Legenda 1. část

15. prosince 2013 v 5:00 | Clara Black |  Legenda
Tak došlo i na Legendu! Doufám, že tahle povídka splní svůj účel - a bude se vám líbit, samozřejmě. Já osobně jsem se při jejím psaní dobře bavila, protože se mi tahle povídka zdá i poučná, svým způsobem. Jsou v ní totiž i nějaké ty pravdy :)
/tento článek je opět psaný dopředu, 5. prosince/


''Nikdo není svatý.''
Albert Fish


V době od roku 1861 - 1994 žila skupina hrozivých legend na poli vražd, které se nám do paměti vryly díky svým neodpustitelným činům, které zacházejí za hranice přípustnosti.

***


''Takže dobře, třído. Chci, aby si každý z vás vybral nějaké téma, na které napíše referát. Nebudu vám dávat konkrétní omezení, jen chci, aby se námět vašeho referátu pohyboval v rozmezí roku 1800 až 2000. Můžete se věnovat slohu, osobnosti, nebo se můžete věnovat klidně problematice daného roku, nebo jistého období, pokud spadá do našeho časového rozmezí.'' Studenti začali otráveně hučet, ale profesorka bez mrknutí oka pokračovala v mluvení. ''Na vypracování referátu máte měsíc, chci vidět dobrou práci, tak si dejte záležet. Konec hodiny, můžete jít,'' dokončila svou řeč a posadila se na své místo za katedrou.
''Promiňte,'' Profesorka vzhlédla od pročítání jedné z prací jejích starších studentů.
''Ano, Amando?''
''Ha, Bobule už zase šplhá!'' vyprskl smíchy jeden ze studentů, kteří už byli na odchodu ze třídy. Amanda si jich nevšímala.
''Chtěla jsem se zeptat-''
''Šplhá, šplhá, šplhá!'' Amanda se prudce otočila na ostatní studenty, kteří na ni pokřikovali, že šplhá. Odložila svou tašku na zem ke katedře a vydala se k nim.
''Ty už mlč, ty hajzle!'' křikla na jednoho z nich a okamžitě se na něj vrhla.
Ostatní studenti cosi pokřikovali, ale Amanda to nevnímala. Jediné, na co se soustředila bylo to, aby toho hajzla konečně vyřídila. Drásala ho nehty na tváři, krku i pažích, než ji shodil.
Amanda tvrdě dopadla na zem. V zádech jí pulzovala tupá bolest, a nad ní se nacházeli nějací lidé, kteří s vepsaným posměchem v tvářích vykřikovali její jméno.
Amanda neváhala, rychle se postavila a na vrhla se na nejbližšího člověka. Snažil se ji odrazit, ale nepovedlo se mu to. Chytla se ho kolem krku a nepustila se. Nehty mu zaryla do hrudi, jako by se opravdu chtěla pořádně zachytit.
''Slez ze mě ty hnusná svině!'' sykl na ni. Amanda zlostně zavrčela a zakousla se mu do ucha.
''Ať ze mě sleze, to bolí, pomoc!'' křičel, ale marně. Jeho přátelé stáli jako přikovaní k zemi, neschopní se pohnout, natož něco udělat.
Amanda zuřivě kousala a škubala. Byla jako divoké zvíře, které se právě utrhlo ze řetězu, aby vykonalo svou pomstu na lovcích, jež ho lapili. Nehty zarývala čím dál hlouběji a neustále rvala ucho, do kterého se zakousla jako dravá bestie.
''Pomozte mi někdo!'' křičel zoufale mladík, jehož ucho Amanda rvala od hlavy. Po krku mu stékaly pramínky čerstvé krve, které se na hrudi setkávaly s dalšími pramínky krve, které se řinuly z ran, které mu zanechaly Amandiny nehty. Zoufale kolem sebe máchal rukama, jako by se topil.
''Pom-'' chtěl znovu žadonit o pomoc, ale jeho žádost se změnila v dlouhý, táhlý výkřik provázený neuvěřitelnou bolestí v oblasti ucha. Celý krk měl zakrvácený, jako by mu někdo podřízl hrdlo. Po hrudi mu stékaly stále nové pramínky čerstvé krve, které mu zbarvovaly do ruda košili, která bývala bledě modrá.
Amanda ho konečně pustila a vyplivla jeho zakrvácené ucho. Sebrala svou tašku a vydala se znovu ke katedře, za kterou stále seděla profesorka. Nyní byla však k smrti vyděšená s rty pootevřenými, jako by byla připravená k výkřiku.
''Chtěla jsem se zeptat, jestli je nějaký limit, když jde o délku?'' zeptala se klidným hlasem Amanda profesorky, která nepřítomně hleděla na studenta, který před necelou minutou přišel o ucho. V její třídě, před jejím zrakem.


''Amando, zachovala jsi se doslova jako divoké zvíře, které nezná hranic. Snad chápeš závažnost svého jednání a dokážeš pochopit, proč jsme nuceni tě dočasně vyloučit ze školy, že? Vlastně bys měla být velice ráda, že jsme tě rovnou nevyloučili! Spousta rodičů tvé bezpodmínečné vyloučení žádala, ale pro tvé dosavadní dobré chování a skvělé výsledky jsem to neudělal. Ale to, co jsi předvedla v té učebně je zcela, ale zcela neomluvitelné. Vůbec nechápu, co to do tebe vjelo? Takhle se přeci žádní lidé nechovají!'' Ředitel zoufale zalomcoval rukama ve vzduchu, ale Amandě to bylo jedno. Cítila se dost provinile, ale stále zastávala názor, že si to ten kluk zasloužil. Někdo mu musel dát lekci. Navíc mu to ucho přišili, nepřišel o něj.
''Pokud by opět došlo k nějaké podobné události, ale já osobně si myslím, že už se něco takového nebude opakovat, tak bychom tě museli poslat do nápravného zařízení, protože to opravdu není normální. Máš pro to nějaké vysvětlení?'' Amanda mlčky zavrtěla hlavou a sklopila zrak k zemi. Netoužila po možnosti hledět řediteli do jeho šedých očí, které téměř plály vztekem a rozhořčením nad jejím činem. Pomalu totiž začínala měnit názor, když šlo o to, co provedla. Ano, opravdu to nebylo správné, ale stále to nemění fakt, že si to ten kluk rozhodně zasloužil. Celá léta poslouchala to, jak se jí on a jeho skupina posmívali, aniž by k tomu měli pádný důvod. Zjevně se jednalo o počínání z čiré nudy a nicnedělání, ale to jim stále nedávalo právo k tomu se jí posmívat. Nebo ano? Amanda to nevěděla. Netušila, jestli byli v právu oni, nebo ona. A možná ani netoužila po tom to vědět. Jediné, po čem teď toužila byla horká koupel a postel, kde si bude moct pořádně popřemýšlet nad celou dnešní událostí.
''Amando, tak řekni něco. Víš, že tě mám rád, jsi jednou z našich nejlepších studentek a učil jsem tvou matku, znali jsme se přeci ještě před tím, než jsi začala chodit do školy. Nemusíš se bát něco říct, nebo se přiznat k tomu, proč jsi to udělala.'' Amanda pomalu upřela na ředitele oči. Nelíbil se jí způsob, jakým k ní promlouval, ale to on tu byl autoritou a ona ho hodlala respektovat. Nasucho polkla a potlačila slzy, které se jí najednou vehnaly do očí.
''Promiňte mi to, já nechtěla...'' začala tichým, smutným hláskem a z kapsy si vytáhla kapesník. Ředitel se chabě pousmál a letmo ji pohladil po tváři.
''Neplač, já vím, že jsi nechtěla. Jsi přeci hodná holka, že ano? Přesně jako tvá matka. Nebudu tě už trápit, vím, že tě to mrzí. Tak jdi domů, pořádně se prospi a zítra to nějak dořešíme, ano?'' Amanda mlčky přikývla, otřela si kapesníkem slzy, tiše poděkovala a pomalu opustila ředitelnu.
Nechtěla jsem mu ublížit. Nechtěla jsem. Byla to jen nehoda, nic víc. Ano, byla to nehoda.
Amanda tiše vydechla a vydala se chodbou směrem ke dveřím vedoucím ven ze školy. Nechtěla už ve škole být ani o minutu déle, než je nutné, ale zbývalo jí zdolat cestu ke dveřím, které jsou jejím portálem do světa klidu a míru. Několik studentů na ni hledělo jako na vraha, jiní se jen tiše smáli. Amanda se je snažila nevnímat, ale příliš jí to nešlo. Nemohla ignorovat tu nenávist a hořkost, jež ze studentů, které míjela vycházela. Ať už si ředitel myslel co chtěl, její čin nikdy nebude zapomenut, ani kdyby se jej pokusil vymazat z historie.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 15. prosince 2013 v 8:39 | Reagovat

Mám takový pocit, že tu cénu s uchem jsme tu už měli, ale to neva :-D Celkově je kapitola úžasná, jako vždy, těším se na další :-)

2 Berry Lettyen's Berry Lettyen's | Web | 15. prosince 2013 v 11:51 | Reagovat

:D Ne vážně, to je megaluxusní! :D

3 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 15. prosince 2013 v 13:06 | Reagovat

nemám slov :D bolo to super a geniálne sa to čítalo :D ale to s tým uchom... :D

4 Lussy Lussy | E-mail | Web | 15. prosince 2013 v 15:49 | Reagovat

Užasný! :3

5 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 15. prosince 2013 v 17:29 | Reagovat

Nádhera :3

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 15. prosince 2013 v 18:07 | Reagovat

Taky se mi zdá, že tu první část jsem už četla, ale ráda jsem si ji přečetla znovu. Jinak je to krásná kapitola a chci rozhodně vědět, co bude dál! A té holce přece musela vědět, že ji teď budou nenávidět, když udělala něco takového... :-)

7 Chilaili Chilaili | Web | 15. prosince 2013 v 20:55 | Reagovat

to je boží :)

8 Angelique Angelique | Web | 15. prosince 2013 v 21:38 | Reagovat

i když je to kruté, tak on si to zasloužil... úžasná myšlenka, skvěle si to napsala :)

9 Sillia Sillia | 16. prosince 2013 v 20:24 | Reagovat

Krása.... Úžasná povídka, to s tím uchem se mi moc líbilo, představila jsem si to naživo, jako bych byla já tou Amandou a byl to pěknej pocit, když jsem se mohla pomstít... Škoda, že jenom imaginárně xD...
Jinak, mám docela pocit, že tu sledujeme zrození přímo legendárního vraha, který se bude inspirovat ve vraždách minulosti, přesněji ve vraždách toho období roků 1861 - 1994... moc se těším na pokračování.

10 Susane S. Susane S. | Web | 17. prosince 2013 v 11:09 | Reagovat

Tak to mě dostalo :O vážně luxusní !:)

11 Saruu. Saruu. | E-mail | Web | 17. prosince 2013 v 15:09 | Reagovat

Fakt luxus, no... :O Krásně napsané, jen toho začátku jsem se trochu bála, stačil mi úvod... :D

12 Pisatelka Pisatelka | Web | 18. prosince 2013 v 15:49 | Reagovat

Super kapitolka.

13 Ellnesa Ellnesa | Web | 27. února 2014 v 19:02 | Reagovat

Ou, to bylo naprosto úchvatné a samozřejmě trošičku morbidní... :D Jdu si přečíst další část, tohle vypadá dobře!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama