Theresa & Louis 1. část

3. dubna 2014 v 0:00 | Clara Black |  Theresa & Louis
Přidávám první část povídky Theresa & Louis, a rovnou říkám, že se nejedná o kapitolovku (jen vám to sem prostě nemůžu švihnout celý najednou) a že se nejedná o žádnou slaďárnu, jak se možná podle názvu může zdát. Možná i podle tý první části, ale ujišťuju vás, že to fakt není nic, co by odpovídalo slaďárnám. Žádný tragický lovestory :D
Je to jen další povídka, která je psaná na základě impulzu - a je to moje forma, jak ze sebe ''dostat'' určitou věc, která mě už hrozně dlouho trápí. Je v tom schovaná veliká spousta emocí, stejně jako v Království smrti, ale nejsem si jistá, jestli je to tolik poznat...? No, každopádně bych byla ráda, kdybyste mi napsali, co si o té povídce zatím myslíte, moc to pro mě znamená. Takže... názory do komentářů, prosím! :)





Theresa

Natáhnu ruku a odhrnu polštář. Stále tam leží, skrytá pod prostěradlem, přesně tak, jak jsem ji tam posledně ukryla. Jasně jsem vidím její obrysy skrývající se pod světle modrými záhyby látky prostěradla.
Opatrně jsem ji vytáhnu a prohlédnu si ji. Je tak nádherná - dokonale zaoblená, vybroušená a naostřená. Občas mívám pocit, že byla stvořena přímo pro mě, proto, aby se dotýkala mojí kůže a zanechávala na ní svoje dílo, své rudé malby, které později vyblednou a stanou se z nich kresby, které připomínají některé chvíle mého života.
Chvíle, jako je tahle. Momenty, kdy mě opouští logické uvažování a veškerou vládu nad mými myšlenkami i tělem přebírá ona. Bolest. Ta nesnesitelná bolest, která mě pokaždé dokonale paralyzuje. Ukáže mi, jaký je svět doopravdy... a jaká jsem já. Ošklivá. K ničemu. Nemilovaná. Bez přátel. Hloupá. Odporná. Nechtěná. Zničená. Naivní. Prolhaná. Přetvařující se - a neschopná žít.
Vylezu z postele a postavím se na nohy. Není čas na to, abych se pokoušela přijít na smysl svého bytí, ani na to, proč to neudělat. Jediné, co chci - a potřebuji - je cítit ji ve své kůži, jak mi ji protíná a uvolňuje to napětí ve mě.
Rychle přejdu z pokoje do koupelny a zamknu dveře. Ani nevím, proč jsem to udělala - nikoho to nezajímá, JÁ nikoho nezajímám - nemám se přeci čeho obávat - ale přesto jsem to udělala, zamkla jsem dveře. Zřejmě to je nějaký vnitřní popud, možná vedený na základě intuice - nebo z vlastní, čiré opatrnosti, nevím. Ale cítím se tak víc v bezpečí, nerušeně. A nedotknutelně. Alespoň na tu krátkou chvíli, kterou mi nikdo nemůže vzít.
Držím ji v ruce, pevně ji svírám na dlani, jako bych se bála, že ji ztratím. Začínám bláznit. Přeci ji nemůžu ztratit, to bych ani nedokázala. Bez ní jsem tak ztracená, jako bych byla bez duše. Nemůžu ji ztratit, je součástí mě samé, stejně jako její obrazy a nápisy na mém těle.
Vytáhnu si oba rukávy a vyhrnu tričko, pak se otočím k zrcadlu a s jistou dávkou odporu pozoruji svoje tělo. Odporný důkaz mojí existence, mojí tělesnou schránku, ve které jsem uvězněná a odsouzená žít. Nevím čím jsem si zasloužila takové tělo.
Velké šedé oči, příliš bledá pleť a plné rty, pevně semknuté k sobě, jako by nemohly dopustit ani sebemenší únik hlásku, natož slova nebo věty. Tvář lemují obyčejné, rovné vlasy hnědé barvy, která připomíná hlínu, kterou máme na záhonech. Útlý pas, nepříliš veliká výška a vyzáblé ruce, které dělají dojem podvyživenosti, totéž u nohou. Zvedající se a klesající hruď je obepnutá napínající se kůží, která nemůže překrýt vystupující žebra. A tomu všemu vládne zoufale prázdný výraz v očích a jizvy, které mi lidé zanechali. Jsem zrůda.
Stále mi v hlavě zní ty hlasy, volající na mě, že jsem tlustá a ošklivá. Ať uhnu, mám se normálním lidem klidit z cesty. Zalézt zpět do kanálu, ze kterého jsem vylezla. Že se mám raději zabít, než abych je obtěžovala svou přítomností ve škole.
Uvolním sevření ruky a znovu si ji prohlédnu. Je tak nádherná, vidím v ní svoje vysvobození, cestu ke klidu a míru v duši. Je na dosah ruky, stačí jen chtít, sebrat veškerou odvahu a přejet s ní po hřbetu ruky, pak už si jen vychutnávat to plamenné teplo dýchající z rány, zatím co ji opouští krev. Toužila jsem po tom, tak jako nikdy před tím. Po klidu, uvolnění.
Otočila jsem kohoutkem a začala napouštět vodu do vany. Horká voda, ostří a krev, to se mi hnalo hlavou. Už jsem předem cítila to uvolnění, které se brzy dostaví, až se podvolím té věčné touze, které mě pokaždé podrobí.
Svléknu ze sebe všechno oblečení a jednoduše ho hodím na hromadu vedle vany. Stále ji držím v ruce, i když si pomalu sedám do horké vody a cítím, jak mě pálí na kůži. Je tak horká, že se mi pomalu vštěpuje do pórů a zahřívá mě nejen na povrchu, ale i uvnitř.
Otočím ruku, pevně ji uchopím a přejedu s ní po zápěstí. Okamžitě se dostavuje vytoužený klid, nádherný pocit míru a bolest se spolu s krví pomaličku odplavuje. Cítím, jak opouští moje tělo, stejně jako krev ránu. Pomaličku odkapává do horké vody a mísí se s ní, stejně jako když se štětec máchá ve vodě.
Zopakuji to. Znovu s ní přejedu po zápěstí, a znásobím míru toho klidu, který se mi vkrádá k srdci. Poté ponořím ruku do vody, skousnu si dolní ret, abych nevyjekla bolestí a celý proces tím urychlím. Naprosté uvolnění se dostavuje velice brzy, stejně jako se voda ve vaně zabarvuje do ruda.

Vytáhnu špunt a opatrně se posadím na okraj vany, sledujíc to, jak se pomaličku vypouští ta rudá voda, a zanechává na stěnách vany rudé stopy, které připomínají šmouhy od červené barvy. Cítím, jak mám napnutou kůži, a jak mi stále v čerstvých ránách stále pulzuje to příjemné teplo, které se mi rozlévá po celé ruce.
Rychle se zabalím do ručníku, nazuji si obyčejné, hebké pantofle ve tvaru králíčků a natáhnu se pro toaletní papír, abych otřela zbytky krvavých stop na vaně. Pracuji na tom rychle a precizně - tak jako vždycky. A nikdo to nepozná... tak jako vždycky.
Poté odcházím zpět do svého pokoje, jako by se nic nestalo.


***

Ráno je dost hektické. V noci vypadla elektřina, takže mi nezazvonil budík - a já ke své veliké smůle zaspala. Rychle do sebe naházím snídani, a snažím se soustředit na to, abych si i v rychlosti pořádně rozčesala vlasy. Není nic horšího, než dlouhé, ale zacuchané vlasy.
Seběhnu schody, rychle si stáhnu vlasy do jednoduchého drdolu a uhladím si blůzku, kterou mám celou pomuchlanou od toho, jak jsem ji špatně složila a nestihla vyžehlit. Popadnu tašku a vybíhám ven, rovnou do školy.


Když se mi konečně podaří doběhnout až do školy, jsem celá udýchaná. Rychle zamířím ke svojí skříňce, vytáhnu si učebnice a pohlédnu na sebe do malého kousku zrcadla, které mám přilepené na dvířkách. Uhladím si vlasy a zabouchnu skříňku.
Procházím dlouhou chodbou a míjím spoustu ostatních lidí, kteří na mě vrhají stále stejné pohledy. Každý na mě hledí jako na outsidera, jsem podle nich divná. A taky hloupá, trapná, hnusná, k ničemu... Kdybych měla vyjmenovat všechna slova, která mi obvykle lidé ve škole věnují, trvalo by to hodně dlouho.
Sklopím pohled k zemi a snažím se co nejrychleji projít, jenže mi někdo nastaví nohu, takže zakopnu. Učebnice i sešity mi vyklouznou z náručí a rozlétnou se na zem. Stejně tak i moje kresby ze skicáře. Tvrdě dopadnu na tvář a automaticky se co nejrychleji snažím sesbírat to, co mi popadalo.
Za zády mi pokřikují nějací kluci, ale snažím se je nevnímat. Nesmím je vnímat. Nesmím. Nechci se znovu rozbrečet přímo přede všemi, aby se mi ještě víc smáli. Hrozně mě to bolí, jak se mi věčně posmívají, nebo mi nadávají.
Zoufale se natahuji pro zbytek kreseb, když mi něčí ruka podává moje popadané sešity a knihu. Opatrně vzhlédnu a převezmu si sešity s knihou, poté zase sklopím zrak k zemi a snažím se dělat, že neexistuji. Jedině tak se dá přežít.
''Počkej, pomůžu ti.'' Přívětivý hlas, který zní jako zvuk pomoci. Opatrně vzhlédnu k té dobré duši, která mi podává několik mých sešitů a poníženě si je vezmu. ''Díky,'' hlesnu a rychle dosbírám zbytek, abych mohla vypadnout.
''Není zač.'' Rychle se vzpřímím a vydám se pryč. Chci zmizet z té proklaté chodby, nejraději bych zmizela i z té hloupé školy - a úplně v nejlepším případě bych zmizela nadobro i z tohoto města, abych se konečně zbavila těch nenávistných pohledů a narážek místních lidí.
''Počkej!'' Zase ten hlas. Něco ve mě mi napovídá, že volá právě na mě, ale v žádném případě se nehodlám zastavit, nebo otočit. Jednoduše pokračuji svižným krokem dál, abych se co nejvíc vzdálila té chodbě.
''No tak, počkej! Mám tvou knihu-'' Zastavím se. Ubíhají nepříjemně dlouhé vteřiny a já váhám, jestli se otočit, nebo ne. Ano. Ne. Ano. Ne. Ano. Ne. Ano.
Prudce se otočím, a div nevrazím do toho kluka, co mi pomohl sesbírat sešity na chodbě. V ruce drží mého Hamleta a přihlouple se usmívá, jako by mě radost z toho, že mi tu knihu může vrátit.
Opatrně mu ji vytrhnu z ruky a vysoukám ze sebe poděkování.
''Nemusíš vůbec děkovat. Spíš mi řekni, jak se jmenuješ.'' Rozpačitě zabubnuji nehty na deskách Hamleta a snažím se přimět k tomu, abych mu odpověděla. ''Theresa.'' odpovím nakonec. ''Ale říkej mi Terry,'' Poté rychle uhnu pohledem. Jsem si naprosto jistá, že jsem tím vyvolala dojem, že se mu bojím podívat do očí, ale je mi to jedno. Nerada se lidem dívám do očí, když znám jejich pohledy a reakce. Nemají mě rádi, a já si nepotřebuji číst jejich nenávist ke mě i v odrazech, které skýtají jejich oči. Svůj postoj ke mě dávají už tak dost jasně najevo, k tomu nepotřebuji hledět někomu z nich do očí.
''Rád tě poznávám, Terry. Jsem Louis.'' Podává mi ruku, a já na něj tupě zírám. Proč se mi tak mile představuje? Proč se se mnou vůbec baví? A proč mi pomohl sesbírat ty věci - a donesl mi Hamleta? Je to snad nový způsob, jak se mi dostat pod kůži a lépe mě pak zesměšnit?
Rozpačitě se usměji a potřesu si s ním rukou, jako se to při představování dělává. Věnuje mi přátelský úsměv a poplácá mě po rameni.
''Těch hlupáků si nevšímej, ano? Jsou pitomí, jen si potřebují neustále dokazovat to, kdo je tu nejlepší, i když to tak samozřejmě není - a bohužel na tebe padla role oběti. Ale to se vyřeší, neboj.'' Stojím naproti němu jako solný sloup. O čem to sakra mluví?
''Sejdeme se po škole, ano? Doprovodím tě domů.'' Ten kluk se mi nelíbí. Je příliš milý, příliš přátelský, než aby se se mnou bavil. Jednoduše ho obejdu a na projev nezájmu do něj vrazím ramenem, jak okolo něj procházím.
''Já vím, že mi nevěříš, ale pokus se o to, ano? Zkus mi věřit, Terry. Chci být tvůj kamarád, vážně.'' Bez jakéhokoliv projevu zájmu dál pokračuji v chůzi co nejdál od něj. Nemám zájem o nějakého nového falešného kamaráda, který se později ukáže jako imbecil, co se jen pokusil zavděčit některému z těch pitomců, co mi pijí krev. Už takhle mám dost problémů.
''Dobře...'' Slyším kroky, asi za mnou dobíhá. Mírně přidám do kroku a mizím za rohem chodby, už jsem jen kousek od učebny chemie, kam mám namířeno.
''Tohle si vezmu, abych měl jistotu, že se před školou ukážeš.'' Vytrhne mi z rukou Hamleta a úsměvem se ode mě zase vzdaluje. Ten syčák. ''Uvidíme se po škole, Terry!'' zavolá na mě a já naštvaně zachroptím.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Milenne Milenne | Web | 3. dubna 2014 v 10:37 | Reagovat

Takže i když si přeješ, abych odpočívala, nemůžu si pomoct a komentář stejně napíšu. Je to nutnost, vyjádřit se a myslím, že s Theresou a Louisem to vůbec nebyl špatný tah. Ba naopak, je dobré dostat ze sebe veškeré pocity i v takovéto podobě. Jenom se to musí správně načasovat! :)
Tessa je na první pohled moc sympatická hlavní hrdinka, sice jak jde vidět to nemá lehké, přesto jsem si jí nějakým záhadným způsobem oblíbila. Celý ten začátek je neobyčejně procítěný, emotivní, abych byla upřímná, nabitý vším, co existuje. Detaily v tom hrají hlavní roli, je až neuvěřitelné, že se do toho všeho dokáže člověk vžít, někteří třeba trochu jiní více, podstatné je, že ten začátek je...dokonalý! Z formy psaní rozhodně a děj, to, co tam Theresa prožívá je pouze  kořením, dochucením toho všeho!
A nastává část s Louisem. Jsem podezřívavý (velmi podezřívavý) a opatrný člověk, proto mi připadá, že na tom něco nehraje...ani se Tesse nedivím, že se tak chová, ty jeho reakce jsou podivné. Rozhodně bych nečekala něco dobrého i když kdo ví...třeba nás šťastným koncem obdaříš. Možné to je...*záhadný a tajemný pohled :-D* Nechám se překvapit. ;) :D
Tvá sestřička Milenne, co se vrací k tomu "otravnému" odpočinku. -_-''' :-D :D :P

2 Luss^^ Luss^^ | Web | 3. dubna 2014 v 11:44 | Reagovat

Achjooo prosím udělej pokráčko. Strašně se mi to libí Luis a Tracy jsou užasní. A chci vědět co bude dál. Jde vidět že jsi do toho dala kus sebe jde to poznat jsou tam emoce a to dělá tenhle díl dokonalý. Prostě POTŘEBUJU další díl :D

3 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 11:49 | Reagovat

[2]: Udělám, neboj :D A je to Theresa a Louis, ne Tracy a Luis :-D Nevadí :D A vážně, další část tu bude brzy, protože se mi to píše hodně rychle :)

4 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 15:37 | Reagovat

Je to nádherně procítěné :333 :D Theresa se zdá sympatická, i když mi je jí líto :( Doufám, že se Louis s nikým nevsadil, že jí sbalí nebo tak něco! :O O:)
Už se těším na další! :D (a taky na Žháře, ale to už víš, otravuju s tím docela často :D)

5 Luss^^ Luss^^ | Web | 3. dubna 2014 v 17:15 | Reagovat

[3]: Jo promiň jména já komolím často :D Jinak se moc těším na pokračko strašně mě to chytlo prostě potřebuju další. :D

6 Abigail Abigail | Web | 3. dubna 2014 v 18:13 | Reagovat

Pěkná povídka....trochu depresivní ze začátku... uvidíme, co bude dál, už se těším =) Terry jestli ji tak smím říkat se mi zdá sympatická, ale je chudák... špatné vyjádření, ale je to tak =) Pěkně píšeš =)

7 Ella Monurová Ella Monurová | Web | 3. dubna 2014 v 20:04 | Reagovat

Souhlasím s Abigail, snad ve všem.. Nesnáším ty lidi co se ostatním smějí, ale bohužel i tyhle svině (pardon) existují.
Opravdu pěkně píšeš :))

8 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 3. dubna 2014 v 20:17 | Reagovat

Wow to je něco.. Ten příběh ve mě zanechal fakt dojem.. Jak krásný a příjemný, tak i deprimující. Hlavně z toho začátku, protože přivoláváš moje starý pocity. Vím, jak se hlavbí postava cítí, až moc dobře to znám na vlastní kůži. A ani se ji nedivím, že tomu Louisovi nevěřila. Taky bych mu nevěřila, protože v těhle okamžicích jsou všichni zlí. Ale ten konec je i milí, jak ji vzal tu knížku, aby měl jistotu. Je to od něj takový hezký... Škoda jen, že se to nestává ve skutečných životech. Že by i ty oběti potkalo takové štěstí, i když nevím, jak to bude pokračovat... Ale těším se na to. Hodně..!
A nechápu, jak tě moje povídka mohla inspirovat k něčemu tak božskému. Teď se cítím ještě víc jako debil, co neumí psát. Což je pravda, ale co už.. :-) Tak rychle na další část. A jo, jsou tam poznat tvoje pocity, emoce. Hlavně na tom začátku že? Bohužel nejsi sama. Ale tobě bych už přála klid! Ty ho potřebuješ.

9 Sillia Sillia | 3. dubna 2014 v 20:25 | Reagovat

Je to opravdu zajímavé, nevím, proč si myslíš, že ty city v tom asi nejsou tolik vidět, protože já je vidím a to dost jasně, skoro jako bych nečetla o Therese, ale o tobě. Je to takové depresivní, ale velmi procítěné, ale je pravda, co jsi na začátku psala, opravdu to trochu působí jako nějaké tragická slaďárna, ale těším se na další díl, to na začátku mě nalákalo, myslím, že to bude pěkná povídka. Už z názvu si myslím, že Louis nebude žádný z těch ostatních kre*énů, docela ve mně vzbuzuje pocit, že na tom je, nebo byl, podobně jako Terry. Ona samotná je mi docela sympatická, takové zajímavé individuum, ani mě nepřekvapuje, že je tak nedůvěřivá, taky bych byla.
Navíc je mi po chuti trochu vybočit z řady deníčků, dost se na další povídky a úryvku těším, ono změnit někdy zajeté koleje je dobré, takže tím jsi mi udělala radost. Tato povídka je mi sympatická, mám moc ráda věci, které se nějak odlišují, asi je to jeden z faktorů, proč tolik zbožňuji i Mistra a ze kterého se mi líbí i tato povídka.
Také se mi líbí díky tomu, jak moc je tam detailů, normálně takové protahování ráda nemám, ale ty jsi nějaká zvláštní výjimka, protože ať takto napíšeš cokoli, je to velice čtivé a člověk se do toho dokonale vcítí, chvíli jsem si  skoro připadala, že jsem ona, že vypadám jako ona, skoro jsem cítila to, co cítí ona a sakra mě bylo mizerně, začalo mě bolet břicho, nesnášela jsem se a téměř jsem cítila tu bolest, řezy a úlevu. Opravdu zvláštní, ale asi budu muset nějak otupit tu svou empatii, protože je to opravdu šílený, šílené cítit se jako někdo jiný, opravdu se toho musím zbavit.
Budu se těšit na další část této povídky. A ještě jedna věc, ten pranýř na té signatuře (Je to vůbec signatura? Neříká se tomu jinak? Sakra v tom se nevyznám) je tam opravdu hodí, působí velmi... zajímavě.

10 Calla Calla | Web | 3. dubna 2014 v 20:51 | Reagovat

Krásná kapitola! Přijde mi, že život se může změnit každou sekundu. Na začátku kapitolu to bylo strašně depresivní a smutné a potom najednou HOP! A je tady kamarád. Jenom doufám, že to nebude nějaký hajzlík, který si z Terry jenom vystřelí. :D

11 Calla Calla | Web | 3. dubna 2014 v 20:52 | Reagovat

PS: Promiň. Vím, že to není kapitolovka. On to je zvyk napsat kapitola. :D Takže pěkná část. :DD

12 Xanya Xanya | Web | 3. dubna 2014 v 22:46 | Reagovat

S Theresou se umím docela ztotožnit a Louis je fajn :) Ten začátek se dobře četl,někomu připadl depresivní,ale mě se fakt líbil :) A jsem zvědavá co se z toho nakonec vyvine takže šup sem další část :D

13 Veoica Eámanë Veoica Eámanë | Web | 5. dubna 2014 v 9:43 | Reagovat

Začátek mi přišel pěkný, ale jsem ta "slabší povaha" - nemohla jsem to dočíst protože když vidím slovo "krev"... Ale jinak pěkný :-)

14 Kessi Kessi | Web | 8. června 2014 v 15:04 | Reagovat

Fakt hezký začátek! Budu číst dál, tohle se mi fakt líbí. Je to styl který mám občas v hlavě a sem tam něco takového taky napíšu. Teď píšu na to téma tu povídku, kterou jsi u mě začala číst :) Ten začátek mi děsně připomněl mě samou před pár měsíci.
Jen mě vždycky zaskočily ty části kde jsi měla napsané třeba:
Jasně jsem vidím její obrysy nebo opatrně jsem ji vytáhnu...
Že tam je nějak navíc to jsem :D Pak někde trošku víc dole bylo jedno slovo opakované, že zapomeneš že jsi ho už napsala tak ho napíšeš znovu třeba po pár slovech, ale to se stává každému. Nic to ale nemění na tom že je to opravdu povedené.

15 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 8. června 2014 v 15:22 | Reagovat

[14]: Díky za upozornění!
Často takhle něco píšu, ale jak si to zapomenu zkontrolovat, tak se tam občas objeví nějaká podobně morbidní chyba :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama