Oddělení dětské psychiatrie mýma očima

20. prosince 2013 v 5:00 | Clara Black |  Na slovíčko

Dobře, dobře. Vzhledem k vaším úžasným reakcím, (a teď to nemyslím nijak špatně, naopak, byla jsem až dojatá, protože jsem se bála, že vaše reakce budou úplně jiné) jsem se rozhodla vám tedy prozradit, kde jsem byla. Ne jen po mailu, vám všem. Byla jsem hospitalizována na oddělení dětské psychiatrie.
Doufám, že jste se teď nepolekali, protože jsem se rozhodla, že se s vámi podělím o to, jaké to tam bylo, jak tam co probíhalo, co mi ten pobyt přinesl, co mi vzal a celkově, jaké to asi je, se na takovém místě ocitnout. Po celou dobu jsem si vedla jakési zápisy, které jsem měla podle dní, kdy jsem tam byla. A takhle taky začnu - tedy dnem 1, víc dní vlastně ani nemusím popisovat, protože to bylo všechno absolutně stejné každý den. Měli jsme tam jakýsi řád, který se neustále dodržoval, proto není třeba zmiňovat další dny.

(Den 1)

Nemyslete si, že je dětská psychiatrie nějaké děsivé místo, které poznáte na první pohled. Není to jako v hororech, kdy takovou budovu poznáte na první pohled. (pokud to tedy je budova a není to jen oddělení přímo v nemocnici) Oddělení, kde jsem byla já byste asi těžko odhadovali na dětskou psychiatrii.
Když jsem vešla dovnitř, uvítala nás vrchní sestra, mile se na nás (mě a mamku) usmívala, představila se a udělala celkem dobrý dojem, to uznávám. Na druhou stranu mě rozrušil už ten velký vánoční stromek, co měli v chodbičce u vchodu. Celá chodba, odkud se dalo jít do jídelny, k vrchní sestře, na ambulanci i k hlavní lékařce, bylo vyzdobené nějakými pracemi zdejších dětí - v květináčích byli zapíchnutí papíroví sněhuláci na špejli a celou chodbu lemovala řada lavic. Nemohla jsem se zbavit toho zlého dojmu, z toho, že mě tu zavřou, ale stále jsem se rozhlížela, abych si to moje nové vězení pořádně prohlédla.
Odvedli nás k nějaké další důležitější sestře na příjem, kde mi nakrásně oznámili, co všechno nesmím (a že toho bylo dost!), musela jsem mámě dát svoje hodinky, šálu, peněženku, i návleky na ruce, které věčně nosím. Ti lidé mě vlastně připravili o všechno, na co jsem byla zvyklá. Potom mi také nakrásně sestra oznámila, že mi budou muset provést odběr krve. Moje reakce - hysterický záchvat, který se odehrával pouze v mojí hlavě - vyústil v to, že jsem se rozbrečela strachy. Ano, jedna z Clarushčiných fobií je totiž fobie z injekcí. Odběry jsou pro mě navíc neuvěřitelně děsivou a BOLESTIVOU záležitostí.
Poté, co mě na chvíli zklidnili tím, že zavolají mojí obvodní lékařce kvůli nějakým testům, které by jinak asi prováděli po odběru, mě i mámu odvedli nahoru do jiné chodby, kousek od obou oddělení (chlapecké oddělení vlevo, dívčí oddělení vpravo). Mámu odvedli k lékařce, mě na dívčí oddělení, kde jsem seděla a poslouchala, jak sestra v sesterně poučuje jinou nově příchozí chuděrku. Když příjem té chuděrky sestra dokončila, nechala mě podepsat nějaký papír, dala mi identifikační nárameček (alespoň já tomu tak říkám, mám ho doma, hehe) odebrala mi mobil, nalepila na něj nějakou identifikační nálepku, napsala na něj můj pin (musela jsem jim dát i svůj pin k mobilu!!!) a na mp4ku mi také nalepila tu pitomou nálepku. Také mi oznámila, že telefony jsou od 19:15 do 19:45 - a že nám smějí volat jen rodiče, sestra to musí vědět a hovor přijmout. Hovory nesměly být delší než 10 minut. SMSky jsme nesměli posílat, ANI ČÍST. Nesměli jsme nikomu volat. Nesměli jsme přijímat hovory od kamarádů. Poté, co přišla máma mi sestra vytřídila z mého zavazadla spoustu věcí, co tam byly zakázané - ořezávátko na tužky, balzám na rty, co máma chtěla, abych si vzala, krém, co máma chtěla, abych si vzala, mýdlo, sponky do vlasů, skřipce do vlasů - a ještě v mém pouzdře na tužky a další psací hračky objevily maličký řezák, aff, to byl trapas - tak ten taky. Pak mi taky zabavili baterku, kterou nutně potřebuju, protože jsem nyktofobička. (Ti lidé fakt vůbec nebrali v úvahu to, že jim tam můžu umřít strachy...)
Potom jsem se s mámou rozloučila, jen jsem na ni zavrčela jakési ''Ahoj'' a sestra mě odvedla na pokoj, kde jsem potom ten týden bydlela. Tam mi vysypala všechny moje věci a znovu je prohlížela. Fakt super, když vám někdo prohlíží všechny vaše věci, i ty osobní. Když jsem to měla zkontrolované, přidělili mi jednu poličku ve skříňce, maličký stoleček a jakýsi plastový šuplík v tom stolečku, který sloužil na ty ''osobnější věci''. Po odchodu sestry se na mě sesypaly již přítomné holky snad z celého oddělení. Připadala jsem si jako čerstvé maso pro supy, fakt. Následovala primitivní otázka: ''za co jseš tady?'' tak jsem to vybalila. ''Sebepoškozování, myšlenky na sebevraždu, podle mojí matky jsem psychicky labilní a mám problémy s příjmem potravy. Já osobně si myslím, že psychicky labilní nejsem, ani s jídlem problémy nemám, ale moje máma to vidí jinak. Zvláštní, moje psycholožka nikdy neřekla, že bych byla psychicky labilní, nebo že bych byla nějak jinak nemocná.'' (Jen pro vaši informaci - psychicky labilní snad nejsem. Nejsem psycholožka ani psychiatrička, abych si to potvrdila nebo vyvrátila, ale nemyslím si. A s příjmem potravy problémy nemám, mám až nezdravou chuť k jídlu.) Následovalo seznámení a ubytování.
Krátce poté, co jsem se seznámila se všemi dívkami na oddělení a zjistila jsem, s kým mám tu čest, jsme byli spolu s druhým oddělením odvedeni do jídelny na oběd. V jídelně jsme měli zákázáno mluvit a pochodovat po jídelně. Jídlo nám nosila služba (za každé oddělení jeden člověk) a také ho odnášela služba, když jsme dojedli. Snad nemusím říkat, že stejně v jídelně klid nebyl. Pořád někdo porušoval to, že se nesmí mluvit.
Poté nás odvedli zpět na oddělení, byl polední klid.
Po podledním klidu jsme šli do ''herny'' kde jsme si mohli kreslit, vybarvovat omalovánky, navlékat korálky, boxovat do boxovacího pytle, hrát pinec, číst si, nebo si jen tak povídat. Já jsem si kreslila - a nejen já. I ta osůbka, která přišla těsně přede mnou. Jakožto za novým masem za námi přišli dva kluci (můj osobní názor? ''nechci vědět, za co tu ti dva jsou'' pomyslela jsem si, když jsem je viděla) a představili se nám. Jeden byl celkem v pohodě, myslím, že se jmenoval Honza nebo tak nějak. Příliš jsem ho nevnímala, protože jsem byla stále rozrušená. Druhý byl Jirka, to vím jistě. Jirka pak otravoval po celou dobu, co jsme v herně byli. Otravoval tu chudinku, co přišla přede mnou. Měla jsem ho dost, ale neměla jsem dost síly na to, abych ho alespoň okřikla. Místo toho jsem si jen kreslila a poslouchala to, jak krásně kreslím (fakt divný, a to jsem si jen čmárala...).
Z herny nás odvedli na svačinu, ze svačiny na skok na oddělení, odkud jsme pak šly zpět na oddělení - ale tentokrát jen my, dívky. Šly jsme na takové podivné psychické cvičení, kterému říkali autogen, nebo tak nějak. Lehly jsme si a měly jsme si představovat třeba to, že ležíme na pláži a hřeje nás slunce a písek, že je nám dobře, starosti nemáme, jen jsme v klidu a odpočíváme. Potom nás odvedli na oddělení, kde jsme chvíli čekali na večeři.
Po večeři nás opět odvedli na oddělení, kde jsme měli komunitu. Komunita bylo cosi, kdy jsme se všechny dívky sešly na chodbě, posadily jsme se a sestra se nás ptala, jaký jsme měly den. Potom nám dala karty a vysvětlovala nám, že věří ve vesmírnou energii. Zastávala teorii, že jakou energii do vesmíru vyšleme, taková energie se nám z vesmíru vrátí. Asi na tom něco bude. (A taky něco bude na tom věštění. Pokaždé mi vyšlo něco, co se velice týkalo mojí situace!)
Po komunitě jsme byly na pokojích, dávaly se léky a před spaním druhá večeře. Potom byla večerka a pro mě nastala ta nejhorší noc v životě. Celou jsem ji probrečela. Z části kvůli tomu, že jsem byla k smrti viděšená z té tmy, co tam v pokoji byla. A z části z toho, co se mi během toho dne stalo a co mě v příštích dnech čekalo.

(Den 2, popis událostí, které jsem během prvního dne nezažila)

Ráno mě čekalo tvrdé probuzení formou rozsvícení ostrého světla přímo nade mnou. Šlo se na snídani, pak na velkou komunitu, kde byli i kluci. Musely jsme se tam s tou druhou dívkou, co přišla přede mnou, představit a něco o sobě říct. Potom jsme všichni šli do provizorní školy, kde jsem se asi čtyři hodiny nudila, než byl oběd. (mezi těmi hodinami byla ještě svačina) Po obědě následoval polední klid a vizita, kdy jsme si povídali s paní doktorkou na pokojích, nebo nás volala jednotlivě na sesternu... a tak dál, všechno pak bylo stejné, jako první den. Naprosto stejné. Stejný program, stejní lidé, stejná situace, stejné napětí v mojí hlavě.

Nevím proč, ale nemám pocit, že by zrovna tak nepěkné místo s tak ostrým režimem není tím správným místem, kde lidem vracet naději a léčit je. Kdopak by se tam asi mohl cítit dobře a bezpečně? Povlečení s logem nemocnice a i s nápisem nemocnice. Okno, které se ani nedá pořádně otevřít, když potřebujete vyvětrat - ano, to se dá pochopit, že - bezpečnostní nařízení, možná i na základě předchozích zkušeností. Ale na místě, kde se nesmíte smát, kde neustále někdo křičí nebo pláče, se podle mě jen tak nějaká zbloudilá dušička neuzdraví. Na to by byl třeba větší klid a lepší, přívětivější prostředí. Na čem jsme se tam s dívkami z oddělení shodly byl fakt, že to tam je jako ve vězení. Chápu důvody, proč všechna ta nařízení jsou, ale pacienti se tam necící nejlépe. Jsou odříznutí od přátel, rodinu slyší jen jednou denně na pouhých deset minut pod dozorem. Kdyby řekli do telefonu něco špatného, sestra jim může vzít telefon a beze slova zavěsit.
Nevím proč, ale přijde mi to smutné. Ano, jednou za námi byli nějací klauni, ale příliš nás (ty starší) nerozveselili. Připomínali mi marnou snahu, kterou vkládají do toho, aby nás rozesmáli, aniž by přemýšleli nad tím, že jediné, po čem lidé, co tam jsou, touží - je domov. Návrat domů, nic víc, nic míň. Tohle jsem pochopila během prvních pár dnů, co jsem tam byla. Svoboda byla venku, na dosah ruky, když jsem si stoupla na topení. Byla na dosah ruky, ale neuvěřitelně daleko, protože jsem se stále probouzela v té noční můře, kdy jsem zavřená na dětské psychiatrii...

Tohle berte jako přiblížení toho, co se tam dělo a jak jsem to já vnímala. Možná byste to vnímali jinak, ale já jsem si připadala jako vězeň, zoufalý vězeň, abych byla přesná. Ale teď přichází moje zvláštní otázka. Co byste dělali, kdyby vám někdo řekl, že máte být hospitalizováni na dětské psychiatrii?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 12:26 | Reagovat

Co bych dělala já? No, tak jako první by přišel šok a můj mozek by asi na moment vypověděl službu. Pak by mi hlavou problesklo "Super, nemusím do školy!" a pak bych propadla depresi..
Holka, kvůli tomu, že jsi byla na týden na dětské psychiatrii rozhodně nepřestanu chodit k tobě na blog a číst tvé skvělé povídky :D Nevidím na tom nic  špatného, prostě se stalo. A odteď jsi v mých očích neuvěřitelně statečná, ať už jen proto, že jsi přežila ty noci ve tmě. :D Z povlečení s motivem nemocnice mi běhá mráz po zádech...
Hlavně, že jsi to ale zvládla a že jsi se nám vrátila. :)

2 Clara Black Clara Black | Web | 20. prosince 2013 v 12:58 | Reagovat

[1]: S tím ''Super, nemusím do školy!'' mi hlavou blýskla myšlenka - ''Ale musela by ses nudit v jejich provizorní škole...'' :-D A řeknu ti, že ty noci v tý tmě byly snad ty nejhorší noci, co jsem zažila... celou dobu, co jsem tam byla, jsem byla šíleně unavená, protože jsem tam kvůli tomu nemohla spát, fakt šílený... Ale jsem moc ráda, že už to mám za sebou, to mě uklidňuje :)

3 Ami Ami | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 13:32 | Reagovat

No, tak kdyby mi to doma oznámili :-D Chytla bych takovej histerák :-D To ani nechtějte vědět, co umím!
Nemusíš se hlavně bát (jak už jsem psala), že by jsme k tobě přestali chodit, ať jsi byla na sebe horším místě! Jsi děsně statečná! Já bych to tam prořvala a hotovo! :-D Hlavně, že jsi zpátky!

4 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 20. prosince 2013 v 13:39 | Reagovat

Ty náš psychouši.. :D No snad to teď bude lepší no... A snad tě tam už znovu nepošlou..:D

5 Calla Calla | 20. prosince 2013 v 13:58 | Reagovat

Je mi tě líto.. :( Ale jsem ráda, že jsi zpátky. Jinak.. Taky se bojím tmy, ale zase tak hrozné to u mě není. Ale s injekcemi.. AA... FUJ! Pokaždé při odběru krve omdlím. Nesnáším injekce! Bojím se jich snad víc, jak hmyzu. (A že se hmyzu bojím dost hodně) xDD Jinak. Co bych dělala já? Probrečela všechny dny, co bych tam byla a potom se naštvala na celý svět. Potom by přišla depka a pak bych zase brečela. :DDD Zažila jsem něco podobného. Akorát v lázních.
Ne.. Teď se prosím tě nesměj, že lázně jsou super, a bomba a nic nemusíš dělat atd. xD Byla jsem tam měsíc a každý den nějaké procedury. Některé dokonce i bolely. Přísný řád. Rodiče jsem viděla jen v neděli a to jsem mohla jenom okolo 2 nebo 1 hodiny. Nesměli jsme chodit ven a na pokoji jsem byla s holkou, která mě.. dá se říct šikanovala. Takže zřejmě tuším, že ten pocit, který jsi zažila,byl hodně hnusný. I když to asi bylo horší, než jsem měla já. :/

PS: Omlouvám se za dlouhý komentář. Už přestávám kecat. xDDD
PS2: V lázních jsem byla kvůli léčení po operaci. :D

6 Lucy Lucy | E-mail | Web | 20. prosince 2013 v 15:10 | Reagovat

Pro mě by to byl horor. Já odmítám jet i na tábor nebo někam kde nikoho neznám.
Obdivuji tě protože já bych to asi nezvládla.

7 Storycollector Storycollector | 20. prosince 2013 v 15:26 | Reagovat

Uf, to je síla. jsem fakt ráda, že jsem nikdy do ničeho nespadla, abych nemusela na psychiatrii.
To neustálý prohlížení věcí by mi taky vadilo, ale zase chápu, že ti ostré a nebezpečné předměty museli vzít, když u tebe bylo podezření na sebepoškozování.
Odběr krve je pro mě taky hrozným zážitkem.
Drž se, ať se tam nemusíš vracet.

8 Clara Black Clara Black | Web | 20. prosince 2013 v 15:37 | Reagovat

[3]: Hezky řečeno :-D

[4]: To je radši bez komentáře :D A už mě tam znovu nikdy nedostanou, tím jsem si jistá.

[5]: No, to jsme to měly celkem podobné... a za dlouhý komentář se vůbec neomlouvej, protože mám moc ráda dlouhé komentáře. Baví mě číst si je :)

[6]: Pro mě to byl horor, ale nakonec bylo seznámení vlastně tou největší maličkostí.

[7]: Jo, s tím odebíráním těch ostrejch předmětů jsem to chápala, ale že nám nedovolili ani mít u sebe mýdlo, to mě fakt namíchlo, to fakt jo. Nemohli jsme fakt skoro nic... A držím se, a už se tam nikdy nevrátím, jak už jsem říkala. Už mě tam nikdo nedostane...

9 Sillia Sillia | 20. prosince 2013 v 17:43 | Reagovat

No teda... Tak tolik ostrý bych to nečekala a asi nejvíc chápu tvůj strach z jehel, mám ho taky, vždycky mě držej a já se držim mámy, vim, že to ve 14 letech zní divně, ale já z toho mam fóbii, stejně jako z vrtání zubů a pavouků, 3 věci, který já výslovně nesnesu a mám z toho šílenou histerii.
Kdybych byla na tvém místě, tak už 2. den na všechno a všem nadávám, do všeho kopu, na všechny řvu a kritizuju to, nejspíš bych i po všech kolem něco házela, protože nejsem člověk, co dokáže žít v takovém útlaku, potřebuju svobodu, ať už projevu, pohybu a přístupu na net. Věci ohledně hygieny, na těch tolik nelpím, ale to omezení by mi vadilo a tím největším a nejhorším by bylo to, že nemůžu ke koním. Tohle místo by ze mě udělalo spíš divoké surové zvíře než aby mi pomohlo a vlastně bych se ani nedivila, kdybys teď byla ještě větší psychouš. Máš můj obdiv, žes to tam vydržela, přežila a dokázala se tam úplně nezcvoknout. Moc Ti držim palce, abys tam už NIKDY nemusela.

10 Clara Black Clara Black | Web | 20. prosince 2013 v 17:51 | Reagovat

[9]: Já byla po většinu času hrozně smutná, až zoufalá, ale chvílemi jsem fakt zuřila. Štěstí, že tam byla holka, na kterou jsem nakrásně mohla křičet, protože neustále provokovala, štvala nás všechny a byla šíleně hlučná - to byl způsob, jak ze sebe alespoň částečně ten vztek dostat. Hlavní ale je, že už jsem zpět a nehodlám tam už nikdy jít...

11 Sillia Sillia | 20. prosince 2013 v 18:10 | Reagovat

[10]: To se fakt nedivim, a teda, fakt štěstí, že tam byla, jak to tak čtu.

12 Kate Kate | Web | 20. prosince 2013 v 20:30 | Reagovat

Asi bych se začala smát, abych zakryla to zoufalství, protože tohle si opravdu nedokážu představit. :/ A potom bych propadla hysterii - pláč, křik... Asi bych potřebovala do něčeho mlátit, nebo bych na chvíli zdrhla z domu... Já si to prostě nedokážu představit. :(
Obdivuju tě - nevydržela bych tam ani den! Zbláznila bych se, a potřebovala bych tak tucet knih, tři propisky, dva sešity... Prostě, tohle nejde. :/
Vím, že tohle tě může štvát, protože ti to pravděpodobně "cpou do hlavy" všichni, ale... Mrzí mě to. ;) Nic víc, ani nic míň říct nemůžu, jen, že je mi to líto, a nepřeji ti to zažít znovu.

13 Clara Black Clara Black | Web | 20. prosince 2013 v 20:55 | Reagovat

[12]: Něco podobného jsem dělala a potřebovala jsem asi sedm knih, čtyři sešity, skicář, kupu tužek a propisek, abych to tam přežila... ale příliš mi to nepomohlo. Ale zase je to životní zkušenost, která mi určitě časem k něčemu bude víc, než teď :)

14 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 20. prosince 2013 v 22:12 | Reagovat

Moje milovaná Clarush... tak nevím vpodstatě, co ti nato mám napsat.
Jsem strašně ráda, že už jsi zpátky - jsi zpátky, ne? :-) Jsi neskutečně silná, mně nikdo neobvinil z toho, že jsem psychicky labilní, ale mám obavu, že v takovém prostředí bych se asi zhroutila.
Doufám, že budeš mít dostatek sil do nového roku a že se tě pustí depresivní myšlenky. Něco takového jsem teda nečekala a rozhodně tě za to neodsuzuju, nic takového.
Já osobně si myslím (o sobě), že psychicky labilní jsem, aspoň trochu. Sice se to trochu zlepšilo, ale jsem taková troska, to ti píšu proto, abys věděla, že se nemusíš cítit blbě, že "máš nějaké problémy", nebo tak něco.

Přeju ti do života jen všechno dobré.

*Nervózně se rozhlédne kolem sebe a povzdechne si... tak trapný komentář... Ach nebe, hvězdy, Lillen, ty upadáš, to je děs... radši to skonči, dokud je čas*

Tak tedy... ukončím to tím, že bych se na dětské psychiatrii asi zhroutila... a asi bych nenáviděla a vztekala se na všechny kolem sebe...

15 Clara Black Clara Black | Web | 20. prosince 2013 v 22:17 | Reagovat

[14]: Ano, jsem zpátky - to je naprosto jisté. Ale jak teď tak přemýšlím, tak asi psychicky labilní jsem, alespoň trochu. Ale podle zprávy, co jsem si Odtamtud odnesla jsem vlastně celkem zdravá, pokud nepočítám disharmonický vývoj mojí osobnosti, toť asi vše...
A vůbec to není trapný komentář.

16 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 21. prosince 2013 v 13:15 | Reagovat

[15]: ;) tak za tu "netrapnost" jsem upřímně ráda - a jsem ještě radši, že tě ohodnotili jako celkem zdravou bytost ;)
Drž se! :-)

17 Eliza Eliza | Web | 22. prosince 2013 v 14:15 | Reagovat

PIN k mýmu mobilu by za boha nedostali, nikdy...
Je asi blbost říct, že mě pobyt tam láká, co? Ne proto, že bych nemusela do školy, ale proto, že mě to zajímá čistě věděcky. Psychika lidí kolem, i těch sester a doktorů, jejich metody a podobně, taková morbidní zvědavost. Chápu, že to bude vzhledem k tvým zážitkům působit dost neuctivě.

Pro někoho, kdo má problém a jde se skutečně léčit mi to nepřipadá jako dobré místo, jak už jsi řekla sama. Lidskou duši léčí přátelé a smích, ne sestry, absolutní omezení jakékoliv svobody a neustálý strach. To spíš jakékoliv nemoci podpoří, než že by je odstranilo, ale je to můj názor.

18 Clara Black Clara Black | Web | 22. prosince 2013 v 15:11 | Reagovat

[17]: To s tím pinem jsem si říkala taky, ale nakonec mě okolnosti donutily k tomu, abych jim ho řekla, bohužel. A nevím, nevím, ale jako blbost mi to nepřipadá. Mě samotnou to taky zajímalo, když jsem kvůli tomu zrovna neměla depku... ale fakt bych nikomu nepřála, aby tam šel. Ale zase na druhou stranu jsem tam měla poprvý v životě pocit, že jsem našla lidi, který jsou jako já... neznali jsme se ani den a otevřeně jsme tam mluvily o problémech a bez jakýhokoliv nucení jsme se vždycky podržely, když byla potřeba... a to jsme se fakt ani pořádně neznaly... Tohle mi celkem chybí. Měla jsem tam zkrátka pocit, že se můžu svěřit a že mě chápou - ale to mi doma nikdo nenabídne, taková možnost v normálním životě (v tom mém určitě) neexistuje, bohužel. Ale na druhou stranu je to celkem užitečná zkušenost, řekla bych...
A přesně, jak jsi řekla. Problém je v tom, že personál Tam (jak já tomu místu říkám) si myslí pravý opak. Jedna sestra mi dokonce řekla, že je ten režim to pravé, co potřebujeme, že je to to nejlepší, co nás mohlo potkat... snad ani nemusím říkat, že jsem z toho měla ještě větší depku... Ale člověku to alespoň otevře oči, protože si potom sakra váží toho, že je doma...

19 Žirafka Žirafka | 24. února 2014 v 15:40 | Reagovat

Na tvůj blog jsem narazila díky tomuhle článku a připadáš mi jako moc sympatická osůbka :) já sama na dětské psychiatrii byla čtyřikrát, pokaždé na necelé dva měsíce. Můžu se zeptat, v jaké nemocnici to bylo? Já byla dvakrát v Motole a dvakrát v Bohnicích, už nikdy víc, fuj! Ale to místo, kde jsi byla ty mi tedy připadá o poznání přísnější, fujky, tam bych nevydržela. Jak dlouho jsi tam byla? :)

20 Clara Black Clara Black | Web | 24. února 2014 v 16:08 | Reagovat

[19]: O Bohnicích jsem na té psychiatrii slyšela, jedna spolubydlící tam byla... A byla jsem v Liberci, hrozný místo. Neustále se mi to vrací ve snech...

21 Žirafka Žirafka | 24. února 2014 v 21:49 | Reagovat

[20]: Tuším, jaká spolubydlící, chvíli to totiž byla i moje spolubydlící.. Nebyly náhodou její iniciály E.D.? Pokud ne, tak to je asi jiná, protože se prý Liberec na Vánoce zavíral. No podle toho, co tady u tebe čtu jsou Bohnice ráj :D

22 Anonym Anonym | 24. dubna 2017 v 19:05 | Reagovat

Tak to jsi měla super. Ráda bych s Tebou měnila. Já byla na dětské psychiatrii 2 měsíce, a musím Ti říct, že toto byl opravdu ráj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama