Deník jedné Černé příšerky (10.3./14)

10. března 2014 v 17:53 | Clara Black |  Něco jako deník

Tak trochu začínám uvažovat o tom, že bych mohla ten deníček zrušit. Ne, tu větu ignorujte. Jsem paranoidní, bojím se toho, že máma tenhle deníček čte a taky na druhou stranu, že vás to už štve. Ty moje deprese, to sebepoškozování, který trvá až příliš dlouho... Možná se jednou odvážím a nakreslím vám svojí ruku, třeba to odstraší případné zoufalce, co by to chtěli dělat taky...
Ale k dnešku. Ráno jsem se probudila brzy, asi v pět hodin ráno, ale vstávala jsem až v šest. Tu hodinu jsem promýšlela Mistra a uvažovala nad tím, proč má vlastně Seth zelené oči. Fascinující otázka. Udělala jsem mámě snídani (Máma vždycky říkávala: ''Kdybyste mi tak jednou udělali jeden nebo druhej snídani a jenom mě probudili, a řekli mi, že jste mi udělali snídani...'' Za poslední týdny jsem to udělala, nevím jak táta) a šla vzbudit mamku, aby jí ta snídaně nevystydla.
Po snídani nastala chvíle pro hádku, výměnu názorů, ranní depresi a slzy. Máma se mě snažila uklidnit, asi pochopila, že zase nemám daleko k hysterickému záchvatu, ale podle mého tupého zírání do stěny bylo asi znát, že prostě chci pryč, jak jsem také říkala a žadonila. Pustila mě - a já se mohla jít uklidňovat do pokoje.
Během dopoledne jsem se uklidnila, bylo to lepší - částečně díky sestřičce, částečně díky Rudé (zkratka pro povídku Rudá a krev) a klasické hudební terapii. Zároveň mě zklidnil fakt, že brzy jedeme k doktorce, takže... Možná konečně dostanu prášky. Jiné pomoci se mi totiž nedostane. Všichni říkají, že musím najít sílu sama v sobě, ale to je hloupost. Není možné hledat sílu tam, kde už žádná není. Pochopte, sotva žiju. Kašlu na to, abych si ustlala postel, nejradši bych celý den chodila v županu a v noci v něm zalehla do postele. Nechci jíst, nechci nikam chodit - a pomalu od sebe odháním lidi, protože jim už prostě nevěřím.
Ale dnes jsem na sebe alespoň trochu hrdá. Dokopala jsem se k tomu, abych se namalovala, což je slušný pokrok. A můj odraz v zrcadle vypadá o maličko přijatelněji, není už tak děsivý a odporný, jako obvykle. Možná bych mohla jít na sluníčko, ohřála bych se a trochu chytla barvu, ale nechce se mi tam být sama. Mimo dosah internetu si připadám ztracená, protože jinde přátele nemám.
Zároveň musím ale říct, že mě potěšila babička. Ne tím, že mi koupila troje nové náušnice v zelené barvě a zelenočernou čelenku do vlasů, ale tím, co mi řekla, když mi to dávala. ''To abys věděla, že na tebe myslím, že tě mám ráda.'' Tohle mi snad nikdy neřekla, je to od ní moc milé. Moc milé.
Po delší době se mi zdá moje okolí přívětivější a milejší, to mě vážně těší. Musela jsem jí za to hezky poděkovat, protože mě to upřímně zahřálo u srdce. Ale stále se nic nevyrovná starému, dobrému příteli Sethovi, který žije pouze v mé hlavě. Zní to šíleně, ale kdyby doopravdy existoval, vycházela bych s ním dobře. Vysnila jsem si ho, s ním by byl život mnohem víc prostý a jednoduchý, než je teď. Ale představy ožívají jen ve snech, filmech a knihách...
Čím dál víc mě zdeptává táta, jeho milost je tak sladká, jako puštěný plyn. Zase vidí jen to, že sedím u počítače, ale to je všechno. Že jsem celý den probrečela, mám rudé oči a uslzené tváře, to už nevidí. Nevidí to, že mám na stole rozevřený univerzální nůž, který mi dal a nevidí to, že jsme se s mámou zase pohádaly. Nedělám tolik práce, kolik rodiče chtějí v době kdy chtějí, tak jsou na mě naštvaní a zlí. A od něj to bolí nejvíc. Co věta, to zářez, říkávám si. A dnes asi jeden přibude. Bohužel už mi nestačí levá ruka, budu se muset naučit řezat levou rukou, protože je volná už jenom ta pravá. Nebo se budu řezat na nohách? Proč ne, že? Stejně na ně časem muselo dojít. A pár jizev tam už mám...
Na druhou stranu mě ale trápí fakt, že jsem naprosto mimo. Něco dělám, ale netuším proč a kdy jsem začala. Za jakým účelem to vlastně dělám? Vůbec to netuším. Jsem naprosto odrovnaná, totálně mimo, potřebuju se probudit. Ale jak? Tohle není jen zlý sen. Tohle je realita. A já jsem troska...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 10. března 2014 v 19:45 | Reagovat

Zrovna dneska jsem kvůli seminárce rozečetla knihu o stresu a depresi a dávám ti za pravdu, z deprese se už sama nevyhrabeš. Ze stresu jo, ale z deprese ne. Přála bych ti prášky (ne jako - jsi blázen, haha, budeš mít prášky) ale proto, že doufám, že by ti mohly pomoct - proto se přece dávají, ne? Ale co já o tom vím :-D Já jsem jen trdlo, co má občas depresivní myšlenky, ale depresi měla jen jednu.
Jinak k babičce - doufám, že budete mít hezké vztahy - já si svůj vztah s jednou babičkou zlepšila až taky poměrně nedávno, protože jsem vždycky měla pocit, že má radši bratra... teď už je to tak nějak... JINÉ. Jako by mě začala tolerovat. Mít ráda (víc). :D ;-)

Přeju ti hodně sil (odčerpej je třeba z hudby nebo fantazie ;-)) a žádné slzy nebo deprese - jenom lehounký úsměv a vědomí, že BUDE ZASE DOBŘE. ;-)

(A já si tyhle ty deníčky čtu moc ráda - to musíš vědět, vidět). Mám ráda nahlédnutí do lidské mysli :-P

2 kattews kattews | Web | 10. března 2014 v 22:04 | Reagovat

Chápu tvé myšlenky, ale možná by šlo je docela lehce odstranit. :) Všechno závisí na tvé mysli a všechno se od ní také odvíjí. Taky mi pomáhá muzika a knížky. Neboj, vše bude jednou lepší, stačí počkat a trochu soucitu s tvým tělem! :) Každopádně držím s tebou.

3 Sillia Sillia | 11. března 2014 v 13:34 | Reagovat

Je to smutné, dost smutné a abych se přiznala, trochu mi zvlhly oči. Krom toho, pokud ten deníček psát nechceš, tak ho nepiš, nechci Tě nutit si tu bolest znovu vybavovat při psaní deníčku.
Jinak, docela zajímavá úvaha, proč má Seth zelené oči? Když už jsi se zmínila, mohla jsi i přihodit, k jakému závěru jsi došla. Nikdy by mě nenapadlo nad tím přemýšlet, ale když už jsi to nakousla, tak mě to zajímá.
Ale docela mě dostáváš s tím, co děláš, to víš, já extrémně líný člověk, což sice není moje silná stránka, ale za tu nejhorší ji nepovažuji, no nic, k tomuhle všechno. Spíš by mě zajímalo, jak to, že se tak často hádáte. Respektive kdo s tím začíná. A ani se Ti nedivím, že jsi tak ráda odešla, vlastně čím déle čtu ty tvoje deníčky, více chápu tvoje deprese, nechci tě tu litovat, ale moc mi nedáváš na výběr.
Jo, čtení dokáže uklidnit, sice jsem to nečetla, nějak jsem na blogu Milenne ještě ani nebyla, takže nevím, ale jestli píše podobně jako ty, tak pak to musel být oddych. Ale ani já nevěřím, že tu sílu nemáš vůbec, alespoň  trocha jí tam být musí, chápu, že se cítíš zlomená, jestli mám tedy pravdu, sama píšeš, že je marné hledat sílu tam, kde není, ale už jenom to, že to píšeš je myslím znak toho, že jí máš, i když málo.
Ale určitě musí být pro tebe odlehčující, takováhle slova, ty dokážou vždycky povzbudit. A docela chápu, že ti Seth tak trochu v hlavě žije, asi to chce mít v hlavě někoho, i když neexistuje, abych řekla pravdu, sama mám, takový svůj svět, kam mohu uniknout.
A to s tím tátou, Ti dokážou zranit asi nejvíc, mam štěstí, že už jsem svojí situaci, co mám s tátou už psala, protože momentálně se mi to vůbec vypisovat nechce, stejně už jsi to četla, tak proč znovu že.
A ještě, co kdybys nám tu ruku nenakreslila, ale vyfotila, mělo by to lepší efekt.

4 Hermi Hermi | 11. března 2014 v 15:22 | Reagovat

Ne, vážně... Odstěhuj se... Třeba za... pět let...? Dobře, to nezní moc povzbudivě, ale měla by sis najít kamarády... Nemůžeš do konce života zůstat "troska". Trochu se snaž...a půjde to. :-D

5 Camilla Camilla | E-mail | Web | 11. března 2014 v 17:57 | Reagovat

Strašně ráda bych ti nějak pomohla. Vím, jaké to je a vím, že je to slepá ulice a  zpět jít nemůžeš. Nevím jak pomoct sobě, natož někomu jinému. Mě třeba drží jedem kamarád. S ním je to všechno snazší. S ním jsem happy, ale pak přijde večer a samota.
Ohledně zrušení deníčku... Vím, tohle jsem měla ignorovat... udělej, jak myslíš. Také o tom přemýšlím, že už na blog nebudu psát nic z mého života, protože mě to prostě bolelo ještě víc, když mi jedna spolužačka řekla, že to četla... A co se řezání týče, já jsem si na ruku vyřezala "Blues" a pak si to ještě nožem přeškrtala, protože se  mi to nelíbilo. Je to směšné... :D
Nebudu ti psát něco jako: Držím palce nebo: Bude to dobrý. Protože to nepomůže. :) Mám tě ráda ať už jsi jakákoliv. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama