Restaurant trilogy: Zeď mezi námi

4. ledna 2014 v 0:30 | Clara Black |  Restaurant trilogy
No, díky pořádné dávce vzteku a znechucení jsem se dostala do té správné nálady, abych přepsala Restaurant - tedy, druhý díl Restaurantu. Někteří z vás ho možná už četli, ale dle mého názoru nebyl vhodný k čtení, tak jsem ho přepsala, stejně jako první díl. No... snad se vám bude líbit.


Restaurant trilogy:
Díl druhý - Zeď mezi námi

Někdo říká, že je láska a přátelství něco opravdu úžasného, krásného.
Já říkám, že láska a přátelství patří jedině do záhrobí.

Jedině smrt totiž ověří to, kolik pravdy a upřímnosti na nich bylo...

***

Jane si povzdechla.
''Mluv příště pravdu, sakra!'' křikla rozzuřeně a rozmáchla se sekerou. Z těla vystříkl proud horké krve a v proudech stékal po hranách stolu, aby po kapkách dopadal na zem a potřísnil ji svou rudou barvou. Do kýble vedle stolu spadla hlava, čerstvě odťatá od těla, se zkamenělým výrazem plným hrůzy na mrtvé tváři. Svaly v obličeji měla zatnuté, na tváři měla zaschlé slzy strachu, které se pomalu mísily s krví, které na hlavu v kýblu dopadala jako krutý krvavý déšť.
Jane popadla kýbl, otřela si rukou čelo, ignorujíc fakt, že je celá od krve a odešla pryč z menšího skladu. Svou lehce houpavou chůzí připomínala Červenou Karkulku, která jde za babičkou s košíčkem v ruce. Až na to, že ona neměla košíček s dobrotami, ale kýbl s lidskou hlavou, která plave v krvi. Jak morbidní, pomyslela si Jane.
Červené vlasy, bílá zástěra, nyní potřísněná čerstvou krví, červené kalhoty a jasně rudá čelenka ve vlasech - opravdu jako Červená Karkulka. Jane zauvažovala nad tím, jestli je to pouze náhoda, nebo jestli je krev opravdu tak všemocná, že se dostane všude, stejně jako škůdci-
Ne, je to náhoda. řekla si v duchu, aby nad tím už nemusela přemýšlet.
Došla k velkému skladu, kde se zastavila, odložila kyblík, aby otevřela dveře a upravila si vlasy - ty okamžitě získaly ještě krvavější efekt - díky krvi, která jí na nich zůstala, jak se jich dotkla rukou, která vypadala, jako by byla smočená v krvi. Ruce si otřela do dříve bílé, nyní krví potřísněné zástěry a otevřela dveře.
Velký sklad byl zaplněný spoustou a spoustou regálů. Bylo to ohromné místo, veliký prostor ideální pro skladování - a není tedy divu, že jej vedení nakonec využilo jako velký sklad. Místa ke skladování surovin přeci není nikdy dost. A v Restaurantu tomu v žádném případě nebylo jinak.
Na jednotlivých regálech byly vyrovnané sklenice, mísy, krabice, nádoby... Vedle krabic a nádob byla vždy malá kartička s nápisem, který vypovídal o tom, co daná sklenice, nebo nádoba obsahuje. Byl to jednoduchý trik, který napomáhal přehlednosti a šetřil pracovníkům čas, když něco hledali.
Jane přejela rukou po jedné z přihrádek v regálu, hledajíc správné místo pro svůj náklad v kyblíku. Regál byl dlouhý, dřevěný - a celkem zaprášený. Jak rukou po něm rukou přejížděla, zanechávala za sebou výrazný krvavý otisk, který se táhl dál za její rukou, zatím co sebou nezáměrně sbírala prach, který byl na regálu usazený.
Konečně se zastavila.
S tichým uchichtnutím se ohnula ke kýblu, vytáhla z něj hlavu, nechala z ní odkapat krev a bez jakékoliv milosti jej hodila do bedny, která už byla plná jiných hlav. Poté se vrátila s zpět ke dveřím, zhasla všechna světla a zabouchla dveře.
Kyblík položila k ostatním kýblům, stoupla si k umyvadlu, které bylo ještě před tím, než se o něj rukama opřela sněhově bílé, a pohlédla na sebe do zrcadla. Po umyvadlu stékala hustá, chladnoucí krev, a po kapkách jí dopadala na špičku boty.
Dívka s rudými vlasy. Bůh ví jestli vůbec obarvenými barvou - při její práci by si klidně mohla vlasy obarvit krví. Při téhle představě se Jane neubránila úšklebku. A alespoň by to byl ten správný odstín a barva by se hned tak nevymyla, pomyslela si.
Kapky cizí krve na tváři a na rukách má krev cizího člověka. Krev má i na zástěře, vlastně má krev i na několika pramenech vlasů - drží se jí jako klíště, a nechce pustit. Jasně září ty rudé kapky, i když má podobnou barvu vlasů.
Jane udeřila do zrcadla, načež na zrcadle zůstal krvavý otisk její ruky, z něhož pomalu stékala již chladná krev...

***

''Emily!'' Emily se otočila a oči se jí okamžitě rozzářily. Když Jane zahlédla, byla vážně ráda, že ji vidí. Od té doby, co začala pracovat v Restaurantu, tak byla Jane její opravdovou kamarádkou a navzájem se držely - nejen, že je spojovala jejich odporná práce, ale obě měly i totéž rozhořčení a celkem nepěkný osud.
''Jane.'' řekla Emily s úsměvem.
''Jsem ráda, že tě tady vidím... no prostě, že tě vidím... tady a ne ve skladu.'' zamumlala Jane, celkem spokojeným hlasem. Myslela to vážně, opravdu byla ráda, že ji vidí živou a ne jako další z ingrediencí, které se brzy hodí na pánev nebo do hrnce - nebo na pekáč, veškeré konce byly stejné - skončila by v jídle, které by bylo naservírováno někomu z hostů.
''Jo... Harrison mě přesvědčil, a já na oplátku přesvědčila jeho.'' Emily na sebe byla celkem hrdá, protože to byl jeden z jejích největších úspěchů. Kdo by také nepovažoval za úspěch fakt, že se jí povedlo uniknout smrti a ještě dokázat svou schopnost tím, že dokáže pracovat na tak nechutném a morbidním místě - a navíc, ale za tohle Emily moc vděčná ani hrdá nebyla, zabít svého otce a uvařit z něj? No i to bylo částečné plus, protože už měla Emily o důvod méně se trápit.
''Jak to myslíš já na oplátku přesvědčila jeho?'' zeptala se udiveně Jane. Vůbec netušila, co tím Emily myslela, ale měla neblahé tušení, že asi nepůjde o nic pěkného. Kdykoliv se někdo zapletl s Harrisonem - jejích vedoucím, hlavou celého Restaurantu, tak to nebylo moc pěkné. Harrisona by snad každý kuchař v kuchyni přirovnal k odpornému hadovi, protože byl stejně zákeřný a slizký.
Emily přistoupila blíž Jane, a pošeptala jí:
''Zabila... zabila jsem... svého otce. Tady... tady... a uvařila... z něj jídlo... pro mou matku..'' pošeptala jí trhaně. Hlas se jí třásl, a Jane znepokojoval už jen fakt, že netušila, jestli to bylo výčitkami, nebo vzrušením. Byla celá zkamenělá a vyděšená. Nemohla uvěřit tomu, co Emily udělala.
''Co-cože?!''
''Je to pravda. Harrison mi prý nevěřil, a chtěl se mě zbavit. I přes to, že jsem už odejít
nechtěla. Ale prý jsem ho přesvědčila tím... no, však ty víš.'' Emily se zadívala do země a na tváři se jí značily výčitky. ''Taky ho to dost pobavilo.'' dodala tichým hláskem.
Jane sklonila hlavu, nakrčila nos a zavrčela. Neměla Harrisona nikdy ráda, ale tohle vážně přehnal - jak ho sakra mohlo pobavit to, že Emily zabila a uvařila svého otce? Co je na tom vtipného? Možná to zní celkem divně, pro někoho možná i vtipně, ale když se nad tím člověk pozastaví, tak je to smutné a celkem morbidní, rozhodně ne vtipné. I když...
''Vlastně ho chápu... neber si to zle, ale dokázala jsi, že se nebojíš a ani neštítíš někoho zabít
a využít jeho maso. A navíc to byl rodinný příslušník... ten se tě nezbaví, protože sis získala
jeho důvěru. Slizoun jeden...'' zavrčela Jane. Emily se chabě usmála.
''Alespoň, že tak...'' řekla Emily a odešla. Jane se za Emily ještě dívala, obočí svraštěné a stále byla neuvěřitelně rozhořčená tím, co jí Emily řekla. A taky ho to dost pobavilo... Šmejd jeden. Jak by se mu asi líbilo, kdybych se s ním vyspala a v noci bych mu uřízla nohy a udělala mu z nich oběd na další den? Jane naštvaně zavrtěla hlavou, když v tom jí zazvonil mobil. Vytáhla ho z kapsy.
''Ano?''
''V kolik končíš?'' ozvalo se z druhé strany.
''Connie?'' zeptala se překvapeně Jane, ale neubránila se úsměvu a náhlému návalu radosti. Connie byla její jediná kamarádka, pokud tedy nepočítala Emily - ale s Connie se znaly už... jak to bylo vlastně dlouho? Od dětství? Asi tak nějak. Byly nejlepší kamarádky už v plenkách, a vydrželo jim to až do teď.
''Ano to jsem já! Překvapená? Tak v kolik končíš?'' zašvitořila Connie do telefonu.
''Ano... překvapená. Končím v šest, proč?'' odpověděla Jane, stále s úsměvem na rtech.
''Dobře. Po šesté se sejdeme u tebe před domem.''

Jane nechápavě zamrkala. Connie... jí zavolala? Ona, která mobil téměř nepoužívá? Když už tak na to, aby mohla hrát hry? Že by nastal důležitý zvrat v jejím životě a ona konečně pochopila, že je mobil velice užitečná věcička, díky které může komunikovat, aniž by za tím někým musela jít? Nad touhle myšlenkou se Jane musela tiše zasmát.
Podívala se na hodinky - půl šesté. Takže ještě malou chviličku! pomyslela si nadšeně a dala se do uklízení.

***

''Ahoj Connie.'' řekla Jane, když Connie spatřila před bytovým domem, kde bydlela. Nebylo to sice nijak pěkné místo, ten dům a jeho okolí, rozhodně to nebylo místo, kde byste jen tak chtěli sedět na lavičce a povídat si s přáteli, o tom nemusí snad ani být řeč - sám o sobě byl ten dům celkem starý, nevzhledný - a navíc se nacházel v jedné z těch nejpochybnějších čtvrtí, které ve městě existovaly.
Jane to ale nevadilo. Měla kde bydlet, to bylo hlavní. A s Connie se tak často nevídaly, aby ji nějak otravoval fakt, že bydlí na místě, kde se potulují dealeři a alkoholici, a bůh ví co dalšího. Většinou zašla za Connie ona, takže nebylo co řešit. Jane nikdy nebyla proti návštěvám, ale...
''Ahoj Jane. Chtěla jsem ti někoho představit.'' pronesla sladkým hláskem Connie a až teď si Jane všimla, že tu Connie nebyla sama. Vedle Connie totiž stál jakýsi chlapík, kterého Jane neznala. Viděla ho poprvé v životě, ale moc dobrý pocit z něho neměla, i když vypadal mile. Mile - a také jí připomínal mrakodrap. Vedle Connie se vážně mrakodrapu podobal, byl o dost vyšší než ona.
''Tohle je můj přítel Matthew.'' Jane pokývla na Matthewa.
''Moc mě těší.'' řekla automaticky, když mu podávala ruku. Matthew se usmál. Vážně vypadal celkem mile, ale Jane se stále nemohla zbavit toho nepěkného pocitu, který z něj měla. Ale co? Je to přítel její kamarádky. A její kamarádka přeci ví, s kým chodí - měla by důvěřovat jejímu úsudku, ne? Tak tomu úsudku taky důvěřovat bude. Ale... No jistě. Přítel Matthew.

Jane ztuhla, a po páteři jí přejelo nepříjemné mrazení. Svět se jí téměř zastavil, jako by ho pokryl led. Jako by všechno ochladlo a zmrzlo.

***

Po několika týdnech už byla Jane celkem zvyklá na ten nový objekt, který se stal velice důležitým pro Connie, ale nedokázala se vyrovnat s faktem, že na ni Connie kašle. Už když byly mladší, Connie vždycky říkávala: ''Nikdy si nenecháme vzít naše přátelství kvůli hloupému klukovi. A když už, tak ať jsme přátelé všichni!'' Chyba, Connie. Chyba...
Jane ležela na pohovce, a hleděla na prázdnou zeď. Byt měla téměř prázdný, neměla televizi - ani počítač. Byla ráda, že vůbec bydlí.
Jak tak ležela a přemýšlela, vzpomněla si na Connie. Okamžitě sáhla pro telefon a zavolala jí.
''Ahoj Connie. Zítra mám oslavu narozenin, tak ti to jen připomínám...'' začala Jane.
''Ahoj, Jane. Víš... já nemůžu přijít. Už něco mám.'' Jane si tiše povzdychla. Tohle v poslední době říkala Connie celkem často. Až moc často. Vlastně pořád - pořád něco měla, jako kdyby úplně zapomněla, že jsou kamarádky. Kamarádky. Nerozdělitelné kamarádky, které spolu trávily spoustu času.
''Na tomhle jsme se ale přeci domlouvaly už před třemi měsíci! Věděla jsi dopředu.'' dodala Jane. S Connie si tuhle oslavu plánovaly hodně dopředu, zamluvily si dokonce i salonek a všechno mělo být perfektní. Connie jí to slíbila - mělo to být vynahrazení toho, že minule nemohla přijít, protože byla na dovolené.
''Promiň, jdu na večeři s Matthewem...'' Jane zrudla. Zase? Ti dva spolu na večeři chodí každý den, bydlí spolu, neustále se vídají, zatím co Jane vůbec Connie nevídá. To je vážně takový problém jednou ten program vypustit, protože má kamarádka narozeniny? Navíc potom, co se týdny neviděly?
''Fajn. A moje narozeniny jsou ti ukradený? Celý týdny na mě kašleš! Kdyby ses alespoň
jednou stavila na návštěvu-'' začala Jane rozhořčeně.
''Bože! Narozeniny budeš mít i příští rok. A pochop to - mám přítele.'' odsekla Connie.
''A kdo mi vždycky říkal: Nás nikdy žádný chlap nerozdělí. A kdo mezi nás teď staví zeď?
Odsouváš mě na... vlastně ani nevím na kolikátou kolej. Pokud to vůbec kolej je - a není to
koš na odpadky!'' Jane vybuchla. Bylo toho na ni moc. Celé týdny čekání a doufání, že se Connie ozve, že se jí nebude muset pokoušet vnucovat - zrušení oslavy, její hnusné chování... Bylo toho příliš. Teď si Jane dokázala celkem živě představit Emilyino zoufalství, když jí táta neustále ničil. Copak to jde, tohle ustát?
''Jane-''
''Když ti jsou moje narozeniny ukradený, stejně jako já... tak fajn. Nemůžeš se prostě jedno
pitomý odpoledne obětovat pro svou kámošku. Přežiju to sama!'' křikla Jane do telefonu, zavěsila a mobil hodila na pohovku.
Po chviličce jí ale přišla sms:

Nejsi nějaká hnusná? To, že nikdy nikoho nebudeš mít ty, neznamená, že já taky. Laskavě se zamysli nad tím, co říkáš, než něco řekneš! Jo abych nezapomněla. Všechno nejlepší.

Jane rozzuřeně zaskřípala zuby a vší silou praštila do stolu. Tohle že je kamarádka?! Jestli má být tohle projev přátelství, tak je přátelství vážně podivnou záležitostí, o kterou Jane v žádném případě nestojí. Ale dobrá, když Connie chce hrát takhle, tak budou hrát takhle. Nechá ji být, když je pro ni přítel to jediné, o co stojí. Nebude se jí vnucovat, proč taky, že? Proč se vnucovat sebestředné a zaláskované mrše, která odkopne kamarádku jako ponožku?
Před očima se jí objevila Emilyna tvář, když se jí přiznala k tomu, že zabila svého otce a uvařila ho. No moment, pomyslela si a na tváři se jí objevil šílený úšklebek.
''Jen počkej..'' zašeptala si Jane pro sebe rozzuřeným tónem.

***

Jane seděla na lavičce, která stále před domem, kde Connie s Matthewem bydleli. Popíjela kávu v takovém tom plastovém kelímku a připadala si jako mafián čekající na někoho, kdo mu dluží peníze. Až na to, že ona nebyla mafián, ale naštvaná žena, rozzuřená kamarádka - a Connie jí nedlužila peníze, ale čas. Spoustu času. A možná pár prstů. Svým způsobem Jane připomínala zhrzenou a rozzuřenou milenku bohatého a vlivného muže, který se poté, co jeho nevěra provalila, zatvrdil v tom, že ji nezná. Rozzuřená, a zákeřná, tak si teď připadala.
Prázdný kelímek od kávy vyhodila do koše a zvedla se z lavičky.
Connie s Matthewem zrovna vyšli z domu, když se před ně Jane postavila.
''Jane-'' Stihla ještě Connie říct, než je oba Jane praštila do hlavy.

***

Connie pomaličku otevřela oči. Nad sebou měla ušmudlaný strop, ze kterého na ni kapala voda.
''Dobré ranko Connie!'' křikla na ni Jane se slzami v očích. Byla tak naštvaná, že se jí až klepaly ruce a z očí jí tekly slzy vzteku. V té chvíli by mohla i přísahat, že nikdy nebyla naštvanější.
''Jane já-''
''Buď zticha! Nebo ti vyříznu jazyk, jako to udělala Emily svému otci! Podívej se!'' zakřičela Jane Connie do tváře a poté se přesunula k mrazáku. Rychle ho otevřela a vytáhla z něj zmražený jazyk a hodila ho po Connie.
Connie znechuceně vyjekla.
''Kde je Matthew?'' zeptala se rozrušeně Connie a snažila se zvednout, ale nešlo jí to. Pohlédla na svoje ruce a nohy. Přivázaná ke stolu? pomyslela si vyděšeně.
''Neboj, je v pořádku.'' odvětila Jane.
''Bože, kam-'' vyhrkla Connie, ale Jane ji spražila pohledem. Pohledem tak rozzuřeným a šíleným, že Connie musela odvrátit zrak.
''Co jsem říkala?!'' zakřičela Jane.

Connie konečně zmlkla. Jane sice netušila, jestli konečně pochopila, že dnes zemře, nebo jestli to bylo protože na ni znovu zakřičela, ale vlastně jí to bylo jedno. Vzala si velký nůž a obrátila se zpět ke Connie, která okamžitě vytřeštila oči, když zahlédla nůž. Ještě z něj stékala krev, a dopadala Connie na tvář.

Kap. Kap. Kap...

''Jane-'' začala znovu Connie, ale Jane ji nenechala domluvit. Rozzuřila se ještě víc a pod náporem všeho vzteku, všeho toho, co jí Connie provedla, a jak ji zradila, ji bodla do ruky. Connie vykřikla bolestí.

Jane si ale Conniina křiku vůbec nevšímala. Vlastně to byla vítaná změna. Obyčejná hudba, která se linula z rádia v Restaurantu už ji vlastně celkem nudila. A Conniin křik byl něco jako nový nejlepší song široko daleko. Navíc byl hraný naživo a jen a jen pro Jane, což se jí moc líbilo.
Čas začít pracovat, Jane... ozval se v Janině nitru hlásek. Jane se šíleně ušklíbla a začala Connie řezat.
Po chvíli vytáhla nůž a rozhodovala se. Bylo tak těžké rozhodnout se, který nástroj rozetne maso a kost nejlépe a zároveň způsobí tu největší bolest. Ale ano, byl tu jeden absolutní favorit. Sekáček na maso. Natáhla se pro něj a zlehka přejela po jeho ostří prstem. Z prstu se jí ukápla kapka krve.

''Je tak krásně ostrý... však ty jeho ostrost ještě pocítíš, to ti slibuji, kamarádko moje. Tohle je totiž můj dárek pro tebe, za tvé oddané přátelství!'' křikla rozjařeně Jane.
Connie na ni už jen mlčky, k smrti vyděšeně hleděla, čekajíc na to co jistě přijde. Podle pohledu, který na Jane upírala bylo jasné, že už je se svým osudem víceméně smířená.
Jane se napřáhla, ostrá čepel sekáčku se hrozivě zaleskla, a jak projela Conniinou kůží, a zasekla se jí do kosti, byl už sekáček v krvavém kabátku z krve Janiny bývalé kamarádky.
Když Jane skončila se sekáním byla Connie doslova na kusy. Ze stolu stékala její horká krev a na zemi ležela jedna část její ruky. Zbytek jejího těla byl v částech snad po celé místnosti - stůl byl doslova posetý drobnými kousky jejího těla, sem tam se tam našel i větší kus, hlava ležela na zemi, pod stolem - a stůl byl celý zakrvácený, jako by ho někdo chtěl natřít na červeno.
Jane se zrovna marně snažila vzpamatovat a přijmout fakt, že zabila svou kamarádku a jejího přítele, ale v tom do místnosti vešla Emily.
''Jane-''
''Emily?'' vyhrkla roztřeseným hlasem Jane a pohlédla na Emily zoufalým pohledem. Po tváři jí stékaly dvě kapky Conniiny krve, a ruce měla celé od krve.
Emily se rozhlédla po místnosti, jako by se snažila vydedukovat co se stalo. Chvíli vypadala vyděšeně, stejně jako vypadala Jane, když se jí svěřila s tím, že zabila svého otce, ale poté se jí výraz změnil na výraz pochopení.
Vytáhla Jane sekáček z ruky, otřela ho utěrkou, která visela u dveří a uklidila jej. To samé udělala i s noži, které Jane použila. Poté chytla Jane za ruku a podívala se jí do očí.
''Vím co uděláme, ale slib mi, že se to za každou cenu pokusíš zvládnout.'' řekla vážným hlasem. Jane se na Emily podívala skrz slzy v očích a pomaličku přikývla.
''Dobře. Věř mi, Jane. A mysli na to, že máš mě. My jsme kamarádky. Ona nebyla tvou kamarádkou...'' Tahle slova Jane zněla v hlavě ještě hodinu poté.

***

''To bude dobrý Jane. Po určité době to přejde...'' špitla Emily Jane do ucha a nepřestávala ji držet v pevném, přátelském obětí. Dokázala si živě představit to, v jaké situaci asi teď je a snažila se jí co nejvíce dávat najevo to, že je s ní. Že při ní stojí, protože ji chápe. Není na tom přeci nic špatného. Tady jsme v Restaurantu, pravidla tu jsou jiná, než venku, pomyslela si.
''To, že jsem zabila... svou nejlepší kamarádku a jejího přítele?'' zeptala se Jane mezi vzlyky.
''Nejsi v tom sama, pomáhala jsem ti zbavit se těl. A stojím při tobě, to přeci víš.'' odpověděla Emily.
''Pravda... bez tvé pomoci bych skončila s nimi...''


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Milča Milča | Web | 4. ledna 2014 v 7:59 | Reagovat

Jo jo....:D
Ačkoliv moc nechápu Janeinu logiku- zatím! :DDDDD 3:DDDDDDDD- rozhodně je ta Connie pěkná kráva! Twl...Prý: "Narozeniny budeš mít i příští rok..." Mě to říct tak jí asi rozbiju ciferník a až potom rozkuchám! :-D :-D :-D

2 diary-povidky diary-povidky | Web | 4. ledna 2014 v 9:36 | Reagovat

Pěkná kapitola jinak s Jane a jejím názorem na Connie potom co jí řekla že nepříjde na její narozeniny souhlasím :)

3 Clara Black Clara Black | Web | 4. ledna 2014 v 11:28 | Reagovat

[1]: BYLA pěkná kráva, sestři :D Už je mrtvá :-D A Janeina logika je velice složitá věc :D :D

[2]: To není kapitola, je to jednorázová povídka, druhý díl z trilogie ;) Ale jinak díky :)

4 Lywia Lywia | Web | 4. ledna 2014 v 14:35 | Reagovat

U nás se taky moc neslaví,jenom přípitek a to je všechno :D Já jsem teda zkoušela něco napsat,ale nikdy se to nepovedlo :D
______
Jinak,pěkná povídka :)

5 Ami Ami | E-mail | Web | 4. ledna 2014 v 16:56 | Reagovat

Ježiš! Musím si dočíst předchozí díl! Tenhle je naprosto božííí. Connie byla pěkná mrcha :-D

6 Clara Black Clara Black | Web | 4. ledna 2014 v 18:16 | Reagovat

[5]: Jo... Connie byla opravdu mrcha :-D Ten výraz na ni dokonale sedí :D

7 Sillia Sillia | 6. ledna 2014 v 16:13 | Reagovat

Tak to je skvělý, to je přesně to, co ráda čtu, perfektní a zcela vyhovující mé povaze, i když já být Jane, tak jí asi více mučim, obě, Emily i Jane plně chápu, proč to udělaly, udělala bych to samé.

8 S-night S-night | Web | 5. února 2014 v 17:02 | Reagovat

Asi bych taky kamarádku raději viděla živou než jako ingredienci (:D) bůhví do čeho.

K těm červeným vlasům - asi má fakt pěknou barvu. Nevím, ale už ta představa se mi líbí :DDD (Jane). S Emily jsou celkem zajímavé kamarádky s ještě zajímavějším zaměstnáním. Přijdou sympatickém, což se mi zdá vzhledem k povídce divné, no co už :D

Nu, na začátku, jak flákla do zrcadla - dobře, že se jí nerozbilo bod rukou a že se nezranila, ačkoliv do téhle povídky by to celkem sedělo. Bolelo by mě to za ní :DD

Pravda, ta Connie byla mrcha. Nevím, jestli bych měla odvahu k jejich činu, avšak není mi jí líto :D :P :D Chuť bych k němu měla rozhodně (k tomu činu :DDDD).

Každopádně - vydařené. Doufám, že třetí díl bude brzo, jelikož nevím, jestli to čekání vydržím. Mohla bych prasknout nedočkavostí, ale to bych byla smutná, že jsem nedočetla povídku. :( :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama