Tisíc podob Mistra 6. kapitola

17. února 2014 v 0:00 | Clara Black |  Tisíc podob Mistra
Tak přidávám další kapitolku Tisíc podob Mistra, která je taková speciální. Tak trošku jsem totiž propadla ICH formě, takže je tahle kapitolka napsaná jinak, než obvykle. Část, kde je Clara je totiž psaná ICH formou. Mě osobně to tak dost vyhovuje, ale netuším, jak se vám to bude číst, tak bych vás chtěla požádat, abyste mi do komentářů napsali, jestli vám tam ta ICH forma vadila při čtení, nebo ne. Je to pro mě celkem důležité, protože kdyby vám to vadilo, tak se vrátím k původnímu psaní bez ICH formy... ale jinak doufám, že se vám kapitolka bude líbit.


Ostřím nože, část první

Stephen svraštil obočí, a ruka mu instinktivně vyletěla k čelu, jako by se obával, že má horečku. Chytl ho pocit, že blouzní, ať už on, nebo Jonathan. Nemohla to totiž být pravda. Fakt, že by Clara byla celou dobu s Johnem zněl tak absurdně, že se Stephen nevědomky rozesmál.
''Co ti na tom přijde tak vtipnýho?'' V Jonathanově hlase zaznělo nenápadné připomenutí, že se jedná o pravdu, nikoliv o výmysl. Stephen se vzpřímil, utlumil svůj nepřirozený smích, který vyvolalo ono absurdní obvinění a zabubnoval prsty o desku pracovního stolu.
''Dejme tomu, že ti to věřím, Jonathane,'' začal Stephen vážně. ''-ale co dál? Kde máš nějaký důkaz? Určitě si na to nějak musel přijít, tak by mě zajímalo jak. Takže?'' Jonathan se zhluboka nadechl a připravil se na to, že se se Stephenem podělí o tu nejtemnější část svojí minulosti, stejně jako té, která patřila Claře.

***

Seth vedl Milenne dlouhou temnou chodbou, která byla z velké části opředena pavučinami. Strop byl nízký, a podlaha byla tak špinavá, že až připomínala dávno zapomenutou cestu někam do tajné místnosti, kde se skrývalo něco, co nikdy nemělo být nalezeno. Milenne se rychle prodírala dál, a dál, jako by se bála zůstat stát na jednom místě a Seth ji bezmyšlenkovitě dál naváděl, aby šla dál.
''Hele, vážně by to nešlo ji-'' Seth Milenne bez jediného slova postrčil a odkašlal si, jako by tím chtěl zdůraznit svou autoritu. Oba postupovali dál, hlouběji do míst, kam by ani odvážný dobrovolně nevkročil.


John seděl na pohodlné pohovce a líně obracel listy starých novin. Oči mu rychle přelétávaly řádky a hltaly každé slovo, každou větu, jako by nasával veškeré informace, které noviny nabízely. I přes to, že se mu zdálo zbytečné svůj mozek zahlcovat těmito nepřínosnými a zbytečnými informacemi četl dál, dokud nepročetl celé noviny. Když dočetl poslední řádek, jednoduše noviny složil a zahodil je za sebe, jako by to byl obyčejný kus harampádí.
''Zatracenej bulvár,'' pronesl otráveně John a natáhl se na pohovku. Nohy si položil na opěrku a pozoroval čistý bílý strop, který se nad ním klenul jako falešné bílé nebe. V celém pokoji vládlo dokonalé ticho, které sem tam prolomilo jen tiché zatikání náramkových hodinek, které John s chloubou nosil.
Rychle jsem si nazula černé boty na podpatku, zkusila jsem, jestli mi sedí a urovnala si šaty. Byly to jednoduché černé šaty, které zakrývaly mojí novou nohu - tedy, protézu a zároveň vypadaly tak elegantně, jak to jen šlo. Nechtěla jsem vypadat jako někdo z těch povrchních vraždících zazobanců, ale neměla jsem na výběr. John mi jasně nadiktoval, co si vzít a jak se tvářit. Budu hrát jednu z nich, tak budu muset i stejně vypadat, nebo jsem si to tak alespoň odůvodnila.
Rychle jsem se natáhla pro rtěnku a vykoukla jsem ze dveří, abych zjistila, co John dělá. Stále ležel na pohovce a zamyšleně sledoval strop.
Zrychleně jsem si přejela rtěnkou po rtech, upravila jsem si vlasy a vyšla ven z pokoje, za Johnem. Roztěkaně jsem očima přejížděla po celé místnosti, jak jsem byla rozrušená, ale John vypadal až neuvěřitelně klidně.
Líně se zvedl z pohovky a podal mi ruku, jako by bylo nutné mě vést. Neochotně jsem ji přijala a společně jsme se vydali ven, na večírek těch nejhorších vrahů ve městě.


John byl doopravdy tak nepřístupný, jak jsem si myslela. I přes mou veškerou snahu odlehčit situaci se tvářil chladně - a to i tehdy, kdy mu na tváři hrál zářivý úsměv, který bych s klidem mohla označit za úsměv, který si měsíce trénoval před zrcadlem. Ale musela jsem uznat, že věděl, jak jednat s lidmi. Nebyl nikdo, koho by John něčím nezaujal. S jedním mafiánem hodil řeč o nějakých průlomových zbraních, které by se hodily prý i teroristům, a s nějakou ženou z organizace, která mi zatím byla neznámá, mluvil o jakýchsi účincích nějaké nové sloučeniny, nebo co.
A já byla jeho klenotem, jak sám řekl. Podle toho, jak se choval v soukromí neměl příliš zájem o nezávaznou konverzaci s kýmkoliv odtamtud, ale neustále někoho, nebo něco vyhlížel. Jeho chování bylo pro mě velkou záhadou, ale na nic jsem se neptala. Radši.
''No vida, samotný John Dahmer!'' zašvitořil nějaký muž v šedém obleku. Zdál se mi povědomý, a když se k nám pomalu, možná až podezřele pomalu, blížil, tak jsem si ho dobře prohlédla. Měl hodně bledou pleť, krátké černé vlasy a temně hnědé oči, které vyhlížely jako oči predátora. V hlavě jsem si ho označila jako překupníka, protože ti koukali s identickou lačností, jako vyhlížel právě on.
''Bunny King. Doufal jsem, že se tu potkáme.'' Takže ho John zná. Ach, proč mě to vlastně překvapuje? Podle toho, co mi řekl Larry John zná každého ve městě, pokud tedy na něco stojí. Obyčejní civilové ho jednoduše nezajímají, na to má Sacrifices.
''A kdopak je tato okouzlující dáma?'' Jak se o mě Bunny King zmínil, nasadila jsem ten nejlepší úsměv, jakého jsem byla schopná. Neusmívala jsem se často, rozdávat falešné úsměvy mě nebavilo, ale nechtěla jsem Johna rozzlobit, tak jsem se držela jeho pokynů.
''Clara Waverová,'' odvětil John až přesládlým hlasem a Bunny King sebou nepatrně trhl. Byl to nepatrný pohyb, ale John i já jsme ho postřehli.
''Waverová?'' ozval se další mužský hlas. Najednou jsem si připadala jako bych byla na opravdu nebezpečném nepřátelském území plném zlých, vlivných mužů, kteří by mě mohli bez mrknutí oka zabít.
''Ano, Waverová...'' začala jsem automaticky, ale hlas se mi vytratil, když se k nám přiblížil další muž v obleku. Tentokrát jsem ho ale poznala. Byl to Thomas Simons.
Thomas se nedal přehlédnout, ani mezi těmi nebezpečnými chlapíky, kteří zaplňovali celý obří obývací pokoj, kde jsme s Johnem postávali.
A mohla bych přísahat, že ho poznám všude. Byl hodně vysoký, o dost vyšší než já - což bylo pochopitelné, protože to byl chlap. Chlap jako hora, jak jsme říkávaly s Liz. A tak na nás shlížel z té své soukromé vyhlídky, kterou lemovaly vlasy stejně černé, jako uhel a pozoroval nás svýma modrýma očima, které připomínaly nebe.
''Thomasi?'' špitla jsem, a ani jsem si v tu chvíli neuvědomila, že šeptám. Thomas se podíval nejdřív na Johna, pak na mě a povídá: ''Netušil jsem, že jsi tu... s Johnem Dahmerem.'' Mlčky jsem se zadívala do země, jak mi bylo trapně. Nechtěla jsem se mu zpovídat o tom všem, co se mi stalo od té doby, co jsem ho neviděla, ale něco jsem přeci jenom říct musela.
''John a já jsme dobří přátelé.'' odvětila jsem rozhodným hlasem a pousmála jsem se na Johna. John si uhladil košili, usmál se a odkašlal si. ''A také obchodní partneři, zapomněla jsi snad, Clar?'' Trochu vykolejeně jsem na Johna pohlédla, a když mi trochu víc zmáčkl ruku, tak jsem trhaně přikývla. Zaskočil mě. Celá tahle situace mě zaskočila.
''Johne, rád bych si s tebou promluvil v soukromí, bylo by to možné? Měl bych pro tebe jednu výhodnou nabídku, která by se ti mohla líbit.'' John se jedním elegantním gestem omluvil a odešel s Bunnym Kingem projednávat nějaký obchod. Já jsem se rychle otočila na Thomase.
''Co tady sakra děláš?'' vyhrkla jsem podrážděně. Byla jsem ochotná dělat Johnovi doprovod, ale netušila jsem, že tu potkám známého - dokonce bývalého dobrého přítele.
''Dělám pro Johna, ale co tu děláš ty?'' Zalapala jsem po dechu. Thomas patří k Johnovi. Další chlap do jeho gangu, stejně jako Larry a Simon. Při vzpomínce na Simona jsem sevřela ruku v pěst a potlačila slzy. Bylo mi z toho zle.
Sebrala jsem všechnu sílu a odvahu a odpověděla jsem: ''John mě unesl.''
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lukra Lukra | Web | 17. února 2014 v 0:05 | Reagovat

Ahoj Jessíček, možno si už na nás úplne zabudla (alebo chceš zabudnúť...), no v každom prípade by sme ti radi oznámili, že sa na blog vraciame. Pokiaľ máš záujem, jednoznačne budeš vítaná :)

2 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 17. února 2014 v 8:40 | Reagovat

Pěkná kapitola :D Kdy bude další ?? :D

3 Clara Black Clara Black | Web | 17. února 2014 v 9:38 | Reagovat

[2]: Vzhledem k tomu, že mám dopředu napsané asi další čtyři kapitoly...? :D Asi brzy, nevím :D Ale spíš by mě zajímalo to, co si myslíte o té ICH formě...

4 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 17. února 2014 v 13:23 | Reagovat

[3]: Píšeš super jak ve třetí osobě (nevím jak se jmenuje ta forma :D) tak píšeš super v Ich-formě. Trošku jsem se divila, že tam najednou je, ale není to špatný :))

5 Scriptie*13* Scriptie*13* | Web | 17. února 2014 v 15:26 | Reagovat

Přechod z ER formy (třetí osoba) do ICH formy se mi moc líbil. Přišel mi takový plynulý. :-D A jestli mám být upřímná, píšeš v obou formách velmi dobře, takže proti tomu nic nemám.
Jinak, promiň, že jsem nezkomentovala předchozí kapitoly. Četla jsem je na mobilu a z toho se mi moc dobře nepíše. o.O Ale musím říct, že to bylo skvělý. :-D A že se hrozně těším na další díl.

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 17. února 2014 v 20:13 | Reagovat

Dobrá kapitola. Já už si vlastně ani přechod mezi Er a Ich formou neuvědomuji. Oboje se mi to čte stejně dobře, takže je to vlastně jedno :-)

7 Sillia Sillia | 17. února 2014 v 21:25 | Reagovat

Wow, prostě a jednoduše WOOW, dokonalá kapitolka, sama sebe jsem překvapila, že jsi na Liz stále ještě pamatuji, pokud vím, byla s ním v tom kině/divadle, když na ní ke konci představení začala kapat krev z lustru, na kterém byla zohavená mrtvola, co na ní nakonec spadla a potkala tam zase Stephena a tak se potkali... Páni já jsem dobrá, si to pamatuju, a že si pamatuju jenom máloco.
Rozhodně skvělá kapitola, dokonalé dění tam, až mě to skoro překvapilo, tedy ta část poslední, když řekla tomu známému, že ji John unesl. Celkově ale fakt skvělý, jak jsem napsala na začátku - WOOW!
Přechod z formy ER na ICH mi nevadí, vlastně já samotná, když něco píšu, tak nijak jinak nepíšu, nejde mi to, ale abych se přiznala, tak tyto zkratky neovládám, vlastně dokud jsem si to nepřečetla, plus komentáře, tak jsem nevěděla, co znamenají, pro mě to bylo, z mého pohledu, či z pohledu pozorovatele nezaujatého v dění. No to jsem přeskočila. Každopádně tím chci říct, že ať už píšeš tak či onak, pořád se to čte stejně dobře, ale záleží jak která část, třeba ta první o Stephenovi a Jonathanovi by v ICH dobrá nebyla, líbí se mi ta kombinace.
Krom toho, nemůžu nezmínit, že zadek mi krvácí, protože jsem jako na jehlách z toho, jak se těším na další kapitolku, to si zase večer smlsnu. xD

8 Rexxanna Rexxanna | E-mail | Web | 29. března 2014 v 13:14 | Reagovat

Jééé!!! Toť úplně super... Je to skvělé... ICH forma mi vůbec nevadila... A celá kapča je bombastická... Ano zase se dostávám do bodu kdy nevím co mám vlastně psát za další kritiku a chválu.... Kritiku žádnou nemám a chvály nevím ani jak vyjádřit... prostě úplně skvěle píšeš a chtěla bych mít takový dobrý talent na psaní jako ty... Prostě úžasné... A jdu hned na další ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama