Deník jedné Černé příšerky (15.3./14)

15. března 2014 v 22:44 | Clara Black |  Něco jako deník

Dnešek byl podivný. Měl přijet strýček, mamka říkala něco o tom, že o víkendu chce vymalovat verandu a koupelnu, ale neobjevil se. Kdo ví, třeba to bylo jen babiččino zbožné přání, které nevyslyšel - nebo ho vázala práce. Určitě toho má dost svého, takže mě vlastně nepřekvapuje, že se neobjevil, ale... jsem nějaká vyjukaná.
V noci jsem měla nějaké halucinace a slyšiny - slyšela jsem, jak na mě někdo mluví a je kousek ode mě, ale ten hlas mi nebyl ani v nejmenším povědomý. Noc byla trochu zvláštní, doprovázená křupáním, vrzáním, boucháním a foukáním větru, což je v našem domě celkem děsivé. Díky bohu, že jsem byla natolik mimo, abych mohla prohlásit, že jsem nebyla při smyslech. Ne úplně, protože si většinu toho nepamatuju, spíš jen matně vybavuju.
Po obědě jsem zkoušela tu novou hru, jmenuje se Tera, udělala jsem si na ní ''prostý názor'' a později přišla kámoška, aby si ji také vyzkoušela. Snažila se mě přemluvit na přespání, ale moje máma byla hned proti, takže to už vypadalo na hádku... Nakonec odešla v klidu a už jsme si ani nepsaly, nechtěla jsem. Byla jsem ve špatném rozpoložení, stejně jako teď.
A také jsem psala konec TpM - tedy, možný konec. Později jsem také sepsala článek o rozhodnutí, jestli TpM skončí nebo bude pokračovat - ten se zveřejní zítra, minutu po půlnoci - minutu před ním se zveřejní další kapitola TpM, tuším, že je to šestnáctá, nebo patnáctá, nějak nemám přehled.
A zbytek odpoledne jsem řešila TpM, ten konec a nakonec přišla deprese, fáze nenávidění světa a samozřejmě jsem se... pořezala. Znovu jsem si na pravé zápěstí vyřízla křížek, později jsem si do té rány ještě zarývala nehet, abych cítila tu bolest a netrápila se. Obávám se toho, že zkrátka nejsem schopná sebepoškozování překonat. I při sebemenším impulzu (jako bylo dnes vyjádření ''toho, jehož jméno nehodlám psát'') jsem nucena to udělat, protože si ulevím. Sice koukám jako štěně, které někdo vyhodil a kňučím, když si tím nehtem nebo ostřím skalpelu nebo nože ryju do té rány, ale pomáhá to. Bez toho bych už asi nežila. Není to tak, že by mě držel někdo, ale spíš něco... pomáhalo mi TpM, když jsem se vžila do role Clary, ale v poslední době mě TpM spíš trápí, než aby mi pomáhalo. Já a Mistr četla spousta lidí, ale TpM sotva... čtyři, možná pět?
Asi si budu zase zarývat nehet do toho křížku, dokud je ta rána otevřená. Díky bolesti neskončím jako zombie, co hledí tupě do zdi. Bolest totiž znamená žít. A já žiju, zatím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sillia Sillia | 15. března 2014 v 23:45 | Reagovat

Na jednu stranu mě to tvoje sebepoškozování udivuje a znechucuje a na druhou jej chápu, nevím, co si o tom myslet, možná... Že je prostě nejlepší nechat člověka člověkem a nerýt do něj, nechat  ho žít jak chce, protože to je asi to nejlepší, co pro něj můžeme udělat. A já se toho budu držet a nechám tebe tebou.
To s tím TpM mě osobně velmi mrzí, jako jedna z toho mála, co s tím neskončili a stále to čtou, ráda si čtu každou kapitolu a vzhledem k tomu, co jsem tu přečetla, tak o to více chci číst víc než 20 kapitol.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama