co se děje dole. Tak to je.
Jessica si prohrábla rudé vlasy a povzdychla si. Kde jsi? Prohnalo se jí znovu hlavou, jako jeden ze střepů v domě zrcadel při boji v aréně. Instinktivně si sáhla pod oko. Netrčí jí odtamtud střep. Tak proč se najednou cítí tak zraněná... a má strach?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pisatelka Pisatelka | Web | 31. prosince 2013 v 7:58 | Reagovat

Nutno říci že se strašně těším na další kapitolku.

2 Clara Black Clara Black | Web | 31. prosince 2013 v 11:16 | Reagovat

[1]: Lépe řečeno - na další a poslední kapitolu, protože dvacítkou to končí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama