Project about Half-minute horrors: Výtah číslo 92

8. května 2014 v 0:00 | Clara Black |  Project about Half-minute horrors

Bože, už jsem se začala obávat, že se nikdy nedostanu k tomu, abych napsala další povídku do tohoto fešného projektu! Ale dobrá, naskytla se chvíle plná inspirace, chuť a tak jsem konečně dopsala další povídku, kterou už jsem měla nějakou dobu rozpracovanou. Jedná se o povídku s názvem Výtah číslo 92, tedy sedmou povídku v tomto projektu - a ano, jsem děsná, že nejedu hezky popořadě, já vím.
ALE - myslím si, že někoho z vás možná bude zajímat, že je to povídka, která mě napadla, když jsem si četla příběh Nicolase Whitea. Kdo nezná Nicolase Whitea, tak pro krátké info... rozšířím vaše znalosti: Nicolas White je muž, který na 41 hodin uvízl ve výtahu. Je to nesmírně děsivý zážitek a já původně chtěla psát něco podobného - ale nedokážu se vžít do kůže někoho, kdo uvízl ve výtahu na tak dlouhou dobu. Ve výtahu jsem nikdy neuvízla, jen jsem se jednou lekla, že se mi to stalo - a byla jsem k smrti vyděšená, i když se výtah jen zastavil a nic se nedělo, i když jsem nebyla tam, kde jsem být měla. Proto jsem nakonec sáhla po klasické lehce nechutné verzi, a příběh Nicolase Whitea vám tedy podávám jen touto lehce informační formou, která by se dala popsat ''učení z vlaku'' - pokud víte, co tím myslím. Každopádně, 41 hodin ve výtahu, odkud není úniku, to je opravdu hodně drsný zážitek, který se na člověku krutě podepíše. Kdyby se tu našel někdo, kdo by chtěl vidět video, kde je Nicolas White právě těch 41 hodin ve výtahu, abyste měli představu o tom, co se s člověkem děje, tak tady je odkaz. Není to ale nic pěkného.
Každopádně - zpět k povídce. Mě osobně nepřijde příliš děsivá, ale jedu na Kingovi, takže to je přirozené, ale doufám, že když už děsivá nebude, tak snad se vám bude alespoň líbit. A ještě jednou díky Ewiline, že tenhle projekt vymyslela, protože je opravdu úžasný!


(7)
Výtah číslo 92



Ránem mě provázela charakteristická vůně čerstvě uvařené kávy, vanilky a posečené trávy. Jako obvykle jsem nesla do práce kávu a snídani kolegům, myslíc na to, že se mi blíží uzávěrka hned u několika článků, které bych měla dopsat. Novinařina, moje největší vášeň a práce, kterou žiji. Je pravda, že už se mnou značné množství kofeinu a věčné vyťukávání textu na počítači udělalo pravou součást našeho novinářského soukolí, ale stále jsem si nemohla zvyknout na to, že každé ráno vcházím do tak nádherné moderní budovy, která se táhne až nad spoustu jiných budov ve městě. Třicet pater, a to poslední - s tím nejlepším výhledem ve městě, tam se nacházela naše redakce. Měla jsem tam malý, hezký koutek, ze kterého jsem měla výhled dolů, na maličký park, který se rozkládá kousek před budovou. A právě jsem parkem procházela.
Bylo zvláštní, že jsem na něj najednou nehleděla z té ohromné výšky, ale i tak jsem si to dokázala užít. Trocha čerstvého vzduchu a zeleně mi nemohla v žádném případě uškodit. Hodiny sezení u počítače v kanceláři se přeci musejí nějak vyvážit pobytem v přírodě - i když jen v obyčejném parku uprostřed města.
Vešla jsem dovnitř, minula jsem našeho milého uklízeče, který zrovna vytíral podlahu a zamířila jsem k výtahům, jako obvykle. Moje dny měly svůj vlastní vzorec, který nikdy nemizel. Každý den byl stejný, musel dokonale zapadat do mého pomysleného matematického vzorce, kterým se řídil - bylo to jako bych měla předem naplánovaný každý krok, každé slovo - a nic nebylo spontánní. Člověk s vírou v nadpřirozeno nebo boha by klidně mohl říct, že je to jen osud, ale mě to tak nepřipadalo. Byla to klasická rutina, vzorec mého života. A právě teď jsem ve svém pomyslném harmonogramu, který se řídil mým životním vzorcem, přesouvala k výtahu.
''Devadesát dvojka,'' zašvitořila jsem si pro sebe a zmáčkla tlačítko u dveří a vešla dovnitř. Očima jsem vyhledala tlačítko s příslušným číslem - třicet - a zmáčkla ho. Výtah se dal do pohybu.
Zašátrala jsem v kabelce a vytáhla si drobnou kosmetickou taštičku. Než výtah dojede nahoru, do třicátého patra, jsem měla čas se alespoň trochu upravit. Rozevřela jsem malé kapesní zrcátko a zlehka si přejela rtěnkou po rtech. Na make-up a podobné věci jsem příliš nedala, ale řasenka a rtěnka pro mě byly takovou drobnou nutností. Snažila jsem se svůj obor - novinařinu - reprezentovat tím nejlepším možným způsobem. A proč také ne? Můj šéf Tim vždycky říkával, že ''Články od hezkých redaktorek vždycky získávají větší pozornost'' - a toho jsem se urputně držela. Ne, že by mi nějak extrémně záleželo na vzhledu, ale přeci jenom vypadat dobře není k zahození.
Znovu jsem zašátrala v kabelce, uklidila rtěnku a vytáhla si řasenku. Než jsem si s ní ale stihla znovu přemalovat řasy, výtah se otřásl a světla nepatrně zablikala. Potom otřesu jsem zůstala stát jako k podlaze přibitá - a tupě jsem zírala na displej, který ukazoval patro, ve kterém se výtah nachází. Místo červeného písma tam zářily dvě čárky. Dvě naprosto nic neříkající čárky, žádné číslo. Jenom čárky.
Bezmyšlenkovitě jsem upustila řasenku i zrcátko na zem a zuřivě začala mačkat všechna tlačítka pod displejem. Zvonek, zvonek, zvonek. Nic se nedělo. Ruce se mi samým zoufalstvím klepaly, jako bych nad nimi v záchvatu ztrácela kontrolu, ale i tak se dál nic nedělo. Mohla jsem ta tlačítka mačkat milionkrát, ale nic, vůbec nic se nedělo.
Zoufale jsem se zády svezla po stěně výtahu a nepřítomně hleděla před sebe. Za chvíli se tu někdo objeví, jen to tu musím vydržet, pomyslela jsem si. Oni se objeví. Závady se občas objeví i u výtahů, to se stává. A to, že nefunguje ani tlačítko pro zvonek nic neznamená. Vůbec nic.
Chvíli jsem seděla na podlaze a tupě hleděla před sebe, než mi došlo, že u sebe mám mobil. Roztěkaně jsem otevřela kabelku a vytáhla ho z ní. Odemkla jsem klávesnici a rychle vytočila první číslo, které bylo na štítku pod tlačítky s patry výtahu.
Z telefonu se ale ozvalo jen děsivé zapípání a hovor se přerušil. Zkontrolovala jsem signál - vůbec žádný jsem nechytala. Naštvaně jsem třískla mobilem o podlahu a kopla do vzduchu, aniž bych si uvědomila, že mi to stejně nijak nepomůže. Ale oni sem přijdou, vždycky se tu někdo objeví. Takových nehod se prostě občas pár stát musí, je to přirozené.


Už hodiny jsem seděla na podlaze a přemítala o tom, za jak dlouho se tu asi ti lidé objeví, když světlo podivně zaprskalo a zhaslo. Neodpustila jsem si nadávku. ''Kurva!'' rozzuřeně jsem rukou udeřila do čehosi tvrdého, usoudila jsem, že je to zeď.
Rychle jsem se natáhla do tmy před sebou a poslepu hledala mobil, se kterým jsem před tím švihla o podlahu, jako by byl naprosto k ničemu. Teď se ale ukázalo, že by se mi ještě přeci jenom mohl hodit - zbývalo mi ale jen doufat, že pokud ho najdu, tak že bude fungovat.

Když jsem konečně nahmatala mobil a znovu poslepu odemkla klávesnici, displej se k mé veliké radosti rozsvítil. Měla jsem chuť ten mobil obejmout, jak jsem byla šťastná - ale zároveň ve mě byla stále zakořeněná přirozená touha dostat se ven. Ta tma mě děsila, i když jsem měla mobil, který svítil - baterka moc dlouho nevydrží a já se brzy ocitnu ve tmě.
Opatrně jsem se zvedla zpět na nohy a hledala dveře výtahu. V takové tmě to byla celkem problematická akce, ale nebylo to nemožné. S mobilem v ruce se mi to nakonec povedlo. Opatrně jsem si strčila mobil do pusy, a pokusila se dveře rozevřít. Jsem sice žena, ale snad mám šanci je otevřít! pomyslela jsem si povzbudivě.
Dveře ale nespolupracovaly. Mohla jsem se snažit jak jsem chtěla, ale ani patnáct minut urputné snahy dveře otevřít nepřinesly vůbec žádné ovoce. Znovu jsem zoufale dosedla na podlahu a vytáhla si mobil z pusy. Stále fungoval, ale baterka už byla téměř vybitá - to byl pro mě doslova alarmující signál.
Znovu jsem se zvedla a pokusila se vší silou dveře otevřít. K mému velikému překvapení se pootevřely - znovu jsem se jich chytla a zabrala co nejvíc to šlo, abych je pootevřela natolik, abych mohla vylézt ven.
Shora ke mě přicházelo slabé světlo, ale patro, u kterého jsem uvízla bylo evidentně naprosto vylidněné. Možná tu ještě nikdo v tuhle dobu nepracoval, napadlo mě a znovu jsem si strčila mobil do pusy, aby mi při lezení ven nepřekážel.
Výtah se zasekl kousek od patra, takže jsem se musela hodně snažit, abych tam vylezla - ale stále mě hnala zběsilá touha dostat se ven. Mobil v puse už mi doslova naříkal kvůli slabé baterii a mě se povedlo prostrčit hlavu ven z výtahu na patro. Musela jsem se sama pro sebe zasmát.
''Už jsem skoro venku, no tak!'' řekla jsem si sama pro sebe povzbudivým hlasem, který až nechutně zaváněl optimismem. A právě v tu chvíli se ozvalo tiché zabzučení, a výtah se dal do pohybu.


Když výtah dojel do třicátého patra, ležela jsem spolu s kávou a snídaní pro kolegy bezhlavá na zemi, v kaluži vlastní krve, zatím co mi v dvacátém patře v puse kňoural mobil, že má vybitou baterii. A výtah číslo devadesát dva jen tiše mručel spokojeností.

 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sillia Sillia | 8. května 2014 v 12:43 | Reagovat

No pěkné, jen nevím, ten celý příběh toho, jak se cítí a co dělá v tom výtahu mě nijak moc neoslovil, jen jsem čekala, až přijde něco, co tomu dodá ten správný šmrnc a doufala, že se tak stane. A ono se stalo. Ten konec, ten poslední odstavec je prostě luxusní, moc se mi líbí, zvlášť to zmínění, kde je tělo a kde hlava, musím se přiznat, že u slova "bezhlavá" jsem se trochu pousmála a můj úsměv se rozšiřoval po čtení celého posledního odstavce a když jsem dočetla, tak moje myšlenka byla: "Wow, skvělej masakr tam na konci."

2 Kate Kate | E-mail | Web | 8. května 2014 v 15:24 | Reagovat

Ty dokážeš napsat snad cokoliv suprově. :)

3 Hermi Hermi | 8. května 2014 v 15:37 | Reagovat

To je tak...hororový! Musím se přiznat, že bych absolutně netušila, jak napsat horor na tohle téma, ale ty jsi to zvládla dokonale! Všechna čest! Nádherheně děsivý!

4 Eliza Eliza | Web | 8. května 2014 v 15:54 | Reagovat

Jaj, líbilo se mi, jak to bylo i ke konci z jejího pohledu :D Krásně morbidní, až mě zamrazilo.
Ve výtahu bych uvíznout nechtěla. Zatím se mi to nestalo a doufám, že ani nestane ;)

5 Eliza Eliza | Web | 8. května 2014 v 15:54 | Reagovat

Jaj, líbilo se mi, jak to bylo i ke konci z jejího pohledu :D Krásně morbidní, až mě zamrazilo.
Ve výtahu bych uvíznout nechtěla. Zatím se mi to nestalo a doufám, že ani nestane ;)

6 Eliza Eliza | Web | 8. května 2014 v 15:54 | Reagovat

[5]: Shiiiit. Pardon -__-"

7 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 8. května 2014 v 17:56 | Reagovat

Ten konec! normálně mnou projela husí kůře, protože to bylo senzační. Už jsem doufala, že prostě vyleze a bude živá a zdravá a ty tohle. Jak tě mohlo napadnout něco tak absurdního, ale geniálního?! Já bych asi ale umřela už v tom výtahu. Po tmě, sama. Nesnáším tmu a ještě k tomu mám klaustrofobii, takže bych tam opravdu asi umřela! Ale povídka je úžasná a ten konec teda hororový je. A hodně!

8 Kai Kai | E-mail | Web | 8. května 2014 v 18:04 | Reagovat

Poslední odstavec byl skvělý :D Líbí se mi, jak můžeš do jedné věty dát tolik morbidity :D :D

9 Ewiline Ewiline | Web | 9. května 2014 v 21:04 | Reagovat

Moc krásné :333
Aspoň ne takový krvák, jako Sněz nebo budeš sněden :D
Bylo to moc krásně popsané ;)

10 Nemesis Moriko Nemesis Moriko | E-mail | Web | 15. května 2014 v 17:12 | Reagovat

Je to dost hustý, takový roztomiloučký konec:3 :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama