Až odejdeš... (Valentýn 2014)

14. února 2014 v 0:00 | Clara Black |  Tématické povídky

A je tu Valentýn! (Já osobně tenhle den nesnáším, ale myslím si, že se tu najde někdo, kdo ten den má rád, takže... :D) Původně jsem vám chtěla zveřejnit novou povídku jménem Valentine, ale bohužel není dopsaná, takže zůstávám u původního plánu - tedy u povídky Až odejdeš... Snad se vám bude líbit :)
A mě nezbývá nic jiného, než tenhle den jednoduše přežít :)





Nejdřív pár připomínek:

No... k téhle povídce mám pár speciálních poznámek. 1) Je to jedna z těch starých povídek, které nepovažuji za něco, co by mělo být v pytli s ostatními povídkami (jako je třeba JaM, Hranice, Legenda...) ale přepsala jsem ji, protože... ani nevím proč. Asi jsem si potřebovala připomenout, že touhle cestou se moje psaní ubírat nemá? :D 2) Jedná se o jednu z mála povídek na přání, které jsem dopsala... že, Nesso? :D A konečně 3) NEČEKEJTE KREV, PROTOŽE TOHLE NENÍ KLASICKÁ NECHUŤÁRNA :D 4) Jedná se o přepsanou verzi povídky ''Wish you were here'' nebo jak se původně jmenovala :D V době, kdy jsem ji psala, jsem byla nějak ujetá na anglické názvy... O.O No... ale třeba se tu najde někdo, komu se tahle povídka bude líbit. (i když já sama se u ní tedy dost dobře zasměju, a ksichtím pořád xD)

Vanessa seděla na lavičce a tupě zírala do dálky, jako by vyhlížela někoho, kdo už nějakou dobu nepřicházel. Podle výrazu, který měla na tváři se nedalo vyčíst, zda je zklamaná tím dlouhým čekáním, nebo jestli stále pevně věří v příchod toho, na koho čeká, a tak tam dál seděla, a zírala do dálky, zatím co si vítr hrál s jejími promoklými prameny vlasů.
Mezi kapičkami vody, které se spojovaly v nepatrné pramínky, které jí stékaly po tváři se skrývaly třpytivé slzy. Stromy šuměly jako by zpívaly temnou píseň o mocném žalu, který ovládne lidské srdce, když dojde na bolestnou ztrátu. Po neohlášeném zablýsknutí se v dálce ozval hrom.
S dalším zablýsknutím se před Vanessou objevila temná silueta člověka, kterého z hloubi duše nenáviděla. Když se před ní objevil, polekaně na něj pohlédla. Ne. To nemůže být pravda. Po tom všem se tu nemůže prostě jen tak ukázat. Nemůže, nemůže! ozval se Vanesse v hlavě hysterický hlas.

Vanessa znovu propadla příšernému smutku a opět zkřehla bolestí, která lstí napadla její srdce a zcela ho ovládla, jako by do něj napustila jed. Proč nemůže jen zapomenout? Proč? Proč tuhle část života musí pořád nosit s sebou? Možná chtěl, aby trpěla. Možná to také udělal záměrně. Anebo si myslel, že ji tím získá. Ale to se šeredně zmýlil.

Bez vyzvání se posadil vedle ní, jako by byl její přítel, po jehož přítomnosti bezmezně touží. Vanessa mu věnovala nenávistný pohled a v očích se jí znovu zatřpytily slzy. Vlepila mu facku a rozeběhla se pryč.

***

(Před rokem)


''No tak, Nesso. Nemůžeš přeci pořád sedět doma. Pojď s námi taky někdy ven. Potřebuješ taky změnit pro svoje prostředí působení. A navíc ostatní by tě taky moc rádi viděli. No tááák.. nenech se přemlouvat.''
Vanessa se převalila na posteli a chvíli pozorovala strop. Z okna na ni dopadaly jemné paprsky slunečního světla a ozařovaly jí bledou tvář, na které se značila jistá nerozhodnost.
Mám jít, nebo ne? Jít... Nejít?
V jednom ale měla Jennifer pravdu. Měla by taky alespoň někdy vypadnout z domu, když je tam zašitá pořád. Nikomu nemůže prospět nekončící pobyt doma, ve stále stejném, neměnném a uzavřeném prostoru.
''Dobře půjdu s vámi, máš radost?'' řekla nakonec Vanessa a posadila se na postel.
Jennifer se úplně rozzářila, jakou radost jí Vanessa udělala. Sice to, že půjde ven bylo spíš pro její vlastní dobro, ale Jennifer z toho měla opravdu radost za ni, i za sebe.
Škoda, že přes tu webku není poznat to, jak šílím radostí, pomyslela si Jennifer a tiše se zasmála.
Vanessa to na ní ale poznala, že jí tím udělala radost. A byla za to ráda. Moc ráda. A vlastně byla ráda i sama za sebe, alespoň se provětrá a nasaje energii okolního světa, který se neslučuje s tím, ve kterém byla do teď - doma.
Pravdou ale je, že toho rozhodnutí později opravdu hodně litovala.

***

Vanessa stála před zrcadlem a připravovala se, že půjde ven. Rychle si navlékla svetřík a na něj lehkou bundu, aby jí k večeru nebyla zima.
Poté se otočila směrem ke stolu. Pochybnosti... Ty se dají snadno vyřešit. Velice snadno, pomyslela si vítězně Vanessa a vytáhla ze šuplíku ve stole svoji knihu.
Byla to velká, tlustá a těžká kniha z tvrdými deskami zdobenými zlatými a stříbrnými ornamenty. Hřbet měla vyztužený kůží a listy měla místy nažloutlé a lehce pomuchlané, jak z ní dýchalo její stáří.
''Recludam.'' pronesla Vanessa, a kniha se otevřela. Z listů vyzařovala jasná a čistá energie, spojená s čistou magií, kterou kniha obsahovala, a chránila před náhodným zvědavcem, který by do ní chtěl nahlédnout.
''Futurum.'' Listy knihy se začaly rychle obracet, až se zastavily na stránce s jedním kouzlem, které Vanessa hledala. Rychle očima přelétla řádky psané zvláštním runovým písmem a pronesla:
''Dicere quid fite.''
Svíčky, které měla Vanessa rozmístěné všude možně po pokoji a zapálené - všechny zhasly, jako by se jejím pokojem prohnal neznatelný vítr, který je všechny sfoukl.
Poté se na zdi se začal rýsovat text: Noli ire ibi.
Nechoď tam. blýsklo Vanesse okamžitě hlavou. ''Proč?'' zeptala se.
Na zdi se objevilo: Malum.
Zlo? zeptala se Vanessa sama sebe v duchu.
Exsequetur paenitet.
To je hloupost, musela jsem něco provést špatně. Ano, asi jsem něco udělala špatně, tak to je. Prostě jsem udělala někde chybu, pomyslela si Vanessa a rychle knihu zaklapla. Poté ji uklidila zpět do šuplíku ve stole, zhasla světlo v pokoji a vydala se za Jennifer.

Poté, co Vanessa odešla, se na zdi objevil ještě jeden nápis:
Audite... pythanisa.

***

Jennifer měla pravdu. Byl to dobrý nápad jít ven. Konečně vypadla ven a byla na vzduchu. Navíc mezi lidmi, které zná a má je ráda. Byl to vlastně skvělý nápad a Vanessu až udivilo, že s tím dříve vůbec nesouhlasila a odmítala chodit ven. Venku je přeci hezky. Venku, mimo dům. Tam, kde jsou lidé, její kamarádi - a její nejlepší kamarádka Jennifer, samozřejmě.
Celé odpoledne probíhalo až nad míru dobře, Vanessa celou tuhle záležitost ošklivě podcenila, protože se opravdu skvěle bavila. Skvěle se bavila. To už snad ani neexistovalo, když byla doma.

''Ahoj. Ty jsi Vanessa, že?'' ozvalo se za Vanessou.
Otočila se. Stál za ní jakýsi kluk se světlými vlasy, a oříškově hnědýma očima si ji prohlížel s nepatrným úsměvem na rtech, který jakoby značil příslib otevřenosti a přátelskosti, které mohl nabídnout.
''Jo... jo jsem Vanessa. Nějak si nevzpomínám, že už bych tě někdy viděla-''
''Neviděla, ale já viděl tebe.'' Vanessa nepatrně vykulila oči, usmála se a tiše se zachichotala. Neznámý kluk se posadil k ní na mírně orosenou trávu a ukázal na jeden z mnoha mraků, které pluly po nebi.
''Vidíš? Tam.'' Vanessa se podívala tím směrem, kterým ukazoval.
''Co tam vidíš?'' zeptala se ho. On se jen usmál a znovu na ni pohlédl - tím nejmilejším pohledem, jaký kdy Vanessa viděla.
''Vidím tam tebe.''

***

Později oba seděli v zahradě pod rozkvetlou třešní, kde už strávili celé dvě neuvěřitelné hodiny, ale přesto jim to připadalo, jako by právě přišli - jako by spolu nestrávili ani minutu, ale přesto spolu byli věčnost. Peter - jak se Vanesse nakonec představil, byl opravdu zvláštní. Připadal jí, jako by jí byl tak blízko, že jí ani blíž být nemůže. Zdálo se, že mají snad všechno společné.
A připadalo jim to jako by tam seděli celou věčnost. Jako by se znali celou věčnost.
Znali se a patřili k sobě.
Připadali si, jako by se znali celou věčnost, ne pouhý druhý den. A také si připadali, jako by k sobě patřili. Jako k sobě patřila ta třešeň, pod kterou seděli - a mírný vánek, který s sebou odnášel drobná kvítka jako sněhové vločky.

***

''Vanesso.'' Vanessa se odtáhla od Petera a vzhlédla k nezvanému hostu, který je poctil svou přítomností. Nedaleko od nich stál Josh.
Vanessa něco nesouhlasně zamumlala a pak se zvedla.
''Všude jsem tě hledal. Musíme jít.''
Vanessa se se smutným výrazem ohlédla na Petera a neochotně se mu vytrhla. Sice s Joshem nikam jít nechtěla, nechtěla odejít od Petera, ale musela. Věděla to. Ale...
''Já nechci ještě jít... později, ano?'' řekla Joshovi.
''Ani nápad. Půjdeme hned.'' zavelel Josh, vzal Vanessu za ruku a snažil se ji odtáhnout pryč, ale Vanessa se nechtěla vzdát. Připadalo jí sice šílené bránit se jen kvůli tomu, že už musejí jít, ale věděla, že Josh obvykle dělá věci jen kvůli svému vlastnímu prospěchu nebo kvůli tomu, že může škodit ostatním, proto se nehodlala vzdát a jen tak odejít.
Peter se zvedl a chytl Vanessu za druhou ruku, jako kdyby se rozhodl s Joshem bojovat. Vanessa se mu podívala do očí. Jako by jí pohledem říkal:
Neboj nedovolím mu nic. Nenechám ho s tebou odejít.

***

''Díky. Moc ti děkuju, že jsi mu nedovolil, aby mě odtáhl pryč. Víš... on je někdy trochu, jedovatý. Moc rád lidem zalže jen proto, aby je okradl o čas, který on sám mít nikdy nemůže...'' Peter se jen usmál a políbil ji na tvář.
''Pro tebe cokoli, to přeci víš.''
''Miluju tě.'' vydechla Vanessa.
''Taky tě miluju.''

Když přecházeli silnici, Vanessa položila Peterovi hlavu na rameno. Přešli silnici a Vanesse zazvonil mobil. Hledala ho všude v tašce, ale nikde nebyl. Rychle si prohledala kapsy, a ujistila se, že opravdu není ani v tašce.
Vanessa se vykolejeně rozhlédla kolem.
Aha! Tak tamhle jsi potvůrko jedna mobilovatá! pomyslela si vítězně Vanessa, když spatřila mobil na silnici. Okamžitě se pro něj vydala, ale Peter ji s tichým zasmáním zastavil a povídá:
''Donesu ti ho, jsem přeci gentleman.'' řekl a šel pro její mobil.
Když už Peter držel v ruce Vanessin mobil, vyřítilo se ze zatáčky auto. Peter se otočil a upustil mobil. Vanessa zoufale vykřikla a rozeběhla se za ním, jako by věřila, že má ještě naději, ale bylo pozdě.
Auto v plné rychlosti narazilo do Petera a ten přeletěl přes kapotu, než dopadl zpět na zem, na tvrdou asfaltovou silnici, kde po sobě zanechal rudou nesmazatelnou stopu. Vanessa k němu rychle doběhla a dopadla vedle něj na kolena.
Peter k ní ještě pomalu natáhl ruku, jako by ji naposledy chtěl pohladit po tváři, ale sotva ji zvedl, znovu bezvládně upadla na zem.
Vanessa se hořce rozplakala a chytla ho za ruku, jako by věřila, že ho dokáže přivést zpět. Ano, měla jistou moc, ale smrt se nedá přechytračit. Nedá se oklamat, mrtvého nelze přivést zpět k životu.

Auto se v dálce zastavilo a vrátilo se. Když si toho Vanessa všimla, opatrně pustila Peterovu bezvládnou ruku a ta znovu klesla na zem, do kaluže krve.
Vanessa se vydala směrem k tomu autu a zlostně sevřela obě ruce v pěst. Na tvářích stále měla čerstvé slzy, a pláč stále nechtěl ustat, ale v duchu si přísahala, že Petera pomstí.
Náhle se otevřely dveře u řidiče, a ten řidič - ten parchant, který mohl za Peterovu smrt, vylezl ven z auta a blýskl po Vanesse svým ostrým pohledem.
Vanessa okamžitě ztuhla, protože tu tvář znala. Byl to Josh.
''Ty hnusnej hajzle!'' zařvala Vanessa a utápějíc se ve smutku a beznaději se otočila a vrátila se k Peterovi.

***

Vanessa prošla uličkou tvořenou mezi náhrobními kameny, až došla k jednomu, jednomu jedinému hrobu, ke kterému mířila. K náhrobnímu kameni položila květiny a špitla:
''Fiat igne.'' Dvě svíčky, které byly na hrobě se náhle rozsvítily, jako když je někdo zapálí. Vanessa si poklekla k hrobu a tiše si povzdychla.
''Jsem s tebou. Navždy, Amare.'' pronesla tiše a po tváři jí sjela slza, která zcela tiše dopadla na hrob.
Vanessa se otočila, a dala se na odchod.
Po spoustě let na místě Peterova hrobu vyrostla třešeň, která bez ustání kvetla. Ani mráz, ani horko jí neuškodilo. Kvetla stále, a dělala radost každému, kdo prošel kolem.
Strážil ji totiž samotný duch toho, kdo byl schopný se obětovat pro svou nejdražší.


(původně věnováno Nesse - zajímalo by mě, co říkáš na tuhle novější verzi, jahodo :D)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milenne Milenne | Web | 14. února 2014 v 8:23 | Reagovat

Páni!!!! :D
Ty jsi doopravdy Mistr přes psaní sestřičko!!! :D
Moc se mi to líbilo...i když ty takové to žánry moc nepíšeš, myslím, že bys měla začít, protože ti to doopravdy jde! :D
Až odejdeš...se mi moc líbilo a myslím, že to dokonale vystihuje Valentýn! :)
Tvá sestřička Milenne, co se jí Fízl pokusil v noci zabít... xD

2 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 14. února 2014 v 12:05 | Reagovat

Senzační! Vážně super :3

3 Ami Ami | E-mail | Web | 14. února 2014 v 13:50 | Reagovat

No tý jó!
To je fakt naprosto a megahustě senzační! Moooc se mi to líbí! I když musím přiznat, že se to k Tobě moc nehodí :-D Ale určitě by jsi něco takového mohla psát častěji!

4 Sillia Sillia | 14. února 2014 v 15:07 | Reagovat

Napsaný je to úžasně, o tom žádná, ten styl psaní je pěkný, ale... No já prostě na romantiku ani drama nejsem, ale v jedné věci jsi nám lhala a jsem za to ráda. Prý žádná krev, houby žádná, sice ne nožem či revolverem, ale auto taky slouží dobře, "rudá nesmazatelná stopa" dobře vyjádřený v pocit ztráty a krev v jednom, asi nejlepší část z celé povídky. xD Jsem prostě sadistka, lidi zabte mě za můj názor, že romantika je na 2 věci, ale nejsem jediná, kdo má tento názor, takže si stejně nepomůžete.. xD

5 Scriptie Scriptie | Web | 14. února 2014 v 16:23 | Reagovat

Achich ach... Tisíceré díky, právě jsi mě úspěšně rozplakala. o.O Myslím to smrtelně vážně. Je to úžasně napsané a já... já prostě nevím co říct. Hrozně moc se mi to líbilo. Opravdu moc. Přestože to k tobě svým způsobem nesedí, ale takovýhle povídky by mi vůbec nevadily. :-D
Chápu to správně, že Peter věděl, že vyjede to auto a proto jí pro ten mobil šel...? Já vím, jsem nechápavá.

6 Lucy Lucy | Web | 14. února 2014 v 17:18 | Reagovat

Velmi pěkné, vážně:)

7 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 14. února 2014 v 18:52 | Reagovat

Myslím, že by ses neměla stoprocentně řídit tou svou větou "Tímhle směrem by se moje tvorba ubírat neměla". Protože to bylo prostě... ach! :DD Nádhera, nádhera, nádhera! Krásně popsané pocity... Hrozně se mi to líbilo. Jistě, píšeš něco jiného a zvykla jsem si u tebe na úplně jinou tvorbu, ale... kdyby sem tam přiletělo něco z takového soudku, byla bych opravdu potěšená. Je to krása... :)

8 Clara Black Clara Black | Web | 14. února 2014 v 18:59 | Reagovat

[7]: No... jak tak koukám, tak asi zkusím i něco jiného, než obvykle :D A měla bych myslím i nápad :D

9 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 14. února 2014 v 21:22 | Reagovat

Je to od tebe neobvyklá povídka. Žádná krev, když nepočítám to sražení autem..:D Ale je to povedené, řekla bych chudák holka, ale nějak mi to k tomu nesedí, ani nevím proč :D Spíš chudák kluk. Musel to být nějaký sexouš.. :-D

10 Xanya Xanya | Web | 14. února 2014 v 22:59 | Reagovat

Já jsem nebrečela,protozě to dokáže velmi málo věcí,ale bylo to smutné. Ten druhej kluk je hroznej parchant. Ale myslím,že se ti to hrozně moc povedlo,i když tohle není tá úplně tvůj styl(víc krve). :-D

11 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 15. února 2014 v 23:22 | Reagovat

Páni! Hroznĕ se ti to povedlo... Jméno Vanessa mi přišlo už od mého útlého vĕku divné, ale to nic nemĕní na tom, že je to krásné. Ale moc to ktobĕ nesedí, málo krve - čekala jsem, že tu autonehodě vyvesíš do tvých obvyklých detailů. Jo a Josh je tupec (ukamenovat ho!).....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama