Krysák 1. část

1. března 2014 v 0:00 | Clara Black |  Krysák
Možná mě zabijete, ale doufám, že ne... přepsala jsem totiž začátek Krysáka, který jsem měla napsaný. A tak trochu jsem ho přepsala do ICH formy, a tak trochu... pozměnila děj. lol, vy mě určitě ukamenujete, že? Ale myslete na to, že jsem matka pěti dětí, budoucí manželka vraha domácí služka, nesmím zemřít. Proto vás tedy žádám o milosrdenství.
Pro ty z vás, co se k Mistrovi (JaM, TpM) dostali teprve nedávno tu mám malé vysvětlení - Krysák je jednorázová povídka speciálně věnovaná Sethovi, odehrávající se v minulosti. Před ''dobou Mistra'' abych to ujasnila.
Rozhodla jsem se to rozdělit do několika (nevím kolik jich bude) částí, na to, aby to byla kapitolovka je to příliš krátký příběh, takže jednoduše delší jednorázová povídka, takové doplnění k Mistrovi, no.
A btw, víte, že zítra má WFS narozeniny? :)

No... snad se vám bude Krysák líbit.



''Cos to řekla?!'' V uších mi burácel můj vlastní rozechvělý hlas. Cítil jsem, jak nepřítomně skřípu zuby, svírám ruce v pěst, připravený vyvrhnout ze sebe veškerý ten nával hněvu a bezmoci. Ve spáncích mi tepalo, jako kdyby mě někdo udeřil do hlavy a nemohl jsem se zklidnit.

1... 2... 3... 4...

Snažil jsem se počítat. Opravdu jsem se snažil. Nepomohlo to. Napnul jsem svaly, ruce jsem sevřel v pěst ještě pevněji, než před tím a vší silou jsem ji udeřil do čelisti. Z toho úderu čišela jasná zběsilost, hněv a hlad - hladověl jsem po její bolesti, tolik jsem toužil jí ublížit, ale z nějakého záhadného důvodu jsem se i přes ten vztek a touhu dokázal držet zpátky.
Hlava mi stále třeštila, svaly se mi stále napínaly, byl jsem připravený ji ubít k smrti, ale místo toho jsem jen stál přikrčený, rychle vydechoval a sledoval, jak se pomalu zachytila kuchyňské linky a blýskla po mě šibalským pohledem.
''To víc nedokážeš, miláčku?'' řekla a šibalsky se usmála. Na chvíli jsem ruce uvolnil, ale po jejích slovech jsem je automaticky sevřel v pěst, jako kdyby tak byly po celou dobu. Její slova mě rozlítila, cítil jsem, jak mi v žilách koluje horká krev, a jako jed se v ní rozpouští můj hněv na ni.
Pomalu jsem se k ní přiblížil a potichu jí pošeptal do ucha:
''Ale ovšem, lásko. Dokážu tě zabít.'' Zachichotala se, ale to už jsem se neudržel. Ruce mi rychle vystřelily do vzduchu a hbitě objaly její krk. Držel jsem jej v pevném sevření, v objetí, které se nedalo porušit. Ani to, jak mi nehty drásala kůži skoro až do masa, než jí ruce ochably.
Držel jsem její krk takovou silou, že jsem skoro měl obavy, že ho rozdrtím. Rudly mi klouby a jí fialověla tvář. Krk měla tak křehký, stačilo jediné škubnutí a-
Stále se usmívala. Docházel jí vzduch, nemohla dýchat, už se ani nebránila, ale na rtech jí zářil nesmazatelný úsměv. Úsměv tak neodolatelný, že způsobil to, že jsem se do ní zamiloval. Stále tam byla. Tam uvnitř. Ale zvenčí se ztrácela.
Rty se jí mírně zachvěly, jako by se snažila vyřknout poslední slova, než nadobro ztratí vědomí. Ale stále se usmívala, jako by se tím směrem snažila vzdorovat proti smrti, která je nevyhnutelná. Stále se snažila bojovat, jako vždy - do poslední kapky krve, jak se říkává.
Ne. Ona vlastně nebojovala. Nikdy nemusela bojovat. Ona nikdy.
Tiše zachraptěla, a já pochopil, co se mi marně snažila říct. Okamžitě jsem pustil a svěsil ruce.
Dopadla na zem, stejně malátná a bezvládná, jako hadrová panenka. Ležela na zemi a očima bez jiskry, mrtvýma očima na mě hleděla. Hleděla na mě, tak jako na mě hleděla i tehdy, když jsme poprvé potkali. Hleděla na mě fascinovaně, užasle.
Pochodoval jsem po kuchyni sem a tam, a ruce se mi příšerně klepaly. Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Co to do mě vjelo? Co jsem to proboha udělal?! Proč?! Tyhle otázky se mi proháněly hlavou jako výčitky, které brzy přijdou a budou do mě ostře bodat, budou ještě ostřejší, než nůž, než ostrý nůž, který u sebe vždycky nosím, jen pro případ nouze.
Proč jsem ublížil?
Dopadl jsem na kolena, hned vedle ní a chytl jsem za ruku. V očích jsem cítil slzy, ale snažil se je potlačit. Věděl jsem, že je mrtvá, aniž by se pokoušel nahmatat puls. Neměla jiskru v očích, zmizela. Ale stále na mě hleděla, jako by mě milovala.
Přitáhl jsem si ji k sobě, a objal ji.

***

Poslední dny byly více, než chaotické. Několikrát jsem v ateliéru zapomněl barvy a štětce, někdy zase mobil, zapomněl jsem nakrmit kočku, celý den zoufale mňoukala, až mi soused volal, že se strachuje, aby se jí něco nestalo. Ztrácím nad věcmi kontrolu. Nejen nad věcmi, pomyslím si otráveně. Nad celým svým životem. Měl bych se co nejdřív sebrat, než skončím v horším průšvihu, než je ztráta mobilu nebo nenakrmená kočka.
Rozespale jsem si promnul oči a podíval se na mobil, který mám pod polštářem. Jedenáct, sakra. Odhrnul jsem deku, zvedl se z postele a uvědomil si, že mi na hlavě leží kočka.
''Dobře...'' řekl jsem si pro sebe a pomalu kočku sundal. Rozespale na mě zamžourala a zívla si, jako kdybych ji právě příšerně vyrušil. Opatrně jsem ji položil na polštář a pohladil ji. Byla celá černá, jako uhel, jen žlutozelené oči jí zářily. Začala spokojeně vrnět, přivřela oči a znovu se věnovala lenivění.
Došel jsem do kuchyně a pomalu se natáhl po hrnku na kávu. V poslední době skoro vůbec nespím, bez kávy jsem doslova nepoužitelný. A jak se má člověk soustředit na malování, když sotva udrží jedno oko otevřené? To chce kávu. Neustálý přísun kofeinu, poručil jsem si v duchu a dal vařit vodu. Káva, káva, káva. Lektvar života. Proč to někoho nenapadlo dřív?

Poté, co do sebe úspěšně dostanu dva hrnky kávy se vydávám do sklepa. Pomalu otevřu dveře do sklepa, rozsvítím světlo a sejdu schůdky dolů. Nikdo by to neodhadl, ale sklep byl poměrně velký, dokonce s malým okénkem, kterým sem proudil jediný zdroj denního světla a jako chabé osvětlení dopadal na špinavou zem.
Postavil jsem se do samotného středu a vyčkával. Kolem mě byl nahromaděný nepředstavitelný zápach, ale dokázal jsem ho ignorovat. Po měsících jsem si jednoduše zvykl - a takovou drobnost, jako je zápach rozkládajících se mrtvých těl už jednoduše neřeším. V hlavě mám mnohem důležitější věci, nač se tedy zaobírat odporným zápachem tlejícího masa?
Udělal jsem jeden drobný krůček dopředu a pod nohama mi křupla kost. Nevěnuji tomu pozornost, jen dál v tichosti vyčkávám. Když se pět minut nic neděje, zamlaskám.

Nejdřív se ozvalo tiché písknutí, následované jakýmsi šramotem. Po chvilce se ale ozvalo další, hlasitější písknutí a jasnější šramot. Ani ne za minutu se kolem mě nahromadily krysy. Moje krysy. Láskyplně jsem je jednu po druhé pohladil a rozhlédl se, jestli tu je ještě nějaké tělo, do kterého by se mohly pustit. Sklep byl ale prázdný, zůstaly jen zbytky, o které krysy už nejevily zájem.
''Dobře, lásky moje. Brzy vám donesu další jídlo.'' S touhle větou jsem svoje drobné miláčky opustil, vyběhl schůdky nahoru a zhasl ve sklepě světlo.

***

Odpoledne se značilo nepříliš přívětivým počasím. Chodce bičoval krutý ledový déšť a foukal vítr, který jen podtrhoval ponuré podzimní počasí, které provázelo cesty všech, kteří v téhle době byli venku.
Nosit sebou deštník mi vždy přišlo hloupé a zbytečné, ale musel jsem uznat, že mi ten ledový déšť narážející do tváře, nebyl zrovna příjemný. Na chodníku se už tvořily velké kaluže, s každým krokem, i se sebelehčím - se ozýval zvuk šplíchnutí, jak dešťová voda vyšplíchla, když někdo do kaluže šlápl.
Na chvíli jsem se zastavil, cítil jsem, jak mi v bundě brní mobil, když se u mě zastavil někdo s deštníkem a držel ho nade mnou. Překvapeně jsem odtrhl pohled od bundy a podíval se na tu dobrou duši s deštníkem.
Byla to mile vypadající dívka, hnědé vlasy, zelenohnědé oči - s nepatrným, ale velice přátelským úsměvem na rtech. Podle toho, jak jí z vlasů odkapávala voda asi také zmokla, než si stihla vytáhnout deštník.
''Díky,'' řekl jsem a nasadil jsem se co nejmilejší úsměv, jakého jsem byl schopný.
''To nic.'' Rychle jsem začal lovit mobil v bundě, ale ne a ne ho najít. Prohledával jsem kapsy, jednu po druhé, ale nikde nebyl. Omluvně jsem se podíval na tu dívku, která u mě stále stála s deštníkem.
''Já...''
''To nic, hledejte dál. Přeci vás nenechám zmoknout ještě víc,'' odvětila a úsměv se jí o něco rozšířil. Byl to takový ten upřímný úsměv, který nevídáte často. Krásný úsměv. Jako úsměv u člověka, který se obvykle trápí, ale jednou za vámi jde s nesmazatelným úsměvem na rtech, jako by vám chtěl předat svou dobrou náladu a štěstí.
''Díky, vážně.'' Rychle jsem si sundal bundu a ignoroval zmatené pohledy kolemjdoucích a konečně jsem našel mobil, který se přede mnou do téhle chvíle jako naschvál skrýval.
''Tak se přeci jenom neztratil?'' Usmál jsem se na ni. ''Ne, neztratil.'' Rychle jsem si zpět natáhl bundu a znovu jí poděkoval. ''Jak už jsem říkala, to nic.'' To bylo všechno, co mi před rozloučením řekla. Jakmile jsme se rozloučili, vydali jsme se každý svou cestou. Ještě jsem se za ní naposledy ohlédl a vydal jsem se domů.





Samozřejmě mě zajímají vaše postřehy, kritika, názory, návrhy na zlepšení a případné dotazy O:)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | 1. března 2014 v 9:28 | Reagovat

Super! Úžasný!!

2 Milenne Milenne | Web | 1. března 2014 v 11:19 | Reagovat

Jéééééééééj! :D
Takže: Absolutně nemám žádné výtky, snad jen je to krátké, chtěla bych to celé!  :333 :D
Seth mě příjemně překvapil, zdál se jako opravdový dobrák a ta jeho láska k krysám...cute! To s Wendy....ona byla fakt blbá! xD
Ani se nedivím, že jí zabil! :-D
A ty a tvá obětavost....já bych mu deštník omlátila o hlavu...! :D

3 Clara Black Clara Black | Web | 1. března 2014 v 12:02 | Reagovat

[2]: Já vím, ale jak už jsem říkala... co bych pro ty jeho hadí kukadla neudělala! :D A Seth není zas až takový bručoun jako v JaM/TpM :D

4 Sillia Sillia | 1. března 2014 v 15:20 | Reagovat

Takže nejsem jediná, kdo poznal, že ta dívka s deštníkem jsi ty, tak tohle je to, o čem se mluví, že Seth objevil Claru ještě dříve než Stephen, ale jsem za to ráda, ani bych neřekla, že jsi byla tak obětavá.
Ale krásný popis vraždy Wendy, ona musela být opravdu velká husa, že procítěného umělce předělala na masového vraha a ty jeho krysy... Ty jsou prostě dokonalý a to, jak se o ně krásně stará, to je prostě nádhera, prý ''Dobře, lásky moje. Brzy vám donesu další jídlo.'' To je prostě fantastický, úchvatný.
Já prostě Setha žeru, vlastně díky němu mám slabost pro kluky s tmavými vlasy spadanými do očí a hadíma očima. Já vím, děsný, ale on je prostě můj miláček, bych klidně byla jeho krysa.
Každopádně se móóóc těším na další část, ani nevíš, jak jsem se na Krysáka těšila, potěšila jsi mě opravdu hodně, doufám, že ty části budou přibývat, dokud se nedostane až k Mistrovi, myslím tím, že doufám, že tam bude shledání s jeho rodinou,  Tedem, Stephenem a všemi ostatními, na to se opravdu těším a pokud to v tomhle nebude, tak se Tě na to prostě zeptám, ale zatím si nechci kazit překvapení, přestože ta moje nedočkavost mě sžírá zevnitř.

5 Scriptie Scriptie | Web | 1. března 2014 v 21:16 | Reagovat

Páni, to bylo vážně úžasné. Od vraždy té holky (Wendy) přes lásku k těm krysám až po tebe s tím deštníkem. Ach jo, je to skvělá povídka a vůbec mi ICH forma nevadí. Naopak, tuhle formu mám ráda, protože se často dokážu do postavy lépe vcítit! :3

6 Efííííííííííííííííí Efííííííííííííííííí | 5. března 2014 v 17:34 | Reagovat

Krásný... Takže Seth už má se škrcením zkušenosti... :-D

7 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 9. března 2014 v 12:35 | Reagovat

Krásný! Podle komentářů to vypadá, že ta dívka bude Clara. A Seth - já ho miluju!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama