Nema 2. kapitola

4. května 2014 v 0:00 | Clara Black |  Nema


Stále postávám na chodbě a snažím si urovnat myšlenky. Andělé? Zní to jako jakási podivná metafora, ale jistým způsobem by to dávalo smysl. Opravdu. Možná přeci jenom věděla, co říká, ale takové řeči, pozitivní motta a jiné říkání na mě nikdy nepůsobily. Jsem příliš zahloubaná do vlastního temného světa, který mi utváří neustálé deprese, vzpomínky a úzkosti - a v při takové situaci se těžko hledají pozitiva, natož samotný optimismus, který by mi mohl dovolit některé z těch hloupých řečí uvěřit. Možná jsem pesimistická, ale rozhodně v sobě mám špetku realismu. A díky tomu ze mě nikdy nebude optimistický člověk.
Znovu se dávám do pohybu. Nohy sice odmítají spolupracovat, motají se mi, jako kdybych měla každou chvíli spadnout na zem a už se nezvednout, protože se ve mě ztratí veškerá síla se znovu zvednout a jít dál. Jsem zesláblá. Málokdy nás tu někdo nutí jíst - a když už, tak jen v krajně nutných případech, protože tohle není zařízení jako ta ostatní. Pracují tu převážně dobrovolníci, lékaři a sestry, co nenašli klasické uplatnění - díky tomu Sunny Hill vzniklo jako centrum pro duševně - nebo taky psychicky - choré lidi, kteří se bojí jít do klasického zařízení s přísnějším režimem. Uznávám, že je to tu opravdu volnější - nikdo vás nezavírá na oddělení na celý den, nemusíte věčně jíst, sestry se dají snadno obalamutit, když se berou léky - a přístup k omamným látkám, alkoholu a případným zakázaným věcem je také celkem na dosah. Většina terapií je dobrovolná - a tak je to i s převážnou částí aktivit, které tu dobrovolníci s pacienty provádějí. Některé věci jsou tu ale naprosto stejné jako v klasickém zařízení. Odporné identifikační náramky, bílé pláště, sem tam nechutný pach sterility - a chladný přístup některých doktorů.
Někdy si říkám, proč jsem sem vůbec šla. Jistě, bylo to na popud mojí matky, ale musela jsem podepsat souhlas s hospitalizací. A i když je tu možnost po konzultaci s lékařem odejít, tak tu stále trčím, i když to tu naprosto nenávidím. Možná je to proto, že se bojím vrátit domů. Potom, co jsem se vrátila domů z psychiatrie, mě čekala opravdu ledová sprcha - všechno bylo jen horší, neustále se to zhoršovalo a zhoršovalo, až jsem se dopracovala sem. Tady můžu být tím, co jsem doopravdy, dívkou s nechutně temnými představami, co trpí ošklivými depresemi, miluje tvrdou hudbu, v kresbách a literárních pokusech uchovává střípky sebe samé - a nejvíce kamarádí s ostrým kuchyňským nožem (který jsem musela vyměnit za žiletku kvůli sestrám). Sice se tu s nikým nebavím, pokud se nepočítají občasné, ale velice krátké rozhovory s doktorem při vizitách. Netoužím po přátelích - nebo si to alespoň namlouvám. Moji poslední přátelé mě opustili poté, co jsem se vrátila z psychiatrie. Moje dřívější psychiatrička mi to odůvodnila jako ''věc, za kterou si mohu sama, protože jsem jim svým chováním a počínáním neskutečně ubližovala a oni to už zkrátka nemohli dál snášet''. Prý jsem svým chováním ničila svoje okolí, rodinu i přátele - a to je hlavní důvod, proč přátele nechci. Jednoduše je nevyhledávám, abych se znovu neocitla ve stejně pitomé situaci, protože bych nevěděla, jak z ní ven. A ubližovat někomu opravdu nechci, pokud to nebudu já sama. Protože já si bolest zasloužím.
''Ahoj, Nemo. Půjdeš na oběd?'' osloví mě sestra Mary. Mám ji ráda, i když to nedávám najevo. Nikomu tu nedávám najevo co si o něm myslím, pokud to není zrovna doktor - protože ty vyloženě nesnáším. Hlavně po předchozích zkušenostech.
''Zdravím, půjdu hned.'' odpovídám a pokouším se o pousmání, jenže mi to moc nejde. Ani sebevětší snaha mi nikdy nepostačí na to, abych se znovu usmála, ne na takovém místě. Tady přetvářka nehraje absolutně žádnou roli, ale stále se o ni nevědomky pokouším. Dříve byla přetvářka nedílnou součástí mého života - nemohla jsem jen tak přijít do školy a když se mě někdo zeptal, jak se mám, tak odpovědět, že toužím zemřít. Všechno se ale časem provalí - a já jsem toho důkazem.
''To je dobře. Měla bys víc jíst, nebo se z tebe stane chodící kostra, Nemo.'' pokývnu a stáhnu si vlasy do jednoduchého drdolu, aniž bych se pozastavovala nad tím, co se mi sestra snaží naznačit. Nezajímá mě to, jestli budu vychrtlá, jen nechci být tlustá. Jen ne tlustá. To by znamenalo, že jsem ještě ošklivější, než jsem teď - a to nemůžu dovolit.
''Díky sestři,'' odvětím a sestra mě pohladí po vlasech. Udiveně na ni zamrkám. ''Opravdu, Nemo. Jsi krásná mladá žena, ale měla bys víc jíst. Začíná se to na tobě podepisovat, viděla jsem tě, jak ti bylo zle.'' znovu jen pokývnu. Sestra netuší, co říká, nejsem krásná mladá žena, a už vůbec nepotřebuji víc jíst. Musím si povzdychnout - v hloubi duše cítím, že to se mnou opravdu myslí dobře, ale zároveň vím, že mě nechápe. Nikdy mě nepochopí. Tak jako všichni ostatní, co tu s námi straší, aby se nás pokusili vyléčit. Někteří z nás se ale vyléčit nedají - jen tu nikdo nemá odvahu nám to na rovinu říct.


Jídelna je poloprázdná. Pomalu se došourám k okénku, kde nám vydávají jídla a požádám kuchařku o co nejmenší porci, jakou bude schopná nabrat. Zdejší jídla nejsou nic moc, což dokonale vyhovuje mojí ostré dietě. Už jako malá jsem byla vybíravá, takže se díky tomuhle snáze dokážu udržet i když mám hlad.
Když mi kuchařka podává tác s jídlem, tak jen tiše poděkuji a posouvám se zpět ke stolům, které jsou rozmístěné po jídelně. Jako vždy si vybírám ten nejopuštěnější - v pravém rohu místnosti. Mám odtamtud dokonalý výhled a většina lidí si raději sedá doprostřed.
Pomaličku se pouštím do jídla, aniž bych si uvědomila, že to dřív bývalo moje oblíbené jídlo. Čína. Vždycky jsem ji měla ráda, ale všechno se změnilo - já, můj pohled na svět, rodiče, situace, prostředí - a dokonce i moje chutě.
Lehce zoufale zápasím s troškou číny v maličké misce, zatím co si ke mě sedá nějaká neznámá pacientka. Mlčky na ni pohlédnu, přestanu válčit s čínou a zvednu se od stolu. Cítím její pohled na zádech, ale neotáčím se. Pouze zamířím k okénku, kam se dává nádobí a mizím pryč z jídelny. Nestojím o společnost.


Celé odpoledne prospím. Zdají se mi různé sny, kdy jsem šťastná, létám - anebo ležím na rozkvetlé louce, zatím co mě slunce hřeje, jako by mě objímalo. Krásné sny ale netrvají dlouho, vždycky se změní na noční můry, které jsou jen odrazem mých zlých vzpomínek. Vana plná krve, nože, matka na mě něco křičí, otec rozbíjí vázu o zeď a já utíkám do lesa. Pod nohama mi křupou větvičky, o lýtka mi škrtají trny ostružiní, ale já běžím dál, dokud nedorazím k tomu stromu, který se stal mým symbolem přežití. Mohutný, starý dub, který mi dříve sloužil jako místo k přemýšlení. V záchvatu zoufalosti ho objímám, jako by to byl můj přítel a snažím se neposlouchat svoje splašené srdce, které mi našeptává, abych skočila do řeky nedaleko za ním.
Nad hlavou mi zpívají ptáci, celý les je provoněný jehličím a květinami, které se skrývají pod velikými trsy šťavnaté trávy. Pokleknu, abych se rozhlédla, co mě obklopuje. Sasanky. Drobné rostlinky s bílými kvítky, jsou jedovaté. Vraní oko - také jedovatá rostlina. Rulík zlomocný - rostlina jedovatá jako otrávené jablko. A pak si to uvědomím.

Stojím na místě, které je otrávené. Na místě, kde mám zemřít.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ariven Ariven | Web | 4. května 2014 v 0:40 | Reagovat

Stejně jako první kapitola, i tohle bylo zkrátka úžasné, hlavně ten závěr, z toho mě úplně zamrazilo... Je pěkné, jak jsi nám trošku poodhalila Neminu minulost, jenom tak malinko, ale člověk si z toho může plno věcí domyslet. Sama Nema se mi zdá opravdu trochu jako anděl. Anděl, který si při pádu z nebe zlomil křídla...

2 Ami Ami | E-mail | Web | 4. května 2014 v 8:26 | Reagovat

Pááni!
Je to nádherné, stejně jako 1. kapitola! Píšeš opravdu úchvatně! Nemám slov!
Mně přišel nejlepší ten konec! Úplně mě zamrazilo!
Jenom taková připomínka. V té "1. části" jsem se trochu ztrácela. Trochu mi tam chyběly odstavce, ale ty ostatní jakoby části téhle kapitoly byly v pohodě!
Těším se na další!

3 Efi Efi | E-mail | Web | 4. května 2014 v 11:01 | Reagovat

Wow!
Bylo to úžasné! Ten konec - brr. Asi se budu opakovat, ale taky mě zamrazilo. A dost. Chudák... Taky trošku pesimističtější povídka. Ale je... Úžasná. Emotivní. Nepopsatelně úžasná.
Těším se na další kapitolu.

4 Hermi Hermi | 4. května 2014 v 11:14 | Reagovat

Co dodat...? Neuvěřitelný! Chce to další kapitolu!!!

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 4. května 2014 v 17:03 | Reagovat

Je to úžasné jako vždy. Je v té povídce tolik bolesti, kterou cítíš. Vše co se ti stalo je v téhle povídce jako na talíři, ale jen málo z nás to pochopí. Já to chápu. Tebe chápu! Je dobře, že se z toho snažíš vypsat, ale prosím tě, abys nedopadla jako Nema. Nechci tě vidět tak zničenou. Tak na dně. Máš teď svoji naději, tak se ji drž a doufám, že i Nema něco, nebo někoho najde, kdo ji bude držet nad vodou. A ten konec je úžasný! Otrávené místo, kde má umřít... Tam bych měla umřít i já

6 Akky Akky | E-mail | Web | 4. května 2014 v 18:31 | Reagovat

Je to skvělé, jen mě děsí ten fakt, že je to i trochu podle skutečnosti... :'(

7 Silluety Silluety | Web | 5. května 2014 v 22:48 | Reagovat

:o čumim. Ten konec, spíš poslední věta. Myslíš, že Bach mohla o tom napsat do čtenářáku? :D nedivila bych se, kdyby we něco vydalo jako kniha. Aspoň by lidi věděli co je opravdu dobrá kniha. Luxusní:3

8 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 6. května 2014 v 11:22 | Reagovat

[7]: Páni, to by mě potěšilo, kdybys o tom napsala O:) Díky :3

9 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 19. května 2014 v 17:14 | Reagovat

Mazaně, páni!
Opravdu nelituju, že jsem si tuhle kapitolovku rozečetla.
Píšeš fakt úžasně - a čte se mi to mnohem líp než horory (já na horory nikdy nebyla, takže netvrdím, že ty horory co píšeš, nejsou hezké - to vůbec ne!)
Ale tohle...
Fakt hezké, strašně dobře se to čte. Děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama