Deník jedné Černé příšerky (28.4./14)

28. dubna 2014 v 11:20 | Clara Black |  Něco jako deník

Lehce vražedné ráno, aneb vstup Dextere!

Ráno bylo lehoučce vražedné. Celou noc jsem nemohla spát, a pak ráno vstávat brzy kvůli tomu, abych vyzvedla obědy. Nenávidím rána, kdy po mě někdo chce, abych vstávala dřív kvůli něčemu, co mě upřímně štve a navíc i děsí. Proč nemohla obědy vyzvednout babička, když ještě nejela k doktorovi? Jistě, protože jsem tu já od toho, abych za ně dělala všechno, co nesnáším. Krom toho jsem po včerejšku nádherně zdeptaná - musela jsem se dvakrát střihnout do prstu a mlátila jsem se skleněnou lahví do hlavy. Těžko říct, jestli je to lepší než řezání... A pak je tu případ štěně. Naši už přes dva roky schánějí štěně, protože máme velký dům a zahradu. Vždycky jsme měli psa - a znovu se naskytla možnost si štěně pořídit. Našla jsem štěně, které by dokonale odpovídalo tomu, co naši hledají, dokonce ještě nechodím do školy ani do práce, takže bych se mu mohla plně věnovat - a navíc by mi to mohlo pomoct - ale ne. Samozřejmě, že ne. Rodiče mají zase dost dobrou výmluvu proto, aby to štěně nebrali. To samé je tu s mobilem, který potřebuju, protože ten můj jde do háje a také se zbytkem věcí, se kterými obvykle přicházím. Vážně bych se měla zahrabat.

Díky Mistře, že někdo objevil puding a Dextera Morgana, protože jinak bych už vážně nežila. Dexter na mě působí jako neskutečně silné antidepresivum - jsem do něj tak děsně zamilovaná, že stačí se jen dívat na tu hloupou ukázku, co je na začátku každého dílu a už mám chuť skákat metr vysoko. Ehm... díky, Dexi.

Abych se dostala z té ranní Demise (můj výraz pro náladu, která je tak mizerná, že se nedá popsat) tak jsem šla i ven. Bylo ošklivě, sluníčko nikde - ale tráva byla stále orosená, a louka rozkvetlá - ten pohled mě na chvilku uklidnil. Natrhala jsem si nějaké květiny a dala si je do vázy. I to občas pomáhá - bohužel ne dnes. Tak si říkám... proč mám jen takovou smůlu? Vím, co by mě mohlo celkově zachránit, abych byla schopná se se sebou vyrovnat a pokusit se normálně žít, ale je to naprosto nemožné. Naprosto. Nikdy v mém životě nebude někdo, komu by na mě záleželo tolik, jako mě na něm - abych si mohla říct to samé, jako Jaruška (spolubydlící z psychiatrie - ''Už jsem to chtěla znovu udělat, ale pak jsem si vzpomněla na Daniela. To bych mu nemohla udělat.''). A tak tu dál jen sedím, naprosto deprimovaná a... otrávená. Asi si znovu půjdu pro tu lahev a budu se mlátit do hlavy, stejně se mi tam brzy udělá boule nebo něco takového, protože se věčně mlátím. A je jedno jestli o stůl, zeď nebo tou lahví. Stejně jsem dutá.

Díky za podporu, lidi. Díky! Díííííííííííííky! Přesvědčili jste mě o tom, že jsou všichni lidé stejní - a taky v tom, že jsem jen využivačná mrcha, co ničí svoje okolí, i když na tom vlastně není špatně. Díky. Asi jsem znovu našla sílu zajít do lesa s obojkem kolem krku, ale neudělám to, protože ''na tom nejsem tak zle'' a to, že se cítím tak mizerně, že bych se nejradši rozervala na dvě poloviny, protože jsem sama, v depresích, chtějí mě zavřít do blázince a lidé ve mě vidí psychopatku, zatím co do mě doma všichni ryjí a šikanovali mě, dokonce třikrát, to vůbec není dobrý důvod proto se trápit. Díky. Hrozně moc jste mi pomohli, díky.

Opravdu díky! Cítím se provinile, že se vůbec cítím mizerně, protože mám skvělý život. Opravdu díky, o třináct zářezů víc, protože se cítím mizerně neprávem. Mít psychickou poruchu, mít otce, co se chová jen jako sotva spolubydlící, roky sebepoškozování, deprese, nespavost, třikrát prožitou šikanu a nenávist z okolí, protože si myslí, že jsem psychopat, to není důvod proč se cítit mizerně, protože mám co jíst, kde bydlet a žijí mi rodiče. Jestli je vám líp, fajn. Pomáhejte mi do hrobu, vážně. Třeba už tu za pár týdnů nebudu, pokud se vás ozve víc. Nikdo vás nenutí se k tomu vyjadřovat, a jestli je tohle výsledek vaší nutkavé potřeby mi ukázat, že mám skvělý život, tak radši nekomentujte...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lena Lena | 28. dubna 2014 v 15:35 | Reagovat

Opravdu se omlouvám za to, co teď napíšu, protože naprosto chápu, čím si procházíš (haló, bývalý obyvatel psychiatrie, zde!) ale existují lidi, který by pro tvůj život zabíjeli. Myslím, že nejsi hloupá, proto tu nebudu vypisovat případy z Afriky a podobně, ale opravdu... zkus někdy popřemýšlet nad tím, jak by oni byli šťastní na tvém místě, než si ublížíš.
Vím, jak těžké je to neudělat, vím že si možná řekneš, že je nešikanovali ale věř mi, že mají daleko horší život než ty. Spousta z nich by dala cokoliv za to, aby se mohli pohádat s rodiči, protože už třeba žádné nemají.

Prosím neber to, jako urážlivý komentář, protože jsem to tak nemyslela, jen ti píšu o tom, co mi z části pomohlo přestat do sebe řezat. A taky jsem neměla nikoho, kromě mámy.

2 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 28. dubna 2014 v 16:24 | Reagovat

Nechci znít nějak necitlivě. Musí být opravdu těžké se z toho dostat. Souhlasím ale s komentem nade mnou.

Jsou lidé, kteří se mají daleko hůře než ty. Já vím, ty také nemáš kdovíjaký úžasný život, ale... žijeme třeba ve válce nebo v bídě? Ne. Máš rodiče, kteří tě nebijí? Ano. Máš co jíst? Jo.
Podívej se z toho z druhé strany - nakonec máš docela velké štěstí. Nejsi nějak postižená a nemáš ani nějakou vážnou fyzickou nemoc...
Chápu, vím, jak bolí, když se třeba pohádáš s rodiči nebo tě někdo šikanuje. Ale zkus se nad tím trochu povznést - na světě jsou osoby, které jsou na tom mnohem hůře než ty...!
Vím, že máš poruchu osobnosti, či co - ale takových lidí je na světě víc...
Já bych si na tvém místě zkusila s někým promluvit... vím, že jsi do deníku psala, že nikomu nedůvěřuješ, že tě nikdo nemá moc rád, atd. ale určitě na tobě záleží alespoň Tvým rodičům.
Kdyby ses někomu svěřila, určitě by se ti ulevilo...

Vím, že tě nemám co radit, nejsem na tvém místě a nevím, čím si přesně procházíš, ale zkus s tím bojovat, i když to pro tebe bude strašně těžké :(. Prosím :(. Je mi to líto....

3 Rexxanna Rexxanna | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:10 | Reagovat

Já nevím kam se přidat... Budu asi tak mezi... Vím jaký je to pocit když je někdo šikanován... není to nic moc. To jsem si jednu chvíli říkala zda moje nebo jejich vražda... Ale stane se. Dál k tomu nebudu nic psát páč nejsem ani na jedné straně... není mi to jedno... Omlouvám se že jsem nekomentovala... tento víkend jsem měla dosti nabitý...

4 Kate Kate | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 19:12 | Reagovat

Dutá určitě nejsi. ;)
A co, co řekla Jaruška bych jednou taky ráda o někom řekla. :/

5 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 28. dubna 2014 v 20:37 | Reagovat

Teď jsem si všimla posledního dopsaného odstavce - já jsem to nemyslela tak, že jsi pouze využivačná mrcha, která ničí své okolí :(. To přece vůbec není pravda - ty rozhodně žádná mrcha nejsi a neničíš své okolí!

Promiň, jestli jsi to špatně pochopila - promiň, asi jsem se špatně vyjádřila :(. Opravdu se moc omlouvám... jenom jsem ti chtěla nějak pomoci... Byla bych ráda, kdyby jsi byla zase šťastná :(/.

Já jsem to myslela takto: ty na tom jsi špatně - ale mnozí jsou na tom ještě daleko hůř...
Sice máš nevýhodu, ale takových lidí, kteří mají nějaké nevýhody (jsou třeba ochrnutí, na vozíku, nebo mají rakovinu) je víc... A hodně z nich se netrápí ani z poloviny tak jako ty.

Když tě lidi šikanují, to JE rozhodně důvod se pro to trápit, ale ne tolik :/. Šikana je hrozná věc.
Neboj se a klidně jim řekni, co si o nich myslíš do obličeje - oni si to zaslouží!! :(

Ještě jednou se omlouvám...
Jo a dutá určitě nejsi, souhlasím s Kate :).

6 Akky Akky | E-mail | Web | 28. dubna 2014 v 20:45 | Reagovat

Rozhodně se nepřidávám do skupiny, která říká, že na tom nejsi zle. (Sakra, to zní divně :/) Chápu, že se cítíš zle (hm, i to je slabé slovo, ale snad víš co za slovo tam patří) ti lidé v Africe a různě se jistě také mají zle, ale to, co prožíváš ty je také utrpení. Ježiš! To teda píšu povzbudivej komentář. :'( promiň.
Nedokážu si představit, jaké to je, nikdy jsem se ani nepřiblížila myšlence sebepožkozování...
Ale věřím, že se to zlepší, nevím kdy, ale rozhodně ano! :)
Ráda bych ti pomohla, určitě napiš na mail, když budeš potřebovat si promluvit. Snad aspoň tak ti budu moct pomoci... :(

7 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 29. dubna 2014 v 20:49 | Reagovat

Nebudu mluvit o tom, zda máš nebo nemáš těžký život oproti dětem v Africe. Jasně, že se může zdát, že máš všechno, pro co by jiní zabíjeli. Ještě před měsícem, před dvěma, bych NECHÁPALA TVŮJ VZTAH S OTCEM, páč já toho svého už nemám.
Čím déle ale chodím po tomhle světě, tím se mi pohled na některé věci mění.

Jasně, že děti v Africe nemají co jíst, a tak dál, a tak dál. Vím, že by bylo dobré si uvědomit, co člověk všechno má a ne to, co nemá...
... ale sama z vlastní zkušenosti vím, že...
ZA prvé - Někdo nepotřebuje mlátit bičem od rána do večera, být do krve zmlácený a mít rakovinu - a už tak se láme v kolenou a nedokáže jít dál. Každý má prostě jinou míru odolnosti. Jak říkám já, někdo se zlomí při lehounkém vánku, někoho neskolí ani vichřice - a to neznamená, že je někdo horší nebo lepší než ostatní - o tom, jaký je, svědčí jeho srdce a to, kolik úsilí vynaložil, aby se udržel na nohou.

Za druhé - sama z vlastní zkušenosti vím, že když se válíte v depresi, a to já měla jen lehčí depresi, kdy jsem ležela na zemi a přemýšlela o tom, jaké by to bylo "nebýt" - rozhodně jsem neměla ani potřebu vzít si na sebe nůž nebo hrst prášků, tak prostě nejste v náladě zajímat se o druhé lidi. Bohužel to tak je. Začnete se zajímat, jakmile to odezní, ale ne ve chvíli, kdy máte pocit, že se všechno, čemu jste důvěřovali, zhroutilo jak domeček z karet.
Jediné, co vás drží při životě je hudba - v mém případě, s lidma (některýma) jste to už dávno vzdali.

Prostě, když má člověk depku, nezajímá ho vzhled, počasí, film, okolí, knihy, koníčky, nic.
Vidí kolem sebe jenom "tmu" nebo naopak "nepříjemný světlo" z něhož nedokáže utéct.

Nechci se tímhle komentářem nikoho dotknout, a už tím méně tebe, Claro :-)

Určitě jsou věci, za které bys v životě měla být vděčná, ALE JSOU V NĚM I VĚCI, ZA KTERÉ BÝT VDĚČNÁ NELZE. VĚCI, S KTERÝMI VÁLČÍŠ KAŽDÝ DEN A VYSÁVÁ TO Z TEBE VŠECHNU ENERGII.

Nikdo nemá právo říct ti, že jsi bezcitná mrcha a že NEMÁŠ PRÁVO CÍTIT SE UKŘIVDĚNĚ. TOHLE PRÁVO MÁ KAŽDÝ.

V MÝCH OČÍCH JSI KŘEHKÁ BYTOST, KTERÁ VÁLČÍ PROTI VELKÉ PŘESILE. CO NA TOM, ŽE NĚKDO VÁLČÍ S VĚTŠÍ PŘESILOU - VŠICHNI NEJSME HRDINOVÉ.
JSME SLABÍ, OBYČEJNÍ... a hroutíme se, krvácíme - na těle a na srdci/na duši.

Nevím, co ti můj komentář dá,
ale stojím si za tím ŽE NEJSI BEZCITNÁ MRCHA, A NENÍ PRAVDA, ŽE NEMÁŠ PRÁVO SE NĚJAK CÍTIT. jsou to tvoje pocity a ty se tak prostě cítíš. z nějakýho důvodu.

A nám ostatním může být jedno, jestli se tak cítíš oprávněně, či neoprávněně, protože u tebe nejsme a nedokážeme to posoudit.

PS: mně by si chyběla a moc.
Drž se.
Doufám, že jsem nenapsala žádnou pitomost.
Jen jsem shrnula pár myšlenek... co se mi honily hlavou při čtení deníčku.

8 Meddie Meddie | 29. dubna 2014 v 22:48 | Reagovat

Je mi to moc líto. Ale holky mají pravdu. Někdo je na tom hůř než ty, i když to zní blbě. A nejsi dutá. Být šikanován je hrozný, ale musíš být silná.. Drž se.: Já jen, nemáš skvělý život. Ale jde to. Můžeš se přes to zkusit dostat. Protože ty na to máš! Chápeš? Ale bude to něco stát..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama