Deník jedné Černé příšerky (24.2./14)

24. února 2014 v 16:35 | Clara Black |  Něco jako deník




Když jsem ji viděla přicházet, rozplakala jsem se a rozeběhla se k ní. Se slzami v očích jsem jí padla do náručí a místo pozdravu se snažila nevzlykat. Pohladila mě po vlasech a řekla mi Klárko. Potlačila jsem další vlnu slz a podívala se jí do tváře, abych zjistila, jak se za ty dny změnila. ''Mami,'' vzykla jsem.
Po deseti minutách jsem se konečně uklidnila a už jsme všechny tři - i s babičkou - seděly na jedné z laviček na chodbě. Sestra neklidně pochodovala kolem, byla to ta nepříjemná baba, kterou jsem nikdy neměla ráda, byla tam už když jsem přijela, hrabala se mi ve věcech, jako kdybychom byly ve vězení - přitom mi ale věci už probírala jiná sestra. Jednoduše mi vysypala celou tašku a přehrabovala se v jejím obsahu. Nenápadně jsem po ní vrhla očkem, abych se ujistila, že nás nesleduje. Nechci být sledovaná, když jsem konečně se svojí rodinou. Jen na dvacet minut, ale jsem s nimi.
''Tohle ti posílá taťka,'' řekla máma a podala mi igelitový sáček s něčím červeným a měkkým. Když jsem to vytáhla, zasáhla mě další vlna vzlyků a slz. Srdce mě bolelo, chtěla jsem křičet, proskočit oknem, nehledě na následky a utéct, utéct, najít nějak cestu domů, klidně bloudit nocí, hladovět, ale JÍT DOMŮ.
V rukách jsem držela plyšové srdíčko, které jsem tátovi dala někdy, když jsem byla o dost mladší. Malé plyšové srdíčko s očičky a usměvavou pusinkou, a na ručičkách s nápisem ''I Love You.'' Objala jsem to malé srdíčko, tiskla ho k sobě a snažila se neplakat, protože jsme na chodbě nebyly samy. Věděla jsem, že mě sleduje ten kluk, co mě pozoruje požád v jídelně. Věděla jsem, že mě sleduje sestra. A nepřekvapovalo by mě, kdyby mě sledovaly další dvě kamery.
''Navoněla jsem ti ho jeho vůní, aby sis nepřipadala tolik sama a měla ho sebou,'' dodala máma a já se rozbrečela ještě víc, když jsem ho opravdu cítila. Jeho vůni, jako když kolem mě procházel. Táta byl se mnou. Hrozně mě bolelo, že jsem ho neviděla. Nemohl přijet, bolelo to, ale chápala jsem to.
Už dvě hodiny sedím v křesle, zabalená do deky a brečíc píšu si deník, přesně, jak po mě máma chce. Píšu ho naprosto podrobně. Připadám si tak odhalená, jako kdybych stála před spoustou lidí jen v kraťasech a vyhrnutém tílku, takže by mi byly vidět jizvy na rukách, noze i na pase. Je mi smutno. Jsem sama. A vzpomínky se jen hrnou, aby mě znovu ranily. Jednu z nich máte hned na začátku, hezky oddělenou kurzívou. Nikdy se z těch vzpomínek nevymotám, stále budu na psychiatrii, s identifikačním náramkem na levé ruce, stále si s ním budu točit, jak jsem rozrušená a neustále se mi bude chtít brečet, jako bych tam opravdu byla.
Měla bych s tímhle deníčkem na blogu přestat. Byl to špatný nápad se tolik odhalit, protože mě budete nenávidět. Jako všichni. Čím víc toho o mě víte, čím blíž mi tím jste, tím víc se ode mě všichni vzdalujete. Za chvíli si budete myslet, že jsem jen mladý blázen, co nedostává pořádnou dávku léků, pokud si to už nemyslíte. Ale ono to bolí. Opravdu, opravdu to bolí. Ani nemůžu pořádně psát, jak mám rozklepané ruce... a je mi zima. Hrozná zima. Ruce mám promrzlé, jako kdybych byla venku na mrazu a neměla rukavice. A chci domů.
To, kde teď jsem není domov. Ta žena, která mi před odchodem chladně oznámila, že odjíždějí pryč, i když viděla, že se choulím v křesle, pod dekou, klepu se a pláču, to není moje máma. Není. Moje máma se směje, říká mi různými nesmyslnými přezdívkami, které se hodí na malé děti - Rarášku. Tak mi říkává. Nedívá se na mě očima, které zuří hněvem, když mám oči zalité slzami. Moje máma by šla a objala by mě.
Tátu jsem dnes neviděla, je to pět hodin, co přijel z práce - slyšela jsem, jak zamykal auto. Nepřišel za mnou do pokoje, aby nakoukl a řekl: ''Čau...'' jako vždycky říkává. Nepřišel.
Co jsem jim provedla? Jsem jako rozbitá panenka, na kterou děvčátko zapomnělo a radši si hraje s hračkou, kterou dříve nemělo rádo. Jsem Klára Vávrová, 17.6. *97 DPS. Tak to stojí na náramku, který mám na ruce. Ne, moment. Už ho nemám na ruce. Mám ho vložený v deníku, spolu se zápisy ze dní, kdy jsem byla na psychiatrii. Co jsem se vrátila, tak jsem si je nepřečetla, neodvážím se na ně podívat. Ani na kresby, které jsem si odtamtud přinesla. Jsou na nich zvláštní značky, podle kterých jsem si značila pokroky nebo dokončení. Počítala jsem to ve dnech, které jsem tam strávila. Bylo to stejné, jako kdybych si dělala čárky na zeď. Odpočítávala jsem dny. Ale pořád jsem tam...
Všechno to přetrvává až do večera. Zoufale jsem se snažila se z toho dostat malováním, ale ruka mě neposlouchala. Místo malby jsem nakonec jen zoufale odhodila podložku i se štětcem a dál se válela po stole, doufajíc v zázrak. Kde jsi?
Odpusťte mi tenhle zápis, prosím...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elíša Elíša | 24. února 2014 v 17:02 | Reagovat

Odpustit? Proč? Je to hezký...

2 Kate Kate | E-mail | Web | 24. února 2014 v 18:32 | Reagovat

Co bychom ti měli odpouštět? :)

3 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 24. února 2014 v 19:17 | Reagovat

Tvůj deník byl rozhodně dobrý nápad, nemáme ti co odpouštět. Myslím si, že docela chápu jak ti je, já poslední dobou čímdáltím částěji propadám depkám, je mi hrozně,hrabu se ve vzpomínkách a znovu na mě dolehla tíha z té situace před půl rokem, kdy jsem se dozvěděla, že jedna holka, kterou jsem sice nikdy neviděla, ale byla pro mne jednou z nejlepších přátel, zemřela při autonehodě. Je to takové moje trauma se kterým se nedokážu vyrovnat, asi jako tobě se stále vrací vzpomínky na psychiatrii..:(
chtěla bych říct něco povzbudivého, ale nic mně nenapadá..

4 Ellnesa Ellnesa | Web | 24. února 2014 v 19:47 | Reagovat

Odpustit? A co? Víš, není pravda, že bychom se ti vzdalovali a chtěli tě nenávidět. Ne, tak to není. Já si někdy připadám stejně jako ty. A psát si deník si myslím dobrý nápad. Netuším, co bych ještě měla dodat, abych Ti vysvětlila, že já a myslím, že i ostatní (přestože jsme Tě nikdy neviděli) stojíme za tebou!

5 Sillia Sillia | 24. února 2014 v 19:49 | Reagovat

No... Tak nevím, proč bychom Tě měli nenávidět, já osobně, čím víc Tě znám, i když jen tohoto psaní, tím s tebou více sympatizuji, že se řežeš, byla jsi na psychiatrii... Proč by mi to mělo vadit? Prostě jsi to ty, není důvod být pro to nenáviděná, zvlášť lidmi tady. Řekla bych, že lidi, co tohle čtou to vnímají stejně, jsou to rozumní lidé. To, že se člověk cítí špatně a snaží se z toho dostat, ulevit si, není důvod, proč jej začít nenávidět.
Zároveň nechápu, co bychom Ti měli odpouštět, není co, tak jsi to sem napsala a jestli se to někomu nelíbí, tak to neměl číst, jeho chyba, ne tvoje, já můžu akorát říct, že je dobrý být sama sebou, když chceš psát piš, když ne, tak nepiš a neohlížej se na nás, já si ráda počtu o něčím životě, i když je to o něco smutnější. Řekla bych, že každý si potřebuje na něco někomu stěžovat, pokud ne, tak je to není člověk, ale chodící mrtvola bez duše nebo robot v lidské schránce, každý má něco, do čeho si u ostatních potřebuje pořádně kopnout a jestliže pro to nenajde pochopení v normálním světě, v tom virtuálním určitě.
Každopádně obdivuji ten tvůj styl psaní, toho, jak to podáváš, je to smutné, ale krásně napsané, procítěné. Krom toho, vím, jak se cítíš, když Tě ani táta nepřijde pozdravit, toho svého bych nejraději vykuchla, dokáže být tak bezcitný, že si v jeho přítomnosti připadám jako nechtěné dítě, vlastně bych nedala moc za to, že to tak nebylo, ono když Ti táta řekne, že na všechny okolo totálně se*eš a jsi pro něj jen holka, co s nim bydlí, tak je to taky dost těžký, takže v tomto ohledu chápu jak se cítíš a soucítím s tebou.
Tak co ještě říct? Hodně štěstí k tomu, abys dokázala tyto vzpomínky a pocity potlačit? Ráda bych, ale chápu, že to není jednoduché, takže Ti popřeju asi jenom hodně trpělivosti a rychle utíkající čas, abys na to nemusela myslet tak dlouho.

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 24. února 2014 v 19:53 | Reagovat

Mě spíš zajímá, proč bychom tě měli nenávidět. Neříkám, že je to normální. Není. Měla by sis užívat života a ne celý dny probrečet, nebo se rozčilovat s rodiči. Svět je nespravedlivý. Ale nejsi jediná a pár z nás ví, jak ti je. Možná někteří z nás, to znají na vlastní kůži.

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 24. února 2014 v 19:53 | Reagovat

Mě spíš zajímá, proč bychom tě měli nenávidět. Neříkám, že je to normální. Není. Měla by sis užívat života a ne celý dny probrečet, nebo se rozčilovat s rodiči. Svět je nespravedlivý. Ale nejsi jediná a pár z nás ví, jak ti je. Možná někteří z nás, to znají na vlastní kůži.

8 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 24. února 2014 v 20:31 | Reagovat

Není, co si odpouštět. Snažím se držet pohromadě, byť se rozpadám. Včera jsem se třásla pod dekou s úzkostí z já-nevím-čeho.
Nepíšu ti to, abys mě litovala, ale abys věděla, že v tom nejsi sama.
A je mi líto, čím si procházíš...

Taky jsem si vytvořila vlastní rodinu... kde jsou lidé JINÍ. MAJÍ SE RÁDI, ODPOUŠTĚJÍ SI...

9 Angela Angela | Web | 25. února 2014 v 17:50 | Reagovat

Nevím, co bychom ti měli odpouštět a proč bychom tě měli nenávidět. Podle mně je nápad s deníkem dobrý. Určitě v nejsi sama, najdou se i ostatní, kteří to znají a chápou to...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama