Znovuzrození 1. kapitola

18. dubna 2014 v 0:00 | Clara Black |  Znovuzrození
Takže... přidávám první kapitolu nové povídky, která se jmenuje Znovuzrození, doufám, že se vám bude alespoň trošku líbit. Kvůli případným nepřehlednostem - povídka se odehrává v budoucnosti, kdy zemi věčně trápí všelijaké katastrofy. Zemětřesení, povodně - a tak. Proto lidé přicházejí s nápadem na jakýsi program pro mladistvé, kdy by se měli naučit základním věcem pro případ, že by došlo k dalším podobným katastrofám. Program ale není úplně takový, jak původně vypadal. Dobrovolníci končí na opuštěném ostrově, kde bojují o to, aby se mohli najíst a přežili noc.


Lane

Svět se dost změnil. Lidé se změnili. Já jsem se změnila. A všechno se bude měnit dál, dokud nedojde k dokonalé přeměně všeho, co jsme do téhle chvíle znali. Vybudování nového světa, zdokonalení lidí a obnovení rovnováhy. O to teď všichni usilují.
''Dokonalý svět, mír a rovnováha,'' připomenu si a vnímám stisk, jaký vyvíjím na prostý dřevěný šíp, který držím v ruce. Cítím, jak mi v hrudi mocně buší srdce a s každým nádechem jsem čím dál víc odhodlaná. Odhodlaná přežít.

***

Dva týdny po poslední katastrofě jsem se rozhodla nahlédnout do plánu pro mladé dobrovolníky. Vlastně to nebylo z mojí vůle, ale nebyla jsem proti. Matka se poté, co došlo k dalším zemětřesením a tsunami zhroutila - a tohle bylo její přání. Chtěla, aby se naše rodina aktivně zapojila do pomocných prací, odklízení a pomáhání rodinám, které katastrofy zasáhly. Pro mě ale chtěla něco jiného. Chtěla, abych se přihlásila k dobrovolníkům na speciální výcvik, který by mohl v budoucnu lidem pomoct přežít i horší katastrofy, než byly doposud. Chtějí nás připravit na to, co by ještě mohlo přijít, abychom jako lidstvo přežili. Zachovali se.
Už z dálky na mě vyhlížela mohutná cedule, která hlásila možnost se přihlásit na speciální výcvik. Nemusela jsem si nic číst, věděla jsem co se tam píše. Věk dobrovolníků se musí pohybovat mezi čtrnáctým až devatenáctým rokem, neměli by mít nějaké postižení - v podobě ztráty končetiny, špatného zraku, hluchoty nebo jiných podobných postižení. Mě je šestnáct let, žádné poškození nemám. A hodlala jsem se stát jednou z dobrovolníků.
Přeběhla jsem štěrkovitou cestu a zamířila k provizornímu obydlí, kde se zapisovali dobrovolníci. Bylo zvláštní, že tam i poté, co lidé zažili tolik katastrof v krátké době, bylo stále málo lidí, kteří měli zájem o program. Moji rodiče se po posledním otřesu přidali k obrovskému davu lidí, který se obrátil zpět k víře v Boha. Věřili, že být dobrovolnicí je správná věc, že nás za to Bůh bude chránit, pokud se budeme modlit a nezhřešíme. Já v Boha ale nevěřila - a je tomu tak dodnes. I přes veškeré snahy mojí matky nemůžu uvěřit v něco, o čem ani netuším, zda to existuje. Říct ale něco takového nahlas by byla společenská sebevražda, takže jsem raději mlčela, chodila na modlitby a vždy nosila malý černý křížek na stříbřitém řetízku, který mi máma dala se slovy, že je tak se mnou vždy bůh a bude mě chránit před zlem.
Jakmile jsem vešla dovnitř, ucítila jsem známou vůni čaje a pečiva. Správci programu si zrovna dávali oběd, když jsem přišla. Pomaličku jsem se sesunula na malou, provizorní židli a popřála jim dobrou chuť. Jeden ze správců na mě pokývl, abych se šla zapsat, ale zavrtěla jsem hlavou.
''Prosím vás, já počkám. Jen se v klidu najezte,'' řekla jsem.

Když správci dojedli, dostala jsem formulář na vyplnění. Na to, že se jednalo o program s výcvikem tam byly dost zvláštní otázky. Nechápala jsem, proč se ve formuláři ptají, zda má daný dobrovolník rodinu, jestli chodil do školy a proč se přihlásil. A také, jestli věří v Boha. Na všechny otázky jsem odpověděla pokud možno pravdivě - jen u té s Bohem jsem musela zalhat. Nechtěla jsem nějak pošpinit svou rodinu nebo se nechat ostatními odsuzovat, protože jsem nevěřící, tak jsem raději napsala, že v Boha věřím. Vyhnout se nechtěným problémům přeci není zločin, nebo ano? V tu chvíli mi to tak rozhodně nepřipadalo.
Správce si pročetl můj vyplněný formulář, několikrát pokývl a na konci ho podepsal, jakože ho zkontroloval a že vyhovuje ve všech bodech. Poté si ho uložil do jakési složky a podal mi malou kartičku se stříbrným proužkem. Vypadala jako jakýsi průkaz. ''Vítej mezi dobrovolníky, Lane Sparková.'' A tehdy jsem zpečetila svůj osud.

Zaklapnu deník a odložím ho na malý dřevěný stolek vedle sebe. Trčí z něho třísky a je celý nedodělaný a hrubě otesaný. Je na něm hodně znát, že při jeho výrobě byly použité dost primitivní nástroje. Vlastně mě hodně překvapuje, že ten stolek vůbec stojí.
''Yovannga? Yovannga!'' nese se lesem. Zvednu hlavu a chvíli poslouchám, jestli nezaslechnu kroky. Musí být blízko, když na mě už volá, jako by věděl kde jsem. Určitě je hodně blízko, jen čeká na vhodnou chvíli mě překvapit a srazit na zem, aby mi dokázal, že je mnohem lepší lovec než já. Pokaždé, když má možnost, tak mi dokazuje, že je lepší než já. A nejen když jde o lov.
''Yovannga!'' Přehodím si luk ze zad, vytáhnu si jeden šíp a připravím se. Každou chvíli tu bude, cítím to v kostech. V hlavě mi hučí, tak jako obvykle, když křičí moje jméno přes celý les, opravdu musí být blízko. Na dosah ruky.
''Yovannga!'' Vyskočí proti mě ze křoví a já pustím tětivu. V ruce stále dřímám nevystřelený šíp, ale on se mi nesměje. Chytne mě za ramena a rovnou mi pohlédne do očí, jako by se stalo něco hrozně vážného. Děsí mě to.
''Yovannga,'' zašeptá, jako by se bál, že nás někdo uslyší. ''Přijela loď.'' Tehdy ve mě hrkne. Ostrov je opuštěný, každá loď, která se přiblíží na více, než kilometr ztroskotá - je to jako nepsaný zákon, který tu všichni moc dobře znají. Nedá se odsud dostat, dá se jen dostat SEM.
''Cože?'' řeknu v záchvatu údivu. Srdce mi vzrušeně bije v hrudi, jako by se splašilo a i když vím, že je to pravděpodobně jen dopravní loď, tak ji stále toužím vidět. Musím ji vidět. Je to jediná možnost, jak se ujistit, že svět mimo ostrov ještě stále existuje. Že jsou rodiče naživu, tak jako já.
''Loď, objevila se loď!'' zopakuje mi a já nepřítomně přikývnu. Nohy se mi už automaticky dávají do pohybu, aniž bych věděla u které pláže se loď objevila. Jediné, co vím je to, že tu loď musím vidět.
''Yovannga! Sever!'' křikne za mnou, jako by vytušil moje úmysly. Musím se usmát.


Když doběhnu k severní pláži, tak už je loď pryč. Na širém moři po ní není ani památky - jediné, co po ní na pláži zbylo byl obrovský balík se zásobami, které obvykle posílají letecky. Často to ve mě vzbuzuje dojem, že po nás chtějí, abychom za jídlo opravdu bojovali, pokud si ho nedokážeme sami sehnat nebo ulovit. Proč by jinak balíčky s jídlem a házeli z letadla? Nebylo by snazší jej dovážet lodí stále na tu samou pláž?
Popojdu blíž k balíku se zásobami a vytáhnu si nůž, který se mi pohupuje v koženém pouzdru na pasu. Nožem rozříznu síť, ve kterém jsou jednotlivé balíčky s jídlem, vodou - a možná i nějakými věcmi. Měla bych uvědomit ostatní, ale nejdříve si chci prohlédnout to, čím nás dnes vlastně obdarovali. Od posledního balíčku je to už téměř týden - a les jsme prohledávali téměř všichni, co tu jsme. Pokud nikdo z nás nelhal, tak se ti zvenčí celý týden neobtěžovali poslat zásoby, na kterých jsou mnozí z nás naprosto závislí, protože si neumějí jídlo sami obstarat. Neumějí lovit, nepoznají jedlé rostliny. Jediné, co dokáží je čekat až lidé zvenčí pošlou další balíčky, aby je mohli hledat v lese a následně se najíst.
''Co se to-'' Z mého zahloubaného uvažování mě vytrhne jakýsi tichý hlas. Okamžitě se přikrčím a pevně sevřu rukojeť nože, připravená zaútočit. Na tomhle ostrově člověk nikdy není v bezpečí.
Opatrně obejdu balík a vydechnu, jak se mi uleví, když zjistím, že je tu jen další člověk. Nahnu se k němu, pomůžu mu vstát a opráším z něj písek, který se na něj nalepil, jak ho pravděpodobně vyvedli z lodi a nechali pohozeného na pláži, jako by byl jen nějaká věc.
''Kde to jsem?''
''Jsi v pekle, kamaráde.'' Odvětím a přehodím si jednu jeho ruku přes ramena, abych mu mohla pomoct dostat se do nejbližšího tábora, kde ho ostatní zasvětí do toho, jak to tu funguje.
Na chvíli se ale zastavím a ohlédnu na balík se zásobami. Opatrně ho položím na zem, rozhlédnu se a pak dlouze zavyji. Nováček na mě pohlédne s podivným výrazem na tváři a odvětí:
''Ty vyješ?''
''Je to signál. Signál, který používáme, když někdo najde zásoby. Však ty se to brzy taky naučíš, jen se neboj. Ostrov tě změní k obrazu svému, každou chvíli to poznáš,'' odpovím a pomůžu mu do tábora v lese.


Kritika, názory, připomínky, dotazy - pište do komentářů, prosím :)
 

12 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Veoica Eámanë Veoica Eámanë | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 9:51 | Reagovat

Moc pěkné, opravdu mě ta povídka zaujala. Jen jsem nepochopila 'Yovannga,'' - je to člověk, zvíře?. Možná bych trochu přivítala ještě popis ostrova atd.... ale jinak je to pěkné

2 Milenne Milenne | Web | 18. dubna 2014 v 12:15 | Reagovat

Kapitola je velmi povedená, ani nevím proč, ale trochu mi to připomíná The 100, sis. :D
Faktem je, že se konečně trochu orientuji v ději a rozhodně je to mazecké! :33 :D
Piš honéém další, sis, protože já ráda Znovuzrození...O:) :D.
*Mail zeje prázdnotou. :'D :DDDD*

3 Ewiline Ewiline | E-mail | Web | 18. dubna 2014 v 12:29 | Reagovat

Je to opravdu zajímavé :333 Pokud nejsem opravdu tak praštěná, je to scifi a já poslední dobu žeru hlavně scifi :33 :D
Těším se na další :)

4 Luss^^ Luss^^ | Web | 18. dubna 2014 v 13:23 | Reagovat

Tak to je dokonalé,nevím proč mi to připominá Hunger games :D Jinak Yovannga je zajimavej. :D Těším se na další dílek!

5 silluety silluety | Web | 18. dubna 2014 v 13:54 | Reagovat

Tyjooo.. už dlouho jsem nečetla něco, co bych dostala jakoby do ruky a mě to tak uchvátilo :o
jak je ta část jak někdo říká to Yovannga nebo co, tak to mě dostalo. Už jsem chtěla aby to skončili. úplně jsem si představovala, že ta holka jsem já a vžila se do toho. I ten deníček jak je do toho zakomponovanej je strašně super! Že začátku jsem se toho fakt bála protože budoucnost je většinou Sci-fi a to se mi fakt nelíbí. Možná že to je Sci-fi, ale v tvém podání se mi to fakt moc líbí. Chci další díl. Je to luxusní:3

6 wings-of-the-desire wings-of-the-desire | Web | 18. dubna 2014 v 14:04 | Reagovat

Líbí se mi to.. :)

7 zelvicka7 zelvicka7 | Web | 18. dubna 2014 v 15:48 | Reagovat

Je to fakt dobrý, vzalo mi to dech. :) A podobá se to mým milovaným Hunger Games! ~~

8 Desirée Lydon Desirée Lydon | Web | 18. dubna 2014 v 18:16 | Reagovat

Vypadá to fakt skvěle, určitě budu číst dál! :)

9 Sillia Sillia | 18. dubna 2014 v 19:31 | Reagovat

Wow, opravdu úžasný, moc pěkná povídka. Ten nápad je vážně úžasný a jak tak koukám, nejsem jediná, kdo vidí jistou spojitost s Hunger Games, tedy až na ten rozdíl, že se tam všichni nesnaží navzájem zabít, ale jistá podobnost tam je. Chvíli jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, ale když mi oči zabrousily k jednomu komentáři, na jehož konci je HG, tak jsem se jen utvrdila v tom, že to tak opravdu je.
Už se těším, až to budou tomu nováčkovi všechno vysvětlovat, je to jako tím nováčkem být. Mít jen hrubou představu z  tvé jakési "předmluvy," tady tím načrtnutím situace a teprve čekat, jak to na tom ostrově chodí. Neříkám, že mi přijde jakoby hlavní postavou měl být ten nováček, to v žádném případě, ale momentálně se na to koukám spíš z jeho perspektivy, právě jsem přijela a jsem totálně zmatená, nevím co, jak, ani proč. Ale nejvíc by mě vážně zajímalo, jaké společenství dokáže vytvořit skupina teenagerů a vlastně i to, jak dlouho už tam jsou, doufám, že se to brzy dozvím.
A další věc, asi poslední, co je to "Yovannga?" Tohle by mě opravdu zajímalo, protože zatím mi to nedává absolutně žádný smysl, takže budu čekat na vysvětlení.

To bylo všechno, musím akorát žasnout, protože se mi to moc líbí, sakra jak já miluju sci-fi, je to úžasná povídka, určitě se budu těšit na další kapitolu a jen tak pro moje info, kolik asi chystáš kapitol a kdy sem dáš 2. kapitolu? Já jenom abych věděla, jsem šíleně zvědavá, zvlášť na tohle.

10 Calla Calla | 18. dubna 2014 v 20:32 | Reagovat

Wow! Úžasná kapitola! Píšeš skvěle a já jsem ráda že jsi začala psát i něco jiného než horory xD

11 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 18. dubna 2014 v 20:57 | Reagovat

Krásná kapitola... Ze začátku mi to taky připomnělo HG, ani nevím proč, ale ten konec..! Trochu to nechápu, ale nevadí. To bude tím, že je to první kapitola. A když už jsme u toho, mohla bys mi vysvětlit, kde bereš tolik skvělých nápadů? O.o a kdy je stíháš sepisovat? Já bych možná nápady měla, ale čas kdy je psát, to už je horší.. :D Jinak se těším na další kapitolu, i když bych uvítala třeba Hranici :3

12 Angela Angela | Web | 18. dubna 2014 v 22:46 | Reagovat

Jak už jsem psala, je to skvělé! Žasnu nad tím, kde bereš tolik originálních nápadů. Vážně hezky napsaná kapitola, těším se na pokračování! :-)

13 Scriptie Scriptie | Web | 19. dubna 2014 v 15:17 | Reagovat

Tak tohle bude určitě božská povídka, protože už první kapitolka je úžasná. Hrozně moc se mi líbí. Zjistila jsem, že začínám mít ráda povídky s tématem "boj o přežití," jestli chápeš, jak to myslím. :-D
Och, tak moc se těším na další kapitolku!

14 Violett Violett | Web | 20. dubna 2014 v 23:27 | Reagovat

Páni! Už dlouho jsem nečetla nic takového...skvělého. Je to moc dobré téma. Ze začátku mi to trošilinku připomnělo dávnou knihu, co jsem četla - sérii Cherub. Taky se tam lidé přihlašovaly, ale úplně z jiného důvodu. Tahle povídka bude (je), určitě božská a já se moc těším na další kapitolku! Jsem faninka této povídky :3

15 silluety silluety | Web | 29. dubna 2014 v 19:20 | Reagovat

(chceme další! :D prosííím :33 )

16 Hermi Hermi | 11. května 2014 v 13:02 | Reagovat

Až teď jsem se k tomu dostala, protože jsem viděla 2. kapitolu. Říkala jsem si, že tohle si MUSÍM přečíst. A nezklamalo mě to. Jako vždy - úúúžasnýýý!!! Jdu číst další kapču...:-D

17 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 24. května 2014 v 14:23 | Reagovat

To vytí mě pobavilo :D "Ty vyješ?" :D
Jinak, super kapitolka, ta povídka vypadá zajímavě :) Jdu hned na další :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama