Nema 4. kapitola

25. května 2014 v 0:00 | Clara Black |  Nema

Dešťové kapky tiše bubnují o čiré tabulky skla v oknech doktorovy pracovny. I přes to, že jsou okna zavřená, slyším, jak stromy tiše šumí v potemnělé písni, která není určená žádnému z lidí. Slova té písně jsou dokonale zašifrovaná, aby jim neporozuměl nikdo, komu by nebyla určena.
Třpytivý déšť pomalu stékal po chladném, křišťálově čirém skle, jako by nebyl obyčejným deštěm, ale sprškou slz z nebe. Před očima se mi objevuje výjev plačících andělů, kteří se s křehkou ladností naklánějí dolů z šedavých mraků ve veliké výšce. Shlížejí na svoje druhy, bratry a sestry, kteří trpěli na Zemi, kam nepatří. Jestlipak tam někdo shlíží i na mě? Ta myšlenka se zčistajasna objeví v prošedivělém světle mojí mysli a jako stříbrná nitka naděje se mi proplétá podvědomím. Jakákoliv myšlenka týkající se andělů ve mě vyvolává vlnu bolestné naděje na záchranu, která nemá šanci přijít. Nekončí většina andělů právě takhle? Neumírají andělé na lidská pochybení, krutost? Jsou příliš křehcí, nádherná nadpozemská stvoření citlivá na zlá slova a ostré jehličky bolesti, které mnoho špatných činů přináší.
''Nemo?'' Doktorův hlas zní, jako by ke mně přicházel poněkud z dálky, tak jako ta tichá píseň šumících korun stromů, které rostou vedle budovy. Zajímalo by mne, co se snaží svým posluchačům říct. Jsem jednou z těch, co smí znát význam jejich tajemné písně? Možná ano. Znovu zatoužím otevřít okno a vyskočit ven, nést se dolů po dešťových kapkách a dopadnout na měkkou zem, která je porostlá mechem a trávou. Nad hlavou by mi pěly stromy a já bych možná konečně porozuměla.
''Nemo, jsi tu se mnou?'' Ozvěna toho chraplavého hlasu, který se při každém slově třese, se vznáší jako zvláštní opar nade mnou. Vidím, jak v něm poletují jednotlivá slova i jejich zabarvení, ale nevnímám je. Do rozpuštěných vlasů se mi opírá vlhký, příjemně chladivý vánek vycházející z pootevřeného okna, kterého jsem si do teď nevšimla. Drobný déšť se sklání k oknu a na vnitřní parapet dopadají první kapky chladné vody, která jako tekuté diamanty zkrášluje to, kam dopadá.
Soustředím se na každý svůj nádech a pomalu přivírám oči. Cítím, jak mě dlouhé řasy lehce pošimrají a vzápětí na ně dopadne několik jemných kapiček, které mi připomínají údajný domov těch nebezpečně nádherných, křehkých tvorů, o kterých mluvila ta dívka na chodbě. Jedna kapka mi sklouzne z řas, jako drobná slza steče po tváři a dopadne mi na spodní ret. Potom přijde bouchnutí.
''Nemo, nerad tě ruším z tvého rozjímání, ale důvod našeho setkání je ten, že se mi máš svěřit s tím, co tě trápí. Měla bys se mnou mluvit, i když se ti evidentně nechce. Pochop to-'' začne doktor vážným hlasem a přibouchne druhé křídlo okna, které bylo mou jedinou spásou - útěkem z odporné reality, která během sezení získala podobu jeho pracovny.
''Já vím,'' odpovím a nepřítomně hledím ven z okna posetého drobnými kapkami deště, které mu propůjčovaly magický vzhled. Stále jsem cítila ten chladivý vánek, i když už doktor okno zavřel. Nemohl mě stejně jako ostatní připravit o moje sny a představy, dokud jsem je měla vryté do paměti, stejně jako vzpomínky na hezčí chvíle.
''Tak proč se mnou tedy nemluvíš, Nemo?'' Ta otázka mě udeřila do spánku jako nějaký tupý předmět. Zároveň mě její tíha probrala ze slastných představ o padajícím dešti, létání a vůni frézií. Na kratičký moment jsem si vysnila jarní louku a rozkvetlé jabloně - můj malý ráj, po kterém už měsíce toužím, aniž bych ho mohla dosáhnout. Doktorův hlas a jeho otázky ale působily jako silné pěsti, které můj vysněný svět ničily, aby mě uvrhly zpět do kruté reality, díky které jsem pomalu umírala. Jako utržená květina, kterou někdo odhodil, když zjistil, že její květ není dokonalý.
''Není o čem mluvit,'' odpovím zasněně a neochotně na doktora pohlédnu. Věnuje mi jeden tázavý pohled, posune si brýle na nose a něco si rychle napíše do svého malého, černého notýsku, který u sebe má při každém našem setkání. Veškeré to sledování, kontroly, otázky a zapisování ve mně vzbuzuje jen štiplavý pocit, jako bych nebyla pacientka, ale jen laboratorní krysa, u které je naprosto nutné sledovat jakýkoliv vývoj - ať už psychický, nebo fyzický. I to byl jeden z mnoha faktorů, které ovlivnily můj pohled na lékaře, sestry a celkově personál zařízení. Někteří z nich se chovali podivně, možná až nepřirozeně chladně - jako by se nám, pacientům, snažili jasně dávat najevo, kým jsme. Jsme jim cizí, jako bychom byli jen zvířata s čipy, a změtí čísel s písmeny místo jmen. Někdy mi tahle patetická teorie přišla více, než pravděpodobná - ale byla jsem příliš zasněná, než abych se jí mohla dále zaobírat.
''Nemo.'' řekne doktor smířlivě a pokusí se o co nejmilejší výraz. Na stárnoucí tváři se mu značí spousta vrásek, které - jak hádám - budou dozajista spojené nejen s jeho věkem, ale také prací. Kdo ví, kolik lidí ten postarší muž viděl sedět na stejném místě, kde teď sedím já? Možná někteří z nich nevydrželi nápor svých problémů a jednoduše odešli-
''Když nechceš mluvit se mnou, tak mluv alespoň s někým jiným. S nějakou sestrou, dobrovolníkem, jiným lékařem - nebo klidně s nějakým jiným pacientem, ale mluv s někým. Nemůžeš všechno neustále nosit v sobě, jinak tě to zničí. I kdybys měla skutečně mluvit s některým z pacientů a vést si deník, tak to bude pořád lepší, než když budeš neustále uzavřená v sobě. Tímhle přístupem znemožňuješ ostatním ti podat pomocnou ruku,'' odkašle si a znovu si posune brýle nahoru po nose. Zřejmě si nevybral dost dobré brýle, podle toho, jak mu neustále kloužou. Za normálních okolností bych se tomu zasmála, ale vzhledem k tomu, kam se vlak mého života rozjel, je to pro mě jen další lehce pochmurný detail, který dokresluje můj načernalý příběh.
''Vy to nechápete.'' Vlastní hlas mi zní jako by patřil někomu cizímu. Znovu mě přepadá pocit, že se přestávám znát, jako bych se začala sama sobě odcizovat. V té krutě nerealistické představě mě vlastní povaha opouštěla stejně jako chuť žít. Kůže se mi roztékala v jakýsi neforemný sliz, a vlasy mi zešedivěly náporem hrůz, které obývaly mou hlavu, a nezbylo ze mne nic, než holá kostra poznamenaná jizvami, které vymizely z kůže, kterou hyzdily.
''Není o čem mluvit, dokud jsou v dosahu jen lidé, kteří nemají pochopení pro můj způsob smýšlení,'' začnu klidným hlasem a znovu přicházím k sobě. Srdce mi slaboučce tluče v hrudi, ale já mám pocit, že mi víc tepe v hlavě. Horká krev v žilách se mi rozlévá tělem jako blahodárné teplo, co vyhání chlad z mých ledových rukou, které jsou odporně pobledlé. ''Lékaři, sestry i dobrovolníci mě nikdy nebudou moct pochopit. Ani vy ne. Nikdo mě nemůže pochopit. Vím to. A je naprosto zbytečné se bolestivě otevírat lidem, kterým jsem naprosto cizí, a po několika málo slovech mě stejně budou jenom odsuzovat za malicherné chyby, které jsem ve svém poměrně krátkém životě stihla nasekat jako chyby v diktátě.'' Doktor si znovu něco poznamená do svého notýsku a natáhne ke mě ruku přes svůj mohutný dřevěný stůl. Tázavě na něj pohlédnu.
''Myslím, že tuším, jak to myslíš, Nemo. A slibuji ti, že se s tím pokusím něco udělat,'' řekne s podivnou upřímností v očích a chytne mě za ruku, jako by mi tím chtěl dokázat, že mu na mně záleží. Ale jak by mohlo?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Honzík Honzík | E-mail | Web | 25. května 2014 v 7:03 | Reagovat

Twl,KLOBOUK DOLŮ! Uuuf... Já mám dost :D Máš Per-Fect blog! ;)

2 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 25. května 2014 v 12:31 | Reagovat

Božžííí, a ten konec! Hned další! To jest rozkaz Claro! Ihned tu nakluš s dalším dílem.
Jinak kapitola byla boží a těším se na další díl. A cítím to stejně jako Nema. Kdo mě může pochopit? Dokážu se pochopit já?

3 Hermi Hermi | Web | 25. května 2014 v 14:00 | Reagovat

To je tak...senzační! A depresivní... Chápu Nemu, že se nechce nikomu svěřit, ale možná by jí to pomohlo, ne? A taky mě totálně dostal ten začátek, jak si představovala všechny vlastnosti dešťových kapek a zvuku větru. Nádhera! Chce to další kapitolu!

4 Lillen A. Blake Lillen A. Blake | Web | 25. května 2014 v 16:31 | Reagovat

moc hezké, budu se těšit na další díl.

5 Milenne Milenne | Web | 25. května 2014 v 17:06 | Reagovat

Uhm...těžko říct, jak začít. Nevím, proč umí lidé jen chválit (ne, žy by na tom bylo něco špatného, přesto upřímnost je...lepší.), ne alespoň trošku kapitolu  rozebrat a vychválit případně některé části. Většina, jak tak koukám nejspíš kapitolu ani nečetla. Co mě mrzí je, že se s Nemou držeš, opravdu na ní makáš a i čtenáři mizí. Je červen, škola končí, tak o to více by mělo být návštěvníků, ale je to spíše naopak. Doufám, že se to s Nemou zlepší a teď už KONEČNĚ ke kapitole.
Nema je sama o sobě čím dál záhadnější, alespoň tak se mi to zdá a jak příběh postupuje, Nema se otevírá a zavírá zároveň. Přijde mi to zvláštní a hlavně ve chvílích, kdy se tam objeví nějaká vedlejší postava. Jako třeba doktor v této kapitole. Nevím jak ani nevím proč, ale připadá mi, že ty té postavě už od začátku dáš takový ten hlavní charakteristický rys a dle toho se pak vyvíjí celá její povaha. U Nemy to (u mně) začalo sympatií, u doktora mám pocit, že je to...šmejd. :-D
Ten rozhovor mi poskytl mnoho informací, je zvláštní to vidět takhle shrnuté a jelikož od ostatních znám pokračování (:-D), musím se i tak těšit na další! :)
Baví mě psát dlouhé komentáře, hlavně u tebe, sis! :3

Tvá sestřička Milenne

P.S. Dobrou chuť.

6 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 25. května 2014 v 20:30 | Reagovat

Je to krásné! :33 Já miluji Nemu, protože její způsob myšlení je úžasný, takže vlastně tvůj způsob myšlení je úžasný. A tvůj styl psaní taky. Nema mě vždy dokáže tak zasáhnout... Nevím čím to je, ale tahle povídka je prostě dokonalá, procítěná a jak stvořená pro mě. Vůbec se ji nedivím, že nechce mluvit s doktory, sestřičkami ani nikým jiným. Občas mi taky připadá, jak by nikdo neměl stejný způsob myšlení. :-)

7 Abigail Abigail | Web | 25. května 2014 v 20:44 | Reagovat

Nádherné =) nemám slov =)máš nádherný styl psaní =) Líbí se mi Nemino myšlení =)

8 Sillia Sillia | 27. května 2014 v 13:18 | Reagovat

Krásná kapitola, moc se mi líbila, jako vždy procítěné a emotivní, člověk se nad tím dokáže zamyslet, vcítit se do Nemy a nahlédnout do jejích myšlenek, do jejího způsobu uvažování, který je mě osobně velmi sympatický, stejně jako ona sama, na rozdíl od toho doktora, který je prostě nesympatický, nemám ho ráda a opravdu se mi nelíbí a přijde mi jako hajzl.
Těším se na pokračování.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama