Hladové hry /20

12. ledna 2014 v 13:02 | Clara Black |  Hladové hry
Tak... a máme tu konec Hladových her. Nevím proč, ale nějak mi to ani není líto... Ach, jistě, je to proto, že jsem s tímhle koncem počítala od samého začátku, kdy jsem se do psaní téhle povídky dala. Vtipné na tom je, že tenhle poslední díl je psaný jen na základě mého vlastního výmyslu, není to podle toho, že bych tohle udělala i na tom RPG, kde Jess působí. Tohle se tam totiž nestalo - ale u nás, v téhle povídce to tak bude. Nejen, že to tak bylo už dávno předurčené, ale taky to ani jinak dopadnout nemohlo. Navíc jsem teď na HG RPG nebyla, takže by stejně nebylo o čem psát... Ale nebudu to protahovat. :)

PS: A pokud by se vám po Jess stýskalo, tak nezoufejte, protože plánuju ještě napsat povídku o tom, jak probíhal její ročník, když byla v aréně :)





Jessica si zoufale povzdychla. Bez ustání si hrála s vlasy, namotávala si je na prst a tupě hleděla na čistý list papíru a pero, které měla položené na psacím stole, u kterého seděla. Chtěla něco napsat, ale najednou nevěděla, co napsat. Jak vyjádřit to, co jí leží na srdci? Říct to stručně, nebo to rozepsat? Napsat to v rychlosti, nebo si dát záležet? Je do dopis, měl by nějak vypadat, pomyslela si a prohrábla si rudé vlasy, které jí v neustále padaly do očí.

Drahý čtenáři, jež čteš tento dopis,
Netuším, kdo jsi - a proto to shrnu a pokusím se být stručná. Tohle je dopis, který je určený lidem, kteří se budou dožadovat vysvětlení. Lidem, kteří možná budou chtít znát pravdu o tom, co se stalo. V době, kdy tento dopis píšu je to otázka budoucnosti, ale až budeš číst tyto řádky, bude to pro tebe minulost, ať už jsi kdokoliv. Můžeš být náhodným zvědavcem, možná jsi Merien, třeba prezident Snow, který se přišel podívat na svůj úspěch, a možná jsi Frederick - tohle já nepoznám. Ale ať už jsi kdokoliv, dám ti vysvětlení.
Jsou věci, které je člověk schopný snés, a jsou věci, kterých se člověk nezbaví. Táhnou se za ním jako fakt, že nemůže mluvit, protože z něj udělali avoxe - a ten člověk nikdy nezapomene na to, proč z něj avoxe udělali - protože to je osudový zlom, na který nemůže a ani nedokáže zapomenout. Se mnou je to stejné, jen nejsem avox. Mohla bych klidně všechno říct, ano to bych vážně mohla - ale nedokážu to. Jediné, na co se zmůžu je to, že napíšu tento dopis, abych si mohla říct ''Vysvětlení jsem jim dala.'' až odložím pero. Pravdou ale je, že já nevím... jak to vysvětlit.
Netuším, o co se tu vlastně snažím, ale bezpečně bych to mohla přirovnat k marné snaze si rovnat myšlenky v hlavě, a podělit se o ně s ostatními. Cítím nutkavou potřebu se omluvit a vysvětlit to, ale opravdu nenacházím ta správná slova, protože ať už se omluvím stokrát nebo tisíckrát, tak to pořád nezmění fakt, že je to neomluvitelné. Ano, chci se omluvit za to, že jsem zabíjela lidi, chci se omluvit za svou bezcitnost, zběsilost a touhu po krvi - omlouvám se za svou zaslepenost vůči Capitolu, a omlouvám se tobě Callo, omlouvám se i tobě Rexxanno, Selly, Ellie, Hero, Hanno, Melanie, a i tobě - Demetrie. Omlouvám se vám všem. A omlouvám se i tobě, Beth. Promiňte mi mou slabost - a promiň mi i ty, Treii. Já vím, že je to moje chyba. A mrzí mě, že jsi mi musel pomoct. V neposlední řadě se musím nejvíce omluvit tobě, Fredericku. Omlouvám se za to, že jsem byla tak hloupá a začala s tím, z čeho jsi mi potom musel pomoct se dostat - a omlouvám se za svou slabost, se kterou tenhle dopis píšu. Přála bych si říct, že pro mě hrozně moc znamenáš, že nehodlám znovu udělat nějakou hloupost - ale lhala bych. Lhala bych, kdybych řekla, že nehodlám udělat nějakou hloupost. Je to šílené - ostatně, stejně jako já - dvacetiletá mentorka, která stále žije jako šestnáctiletá splátkyně, která se vrátila z arény aby znovu bojovala o život - ale tentokrát sama se sebou, se svými výčitkami. Nebudu lhát, chystám se udělat blbost.
Dlouho jsem zápasila se svými vzpomínkami a výčitkami, a myslím, že už jsem dospěla do té chvíle, kdy už vím, že toho víc nesnesu. Nesnesu se znovu dívat na to, jak moji svěřenci umírají ve kaluži vlastní krve - a jak jim potom někdo následně trhá hlavu, protože se chce zalíbit, aby přežil. Ne, tohle už opravdu nesnesu. Sotva jsem snesla pohled na to, co se dělo, když jsi byl v aréně, Fredericku. Jsem zbloudilá duše, která dřív netušila kam patří, ale já už to teď vím - a věděla jsem to i tehdy, když jsem si podřezala zápěstí a nechala jsem se unášet jezerem. Tohle je ta cesta, kterou se musím ubrat. Já měla v aréně zemřít, ne Calla. Ne ona. JÁ. Ta ustrašená, hladová a chudá dívka z dvanáctého kraje, už neexistuje. Už existuje jen monstrum, které stvořila touha po krvi a slávě. Touha po životě, který si nikdo nezaslouží - touhla po životě ve smrti. Je to stejné jako se koupat v krvi nevinných. A já ty nevinné zabíjela. Ne proto, že bych musela, protože jsem chtěla. Byla jsem poháněná zběsilou touhou po dokonalosti vraždění - po dokonalé brutalitě a po slávě - o nic jiného mi nešlo. Ale pak tu byla Calla. V čem byla jiná? V tom, že měla žít, protože si to zasloužila. A já jí tu možnost odepřela. Jednoduše jsem se rozhodla, že JÁ BUDU TA, co bude žít. Moje matka si nakonec raději vzala život, než aby žila s takovým monstrem, jako jsem já - a tehdy jsem se propadla na dno, kde byl alkohol, střepy - a nože - krev, a jizvy.
Nebudu to protahovat. Stejně je jasné, co chci udělat. A já to udělám. Musím. Nic jiného mi nezbývá. Omlouvám se, díky - a... Pamatuj na tu chvíli v zahradě, než jsi šel do arény, Fredericku. Víš přeci, jak to je.

S láskou,
Jessica

Jessica odložila pero a přejela rukou po dopise. Bolela ji už jen ta myšlenka, že ho neuvidí, ale byla pevně rozhodnutá, že je to takhle lepší nejen pro ni, ale i pro něj. Kdo by mohl být ve společnosti takové zrůdy? Nikdo, pomyslela si Jessica a pohlédla na sebe do rozbitého zrcadla.
Zrůdy nežijí dlouho. Nežijí dokud zemřou, žijí dokud je někdo zabije. A ji nikdo nezabije, už není v aréně. Nemá nad sebou falešné nebe - a není obklopená starými atrakcemi, ze kterých jde strach. Nemá nouzi o jídlo, ani o vodu - nehrozí jí to, že někdo přiběhne a usekne jí jedním máchnutím hlavu. Nemá ani sekeru, ani luk - aréna skončila. Nepřátelé jsou mrtví, ve svých hrobech. Jestlipak dostane hrob vedle někoho z těch, co zabila? Napadlo ji. Spíš ne, odpověděla si sama.
A vítězové nemají dobrý život, to tedy ne. Jak se asi bude tvářit prezident Snow, až zjistí, že se opravdu rozhodla se přidat ke Calle? Po jejich rozhovoru na tom bále... Byl to vůbec bál? Ani to už si Jessica nevybavila. Jen si vybavovala to, jak každému vítězi dával prezident dárek. Frederick dostal Tamařino srdce. Trei dostal Elyonin prst. Christina dostala Celinino oko. A Jessica... Jessica odstala střep. Střep z domu zrcadel.
Jediná myšlenka dokázala Jessicu uvrhnout zpět do arény - do domu zrcadel, kde Hera někoho zabila - tam, kde bojovala spolu s Callou s tou splátkyní, která je obě málem oslepila. Na tom místě, kde zabila Demetrii - a kreslila po zrcadlech znak Capitolu. Krev na zrcadlech...
Jessica prudce otevřela oči a roztřeseně se rozléhlédla kolem sebe. Je doma. Ještě stále je doma. Doma. V domě, který dostala poté, co vyhrála. Tady být nechce. Chce zemřít v domě, kde zemřela její matka? Chce zemřít v domě, který je jasným důkazem existence Capitolu? Ne.
Jessica smutně pohlédla na Aylu a Leeho a pokývla směrem ke dveřím. Ayla a Lee ji následovali ven.


''Dnes je krásně.'' pronesla si Jessica pro sebe, a lehla si do trávy. Slunce hřálo, a stébla trávy tančila v rytmu lehkého vánku. Ayla a Lee byli kousek od Jessicy a spokojeně jedli piškoty, které jim dala.
Jessica si vytáhla nůž, malý obyčejný nůž - a pomalu si odmotala obvaz z levé ruky. Vždycky nosila na obou rukách obvaz, aby nebyly vidět její jizvy. Cítila se hrozně, když je někdo viděl - ale na druhou stranu to byly její vzpomínky, kterých se nemohla zbavit.
Střepem si na volné místečko na zápěstí vyřezala drobné písmenko - F. Poté si odmotala obvaz i z druhé ruky a přejela prstem po svých jizvách. Už bude konec, tohle všechno skončí. Skončí to.
Přehodila si střep do druhé ruky a řízla se hodně hluboko na zápěstí. Z rány se jí okamžitě začala řinout krev, rudá čistá krev, čerstvá a horká, jako když někoho v aréně zabila. Totéž udělala i na druhé ruce.
''Krásný den...'' vydechla a upřela pohled na jasně modré nebe, prozářené slunečními paprsky. Oči měla stejně modré, jako bylo nebe, které pozorovala, když ji opouštěla krev a s ní i život...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 12. ledna 2014 v 14:17 | Reagovat

Ach, asi se rozbrečím! :D
Stejně, je jen otázka času, kdy killneš mě :DDDDD.
Upřímně lituji Jess a tebe drahá sestřičko si za to ještě podám! :D

2 Clara Black Clara Black | Web | 12. ledna 2014 v 14:34 | Reagovat

[1]: Nepovídej xD A nekillnu, neboj *šibalsky se šklebí a mne si ruce jako moucha* :-D A Jess není třeba litovat, třeba to přežila, kdo ví... :D

3 Milča Milča | Web | 12. ledna 2014 v 15:57 | Reagovat

[2]: Jasně! :D :P
Přežila, věřím v to! :D

4 Sillia Sillia | 12. ledna 2014 v 19:04 | Reagovat

Nevím, co na to říct, mam brečet nebo být šťastná? Jess se zbavila svého utrpení a pro ni je to nejspíš i dobře, asi spíš doufám, že nepřežila, protože pro ní by to znamenalo jen se dál trápit. Stejně by to udělala zase, člověk, co jiné východisko nevidí, a v jejím případě snad ani není, tak je to pro něj nejlepší řešení a já osobně nevidím důvod, proč někoho takového trápit životem, když smrt je pro něj vysvobozením. Pěkná kapitolka, procítěná, líbí jak se tam úplně ruší a převrací realita každého spokojeného člověka, pro kterého je smrt něčím, čeho se bojí a život je pro něj vším, prostě nádhera.

Jinak, jsem ráda, že napíšeš i povídku k tomu, jak probíhal její ročník Her, to jak to pro ní probíhalo v aréně, to určitě bude maso, takže já se už neskutečně těšim.

5 Calla Calla | 12. ledna 2014 v 19:44 | Reagovat

:OOOOOO Sice jsem nečetla úplně všechny kapitoly, ale přibližně vím, o co jde. A talhe poslední kapitola.. to bylo tak procítěné a dojemné. Fakt krásně napsaní. A jsem zvědavá, jaké to bude, jestli budeš psát o tom, jak byla Jess v aréně. Když si na RPG vzpomenu.. :DD Měla bych se tam někdy zajít podívat :DDD

6 Clara Black Clara Black | Web | 12. ledna 2014 v 20:31 | Reagovat

[5]: To víš :D A ani nevíš, jak moc se těším na to, až budu psát o tom, jak v aréně řádíme! :3 :D Prostě nejlepší ročník :-D

7 Sillia Sillia | 12. ledna 2014 v 21:49 | Reagovat

[6]: Tak to si přečtu, už se na to těšim, oči se mi lesknou jako vrahovi co právě mučí oběť, co křičí, přestože ví, že jí nikdo neuslyší.

8 Clara Black Clara Black | Web | 12. ledna 2014 v 21:53 | Reagovat

[7]: Hezky řečeno :-D Ale dopředu říkám, že ta povídka o tom průběhu arény je celkem HODNĚ brutální a má celkem smutný konec, tedy... dle mého názoru :D

9 Calla Calla | 13. ledna 2014 v 15:34 | Reagovat

:D Já se neskutečně těším. :D Zase se vrátím do arény. To bud žůžo! :D

10 Sillia Sillia | 13. ledna 2014 v 16:19 | Reagovat

[8]: Claro, zapomínáš na jednu důležitou věc, tedy ČÍM BRUTÁLNĚJŠÍ TÍM LEPŠÍ xD

11 Clara Black Clara Black | Web | 13. ledna 2014 v 17:09 | Reagovat

[10]: Jo, já zapomněla :-D :-D

12 Luss ^^ Luss ^^ | Web | 13. ledna 2014 v 19:55 | Reagovat

Bože nádherný!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama