Deník jedné Černé příšerky (18.2.)

18. února 2014 v 18:07 | Clara Black |  Něco jako deník




Zachraňte mě.
Zachraňte mě přede mnou samou, prosím! Kde je ten člověk, který by mi dokázal pomoct, když ho potřebuju?
Začnu ránem. Rodiče byli u zubařky, koupili snídani a všechno bylo perfektní - čokoládoví donuti, žádný hnusný oběd a odpoledne klid, pokud tedy nepočítám šok z toho, že kamarádce utekl pes a běhal kolem našeho domu.
Poté, co se mamka vrátila z práce se ale věci začaly kazit. Myslela si, že jsem záměrně nesnědla oběd a když jsem jí řekla, že se mi ty jídla hnusí, tak mě obvinila z toho, že jsem to udělala schválně. Ano, schválně nejím, pokud nemám hlad. Ale schválně si nevybírám jídla, která nechci. Ona sama mě k tomu donutila...
A pak přišla hádka, která trvala dvě hodiny. První hodinu jsem se statečně držela, potlačovala vztek, ale poté už to nešlo. Nepamatuju si, co mi máma řekla, ale chtěla, abych zůstala v obýváku - což by znamenalo další hnusná slova na můj účet, další bolest, hněv - já jsem se ale jednoduše sebrala a šla ke dveřím - máma mě ale chytla a nechtěla pustit. Držela mě za zápěstí, tak žě mě to až bolelo, ale dostal mě fakt, že mi nedovolila jít do svého pokoje - a pak se na mě navalil veškerý vztek a zoufalost, které na mě v poslední době doléhají. Rozklepala jsem se a začala jsem křičet, tak křičet, že to museli slyšet sousedé - zuřila jsem, křičela, běsnila. Hysterický záchvat, který zase vede na psychiatrii? Jsem nemocná? Potřebuju pomoct? Lék?
Potřebuju klid. Chtělo by to horkou čokoládu, kamarádku/kamaráda vedle sebe a promluvit si o tom, ale to v mém světě neexistuje. Moji kamarádi jsou jen ti, s kterými jsem v kontaktu přes internet, maximálně mobil. Nikdo z těch, s kterými se doopravdy vídám není takový... ne, to ne, bojím se s nimi o tom mluvit. Nechci je tím od sebe odehnat... a člověk, co je opravdu takový, že mu absolutně důvěřuju z mého života dávno zmizel, těžko se k tomu vracet. Tohle bude chtít víc než jen božský hlas Jareda Leta a vrnící čtyřnohý uzlíček na klíně. Jsem si téměř jistá, že by mě neuklidnil ani můj čtyřnohý kamarád Zrzeček (jeden z našich kocourků, pamatujete? ten, jak utekl z útulku) a ani ta čokoláda by nepomohla. Je mi tak zle, že bych zvracela, křičela a škrábala nehty o zeď, kdyby se mi z toho zvuku nedělalo špatně.
Tenhle zápis píšu už asi hodinu, a už jsem klidnější. Pořád se mi ale hrozně klepou ruce a je mi špatně. Dobrá zpráva ale je, že už mi alespoň tečou slzy. A ještě lepší zpráva je, že kudla je stále na svém místě pod polštářem, kde si ji nechávám z dost dobrého důvodu (jestlipak uhádnete proč?) - a to proto, že jsem měla už hodněkrát zlý pocit, že se k nám někdo vloupá, tak abych měla něco na obranu. Zním šíleně, že? Obrana? Já vím, zní to divně.
Nakonec jen poslouchám Linkin Park a říkám si, že jsem vlastně zvláštní tvor. Když mě máma objímala, aby mě uklidnila, tak mi přiznala, že mě vůbec nechápe, že mi nerozumí. Ale rozumí mi někdo? Já si myslím, že jo.
Nakonec Linkini odvedou svou práci, stejně jako dotyčná osoba, protože to vážně nemá smysl rozebírat. Stačí krátký rozhovor a připadá mi vtipné to, že kolem mě proletěl papír, když jsem otevřela dveře.
Hmm, tenhle zápis je hezky divný. Nejdřív deprese, pak to přejde v normální, obyčejný a nezačerněný text. Zvláštní, čím to asi je? Tedy, věděla bych, čím to je, ale... nechme to jako tajemství ;)
Dál jsem se pustila do pečení v Phs, a vyšlo z toho tohle:



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 18. února 2014 v 18:45 | Reagovat

A já si vždy myslela, že mám zlý rodiče (nic proti tvým). Mě nikdy takhle nezakázali jít do mého pokoje, naštěstí. A i kdyby, tak bych asi nekřičela. Neumím se tolik naštvat. Já vzteky vždy jen brečím, ale že bych na někoho začala křičet, to ne.. -.- Někdy mě to štve. A neboj, pod polštářem mám taky schovanou kudlu. A taky na sebeobranu. Někdy si říkám, že jsem paranoidní..

2 Ella Monurová Ella Monurová | 18. února 2014 v 18:52 | Reagovat

Hysterický záchvaty? Znám..Ale já je měla ze smutku a z depresí, taky kvůli rodičům, akorát úplně z jiných důvodů, kterými tě nechci zatěžovat..
Člověk se prostě potřebuje ze všecho vyzpovídat a já to tenkrát taky nemohla komu říct, takže to taky znám. Není to zrovna příjemné..takže tě chápu :))

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. února 2014 v 19:43 | Reagovat

Hysterák... Hm, nedivím se ti. Já jsem jednou neutřela nádobí a psala jsem něco na počítači a doma byl jen táta. Když přišel tak jsme se pohádali tak moc, že jsem potom nemohla skoro dýchat z těch vzlyků. Když se naštvu tak brečím, ale jsou to slzy vzteku, ne přecitlivělosti, jak si všichni kromě několika lidí myslí -_-'''
Každopádně si měla zvláštní den. ;) Nejlepší je to někomu říct, ale když máš kamarády v realitě takové a na internetu jsou, nwm jak bych to řekla, dejme tomu vnímavější tak to je opravdu pech :( Aspoň máš i ty internetové ;)

4 Scriptie Scriptie | Web | 18. února 2014 v 20:18 | Reagovat

Opravdu nevím, co bych ti na to měla říct. o.O A slzy mi poslední dobou tečou jen ze zuřivosti nebo zoufalství. A když se naštvu, taky dostanu pěkný hysterák. xP
Ale vypadá to, že ten nebyl tak hrozný, jak se zpočátku zdál, ne? I když... raději nebudu víc kecat, ještě bych to víc zhoršila. A... létající papír? xD

5 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 18. února 2014 v 21:50 | Reagovat

To znám. Nedávno jsem dostala ve výtvarce pořádnou depku nic se mi nedařilo a byla jsem hrozně naštvaná. Nejradši bych taky ztropila hysterák. Ale byla jsem ve škole. Takže to muselo zůstat u linkinů trochu pořezaného předloktí a dření propiskou do papíru.O.o

6 Camilla Camilla | E-mail | Web | 19. února 2014 v 8:42 | Reagovat

Myslím, že tě chápu... Už si na deprese pomalu zvykám, nic jiného mi pravděpodobně nezbývá, ale ty náhlé záchvaty smutku, zoufalství - prostě ty hysteráky mě vždycky totálně sejmou a do klidu mě hodí jen vlídný hlas, kterého mám kolem sebe nedostatek.
Nebudu tady psát, že to bude dobrý, protože nic není jisté a mě falešná naděje vždycky srazí ještě hlouběji. Takže... Drž se. :)

7 Fia Felis en Niger Fia Felis en Niger | E-mail | Web | 19. února 2014 v 8:44 | Reagovat

Tiež som mala depku kvôli rodičom, ale nebolo to až také strašné. Depky mávam v poslednej dobe stále. Som chorá a sedím doma na riti, pri čom je mi strašne zle. -.- Kamarátky síce mám, ale musím povedať, že tie internetové jednoducho zlepšia náladu. :D

8 Kate Kate | E-mail | Web | 19. února 2014 v 10:22 | Reagovat

Jojo, čokoláda je dobrá na nervy. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama