Tisíc podob Mistra 8. kapitola

23. února 2014 v 0:00 | Clara Black |  Tisíc podob Mistra


Ostřím nože, část třetí

Když jsem konečně ležela v posteli a unaveně jsem mžourala nad sebe, připadala jsem si jako bych už nežila. Byla jsem tak zesláblá, že mi i sebemenší pohyb připomínal sílu vyčerpávajícího sportovního výkonu.
Zoufale jsem vydechla a zavřela jsem oči. Moje tělo se už oddávalo odpočinku, ale já nemohla přestat vnímat, přestat přemýšlet a cítit. Stále jsem byla plná emocí a spalujících myšlenek, které mě doslova sžíraly zaživa. Tohle jsem prožívala do té doby, než přišel John.
''Jak se cítíš?'' zeptal se mě, a posadil se vedle mě na postel. Otevřela jsem pusu, ale nevyšlo ze mě ani hlásku. Zoufale jsem zasípala, na nic jiného jsem se nezmohla. John mi podal sklenici vody, ale odmítla jsem.
''No tak. Potřebuješ do sebe něco dostat.'' Odmítavě jsem na něj pohlédla, a to i přes to, že mě to stálo další drtivý zbytek sil. Jak on může sakra vědět, co potřebuju? Pomyslela jsem si podrážděně, až mě to samotnou udivilo. Když se mi cestou udělalo takhle špatně a John mi pomohl, byla jsem vděčná - ale teď se ve mě zmítala jen surová nevrlost, jako by mi to právě on způsobil.
''Claro. Posloucháš mě?'' Poslouchala jsem ho. Ale to bylo všechno. Naslouchat, ale nevyslechnout, říkala jsem si dříve. A toho jsem se teď držela. Poslechla jsem si, co chtěl, ale nehodlala jsem to udělat. Až tak moc jsem jeho úsudku nedůvěřovala. A kdybych zemřela? Nevadí. V tu chvíli mi bylo tak zle, že bych tu možnost s klidným svědomím přijala.
''Prosím tě, napij se. Alespoň trochu. Až se prospíš, měla bys něco sníst.'' Pomaličku jsem se k němu otočila zády a zavřela jsem oči. V mé hlavě teď už nebylo místo pro Johna Dahmera, žadonícího o mou pozornost. I přes to, že mi to mělo pomoct.
Poslední myšlenka, které se v mé hlavě dostalo vyslyšení mířila daleko, daleko na druhý konec města. Byla chladná jako ostří skalpelu a jedovatá stejně jako ty oči, které dělaly dojem, že jsou otrávené nějakým jedem. Krátce poté jsem upadla do hlubokého spánku.


''Claro.'' Ze spánku mě vytrhl až jasný hlas, který tiše opakoval moje jméno. Pomaličku jsem otevřela oči a zamžourala na rozmazanou tvář nad sebou.
''Jsi vzhůru.'' Tělem mi projela bolestná vlna strachu, ale nepohnula jsem se ani o píď. Stále jsem ležela, s klidným výrazem na tváři, a očima upřenýma na tvář zabijáka, který mě mohl předhodit krysám, hnilobě a času, ale rozhodl se mě nechat žít. Zabijáka s hadíma očima, které připomínají jed mísící se s vodou.
''Sethe...'' začala jsem, ale přikryl mi dlaní ústa, aby mě umlčel. Udiveně jsem zamrkala, ale on se na mě jen usmál. ''Pššššt.'' řekl tlumeným hlasem a rty se mu zvlnily do nepatrného úšklebku, který mě pomalu začínal děsit.
''Nemusíš se bát, já ti neublížím. Nikdy bych ti neublížil.'' Mluvil tak klidně, jako nikdy před tím. Vypadal, jako by i byl klidný. Ale nebyl to Seth, kterého jsem znala - byl úplně jiný. Zoufale jsem zapochybovala o tom, jestli si se mnou vlastní mysl nepohrává, ale nakonec jsem zůstala u jediné myšlenky - i kdyby, tak je to krásná představa. Seth, který na mě nehledí jako na svou budoucí oběť, to v mých uších znělo jako sen. Bohužel jako nesplnitelný sen.
''Víš... vždycky jsem toužil po jediném,'' začal Seth a slezl z postele. Pomalu jsem se usadila a sledovala jsem ho - postavil se k oknu, odkud na něj svítilo bledé světlo měsíce, které prozařovalo slabé světlo blikajícího pouličního osvětlení.
''-vždycky jsem toužil mít v rukách tvoje srdce, Claro.'' Pomalu se ke mě otočil a světlo procházející skrz okno mu na tvář vrhlo děsivé stíny. Rty měl doširoka roztažené v šíleném úšklebku a hltal mě očima, jako by se připravoval na to, že okusí život krysy v mrtvém těle.
''Sethe-'' vyhrkla jsem rozrušeně, ale hlas se mi vytratil ihned potom, co jsem vyslovila jeho jméno. Seth vytáhl ruku z kapsy a natáhl ji ke mě, jako by mi chtěl ukázat, co v ní má.
Sebrala jsem veškerou odvahu a podívala jsem se, co mi ukazuje. Jak jsem to spatřila, v krku mi uvízl pisklavý výkřik a krev mi doslova ztuhla v žilách.
Držel srdce. Lidské srdce. Ještě stále tepalo, a tekla z něj krev. Na tváři měl zároveň tak blažený výraz, až se mi z toho udělalo špatně. Jako by mu to srdce na dlani dělalo radost, obšťastňovalo ho.
''Děkuji ti, Claro,'' řekl přesládle milým hlasem. ''Děkuji ti za tvoje srdce.''
Ruce mi okamžitě vystřelily k místu, kde mi pod žebry bilo srdce. Ale nebilo. Neměla jsem žádný tep. Měla jsem zkrvavené šaty, které mi v cárech visely až dolů, k noze. A hruď jsem měla rozevřenou, cítila jsem, jak mi do ní vniká vzduch, zatím co krvácím. Byla jsem prázdná, a obnažená.
S jediným pronikavým výkřikem, ve kterém se odrazila moje hrůza i bolest jsem dopadla zpět na postel, jako bezvládné, chladnoucí tělo, které si někdo brzy přivlastní.



Seth se probudil se zvláštním pocitem, který nedokázal vyjádřit nijak jinak, než sprostými slovy, která často slýchal od Jonathana. Celé tělo ho bolelo, hlavu měl v jednom ohni a ve spáncích mu tepalo, jako kdyby ho někdo pořádně uhodil do hlavy.
Zvedl se z postele a ohlédl se na budík, který ležel rozbitý na nočním stolku. Sice nefungoval na buzení, ale čas stále ukazoval správně, tak si ho Seth nechal. Vlastně - to on sám ho rozbil. Ranní vstávání nebyla rozhodně jeho silná stránka. A když vám vedle ucha začne cinkat budík a vy jste nevyspalí, tak nezbývá nic jiného, než ten budík umlčet. A Seth ho umlčel - několika pořádnými ranami zatnutou pěstí.
Budík ukazoval půl druhé ráno, ale Seth čas ignoroval a jednoduše na sebe hodil oblečení v pevném rozhodnutí, že už je čas vstávat. Byl to jeden z jeho zvláštních zvyků, tohle vstávání. Ale takový čas, ten se dal dobře využít. Už dlouho se nevěnoval ani malování, ani kreslení - a když teď celý dům, krom dvou nespavců spí, tak ho konečně nikdo nebude otravovat.
Spokojeně se natáhl pro sadu tužek a skicář.
Ve skicáři měl spoustu kreseb, ať už nákresy věcí, zátiší nebo portréty - svým způsobem tam měl od všeho něco. Rychle prolistoval dokončené kresby a zastavil se, když našel první čistý list.
Sáhl pro dvě tužky a začal zpaměti rychle skicovat. Paměť měl dobrou - cokoliv, co ho nějakým způsobem zaujalo z jeho ''uměleckého'' hlediska, to si do detailu zapamatoval. Ať už šlo o věc dobrou, nebo zlou. V takových situacích jednoduše rozdíly nedělal.
Obraz, který si vybral byl krutý. Byla to ošklivá vzpomínka, kterou by se měl správně snažit vytěsnit z hlavy, ale děsila ho po nocích už celé měsíce, a nemohl se jí zbavit. Vkrádala se mu do snů, skrývala se v jeho nejhlubších myšlenkách - a občas se znenadání objevila, když na ni ani nepomyslel.
Byla to vzpomínka na ten den, kdy Clara přišla o nohu. Pamatoval si ten den zcela jasně, každý rozhovor, každý pocit - všechno zachytil na papíře. A vybral si zrovna tu chvíli, kdy se Stephenem běželi za Jonathanem a krvácející Clarou, která se na zemi svíjela v krutých bolestech a bludech.
Noha oddělená od těla, dlouhá kaluž krve, několik krevních skupin, krev mrtvých lidí a Clařina krev, její slzy a Jonathanův zběsilý ryk. To všechno se mu hnalo hlavou, zatím co se k němu pomalu plížily jedovaté výčitky.
Ano, byla to jeho chyba. Neměl ji tam nechávat. Všichni to věděli - i Clara to věděla. Ale posunuli se dál, dost možná i ona sama. Ale Seth ne. Pro něj to byl další zlom, stejný jako tehdy, když zabil Wendy. Jak mu ztěžkla v náručí, když ji odnášel do sklepa...
Připomnělo mu to Claru, jak ji rychle nesl do svojí provizorní ordinace. Běžel nejrychleji, jak mohl, a Clařino krvácení neustávalo. Nejspíš si narušila stehenní tepnu, měla zatracené štěstí, že nevykrvácela a přežila. Ale přišla o nohu.
Seth dokončil posledních pár tahů a vyměnil si tužky. Kresba byla téměř hotová, zbývalo jí už jen vdechnout život formou stínů. Tiše si povzdychl a začal stínovat.

***

Milenne vztekle podupávala u pracovního stolu. Nelíbilo se jí to, že ji zaučovali v něčem, co zavánělo prací Mistra. Ani v nejmenším netoužila stát se jeho součástí - natož být jedním z jeho zabijáků.
Neklidně postávala u stolu a snažila se sestavit past, kterou kvůli jejímu tréninku Abigail rozložila. Zatím co Milenne zápasila se svým úkolem, Abigail seděla u druhého stolu a cosi vyťukávala na jeden ze svých špičkových notebooků.
''Nemohla bys mi alespoň trochu pomoct?'' zeptala se zoufale Milenne. Nějaké pasti, šroubování, a ozubená kolečka, to jí absolutně nic neříkalo. Měla skvělé pozorovací schopnosti, ale ty na takovéhle technické úkoly, které vyžadují jistou zručnost, nestačily.
Navíc to zrezivělé železo evidentně nechtělo spolupracovat - Milenne do něj i několikrát vztekle uhodila kladivem, ale ani to s ním nic neudělalo.
''Můžu ti maximálně poradit, Milenne. Víš, že bych ti ráda pomohla, ale musíš se to sama naučit, takže ti to ještě jednou ukážu.'' S těmito slovy se Abigail zvedla i s notebookem došla k Milenne. Notebook položila na starý, ošklivý pracovní stůl s železnou deskou a rychle otevřela soubor s 3D nákresem pasti, kterou Milenne měla složit.
''Pořádně si to prohlédni, ano?'' pobídla Abigail Milenne, jako by se jí tím snažila připomenout, že dokud tu past nesloží, nedostane se ze sklepních místností pryč. Milenne zakoulela očima a vrátila se k vzteklému bouchání do železa.
''Koukám, že ti to moc nejde...'' Milenne vzhlédla od své nedokončené práce, která se sestávala z nazlobeného bušení do zrezivělých kovových plátů, které dříve tvořily obvodní obruče nějaké pasti. Vedle ní stál Stephen a zkušeně si prohlížel to nadělení, se kterým se Milenne stále snažila něco udělat.
''No... nejsem zkrátka na tuhle práci stavěná.'' zamumlala Milenne rozladěným tónem. Stephen ji vzal za ruku, pokývl na Abigail a povídá: ''Nevadí, stejně tě teď čeká jiný úkol.''


Stephen Milenne odvedl zpět do místnosti, kde minule omdlela. Milenne to nijak nekomentovala, ale nebyla z toho nadšená. Zoufale se rozhlížela kolem sebe, jako by očima vyhledávala to mrtvé tělo, které měla na svědomí, ale nikde ho neviděla.
''No vida, jste tady.'' zašvitořil spokojeně Seth, když vešli dovnitř. ''Počkejte chviličku.'' A někam zmizel. Milenne se nemohla přestat dál rozhlížet, zneklidňoval ji fakt, že tu zemřel člověk, natož že ho zabila ona sama - a také to, kam zmizel. Aniž by si to uvědomila, tak se roztřásla.
''Takže,'' ozval se znovu Sethův hlas. ''-tvůj následující úkol je prostý. Nacpeš tuhle mrtvolu do pytle, který najdeš v rohu.'' Až teď si Milenne uvědomila, že Seth přitáhl mrtvolu. Ležela přímo před ní, špičkami svých bot se jí dotýkala. Ta myšlenka na to, že je ve fyzickém kontaktu s mrtvým tělem někoho, ji znechucovala.
''On si dělá legraci, že jo?'' pípla přidušeně směrem ke Stephenovi. Stephen s nečitelným výrazem na tváři zavrtěl hlavou.
Skvělé. Takže já budu rovnat mrtvolu do pytle, pomyslela si Milenne. Seth tiše zahvízdal, a ona po něm střelila rozzlobeným pohledem. Nejraději by mu vrazila facku, ale nebyla v pozici, kdyby si mohla dovolovat. Nakonec by v tom pytli mohla skončit nejenom ta mrtvola, co tam má uklidit, ale i ona sama. Ta představa ji znechutila ještě víc.
''Já... já to tedy zkusím.'' řekla odvážně Milenne a v duchu se pochválila. Odváží se sahat na mrtvolu, to si jednoznačně zaslouží pochvalu, ne?
Nahnula se k tomu mrtvému tělu a vzala ho za ruce. Byly doslova mrtvolně studené, což se dalo očekávat, ale stejně ji to překvapilo. Celé to tělo bylo neuvěřitelně bezvládné, ale zároveň hrozně těžké. Pomalu ho dotáhla k pytli a snažila se nemyslet na to, že právě dělá to, co dělá. Vytáhla pytel a zvedla mrtvolu za nohy, jako by se ji tam snažila dostat po hlavě. Mrtvola byla ale bezvládnější, než čekala a v mžiku měla na rameni chladnou ruku.
''Steph-'' špitla Milenne tiše, než omdlela.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Camilla Camilla | E-mail | Web | 23. února 2014 v 11:42 | Reagovat

Ahoj, rozhodla jsem se, že se přestěhuji na blogspot. Více informací zde:
http://atikcamilla.blog.cz/1402/je-cas-se-rozloucit

Ps.: Čtu JaM, potom se hned vrhnu na tohle. :)

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 23. února 2014 v 14:31 | Reagovat

Ta holka pořád jen omdlívá, i když se ji nedivím. Já bych to vůbec neudělala, to bych radši sama umřela!
A chudák Clara. To že ji je tak špatně by mělo stačit, ale ještě k tomu ten hrozný sen. No nechtěla bych to zažít.
Řekneš nám někdy, kdo je ten Mistr? Nebo už jsi to napsala, ale já to nestihla zaregistrovat? :-) Už se těším na další kapitolu

3 Clara Black Clara Black | Web | 23. února 2014 v 14:33 | Reagovat

[2]: Mistr? :D To je přeci skupinka Ted, Abigail, Eliza, Stephen, James a Seth :D

4 Elíša Elíša | E-mail | Web | 23. února 2014 v 19:29 | Reagovat

Je to úžasný! Prostě úžasný! Nevím, jestli tě zajímá názor dvanáctileté holky, ale pokd ano, tak ho znáš. :-D

5 Ella Monurová Ella Monurová | 23. února 2014 v 20:02 | Reagovat

Úžasný :O

6 Scriptie Scriptie | Web | 23. února 2014 v 21:22 | Reagovat

To je tak strašně skvělý, až mi to leze na mozek. :-D Ne, nemyslím to nijak zle, ale prostě, všechno, co napíšeš je suprové a já pořád jen chválím. xP
A ten Clařín sen (aspoň doufám že to byl sen) (ačkoli, kdyby měl její srdce, byla by mrtvá hned) (ale tady je možný všechno, takže...) byl dost strašný. Ughn...

7 Sillia Sillia | 23. února 2014 v 22:06 | Reagovat

Krásná kapitolka, krásná. Úžasné, jak sen dokáže být živý stejně, jako celý příběh, že je to sen mi došlo, až když Seth řekl, že vždycky chtěl mít v ruce její srdce. Dokonalý, stále tepoucí, právě vyříznuté srdce, stříkající krev všude kolem a krev stříká a kape, stříká a kape. Naprosto úžasná část (kopíruji): "A hruď jsem měla rozevřenou, cítila jsem, jak mi do ní vniká vzduch, zatím co krvácím. Byla jsem prázdná" To je úplně luxusní část z toho snu. Krom toho otázka, kdy se dá Clara zase dohromady?
A Seth to opětně zabíjí už jen tím, jaký je, může jen spát a stejně to bude dokonalá část, osobně jsem se chtěla sama dostat na střední uměleckou školu, nebýt tátova odporu, tak jsem tam možná i šla zkusit přijmačky, o to víc mam Setha radši, umělec zabiják, tak bych ho nazvala a je mi tak nesmírně sympatický. Zrovna tady z tohoto, se mi ale úplně luxusně líbila část, kdy popisuješ, co kreslí, kopíruji přesně tu čás, co je na tom nejlepší: "Noha oddělená od těla, dlouhá kaluž krve, několik krevních skupin, krev mrtvých lidí" No není to sen každého sadisty? Ještě by se tam mohlo povalovat pár mozků a v krvi by mohl být nějaký mozek nadrcený úplně na sr*čky a v té směsi hlava s otevřenou hlavou a jen půlkou mozku, taky pár prstíků a v čisté krvi (již bez mozku) by mohly plavat odtrhané nehty a o kousek dál ta, co jí Clara nohu usekla a nepřežila to a krom toho i třeba půlka krysy, jejíž krev se vsákla do té lidské a její druhá půlka povalující se v další kaluži krve... (Jsem já normální?)
Ale teda ta Milenne, nechápu, proč ji cvičí.. Do žádné akce nebude použitelná, protože pokud vůbec splní svůj úkol, tak tam zůstane a budou jí muset odnášet, protože jim tam omdlí a bude akorát na obtíž, to si z ní chtějí udělat druhou Claru nebo co? Whatafak? To nedokážou pochopit, že žádný člověk nejde nahradit? Ani sebevětšího hňupa nikdy dost nenahradíš, nebo o co se to pokoušejí pokud jí nechtějí takto nahradit? No nebudu se v tom více rýpat, ale abych řekla pravdu, v tomto ohledu nesahá Milenne Claře ani po kotníky (nesrovnávám vás holky v reálu, ale porovnávám pouze postavy v příběhu, takže to neni nic proti skutečný Milenne, ale jen porovnání Milenne v povídce, aby v tom bylo jasno). Ale to zkoušení  Milenne vážně stojí za to, docela jsem jí chápala v té technické úloze, tam bych taky ztroskotala na celé čáře, nejsem technický typ člověka, já jsem spíš přes tu uměleckou stránku. Třeba zohavená mrtvola je taky jistý projev umění...

8 Rexxanna Rexxanna | E-mail | Web | 29. března 2014 v 14:21 | Reagovat

Och tak taková noční můra... nechtěla bych :D Je to suprové... prostě moc se mi to líbí... Obzvlášť tato kapitola :D tak a jdu hned na další ;-) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama