Deník jedné černé příšerky (22.1.)

22. ledna 2014 v 14:31 | Clara Black |  Něco jako deník




Dnes má babička narozeniny.
S touhle myšlenkou jsem se probudila. Kolem osmé hodiny ke mě přišla máma a řekla mi, že za chvíli jedou s tátou do školy (rspctv. táta mámu veze do školy) a máma bude řešit se zástupcem moje dočasné přerušení studia. Den byl celkem hezký, dokonce jsem byla venku fotit, protože konečně napadl sníh.
Bohužel to, co přišlo poté, co jsem se vrátila, bylo víc tvrdé, než dopad na beton.
Krátce před odchodem do práce za mnou přišel táta s otázkou, jestli chci mamce pomoct. Já samozřejmě přikývla, protože mamce chci pomoct - v práci bude přes 12hodin a doma toho má taky hodně - takže je to absolutní samozřejmost. A tak mi táta řekl, ať si zjistím úřední hodiny sociálky a pracáku. Byla jsem trochu vykolejená, protože mi tohle zrovna nepřišlo jako pomoc pro mamku, a věděla jsem, že to bude kvůli mě, ale nereptala jsem.
Když táta odjel, tak jsem se konečně poprvé za tenhle den najedla - abyste mě chápali - nesnídám, neobědvám, a jím jenom tehdy, když táta není v obývacím pokoji, který máme spojený s kuchyní a jídelnou. A krátce poté jsem byla znovu v kuchyni, abych umyla nádobí - a hele, na křesle leží nějaké papíry, nikdo mi neřekl, jak to ve škole dopadlo, tak se na ně podívám a tam-

Přerušení studia až do roku 2016.

X kopií pro pracák, sociálku a já nevím co. A teď samozřejmě nastává moje reakce. A co jsem já, jakožto Černá příšerka udělala? Psychicky jsem se sesypala.
Ti dva prostě MUSELI mlčet, abych to zjistila SAMA, když jsem SAMA DOMA. Co kdybych si vzala nůž a prostě se zabila, hm? Ne, že bych na to myslela, ale pořád se tak chovají, a najednou udělají tohle? Ať jdou do... pomyslela jsem si se slzami v očích a uzavřela se v pokoji s přísahou, že nikam už nepáchnu, pokud to vyloženě nebude nutné.
Narozeniny mojí babičky jsem musela odsunout a radši se schovávat v pokoji, protože jí nechci narozeniny zkazit. Mrzí mě, že jí nemůžu popřát, ale když mě uvidí s rudou tváří a uslzenýma očima, asi jí taky nebude nejlíp.
Tak tu sedím u počítače, vyťukávám tenhle článek a říkám si, že už mi je vlastně všechno jedno. Je mi opět stejně zle, jako vždycky, když se něco stane - cítím se, jako bych se měla každou chvíli zhroutit na zem a umřít, zcela samovolně - a mám takový ten pocit, který vám ohlašuje, že možná budete zvracet. Fyzicky vzato jsem živá, ale psychicky vzato jsem mrtvá. Jsem hodně zvědavá, co mi k tomu řekne moje ''máma'' až se vrátí zpět domů, protože rozhodně nehodlám poslouchat lži.


V předchozím článku najdete plán toho, co se objeví na blogu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Scriptie Scriptie | Web | 22. ledna 2014 v 15:22 | Reagovat

Jéj, tak to mě fakt mrzí, žes to musela najít zrovna když jsi sama doma. Je to nejhorší, když se to zjistíš jiným způsobem, než aby ti to řekla sama ta osoba. Upřímně, nedokážu si představit, jak se cítíš. Já spíš zažívám vlny nehorázného vzteku a zase bezmoci, takže jsem se zatím nedopracovala k tomu, cítit se absolutně na dně.
Trochu jsem to nepochopila - to přerušení studia. To tě chtěj zase poslat někam pryč na kolik... dva roky?! Protože jestli jo, tak je to dost hnusný. A krutý. A já nevím co ještě.
Tak se drž, držím ti všechny palce, které mám a jsem zvědavá, kdy a jak ti to přerušení řeknou.

2 Lucy Lucy | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 16:27 | Reagovat

Já u takovýhle situací nikdy nevím co mám dotyčné osobě říct. (V tomhle případě napsat). Snad jen Všechno zlé je k něčemu dobré a Good luck :)

3 Milča Milča | Web | 22. ledna 2014 v 16:55 | Reagovat

Sestřičko, bude to v cajku a ty to víš! :D
Těším se až domyješ to nádobí ;) :D.
Sestřička Milča XD.

4 Kate Kate | E-mail | Web | 22. ledna 2014 v 17:22 | Reagovat

Páni, já bych nemohla na dva roky přestat chodit do školy... Jasně, nemám ji ráda, ale.... Brrr!
Přeji hodně štěstí se vším. ;)

5 Sillia Sillia | 22. ledna 2014 v 18:02 | Reagovat

No... nevím, co Ti na to říct. Asi to, že to co udělali je opravdu sviňárna na entou, jakoby je zabilo, ti to říct, nebo alespoň ty papíry dát někam, kde je nenajdeš, když je nebudeš hledat, aby ti to potom mohli říct sami. Abych byla upřímná, tak můžu přiznat, že jak se cítíš si nedokážu představit, na dně jsem nebyla, i když moje myšlenky se už skoro pořád ometají u dveří s nápisem "vražda otce", ale pokaždý, když k něčemu dojde neudělám nic, než si do prostoru, kam ostatní nevidí, pustím si do sluchátek písničky, brečím a přemýšlím nad co nejbolestivějším způsobem vraždy, což mě osobně pomáhá k tomu, abych vydržela, ono mi stejně nic jiného nezbývá.
Docela Tě lituji v tom ohledu, že budeš muset na 2 roky ze školy, ne kvůli tomu, že bych měla školu ráda, ale proto, že jakmile mě bude 15 (ani ne za měsíc), jediný, co budu doma poslouchat bude, abych si našla brigádu, neválela se doma, že absolutně nic nedělam, na všechno a na všechny se*u... Zvlášť když tobě už řikali, aby sis našla úřední hodiny do pracáku a sociálky, opravdu Ti nezávidím tu situaci, ve které teď jsi, takže Ti akorát popřeju, abys to nějak přetrpěla a taky hodně štěstí, abys po tom noži nakonec opravdu nasáhla.

6 Calla Calla | 22. ledna 2014 v 19:20 | Reagovat

Chudáku.. Lituju tě. Ale moc jsem nepochopila... Proč musíš na dva roky ze školy??

7 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 22. ledna 2014 v 20:27 | Reagovat

Zlato, život je někdy těžký a hrubý.
Nevzdávej se. Jednou bude líp. Popravdě ani nevím, co ti na to mám napsat. Moc se v tom totiž nevyznám.
Tobě tají věci rodiče - a já tajím spoustu věcí před m... protože nechci poslouchat hysteráky, paranoické výstupy, atp.

Chci být svobodná.
Nevím, proč ti to píšu, možná abys viděla, že život zkrátka není sladký - i když já bych ti přála hezký, lepší, sladký život.

"Raz možno všetko prejde, to nechaj na čas. A zbadáš v inom svetle to, čo bolí nás. Jedno ráno otvoríš si okno a v ňom zbadáš opet krásný svet."
(Kristína - poslouchám právě teď. Snad ti to pomůže. Aspoň maličko.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama