Rudá a krev

19. března 2014 v 0:00 | Clara Black |  Království smrti (trilogie)
Tak přidávám druhý díl do trilogie Království smrti, kdo četl Černá a smrt, tak bude vědět. Je to moje forma vypsání z deprese, hrozných myšlenek, pocitů a celkově smutku. A tak trochu je to i moje verze toho, jak asi skončí můj příběh.


Za velice deštivého březnového dne se Smrt procházela kolem svého království, pozorujíc vzkvétání života přírody. Rozkvétaly první květiny, déšť je smáčel svou chladivou vodou a dodával jim drahocenný dech života, který potřebovaly k tomu, aby mohly kvést dál, pro každého, který šel okolo.
Smrt se sehnula k jedné sněžence a lehce přejela rukou nad jejím drobným, bledým kvítkem, který pomaličku rozkvétal, aby zkrášlil svoje okolí a dokazoval velikou moc přírody a života.
Byl křehoučký, skoro jako kvítek ze skla, který se může zničit, když ho neopatrujete a dopadne na tvrdou zem, kde se roztříští na miliony kousíčků, ze kterých už kvítek dohromady nikdo nedá. Křehkost veškerého bytí byla stejně vážná, jako samotná smrt. Vážná svou přirozeností a nemožným oddálením. Chmurný konec života jako zvadnutí jedné z jarních květin, které kvetou kolem potoka, co obklopuje starý hřbitov, království Smrti. Království tvořené náhrobními kameny, zvadlými květy a svícemi, kterým sebemenší vánek sráží plamínky, které mají připomínat horko lásky k blízkým. Království s velikou černou bránou, která znamená vchod, nikoliv východ, obehnané temnou hranicí, která jej má chránit před ruchem a všedními životy, které vedou jeho návštěvníci. Návštěvníci, kteří přicházejí se srdcem propadlým v hrudi zapálit svíci, aby ji mohl vítr sfouknout. Vymění květiny, dají je do vázy, kterou vítr povalí, a poté odejdou, aby mohli za jistou dobu přijít zas.
Kostelní zvon hluboce bije, umrlci jej ale nezaslechnou. Nezaslechnou šumění stromů, neuvidí první jarní listy ani květiny, nádhery a rozkoše života jsou jim navěky odepřeny.
Smrt poklekla k bledé sněžence, naklonila se k ní a vtiskla jí letmý polibek. Sněženku pokryla vrstva věčného ledu, která ji objala svým chladem jako rubáš, který ji bude provázet na věčnosti.
Smrt opatrně sněženku vytáhla ze země, a skryla ji pod svůj plášť, tkaný z nejjemnějších stínů a tajemství, které záhrobí skýtá. Lehoučkým, pomalým krokem se vydala ke hřbitovu. Našlapovala zlehka, jako temná víla, která chrání přírodu před ničiteli.
Jediným elegantním pohybem neforemné ruky otevřela hřbitovní bránu, kterou jí lidé přinášejí své milované, kteří se mají připojit k jejímu věčnému království klidu a pokory. Království, které nezná bolest, zášť, zlobu, závist, smutek, zoufalství, ani chamtivost. Smrt smývá hříchy života, aby lidé mohli začít nový život s čistým srdcem, otevření novému světu, který je lepší než ten, v kterém proplouvali životem, aby se octli zde.
Černý přízrak smrti proplul bránou do království smrti, poryvem síly tiše zavřel bránu a plul dál, po neudržované cestě tvořené pískem a kamínky. Vedla až k malé budově, která se nacházela z zadní hranice království, přímo v její polovině, tak, že ji nikdo nemohl přehlédnout. Vedle ní bývala studna, kterou už nikdo léta nepoužíval. Prázné, poničené konve z rezivějícího železa stály pohozené po jejím boku, jako odstrčené hračky dětí, které si s nimi přestaly hrát.
Kousek od nich stál opuštěný náhrobek se zašedlým umíráčkem, který si příroda přivlastnila a nechala jej porůst břečťanem. Smrt položila sněženku k tomu hrobu, očistila nápis a pousmála se. Nikdo by neměl být sám, říkávala vždy, když přijímala nového člověka. V jejím království nebyl nikdy nikdo sám. Nikdy.
Po dlouholetém odpočinku a spočívání v hrobě si každý mohl připadat sám, když ho jeho milovaní navštíví sotva jednou, někdy dvakrát za rok - a on je nemůže obejmout, pošeptat jim, jaký je život na druhé straně, ani je pozorovat. A oni ho neuvidí, ani neucítí. Je pro ně mrtvý, odešel-
Smrt se zarazila a odtrhla svůj pohled od náhrobního kamene, který se tyčil ze země u hrobu vojáka, který padl za čest své země, ale nikdo z jeho blízkých mu už čest nevzdává ani na dušičky.
Tichý, ale žalostný zpěv vstupní brány ve Smrti vyvolal náhlou zvědavost. Rychle zamířila k cestě vedoucí směrem k bráně a zastavila se, aby si prohlédla tichého návštěvníka svého království.
''Ta nešťastnice,'' vydechla Smrt a pomalými krůčky se vydala k dívce, která ji tu zcela jistě hledala. Zoufale toužila po tom, aby se přidala do jejího království, ale Smrt jí to nedovolila. Nemohla připustit, aby si tak mladá duše sáhla na život a rozhodla o něčem, o čem může rozhodovat pouze osud. Jenom osud ví, kdy nastane náš čas, nemáme žádné právo ničit to, co nám bylo darováno. Svoje tělo, vypustit svou duši a zmařit si život.
''Děvče, copak tu děláš?'' Tichý, přívětivý hlas Smrti otřásl děvčetem. Objalo se rukama a pohlédlo Smrti do tváře. Nemohlo přejít to, co jí Smrt darovala. Bylo s ní, se Smrtí, ale ve tmách. Ve tmách, ze kterých Smrt dokázala udělat místo, kam se neodváží jít. Místo děsu, zároveň plné nevyřčených přání a tajemství, která jsou pohřbená spolu s těmi, kteří je v sobě nosili. Byl to přechod do království, které Smrt spravovala, ale brána do něj zůstala té nebohé dívce zavřená.
''Přišla jsem znovu požádat o možnost přidat se do vašeho království...'' Smrt okamžitě ucouvla a varovně zvedla ruku. Nemohla porušit zákony přírody, ani při jediné výjimce.
''Copak ti nestačí, jakou možnost jsem ti dala? Nemůžeš se spokojit s tím, co nikdo jiný mít nemůže?!'' Smrt smutně svěsila hlavu, snažíc se uklidnit. Dívka smutně vzdychla přistoupila blíž ke smrti. ''Přijměte mě k sobě, prosím,'' pípla tichým, zoufalým hláskem.
''V žádném případě, pravidla přírody jsou jasně daná a nikdo nemá dovoleno jej porušovat. Všichni se musíme držet toho, co nám bylo nařízeno, protože jedině tak může vládnout harmonie a rovnováha.'' odvětila podrážděně Smrt.
Děvče pochopilo, že se nad ním Smrt nesmiluje. Nerozhodne se porušit zákony kvůli jejímu trápení, i přes soucit, který projevila. Zákony přírody musela Smrt dodržet, rovnováha nesměla být narušena, a to z žádného důvodu.
Dívka si otřela slzy, a pomalu zvedla hlavu ke Smrti, která s vážnou ladností odcházela, aby zkontrolovala další opuštěné hroby, které nikdo nenavštěvoval.
Vy mě musíte přijmout, pomyslela si nebohá dívka. Byla příliš zoufalá, nešťastná a zničená, než aby mohla dál pokračovat v životě a bojovat za to, aby měl její příběh pokračování. Už dávno pro ni nastal konec, jen ho nikdo nesepsal. Ale ona to byla připravená dokončit. Dopsat svůj příběh a udělat za ním tlustou čáru, kterou oddělí veškeré ty hrozné věci, co jí potkaly.
Zpod šatů si vytáhla nůž, který jí daroval otec. Jeho dokonale nabroušené, neochozené ostří se hrozivě ve svitu zalesklo a odrazem světla předčilo hrůznou událost, která měla následovat. Dívka si nůž přiložila ke krku, nahmatala místečko, kde jí přímo pod bříšky prstů pulzovala tepna a jedním, prudkým říznutím si tepnu podřízla.
Z krku se jí začala řinout krev, potřísnila jí oblečení a vlasy. Pár kapek krve jí dopadlo na hřbet ruky, v husté síťce krvavých slz, které podtrhovaly hrůzný dojem krví nasáklého oblečení a rozšklebené rány na krku, odkud stále krvácela.
Smrt sebou polekaně trhla, otočila se zpět k ke krvácející dívce a sepjala ruce jako mučednice, která žádá o odpuštění svých hříchů. Dívka na ni upřela nejasný pohled a zhroutila se k zemi.
Oblečení na ní viselo jako na hadrové panence, táhlo se k zemi, jak bylo těžké, když do sebe natáhlo krev. Světle hnědé vlasy v sobě skýtaly rudé prameny a skryté kapičky krve, které dělaly okrasný dojem.
Dívka zasýpala, vytáhla z kapsy zmuchlaný kus papíru a vytáhla jej na světlo. Poté se jí oči obrátily směrem k místu, kde má být bájné nebe, na oblohu a ztratily svou jiskru. Zemřela.
''Ne, ne, ne!'' Smrt zoufale vykřikla. Žádná z lidských bytostí neměla právo si sáhnout na život, ubližovat si a ničit život jiným. Nikdo neměl zemřít dříve, než mu to předurčil osud. A příroda dohlíží na dodržování řádu. Smrt ale selhala.
Poklekla k mrtvé dívce a rozevřela ten kus papíru, který dívka svírala v ruce.

Pokud toto čteš, nejsem už mezi živými.
Maminko. Víš, že ti navěky patří moje láska a obdiv, vždycky jsem tě milovala a také budu. Odpusť mi mou slabost a chyby, můj boj už dávno ztratil smysl, jen jsem hledala opravdový impulz, díky kterému bych se odhodlala tohle udělat. Můj příběh musí být dopsán, ale vždycky bylo jasné, že to nebude šťastný konec. Mým koncem je smrt. Uvolnění od trápení, bolesti a vzpomínek, nebo také strachu a nočních můr, které mě během života mučily. Už jsem potřebovala klid, mladá nebo ne, potřebovala jsem ho. Chyběly mi totiž dvě věci. Naděje a láska. Bez lásky a naděje je vše ztraceno. A já je postrádala.
Otci nevyřizuji nic, snad jen věčnou nenávist za to, co mi svým chladným přístupem a pekelnými slovy způsobil. Jeho chladnost ve chvílích, kdy je otce nejvíce zapotřebí a horkokrevnost ve chvílích, kdy je člověk obyčejně klidný mě přivedla až na tohle scestí, které mě dovedlo až ke smrti. Ale neboj, Smrt se o mě postará. Dobře se o mě postará, lépe než ty.
Přátele jsem neměla, netřeba jim něco vzkazovat. Snad jen poslední věc. Pochovejte mě, a nezapomeňte. Nejen na to dobré, ale i to zlé. A maminko, a rodino, víte, že jsem vás milovala.

Smrt složila papír, který se ukázal být dopisem na rozloučenou a vložila jej dívce zpět do ruky. Kusem svého šatu jí otřela ránu od krve a za pomocí své moci dívce změnila ošacení ze zakrváceného oblečení na čisté, černé šaty.
Pootočila ji na záda a do jedné ruky jí dala bílou a rudou růži, v druhé ruce měla dopis na rozloučenou. Mrtvýma očima stále hleděla na nebe, a vítr si pohrával s jejími neposednými vlasy. Smrt ji chvíli pozorovala. Vypadala tak... smířeně, klidně a... šťastně. Dopsala svůj příběh.


Kritika, názory, připomínky, dotazy - pište do komentářů, prosím :)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | 19. března 2014 v 7:40 | Reagovat

Tyjo! První díl jsem sice nečetla, ale tohle je SUPER!

2 ellnesin-blog ellnesin-blog | Web | 19. března 2014 v 14:35 | Reagovat

Rozbrečelo mĕ to, ten poslední řádek. Zdá se mi, že se cítíš podobnĕ a doufám, že se nezachováš stejnĕ jako ono dĕvče... Ale povídka je to překrásná!

3 Eliza Eliza | Web | 19. března 2014 v 16:26 | Reagovat

Wau, krásně napsáno :)
Líbilo se mi, jak jsi vystihla harmonii života a smrti, i Smrt ztělesněná jako taková.
Prostě krása :) Nerozbrečelo mě to, ale rozhodně to v sobě má něco, co by to dokázalo. Teď si jdu přečíst první díl ;)

4 Ami Ami | E-mail | Web | 19. března 2014 v 18:27 | Reagovat

OMG! To jako fakt!
Je to tak naprosto úžaasný! Hlavně ta poslední věta! Sice jsem 1. díl nečetla, ale tohle...Je prostě nádhera!

5 Sillia Sillia | 19. března 2014 v 18:59 | Reagovat

Je to zajímavé, nemůžu říct, že bych to hltala jako většinu toho, co píšeš, nevím, asi je to tím, že když už smrt, tak vražda, sebevraždy nejsou zrovna můj šálek kávy. První díl jsem nečetla a ani jsem jej nenašla, asi jsem nehledala dost. To by bylo k příběhu a ději jako takovému, ale podstata té věci mě naprosto uchvátila. Možná jsem divná, že se mi něco líbí a nemá mojí největší přízeň zároveň, ale jsem obratem mnoha protikladů, takže přejdu k podstatě toho a toho, co mě na tom uchvátilo.
Byla to především ta úžasná symfonie smrti a trápení v životě. Ten popis toho, co smrt dělá.. Ze začátku mě to tolik nebavilo, ale když jsem dočetla, pochopila jsem, činnosti smrti ji dokonale vystihly, umí být krutá a přitom milá a pro někoho příznivá a citlivá, spravedlivá pro všechny, ať už k trápícímu se děvčeti, tak i ke komukoli dalšímu, dělá společnost mrtvým, když jejich blízcí u nich nejsou.
Ta podstata je prostě nádherná, tak úžasně napsané, pojaté způsobem, který jsem ještě neviděla, a který mě fascinuje, Jen málokdo se na smrt umí dívat i z její milé a spravedlivé stránky, dává to nový rozměr jejímu vnímání, rozdíl mezi těmi, kteří se smrti bojí a těmi, kteří ji berou jako spásu před světem a životem, který jim odepřel jakékoli štěstí a hlavně naději.
Určitě jsem v tom zahlédla tebe, díky tomu, co jsi napsala na hoře a také díky tomu, že čtu tvé deníčky, jsem schopná to pochopit zase trochu jinak, než kdybych to nečetla, ale stejně se v tom ztrácím, nevím, jestli je to způsob, jakým bys chtěla zemřít, nebo způsob, jakým si myslíš, že zemřeš. To jak se cítíš, dalo téhle povídce takový zvláštní nádech, osobitý a svým způsobem krásný. Jistě, na začátku píši o tom, že toto není moje, ale zároveň vnímám tu směs citů a pocitů, které to tvoří smutné a přitom šťastné najednou.
Určitě si přečtu další díl, až tedy bude, protože tohle je něco, co člověk jen tak nevidí, vlastně nikde nevidí a já jsem ráda, že mohu být jedním ze skupinky lidí, kteří to dokáží ocenit.

6 Milenne Milenne | Web | 19. března 2014 v 19:47 | Reagovat

Sestřičko, já vím, žes tohle psala, když jsi měla depresi, ale i tak si neodpustím tu poznámku k tomu začátku (poznámce)- Ty takhle neskončíš!!! :)
Nikdy, protože Satan je věčný a navíc, co bychom bez něj dělali? :D
A teď ke kapitolce: Je to dokonalé (škrtněte) více než dokonalé pokračovaní Černé a smrti. Smrt se tu zdá být tak... nevinná ( :-D ) jestli to vůbec jde a ty hrdinky...chápu jejich účel tam. :)
Ale fakt je, že pokaždé to pro ně skončí dobře. Jen ta smrt má na to takový ten svůj pokřivený názor, někoho mi to připomíná....že by Seth? :-D :D
Jsem zvědavá na Bílou a Vykoupení, možná , že zrovna ona bude ta nejlepší z celé trilogie, každopádně...těším se! :3 :D

7 Eamane Eamane | Web | 19. března 2014 v 22:56 | Reagovat

Hezký web :) ..

8 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 27. března 2014 v 21:56 | Reagovat

No páni... To je něco naprosto úžasného. Po celou dobu čtení mi srdce bušilo jako splašené. Bylo to prostě... wooow. nádhera, nádhera, nádhera. Nemám slov, zanechalo to ve mně vážně hodně, jen nevím, jak to vyjádřit. Je to prostě dokonalé.

9 Efi Efi | E-mail | Web | 10. dubna 2014 v 18:14 | Reagovat

Wow! Je to úžasně úžasný a úžasně smutný. Je to prostě... No úžasný! Nemám slov...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama