Deník jedné Černé příšerky (14.3./14)

14. března 2014 v 16:31 | Clara Black |  Něco jako deník

Já prostě nepatřím mezi lidi. Jen doma je dobře. Ano, tak to je. Přesně tak. Doma. Ve svém pokoji, obklepená věcmi, co skýtají bezpečí. Tam, kde můžu křičet, ale nikdo mě neuslyší, tam kde můžu plakat celý den, ale nikdo mě za to nebude odsuzovat, nikdo mi nebude říkat, že se všemu moc poddávám. Je to tak už ve mě. Všechno zlé mě bodá jako ostrá jehla, ať už je to hloupost nebo ne... Nemůžu za to, že jsem zničená...
Táborák se ruší, všichni to odřekli - takže bychom tam zůstaly sami s kámoškou, což samozřejmě nejde - musely bychom tam jít odpoledne a tak jako tak by to nebyl táborák. Všechno je zase tam někde... Cokoliv, o co se snažím s dobrými úmysly se prostě pokazí. Chtěla jsem jenom, abych s rodiči mohla vypadnout z domu, skvěle bychom se bavili, popovídali si - trochu se socializovali, ale ne. Všechno jde zase do háje. A já tu teď sedím, v depresi brečím, poslouchám Louise a snažím se zbavit toho odporného pocitu zklamání, který ve mě pevně zakořenil.
Už mi ani nedělá radost Zhubni, co jsem si dnes přinesla z knihovny. Jak jsem si tu knihu vyzvedla, tak jsem ji celou cestu po městě měla v náručí a nedovolila jsem ani Nesse, aby mi ji podržela, když jsem si přehazovala tašku z jednoho ramene na druhé.
Hlas se mi třese, prolíná se se vzlyky, ani to hloupé zpívání mi nezvedne náladu. Celé dopoledne jsem strávila zpíváním, smažením palačinek a připravováním se do města, všechno bylo perfektní. To chytlavé Let It Go z Frozen mi dělalo doprovod po celou dobu. Dům byl prázdný, takže jsem se nemusela bát toho, že bych někoho svým zpěvem zabila, ale teď...
Stýská se mi po potoku. V zimě jsem tam chodívala po hádkách, vylezla jsem si na svůj oblíbený strom, seděla tam a řezala se. Krev mi pak z ruky stékala přímo na dokonale bílý sníh a tvořila kontrast, který mě doslova hypnotizoval. Mohla jsem tam sedět hodiny na mrazu, klepat se zimou a pozorovat svojí zakrvácenou ruku, jak vytváří rudé obrazce na sněhu. Jednou za námi ale přišla sousedka, že tam viděla krev - myslela si, že se tam poranilo a možná umřelo nějaké zvíře. Ironie...
Asi mě To trestá za to, že jsem včera byla šťastná a dnes taky. Druhá strana karty, asi jsem porušila pravidla. Já přeci musím trpět. Cítit věčně bolest, být nešťastná a smutná... Nesmím být šťastná, nesmím mít radost. Musím trpět.
Ani TpM mi dnes neudělá radost, pokud to někdo přečetl, tak se nenamáhal zanechat komentář, jako obvykle, a když deníček přidám hned, jak ho dopíšu, tak se na něj všichni sesypou, protože to není TpM, které tu nikdo nečte a je to poslední článek, poslední články a deníčky si čtou všichni, TpM nikdo. Tak to prostě je. Pokazila jsem TpM a většina čtenářů JaM už TpM nečte, nebo ani nezačali.
Ach, jistě. Jdu si pro ten nůž a jdu ven, k potoku. Trocha krve v potoce a na sněženkách ničemu neublíží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sillia Sillia | 14. března 2014 v 18:56 | Reagovat

Škoda, že to, co začalo tak hezky, skončilo tak drasticky. Nevím, co bych Ti k tomu řekla, asi to, že táborák, co není večer není táborák? Vážně nevím, kdybych ty tvoje deníčky nečetla, tak bych Ti tu kecala něco o tom, že se máš vzchopit, být silná, přežít to, neřezat se,... A spoustu dalšího, ale vzhledem k tomu, že mi stále čím dál více otevíráš svůj život, tak mi zároveň říkáš, že to je zbytečné, nepomůže to a co dělám já? Stále a stále Ti opakuji, že Ti mohu popřát akorát trpělivost a trochu toho štěstí, ale hlavně tu trpělivost a vůli to překonat nebo alespoň s tím žít a doufat. A to samé Ti přeju i dnes, ráda bych řekla, že samo se nikdy nic nevyřeší a že s tím máš něco dělat, ale i já už jsem přišla na to, že někdy to právě tak je, že je potřeba tím jen projít, proto tu trpělivost, abys tím prošla a mohla projít tímto období, kdy se Ti nic nedaří a všechno se zdá proti tobě, však ono to skončí, musí, nedávám tomu na výběr.
Krom toho, je mi líto, že Tě TpM tak zklamává, mě osobně to velmi mrzí, protože takto úžasný příběh si zaslouží čtenáře, horlivé čtenáře a věrné Mistrovce jako jsem já a pokračování, ne krátké, dlouhé pokračování, by si to opravdu zasloužilo, jen tak to odhodit, protože to moc lidí nečte je opravdu blbost, samozřejmě, že to může zklamat, ale to neznamená, se na to vykašlat, to by pak bylo o ničem. Zahodit to by bylo horší než čtení červené knihovny, to ti můžu garantovat, opravdu škoda, jak málo lidí to čte, opravdu velká škoda. Hlavně s tím neskonči, o to Tě poprosím, nekonči.

2 silluety silluety | Web | 14. března 2014 v 19:29 | Reagovat

Jééé.. trošku to nechápu. Tenhle deník jedné černé příšerky jsem vůbec nevěděla jestli je to o tobě, nebo prostě vymyšlený příběh, asi je to tím, že je to první příběh/realitka, kterou jsem tu četla.. no.. jenom jsem ti chtěla říct, že asi budu číst tvý starší povídky, protože jak už jsem u něčem psala, mám ráda takový ty dramatický/psycho/krvavý povídky/příběhy :) takže se začtu spíš do nich, ale taky se podívám I na tyhle novinky :) (jen aby sis nemyslela že "neobíhám"/ nečtu tvé povídky :D )

3 Clara Black Clara Black | Web | 14. března 2014 v 19:52 | Reagovat

[2]: Tohle je zcela regulérní deník mé zoufalé maličkosti, abych to uvedla na pravou míru - jen to má takový ''spešl název''. A díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama