Hladové hry /21

29. dubna 2014 v 0:00 | Clara Black |  Hladové hry
Netuším, jestli to někoho z vás potěší, ale Hladové hry nám nakonec neskončily. Možná mě někdo z vás bude chtít ukamenovat za to, že jsem to před tím tak ''ukončila'', ale nakonec to nebyl definitivní konec. Tak trošku nám to tu tedy pokračuje a budu ráda, když budete číst - pokud chcete, samozřejmě. Zatím tu mám dvě další části, tuhle - a pak ještě jednu, takže by snad další díl nemusel být za nechutně dlouhou dobu, kdyby to přeci jenom někdo četl :) (edit: 28.4. - další díl bude bůh ví kdy, není dopsaný a díky mému momentálně naprosto katastrofálnímu psychickému stavu si nejsem vůbec jistá, jestli v dohledné době budu něco psát...)


Frederick přišel na hřbitov a zamířil do lesíku za všemi hroby. Věděl, že jsou tu pochováni všichni ti, co je zabil a také jeho vlastní rodina, tedy spíš její část. Popíjel jablečný mošt a do toho ujídal jahody. Bylo mu z toho všeho zle a smutno, nedokázal si ani srovnat myšlenky v hlavě na několik souvislých faktů. Všechno se mu motalo dohromady a měl strach. Jen nevěděl z čeho a proč. Necítil se v bezpečí už vůbec nikde.

Holé Jessičina zdi nechutně velkého domu už Jessicu začínají otravovat. Možná dokonce i děsit. Poté, co se probudila na louce a zjistila, že je stále tady - živá - se v ní cosi pohnulo. Možná záchvěv výčitek, nebo možná nová forma strachu a bolesti... nedokázala to nijak definovat.
Celý dům byl tak zbytečně veliký, tichý a prázdný - nikde ani živáčka. Těžko se jí přemýšlelo, společnost jejích milých čtyřnohých přátel už začínala také spadat do naprosto jednotvárné šablony jejích dní a už zkrátka nebyla schopná jen tak sedět a něco popíjet za představ, že není sama. Jednoduše musela odejít z domu, na čerstvý vzduch. Změna prostředí by mohla pomoct - nebo alespoň dříve pomáhala.
Díky vší odvaze a síle, kterou v sobě pracně nastřádala se vybelhala z domu a došla na hřbitov, kde už opravdu hodně dlouho nebyla. Dřív sem chodívala mnohem častěji - tiše promlouvat nad hrobem matky nebo Cally, když ji doháněly vzpomínky provázené hořkými výčitkami. A nepřipadala si sama, i když z náhrobních kamenů nikdy nepřišla odpověď.
Pomalým krokem prošla úzkou uličkou mezi mnoha náhrobními kameny a zastavila se u toho, který patřil Calle. Těžce se jí na ni vzpomínalo, když ji na srdci tížil fakt, že jí ublížila. Ublížila a zabila ji. Povzdychla si a dřepla k náhrobku. Zlehounka po něm přejela rukou a zašeptala: ''Promiň.'' Ani po tolika letech se s její smrtí stále nesmířila. Všechno jí to připadalo, jako by se to stalo včera...

Frederick něco zaslechl. Zvedl hlavu a nemohl uvěřit tomu, co viděl. Jessica. Celý sebou cukl, až se trochu polil, ale pro tu chvíli mu to bylo jedno. Vstal a díval se na ni, jak sedí u náhrobku a vypadá smutně. Netušil čí hrob to je. Rodina? Kamarád? Nebo oběť z arény? Chtěl by mít její odvahu se svými duchy mluvit, ale má pocit, že každé slovo, které by mohl říct každé své oběti nebo své rodině by bylo zneuctění, protože on je vrah. Některé zabil a někteří žili, aby mohl i on. A teď z něj bylo tohle. Měl kruhy pod očima a vypadal víc jako divoké zvíře, než jako člověk, natož vítěz, takhle v lesním porostu.

Jessica odpoutala svojí pozornost od náhrobku, který nesl Callino jméno a rozhlédla se po tichém, prázdném hřbitově. Je tu stále stejné ticho a mrtvo jako obvykle - což není žádným překvapením, protože je to místo posledního odpočinku. Kdo ví, jestli člověk má po smrti klid? napadlo ji, ale rychle tu myšlenku zaplašila, protože nestála o další depresivní výlevy, které ji poslední dny a týdny sužovaly a v žádném případě nemizí.
Pohled se jí zastavil u lesíku, který se nenápadně klenul za všemi těmi řadami různých náhrobků, sošek a křížů, které patřily k hrobům. Známá tvář, Frederick. Pomaličku se k němu vydala. ''Ahoj,'' pozdravila ho, lehce překvapená tím, že na něj narazila zrovna tady - na hřbitově.

''Ahoj.'' Frederick se na Jessicu unaveně usmál a znovu se posadil pod kmen jednoho ze stromů. Zdálo se mu, že oproti ní vypadá značně... neupraveně. Nebo spíš zničeně, jak se mu povedlo za těch několik týdnů minimální hygieny a absolutního nezájmu o vnější svět. Propadl se hodně hluboko. ''Zeptal bych se, co ty tady, ale zřejmě máš mnohem logičtější odpověď než já.'' Mírně se pousměje a pokyne vedle sebe, aby si sedla. ''Rád tě zase vidím, už je to dlouho.''

Jessica se rozpačitě se usmála a uhladila si vlasy. ''Občas sem zajdu, stesk a výčitky...'' Ohlédla se na řadu náhrobků, kterými je hřbitov posetý a tiše si povzdychla. ''Je to opravdu celkem dlouhá doba, neviděla jsem tě ani při Hrách, je všechno... v pořádku?'' Když si uvědomila, jak hloupě vyznělo to, co řekla, zahleděla se do země. Jistě, že všechno není v pořádku. Vítězové o tom vždycky budou vědět své. ''Víš, jak to myslím, že?''

''Ani nevím. Měl jsem... dojem, že potřebuju klid od Capitolu, od Her, od všeho. Od celého světa. Bohužel, se srdcem v obýváku mi domácí vězení nezajistilo kýžený klid, tak jsem se vrátil do neradostně reality.'' odpověděl Frederick a sám byl překvapený, co z něj lezlo. Byla pravda, že doma hodně četl. Capitol jeho dům zásobil knihami a některé už vlastnil, ale nikdy nečetl. ''Ty ses toho všeho účastnila?'' zeptal se. Divil se, že toho nemá plné zuby více než kdokoliv jiný. Vyhrála mnohem dříve než on.

''Chápu.'' odpověděla Jessica posmutněle. ''Já jsem v Capitolu byla, všechno je stále stejně jedovaté a pochmurné, když se nad tím člověk zamyslí. Žádného ze svých svěřenců jsem neviděla a když jsem se vrátila zpět domů, tak už jsem Hry nesledovala, protože je to stále to samé. Krev, bolest a smrt. Té mám dost ve vlastní hlavě, nepotřebuju vidět nějakou další...'' povzdychla si. ''Chyběl jsi mi, chvílemi jsem se bála, kam jsi zmizel...''

Když Frederick slyšel, že jí chyběl, zahřálo ho u srdce. ''Takys mi chyběla. Často a hodně. Chybělo mi tě zachraňovat.'' Dobrosrdečně se zasmál a nakonec ji přes drobné váhání lehce objal, aby případně mohla ucuknout, kdyby chtěla. ''Promiň, že jsem nebyl s tebou, když jsi mě mohla potřebovat.'' zašeptal, zatímco jí objímal. Když cítil její vůni, uvědomil si, že mu chyběla hodně a jak je rád, že s ní teď byl. Už jí nesměl nikdy opouštět, ne na tak dlouho.

''Tak mě můžeš zachraňovat teď,'' odpověděla Jessica a pousměje se. ''Já vím, hloupý vtip. A neomlouvej se. Nemůžeš mě pořád zachraňovat, měla bych zvládnout žít sama, ale...'' odmlčela se. Hlavou se jí dralo nepřeberné množství myšlenek a věcí, které by mohla říct, ale všechny byly zahalené neprostupnou temnotou. Proto se jen pousmála a řekla: ''Prostě díky, díky že jsi.''

Frederick se zasmál. ''Já jsem rád, že jsem. Ale to neděkuj mě.'' Usmál se. ''Chápu, že je zvláštní, se takhle ptát, ale... Jak to zvládáš, to všechno? Chápeš, deprese a podobně.'' zeptal se a trochu se od ní oddálil. Tenhle pojem mi byl před mým velkým domácím vězením poměrně neznámý, ale myslím, že ho začínám chápat, pomyslel si. Pousmál se na půl úst, vezla pytlíček s jahodami a nabídl jí. ''Vezmi si. Jsou z trhu, takže doufám, že máš lesní ráda.''

''Potom všem se asi člověk naučí některé věci jednoduše přetrpět, ať už jsou jakékoliv. A když člověk už viděl umírat tolik lidí, tolik lidí případně zabil, tak se stává největším problémem ne samotné přežití, ale přijmutí faktu, že je jen obyčejná...'' odpověděla Jessica, ale hlas se jí vytratil. Zahleděla se do země, skousla si spodní ret a v duchu se snažila přesvědčit sebe samu, aby to dořekla. ''-zrůda.'' dodala a zoufale se snažila zadržet slzy. Zrůda. Přesně tak se cítila. ''Promiň,'' řekla, a hlas se jí značně třásl. Hřbetem ruky si otřela slzy a tiše vydechla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 29. dubna 2014 v 16:03 | Reagovat

Kapitola se mi moc líbí - píšeš hezky! Četla jsem jenom část tvé povídky k HU, ale vypadá to velmi zajímavě.

P. S. Já nevím, jestli to chápu dobře... :( Pokud za ten tvůj katastrofální psychický stav můžu třeba jen z části já, moc moc moc se omlouvám - strašně mě to mrzí... :( Vážně, promiň.

2 Sillia Sillia | 29. dubna 2014 v 16:07 | Reagovat

Pěkné, nevím, proč bych Tě měla zabít za to, že to ještě nekončí. Proč by taky mělo? Určitě se těším na další kapitolu, zajímá mě, jak to bude pokračovat.

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 29. dubna 2014 v 19:09 | Reagovat

HH jsem nečetla, ale tento kousek je napsán krásně, dokáži si trochu domyslet, co se stalo... A tvůj stav mě mrzí.

4 Lady Clair Lady Clair | Web | 29. dubna 2014 v 20:48 | Reagovat

Ahoj, prosím o prečítanie http://stories-from-lady-clair.blog.cz/1404/byt-ci-nebyt , je to dôležité! Ďakujem

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama