Křehká krása 1. část

10. ledna 2014 v 5:00 | Clara Black
Tak přidávám první část Křehké krásy, kterou momentálně píšu. Nebudu vám toho o ní moc říkat, myslím si, že sami přijdete na to, o co v té povídce, vlastně půjde :)


Krása je dost pomíjivý výraz, je vratká, stejně jako štěstí - ale zároveň po ní všichni toužíme, jako po dokonalém životě. Ale v čem tkví pravá pointa krásy? Jak vlastně krása vypadá? Nikdo z nás to nedokáže popsat, protože krása neexistuje sama o sobě. Krása existuje pouze v nás.
Dívky touží být krásné, protože je to už od malička v nich - ale copak krása lidem přináší? Některým přináší výsady, které jiní nemají, protože se říká, že krásná tvář je jako univerzální klíč. Ale krása přeci není to, na čem hlavně záleží? Nebo ano? Častokrát jsem nad tím hodiny přemýšlela a bezmyšlenkovitě jsem bloumala pláněmi úvah, aniž bych doopravdy nalezla skrytý význam toho proklatého slova. Proč lidé touží po kráse, když jim nemůže dát nic z toho, co by potřebovali? Ani na tuto otázku jsem své doby nenalezla odpověď - až tehdy, když jsem potkala Ellie.
Právě ona mě znovu svedla na cestu přemítání o kráse - ale v jiném smyslu. Ona totiž byla doopravdy krásná, v mých očích byla nádherná - ale samu sebe vnímala velice rozdílně, než jsem ji vnímala já...
Nemohu ani říct, že bychom se spřátelily, pouze jsme sedávaly u stejného stolu, někdy jsme se potkaly na oddělení - a občas jsme prohodily pár slov. Jednou mi dokonce řekla, že jí připomínám jednu její kamarádku - a shodou okolností jsme se obě jmenovaly stejně, já i ta její kamarádka - a prý jsme si byly podobné. Netuším, jestli to byl pouze zdvořilý obrat, ale byla moc milá.
Poznaly jsme se krátce po mém příjezdu na psychiatrii.

''Ahoj.'' řekla jsem a pokusila jsem se o úsměv, když už nás konečně sestra nechala na pokoji samotné. Stála jsem kousek ode dveří, vedle postele, která mi byla přidělena - a střídavě jsem hleděla na tváře dívek, které byly v pokoji se mnou.
''Za co tu jsi?'' zeptala se jedna z nich, která se později ukázala být jako Natalie, ale většina lidí z oddělení jí říkala jednoduše Nat.
''Sebepoškozování, suicidální myšlenky, nespavost, jsem psychicky labilní...'' začala jsem odříkávat automaticky. Nat pokývla.
''Aha. Já jsem Natalie.'' řekla mi, a podaly jsme si ruce.
''Claire.'' odvětila jsem, a snažila jsem se nevypadat roztřeseně.
''Mě už asi znáš, že? Jsem Sophie, seznámily jsme se před chvílí u sesterny...'' přikývla jsem. Se Sophie jsem se seznámila celkem rychle - seděla jsem na židli u sesterny a čekala jsem, až se vrátí sestra, když se u mě Sophie objevila, rychle se posadila vedle mě, vytáhla si sluchátka z uší a z široka se na mě usmála.
''Čau, já jsem Sophie.'' byla jsem celkem vyjukaná, ale dostala jsem ze sebe také svoje jméno. Po chviličce ale přišla sestra a vyhodila Sophie zpět na pokoj se slovy, že ''Nesmí chodit po chodbě bez dozoru'' a tak jsem už Sophie neviděla, to až po příjmu v pokoji.
''Já jsem Ellie, těší mě.'' takhle se mi představila. Vypadala tak mile, že jsem tomu až nemohla uvěřit - tedy, ony všechny dívky z našeho oddělení vypadaly mile a okamžitě mě přijaly mezi sebe, ale já byla stále stejně neuvěřitelně vyjukaná, byl to můj první den - a nebyla jsem jako Sophie, abych si tak rychle zvykla. Sophie totiž čirou náhodou přijela pár hodin přede mnou, takže jsem nebyla jediným novým masem na oddělení.
''Připomínáš mi jednu moji kamarádku - taky se jmenuje Claire.'' řekla Ellie a v očích se jí odrazilo víc světla, takže dělaly dojem, že se rozzářily.
''No... vidíš.'' byla jsem neuvěřitelně rozladěná a chtělo se mi brečet - první den byl pro mě tím nejtěžším, takže jsem byla pořád taková... podivná. Snažila jsem se sice chovat co nejvíce přirozeně, ale nešlo to.
''A za co jste tu vy?'' zeptala jsem se s nevraživou lehkostí, jako bych se snažila odlehčit situaci a změnit téma konverzace, která už neměla žádné pokračování.
''Anorexie, bulimie.'' odvětila bezmyšlenkovitě Sophi, jak jsme ji později začaly říkat.
''Řezala jsem se, pak jsem se chtěla zabít, vzala jsem si půl plata prášků a zapila jsem to rumem...'' řekla Nat a mrkla po mě. V jejích slovech byla jasně skrytá bolest, jen jsem v tu chvíli nevěděla jaká přesně.
Poslední byla Ellie.
''Řezání pod vlivem hlasů, anorexie, bulimie.'' odpověděla i ona. A já jsem se musela zamyslet nad tím, jaký byl asi spouštěč jejích nešťastných nemocí - hlasů, řezání a té anorexie a bulimie. Byla krásná - měla dokonalou postavu, krásnou tvář - a nádherné oči, které na vás hleděly svým vlastním způsobem, který se žádnému jinému způsobu nepodobal - byly to oči, které připomínaly vodu, možná i moře - a byly orámované dlouhými a hustými řasami, které je dělaly ještě krásnější. Nechápala jsem to, opravdu ne.
''Aha...'' špitla jsem, protože mě nenapadalo nic vhodnějšího, co bych mohla říct. Nevěděla jsem, jak na takovou situaci reagovat, bylo to pro mě příliš nové - a ten velký nával emocí, který způsobilo moje zjištění s kým mám vlastně tu čest - byl příliš silný.
Než jsem stihla vymyslet něco lepšího, co říct, tak pro nás šla sestra s tím, že bude oběd, tak bychom měly jít ke dveřím, které vedou z oddělení. Pro vaši představu - oddělení bylo místo, které mělo asi 10 - možná 13 místností, včetně sesterny a koupelny. Dveře na oddělení byly samozřejmě vždy zamčené, abychom nemohli utéct na chodbu - ale vzhledem k tomu, že vlastně ani ty dveře nebyly klíčem k naší možné svobodě, mi přišlo nepochopitelné, že jsou neustále zamčené.
Když už jsme všechny stály u dveří, sestra odemkla a sešly jsme dolů, po schodech - a zamířily jsme do jídelny. Všichni si sedaly na svá místa, Sophi se posadila na jedno volné místo a já nevěděla kam si sednout - rozrušeně jsem se rozhlížela po jídelně a nevěděla jsem co, kudy a kam. Pak mě chytla za rukáv a kývla k jednomu stolu. No ano, byla to Ellie. Posadila se na svoje místo a řekla:
''Sedni si k nám.'' s těmito slovy se jí na její bledé tváři objevil nepatrný úsměv, který mi přišel ještě milejší než fakt, že mě vyzvala k tomu, abych si sedla ke stolu, kde seděla.
Pomalu jsem se došourala k volnému místu u stolu, kde seděla a strčila jsem nohy pod stůl. Stoly měly kolem sebe podivnou železnou konstrukci, na které byly přimontované židle - takže jsme si sedli a nemohli jsme si židli odsunout, protože neměla nohy a byla přimontovaná ke stolu. Bylo to nepříjemné a nepohodlné, ale vzhledem k tomu, kde jsme se nacházeli to bylo zcela předvídatelné. Proč by taky na psychiatrii nechávali pacienty sedět na normálních židlích, když je mohou s pomocí železné konstrukce přimontovat ke stolu a budou mít lepší přehled, protože se nebudou pacienti tolik vrtět a pohybovat se?
''Díky...'' špitla jsem k Ellie, která seděla vedle dívky, která seděla naproti mě. Ellie mi jen odpověděla mírným pokývnutím a dalším nepatrným úsměvem - byla tak milá!
Při obědě jsem přišla na to, že je moje místo více, než dobré - měla jsem výhled z okna a viděla jsem projíždět auta po postranní silnici, která vedla za budovou, kde se psychiatrie, kde jsme právě byli, rozkládala.
Pravdou ale je, že pokaždé, když jsem viděla projíždět nějaké auto, tak jsem si představovala, že v něm sedí moje matka, a jede si pro mě s nepromyšlenou omluvou za to, že mě tu vůbec nechala. Později jsem se takhle z okna dívala pokaždé, když jsme v jídelně seděli - takže šestkrát denně.
Z mého přemýšlení mě ale vytrhl dosud neznámý hlas - hlas dívky, která se mi později představila jako Camille.
''Budeš chtít maso?'' zeptala se mě Camille. Automaticky jsem zavrtěla hlavou.
''Ty nejíš maso?'' zeptala se mě sestra a já rychle přikývla.

Čas po obědě se nesl celkem klidně, až na to, že jsme o poledním klidu už nebyly na pokoji samy, ale objevila se i má třetí spolubydlící - Lucy.
Sophi mě hned informovala, že má vši - a že se na každého lepí jako klíště - což mě celkem znejistilo, neměla jsem nikdy ráda děti, ani ne ty, které už měly osm let, a už vůbec neexistovalo, abych se s nějakým takovým dítětem spřátelila. A navíc měla vši, po těch jsem také nijak netoužila. Vtip byl v tom, že jsme měly postele hned vedle sebe a ona za mnou pořád chodila.
Naštěstí se mi povedlo najít únikovou cestu.
Na našem oddělení, které bylo čistě dívčí byl jeden malý klouček, který byl ještě mladší, než Lucy. Byl malý, ještě ani nebyl ve škole. Jmenoval se Jack.
Už když mě sestra odvedla poprvé na oddělení, tak jsem ho viděla, a hlavně jsem ho slyšela při příchodu - hrozně křičel v jídelně, když byla svačina - ale když jsem za ním přišla, tak byl hodný. Seděl na zemi, na které měl takový ten dětský kobereček, na kterém byl vyšitý vzor silnic, domů - a kolejí a hrál si tam se starou stavebnicí, kterou jsem moc dobře poznávala. Když jsem byla menší, také jsem si s ní hrávala - strýc mi z ní stavěl auta, a já jsem si z ní stavěla nábytek pro panenky.
''Ahoj,'' řekla jsem a usmála jsem se. Jak už jsem zmiňovala - nenáviděla jsem děti, hlavně ty malé, co měly neustále sklony k pláči, ale on byl jiný. Byl celkem mi celkem milý, abych byla přesná.
''Čau.'' odpověděl svým dětským hláskem a podíval se na mě. Měl velké hnědé oči, které měly takovou tu charakteristickou dětskou jiskru, která z očí vymizí, když přestáváte být dítětem.
''Copak to děláš?'' zeptala jsem se ho, a posadila jsem se vedle něj. Upřel na mě svá velká, dětská očka a ukázal na stavebnici.
''Stavím trambaj.''




PS: Byla bych ráda, kdybyste mi napsali názor na dnešní část, ALE taky když tak to, co byste ještě na blogu uvítali - návrhy na zlepšení, co nového by se vám tu líbilo (ať už návrh na články, projekt, já nevím, klidně videa - cokoliv, co vás napadne a rádi byste to tu viděli) :) Byla bych vám za to moc, moc, moc vděčná!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 14:20 | Reagovat

Páni. Já vlastně ani nevím, co na to říct, když si uvědomím, že je to pravděpodobně inspirované vlastními zážitky... ale jedno říct musím - je to fakt krásně napsané. Začala jsem číst a než jsem se stačila rozkoukat, bylo dočteno :D Je to čtivé a plynulé.
Moc mě zaujala postava Ellie, což je předpokládám účel :D Těším se na další část. :)

2 Sillia Sillia | 10. ledna 2014 v 14:26 | Reagovat

Je to zajímavá povídka, nešlo si nevšimnout, že tam popisuješ svůj pobyt na psychiatrii, jenom bych ráda věděla,  jestli je to celé podle skutečnosti, nebo nakolik je to zkreslené. Když jsi mluvila o té kráse a potom tam byla zmínka o anorexii a bulimii, mám dojem, že se to k tomu bude vztahovat, stejně jako ke štěstí a podobných abstraktních věcech a pojmech s hlavní teda krásou. Celkově je zajímavý, žes pro to zvolila právě tu psychiatrii, ráda si počtu tuhle povídku, protože nápad je to skvělý.

3 Clara Black Clara Black | Web | 10. ledna 2014 v 14:30 | Reagovat

[1]: Ne pravděpodobně, je to vlastně úplně celé napsané na základě mých zážitků :) A Ellie je naše hlavní postava, ta je tu ta NEJ :-D

[2]: No... :D Je to celé podle skutečnosti, jen rozhovory nejsou přesně podle toho, jak to bylo - a jistě se tam najde nějaký ten rozdíl, ale jinak je to vážně podle skutečnosti, tak jak se to stalo :)

Jinak - moc mě vaše komentáře potěšily, ale mi uniklo vaše vyjádření k tomu, co jsem psala zeleně na konci :-D Nějaké návrhy na zlepšení, nebo něco, co byste na blogu uvítali - cokoliv? :)

4 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 14:35 | Reagovat

[3]: Tak abych řekla pravdu, mně tady nechybí momentálně vůbec nic. Jsou tu recenze, takže knižní část splněna, jsou tu úžasná dílka, takže povídková část splněna nadmíru, je tu deníček... Ale abych řekla pravdu, blogových videí, které jsi zmiňovala, nejsem nijak zvlášť velký fanda. To, čím mi uděláš největší radost, bude nějaká další pěkná povídka ;)

5 Clara Black Clara Black | Web | 10. ledna 2014 v 14:39 | Reagovat

[4]: *Awww* :-D Nevím, co bych měla říct... :)

6 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 14:45 | Reagovat

[5]: :-D:-D:-D:-D Nemusíš říkat nic :D A nebo vlastně jo! Mohla bys říct: "Ano, brzy tu přibude stejně něco tak super, jako tahle kapitolka." :D
:-D:-D:-D

7 Clara Black Clara Black | Web | 10. ledna 2014 v 14:54 | Reagovat

[6]: No... Ještě mám schované asi dvě, nebo tři povídky, tak uvidíme :-D :D

8 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 14:55 | Reagovat

[7]: Těším se na ně :)

9 Violett Violett | Web | 10. ledna 2014 v 15:17 | Reagovat

Krásné a tak nějak je to napsané tak, jak ses musela cítit ty. Moc se mi to líbí a vážně mocinky moc :3 Jsem moc ráda, že si to čtu a těším se na další kapitolku, která tu doufám bude brzy :)

10 Sillia Sillia | 10. ledna 2014 v 16:45 | Reagovat

[3]: Jde o to, že není co sem dodat, řekla bych, že pak už by byl blog naopak takový přeplácaný, ale mě tu chybí Krysák, na toho se mooooc těšim, to je asi to jediný, co mi tu chybí xD

11 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 10. ledna 2014 v 17:03 | Reagovat

Krásná tvář.. jsem zvědavá, jak to bude dál. Ten klouček je roztomilí. A ty další holky budou taky určitě fajn.. :-)
Noo.. ráda bych, kdybys někdy psala i jednorázovky, protože třeba nestíhám číst všechny povídky i když bych ráda.. :-)

12 Clara Black Clara Black | Web | 10. ledna 2014 v 17:18 | Reagovat

[11]: No, tohle je delší jednorázovka, proto to taky nemá napsané ''1. kapitola'' ale ''1. část'' :-D V poslední době totiž zjišťuju to, že mi nestačí malý prostor ani pro jednorázovky :D

13 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 10. ledna 2014 v 19:26 | Reagovat

Moc se mi to líbí :D
Nic bych nevylepšovala, jenom se ti u toho popisování jednou opakovala stejná slova, ale to je mizernej detail ;)
Je to děsně zajímavé... jako celkově příběhy z psychiatrických léčeben. Ellie se zdá milá :D xD

14 Pisatelka Pisatelka | Web | 11. ledna 2014 v 8:32 | Reagovat

Krásná kapitola strašně se mi to líbilo.

15 Scriptie*13* Scriptie*13* | 11. ledna 2014 v 12:21 | Reagovat

Až v půlce mi došlo, že jsi změnila styl psaní - že píšeš v první osobě. Ale je to vážně fajn.
Jak zmiňovaly holky přede mnou, tak nějak mi taky došlo, že je to postavené na tvých vlastních zážitcích. Zajímalo by mě, jestli lidi, které si zmínila v této kapitolce, byli i tam a tys jim jenom pozměnila jména, nebo sis je vymyslela.
No a Ellie... Kapitola sama pro sebe. Je krásná a milá a přesto skončila na psychiatrii. Proč? To nám znám v blízké budoucnosti povíš. :o)

16 Clara Black Clara Black | Web | 11. ledna 2014 v 14:30 | Reagovat

[15]: No... :D Tenhle styl jsem zkoušela už v dalších povídkách (viz Mrtvá dívka) a celkem mi to vyhovuje :D A ti lidé jsou skuteční, je to podle opravdových událostí - jen ta jména jsem jim pozměnila :) A povím, neboj :D

17 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 15. ledna 2014 v 19:11 | Reagovat

Já nevím, později ti dám vědět, co se mi na tom nelíbí, ale tohle se mi moc líbí, těším se, co z toho vzejde, za mě určitě: pokračuj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama