Deník jedné Černé příšerky (27.2./14)

27. února 2014 v 12:56 | Clara Black |  Něco jako deník

Ráno bylo naprosto normální, noc bez nočních můr o psychiarii (úspěch!) a dopoledne jsem pekla muffiny. Mám celkem dobrou náladu, ale deptá mě babička. Zase někoho bere do domu, takže nemůžu opustit naše patro. To naštve, vážně. Já opravdu nestojím o setkání s nějakými lidmi, které si ona vodí k sobě, ale neumí zavřít dveře - a samozřejmě, její dveře jsou hned vedle schodů, takže když člověk potřebuje jít dolů, tak ho hned každý uvidí, když je u babičky. Nehledě na zrcadla u schodů, přes která je vidět až dolů, opět k babičce. To abych se snad opravdu začala bát vycházet z pokoje, ne? Nemám tu babu ráda. Buď mě jen kritizuje, ponižuje nebo štve anebo mi ztěžuje život tím, že si domů vodí návštěvy a neumí zavírat dveře. A pak si myslí, že to zlepší tím, že upeče koláč/bábovku/něco jiného sladkého, co nejíma bude to ok. Kočičí logika, fakt.
Také jsem dnes konečně dopsala třetí kapitolu Hranice, jen je trochu kratší, tak snad vám to nebude vadit. Mám Hranici ráda, ale před tím jsem se tam nějak sekla, nemohla jsem napsat to, co jsem měla v hlavě... chápete mě? o.O
Zároveň mi dobrou náladu kazí fakt, že příští týden přijdu o veškeré možnosti klasické komunikace - tím myslím komunikaci mezi lidmi, oční kontakt, žádné psaní na chatu, skypu nebo facebooku. Budu totiž doma jen s babičkou (hehe, tu už ani nechodím pozdravit, snažím se jí vyhýbat) a tátou. S tátou si řekneme ahoj, někdy ani to ne a pak si maximálně vyměníme pár nepěkných pohledů - případně mě zkritizuje, seřve, řekne mi, že jsem něco neudělala a nebo něco udělala blbě a přihodí k tomu nějaké pěkné sprosté slovo, kterým mě označí. (''Ty čůzo zasraná!'') Máma totiž jede na Moravu, kvůli nějakému zaučování nebo co. Jednoduše kvůli práci. A další týden pekla s tátou nastává... Jestli mě bude nutit jíst, tak vám tu veřejně přísahám, že ten týden nepřežiju. Anebo ho přežiju, ale zlomím se a určitě se pořežu. Ne, že bych si to přála, ale samota mi šíleně ubližuje. Stačí se chvíli dívat na to srdíčko, co mám u fotky, kde jsme s tátou, on má ještě dlouhé vlasy, já jsem... v mini provedení, může mi být tak... sotva rok a půl a stojíme před naším starým bytem a on se usmívá. Ne jen tak, ale usmívá se se mnou. Promiňte, musím si najít kapesník, protože mě právě přepadly slzy...
Dobře, už je to pryč. Abyste mě chápali, hrozně mě trápí to, jak to je mezi mnou a tátou, ale nejde to změnit. Vlastně... s rodiči obecně jsem dost odcizená. Jasně... vlastně se všemi lidmi. Moje nedůvěřivost leze až do morku kostí, nemá cenu o tom vyprávět. A když jste tak pořád sami, s nůžem proti případným hlupáčkům, co se vás možná jednou pokusí vykrást... Život je pro nás všechny svým způsobem těžký. A já ho mám plné zuby.
To mě přivádí k prosté úvaze. Kdybych umřela, přišel by mi vůbec někdo na pohřeb?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 27. února 2014 v 15:26 | Reagovat

Tak to prostě babičce řekni ne? Třeba to pochopí... Na Hranici se už těším! Moc, moc moc a délka mi nevadí, čím delší, tím lepší :3 Já tě vezmu na týden k sobě. Co bysme s tebou dělali,  kdyby si nám zase odjela? :/ To přežiješ neboj, já ti věřím..! Třeba to tak hrozný nebude.. :-)

2 Sillia Sillia | 27. února 2014 v 15:32 | Reagovat

Tak tady Tě chápu, taky nemám se svým tátou dobrý vztah, nutí mě jíst, co mi nechutná, já jsem totiž velmi vybíravá a méně času by zabralo vyjmenovat, co jím, než co nejím, vadí mu každá kravina, dneska, když jsem přišla domů od doktorky mě seřval, že jsem včera večer nevyndala myčku a že příště už se může naštvat a změnit heslo na wi-fi, klidně na 2 měsíce, no je normální? Ne není, kdyby to byla otázka života a smrti tak bych to chápala, ale jakoby prostě nemohl to nádobí položit na linku, normálně mi říct a počkat půl hodiny, než dokoukám, co mam rozkoukaný. Prostě nenormální myšlení. Tím chci říct, že být s ním bez mámy, je o to se zabít, to je týden teroru.
Stejně tak chápu i tvoje rozhořčení s babičkou, i když já zrovna nemám problém být celý den v jedné místnosti, ale potřebuji k tomu net, tam mam jediné přátele, jediné normální lidi. Ale teda nevím, jak s pitím, to aby sis někdy večer k sobě natahala několik 2l flašek s vodou a něco málo k jídlu, abys nemusela chodit dolů.
Jinak, na Hranici se těším, do teď jsem vlastně ani moc nepochopila, o co v ní jde, moc se tam na mě střídají pohledy a já jsem zatím nebyla schopna určit, co je to za příběh, nebo alespoň o čem v něm má jít, ten článek s tím doplněním mi tedy moc nepomohl. Takže se těším na další kapitoly, snad se mi to trochu vyjasní.
A ještě, to s tím, že myšlenky nemůžeš dostat na papír... Řekněme, že jsem to pochopila a sama mám ten samý problém, ale zase z jiné perspektivy, na rozdíl od tebe mě totiž nebaví psát, čtu, ale nepíšu. Neříkám, že je to stejné, ale podobné jo, rozhodně v tom, že se to ať už na papír nebo nějakého dokumentu v pc prostě nemůže dostat, ačkoli z jiných důvodů.

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 27. února 2014 v 18:55 | Reagovat

Já mám s tátou dobrý vztah, takže v tomto Ti nepomůžu. Babička - taková neohleduplná osoba, že? Nějak se nám přemnožili :-)
Co se týče Hranice - moc, moc se těším! Hranice mě nakonec chytla víc, než se čekalo, ačkoli je zatím jaksi roztěkaná. Ale to nevadí - ty si v tom umíš udělat následný pořádek. Já myšlenky taky neumím pořádně dát na papír. Já mám vždycky milion úžasných nápadů, jak např. ukončit tu či onu povídku, ale který z nich se nakonec podaří zrealizovat? Ehm, žádný...

4 Scriptie Scriptie | Web | 28. února 2014 v 14:19 | Reagovat

Už jsi říkala, že je to mezi tebou a tvým tátou napjaté, ale netušila jsem, že až tak. Ani já nemám zrovna ukázkový vztah s tátou, ale postupně se to více-méně začíná zlepšovat. Což mi přijde blbé zmiňovat, když se tak trápíš. :/
Doufám, že muffiny se povedly. Taky bych si jeden dala, když nad tím tak přemýšlím.
A jestli někdo přijde na tvůj pohřeb? No, nevím, jestli mám být naštvaná, že uvažuješ o svém pohřbu nebo kvůli tomu, že si myslíš, že by nikdo nepřišel. Kdybych věděla, kde bydlíš, určitě bych za tebou přijela. :-)

5 Kate Kate | E-mail | Web | 28. února 2014 v 19:21 | Reagovat

Určitě by ti někdo na pohřeb přišel, to mi věř. ;) Lidé si často neuvědomí, co mají, dokud to neztratí - bohužel. :/ Já vím, je to smutné, ale... A co víc, takhle nemluv. ;)
Já kdybych zůstala týden doma jen s tátou, jeden z nás by tu dobu asi nepřežil. -_-

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama