Tisíc podob Mistra 20. kapitola

12. května 2014 v 0:00 | Clara Black |  Tisíc podob Mistra
Už je to sakra dlouhá doba, co se na blogu objevila poslední kapitola TpM, a vzhledem k tomu, že se mnou stále cvičí ta přihlouplá nespavost... se mi podařilo napsat dvě kapitoly TpM. První je právě tahle - jenom doufám, že to vůbec bude ještě někdo číst, protože vzhledem k tomu, jak to před tím s Mistrem vypadalo... No, nic. Nebudu to tu rozebírat.


''Milenne!'' Jedno tiché bouchnutí o okenní tabulku a zvolání jejího jména stačilo k tomu, aby Milenne rychle ožila, vyšvihla se na nohy a otevřela okno. Zhlédla dolů a úlevně vydechla, když spatřila známou tvář. V srdci tušila, že je to on, ale v tom domě si nikdy nemohla být ničím jistá, dokud se o tom nepřesvědčila na vlastní oči - anebo taky na vlastní kůži.
''Budeš se muset dostat ven. Domluvil jsem se s Jonathanem, pomůže ti-'' Ani ho nenechala domluvit, okamžitě mu skočila do řeči, zorničky rozšířené údivem. Jonathan? Pomoc? Jim? Najednou se jí v hlavě vířilo tolik otázek, že ani netušila, zda jsou všechny opodstatněné.
''Jonathan? Proč by nám pomáhal?'' Thomas si mlčky prohrábl vlasy a snažil se netvářit přihlouple. Ta otázka mu nedávala smysl, ale Milenne byla evidentně dost udivená, možná dokonce v šoku - a vlastně ho to nepřekvapovalo. Tak dlouho ji drželi v tom proklatém domě, nutili pitvat mrtvoly a bůh ví co ještě, že se to na ní logicky muselo nějak podepsat. Díky bohu, že už bude konečně pryč, doma. V bezpečí. To ho uklidňovalo.
''Je to náš přítel, zapomněla jsi?'' odpoví Thomas nakonec a upřímně se pousměje. Milenne zakoulí očima a přejela prsty po plechovém parapetu u okna. Na tváři se jí značil lehce zamyšlený výraz, zřejmě zvažovala svou odpověď.
Thomas popošel ke zdi a položil na ni ruku, nehledíc na to, že je od sebe dělí pěkných pár metrů do výšky. ''Dost se změnil...'' zamumlala Milenne a zahleděla se na potemnělou noční oblohu, kde temně modré mraky zlehka překrývaly bledý měsíc, který byl v úplňku. Zvláštní chvíle, pomyslela si a pohlédla na Thomase. ''Už to není ten Jonathan, co jsme znali. Je stejný, jako všichni ostatní odsud.'' na chviličku se odmlčela a nasála chladný vzduch. Bylo to příjemné, skoro jako svoboda.
''Myslím, že toho vím víc, než ty, Milenne,'' odvětil Thomas suše, ale nasadil milý výraz. ''Celkem dlouho jsi mimo hru, nemyslíš?'' Milenne neochotně přikývla. Věděla, že má Thomas pravdu s tím, že je už dlouho mimo hru, ale rozhodně si nepřipadala jako bezvýznamný článek. Naopak. Na rozdíl od Thomase toho díky tomuhle vnuceném pobytu věděla celkem dost, ale zřejmě ne to, co věděl on. ''Je to náš přítel, ať už se chová jakkoliv a jakkoliv vypadá,'' dodal Thomas smířlivě.
''Fajn. Kdy mám vypadnout?'' Milenne nemohla přehlédnout výraz, který se Thomasovi objevil na tváři, jakmile tu větu vyslovila. V tu chvíli vypadal tak... odhodlaně. A také lehce šibalsky, asi ho to potěšilo, musel mít nějaký opravdu dobrý plán. ''Co takhle hned?'' Ta odpověď Milenne přinutila se ušklíbnout.
Dobře, jen klid. Jenom se vyplížíš z pokoje, a nenápadně zmizíš ven vchodovými dveřmi, protože Jonathan zabavil Abigail a nikdo odsud neočekává to, že bych se odvážila odejít - natož odejít hlavními dveřmi, pomyslela si Milenne odvážně. Srdcem jí cloumala touha konečně z toho domu vypadnout, pryč - zapomenout na celou tu příšernou etapu, do které se nechtíc zamotala, ale nejdřív se odtamtud bude muset skutečně dostat, ne jen ve svých smyšlených představách.
Sebrala veškeré zbytky odhodlání, co v ní zbyly, když skončila s představováním těch nejhorších a nejdramatičtějších scénářů, ke kterým by mohlo při sebemenším nešťastném zakopnutí dojít, a vztáhla ruku ke klice na dveřích. Cosi uvnitř ji pohánělo v tom, aby ty dveře otevřela, ale stále jí v hlavě děsila představa toho, co by s ní Seth udělal, kdyby se pokusila utéct. Pokusila se Clara někdy utéct? Zřejmě ne, jinak by tu nebyla. Ať už pro ni měl kdokoliv v domě jakoukoliv slabost nebo ji z jakéhokoliv důvodu potřeboval, Milenne takovou výhodu neměla. V žádném ohledu jim nemohla být nijak prospěšná ani užitečná - když se nad tím tak zamyslela, tak pro ně vlastně byla jen takovou kotvou, které se budou muset dřív nebo později zbavit. Ale ona nechtěla umřít.
Opatrně položila ruku na kliku a přivřela oči. Studený kov jí chladil ruku, a ona v sobě stále nemohla najít dostatek síly, odvahy - nebo dokonce šílenství - na to, aby dveře otevřela. Nemohla přestat vnímat svůj nepravidelný dech a divoce bušící srdce, které v ní vzbuzovalo dojem, že jí tepe ve spáncích, ne v hrudi.
''No tak, nebuď srab, Milenne. Ty přeci nejsi srab. Lidi jako ty se nebojí otevřít dveře a trochu si zariskovat s vlastním životem, aby se dostali tam, kam se chtějí dostat,'' řekla si pro sebe. Vlastní hlas jí v těch slovech přinášel jistou formu útěchy, která jí dovolila upevnit stisk ruky na klice. Byla připravená otevřít dveře, přeběhnout chodbu, dojít k vchodovým dveřím a pak jen slepě následovat Thomase až do bezpečí, odkud se už na tohle proklaté místo nikdy nevrátí. Nikdy. Nikdy, nikdy, nikdy! Poručila si v duchu a drapla klikou.
''Někam jdeš?'' ten tichý, nevítaný hlas ji naprosto paralyzoval. Najednou cítila jen to, jak jí ruka sklouzává z kliky dveří, zatím co dveře jediným obratným pohybem nohy zavře, aniž by se otočila k tomu, kdo právě pouhými dvěma slovy zadupal její naději do země, jako by nikdy neexistovala.
Pomaličku se otočila. ''Stephene, já...'' začala hledat vhodná slova, kterými by mohla zakrýt svůj plán o útěku, ale nakonec jen zůstala tiše stát, hledíc do jeho šedomodrých očí, které se v tu chvíli zdály být nebezpečně bledé. Nikdy ve Stephenovi neviděla jasného nepřítele - ale přítele také ne. Kdo ví, čím pro ni vlastně je? Věděla o něm jen tolik, kolik byla schopná unést - vzhledem k tomu, že se s ním musela každý den potkávat, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Ale tušila, jaký doopravdy je. Kdyby byl jejím nepřítelem, nepomohl by jí, když potřebovala podržet. Na druhou stranu však nemohl být jejím přítelem, protože kdyby jím byl, pomohl by jí v útěku už tehdy, kdy se do téhle zatracené situace zamotala. Ale to on neudělal. Přesto z něj ale nebyl cítit onen nepřátelský, negativní přístup, jako z ostatních. Možná ji měl dokonce rád, jen jí nedokázal pomoct. Nebo se také obával stejné věci, jako ona - reakce ostatních. Určitě se nebál svého bratra, ale rozhodně nebyl tak hloupý, aby neměl strach z vlastní společnosti - Mistra. Sám by měl dost dobře vědět, čeho jsou všichni ti lidé v domě schopní, pokud přijdou na cosi, co by mohlo všechno ohrozit. Hlavně když jde o zradu. A pomoct utéct bývalé informátorce by byla naprosto jasná zrada. Navíc pěkně podlá a jedovatá - z toho by určitě nevyvázl. Rozhodně ne se všemi končetinami.
''Nemusíš mi odpovídat, je mi jasný, že se jen nejdeš projít na chodbu, aby ses protáhla. Mám pravdu, Milenne?'' Nepatrně zdůraznil její jméno, jako by tím chtěl cosi naznačit, ale Milenne to nepochopila. Jediné, co ji v té chvíli bylo jasné, byl fakt, že se pryč nedostane. Ne pokud jí v tom bude Stephen bránit - a to on určitě bude.
Zoufale si povzdychla a posadila se na rozestlanou postel. Z deky ještě sálalo nepatrné teplo, polštář byl pomuchlaný - a lampička na nočním stolku rozsvícená. Všechno jako by nasvědčovalo tomu, že se stejně chtěla brzy vrátit, ale bylo to jen klamné zdání. Ona se nechtěla vrátit, jen chtěla pryč. Pokud by se jí to povedlo, už by se nikdy nevrátila - a nikdy by se k tomu domu nepřiblížila, ani kdyby jí šlo o život. Ten dům je jako zatracený bludný kořen v pohádkách, které jí vyprávěla maminka, když byla malá. Člověk o bludný kořen zakopl a bloudil - bylo to neskutečně prosté. S tím domem to bylo úplně stejné. Jakmile se člověk přiblížil, nebo nedej bože vešel dovnitř, už se ven nedostal. Většinou ne živý - a pokud ano, tak ne vcelku. Vcelku... Při té myšlence se Milenne musela otřást. Od kostrče až ke krku jí projela vlna ostrého chladu, který s ní nepatrně zacloumal, jako fyzický strach.
''Odpovíš mi, nebo tu budeš jen tiše sedět, jako by ses neplánovala odplížit pryč a bodnout nám všem kudlu do zad, protože máš fakt dobrý informace?'' Milenne neodpověděla. Neměla na to co říct - mohla by sice lhát, ale věděla, že by to stejně bylo k ničemu. A uznat, že má Stephen pravdu, by bylo naprosto k ničemu. V horším případě by to situaci ještě víc zhoršilo.
''Ty se mnou nemluvíš?'' Teď jeho hlas zněl poněkud jinak, téměř přátelsky a ustaraně, ale Milenne byla příliš zaujatá myšlenkou, která napadla její hlavu jako náhlý útok viru. Lehce se zavrtěla na měkké posteli a vztáhla ruku k rozsvícené lampičce. Stephen se k ní pomaličku posadil, jako by se bál, že by ji mohl vyplašit a položil jí ruku na rameno. Ztuhla.
''Víš, že ti nechci ublížit, ale jinak to nejde.'' Chtě nechtě přikývla. Věděla to, ale to nic neměnilo na tom, že se jí to nelíbilo. Toužila to změnit. A byla odhodlaná tu změnu provést. Proč také zbytečně umírat? Když už zemřít, tak přirozenou smrtí - anebo z dost dobrého důvodu. Na té smrti by nic přirozeného nebylo - a samotný důvod jí vůbec dobrý, ani pádný nepřišel. Vlastně vůbec nepřišel. Nebylo na něm absolutně nic pádného, natož dobrého.
''Já vím,'' pípla tichým hláskem a smutně se zahleděla do země. ''Promiň mi to.'' Stephenovi v očích proběhl nechápavý výraz. Než však stihl pochopit, co tím Milenne myslela, stihla ho silně udeřit lampičkou do hlavy.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Saraphine Saraphine | Web | 12. května 2014 v 14:22 | Reagovat

Yup, je tu další kapitolka! ani nevíš, jak jsem se naní těšila! :D je úžasná, Stephena je mi trochu líto.. už nevím, co mám vlastně od Milenne čekat.. :-D

2 Milenne Milenne | Web | 12. května 2014 v 16:52 | Reagovat

Sestřičko, rozhodně si nemyslím, že s TpM má cenu končit. Je to dokonalá povídka a i když se zdá moc čtenářů nemá, jistě jich má více, než ty myslíš. Vím, trápí tě, že i když se s tím tak "sereš", tak to nemá žádný výsledek, přesto vím, věřím a doufám, že těch čtenářů je více než na prstech horních končetin. Ano, Já a Mistr mělo více čtenářů, přesto, když se to tak vezme, spousta těch blogů, co ho četla je zrušená nebo pozastavená. Navíc, teď je škola (nechci tím ospravedlňovat ostatní), ale nikdo neobíhá. Zcela jistě to není tak, že by se jim TpM nelíbilo. Je to dokonalá povídka, ten zatím nejlepší výtvor, který jsi kdy napsala (a dejme tomu, že Nemu vynechám). Tu povídku zbožňuji od jejího počátku, zbožňovala jsem i první díl a jsem si jista tím, že se vyplatí ji dál psát. Jak jednou řekl jeden moudrý člověk (ty rozhodně víš, kdo to je! ;)): Nikdy nevíš, kdy se najde někdo další, komu se tvá povídka bude líbit. A takhle to bude i u TpM. I když je nás teď Mistrovců málo, je tu velká možnost, že nás bude více. A budeme se rozrůstat, jenom to nesmíš vzdát!!! :)
*Pokud bych ti mohla poradit, co to dát tam, kam říkala Nessa? :)*
A teď, co se týče kapitoly:
Za tuto kapitolu tě doslova...mačkááám jako plyšáka! :33 Jsem ráda, že víš, že Rozhlednu zbožňuji a jestli mám být upřímná (ZASE), jsem ráda, že jsem dala Stephenovi přes držku *jestli se tomu dá tak říkat*. Udělala jsi mi tím velkou radost, ani nevíš, jakou. Je to skvěle napsané, na to, že je to tak dlouhé i dobře rozvedené, jen dobrý autor toho v takovém kusu dovede popsat tak málo a není to ani zbytečně zdlouhavé či prodloužené. Zkrátka tak akorát. A jestli TpM mám porovnat s Mistrem, jednoznačně vyhrává TpM. Je mnohem lépe napsané (což je logické, vzhledem k tomu, že si se ve psaní neuvěřitelně vytříbila) a celkově děj je takový napínavější...chvílemi mi sice chybějí takové ty krvavé scény, přesto to zbytečky, které zase v JaM chyběly vynahrazují. :)
Asi bych už ten komentář měla ukončit, alespoň si budeš mít co přečíst a prosím, nevzdávej přepisování JaM *spoiler :-D * ani psaní TpM. Vyplatí se ti to a více než myslíš.

Tvá sestřička Milenne, co až teď jde psát Žampíka. x) :)

3 Eliza Eliza | Web | 12. května 2014 v 16:57 | Reagovat

Krásná kapitola :)
Nicméně...Nevím, jestli se mi to zdálo, nebo se ti tam někde střídaly časy? Buď to je můj subjektivní pohled, nebo se to tam někde prostě vystřídalo, přítomný a minulý.
Stephen je trošku pomalejší a teď ho bude bolet kejša, jaj :D

4 Akky Akky | E-mail | Web | 12. května 2014 v 17:45 | Reagovat

Tak takovýhle konec jsem nečekala (myslím konec kapitoly :P), ale je to super! :D Těším se na další díl

5 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 12. května 2014 v 18:13 | Reagovat

Cože? Ten konec mě teda dostal :D Já od začátku trnu hrůzou, jak se jí to povede. Potom ji chytí a já můžu málem zinfarktovat. A potom tohle. To si mě naprosto dostala, protože je to geniální! Nikdy bych do Milenne neřekla. Zrovna tohle ne :D Ale zajímalo by mě, co Stef celou dobu naznačoval? nevím, jestli jsem tak blbá, že jsem to nepochopila, nebo prostě nevím. Ale docela by mě to zajímalo. Je to naprosto úžasná kapitola jako vždy. Takže doufám, že tu ta druhá část bude co nejdřív! :-)

6 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 12. května 2014 v 19:46 | Reagovat

Júú! Další kapitola:3 To se mi líbí:) Nepletou se ti tam někde časy? Myslím přítomný a minulý:3 Líbí se mi celkově obsah, bože, já tuhle povídku vážně zbožňuju :D :3 Taky by mě zajímalo co Stephen naznačoval.. Bože, ty jsi vážně úžasná 'spisovatelka' :3 Těším se na další:)

7 Sillia Sillia | 13. května 2014 v 13:32 | Reagovat

Wow, to je super, konečně další Mistr! Kdybych měla víc času tak se rozepíšu o jednotlivých scénách apod... Jak mám u Mistra ve zvyku, bohužel ten čas není, sotva jsem měla čas si to přečíst, každopádně ale skvělá kapitola, jsem moc ráda, že tu po tak dlouhé době vidím zase svojí oblíbenou povídku, vážně super, takže co nejrychleji přidej další, už se moc těším.

8 Hermi Hermi | 13. května 2014 v 20:00 | Reagovat

NEMÁŠ - VŮBEC - PONĚTÍ - JAK - DLOUHO - JSEM - NA - TOHLE - ČEKALA!!!!!! A je to senzááááá!!!!! Ten konec mě fakt dostal...netušila jsem, že by něčeho takovýho byla Milenne schopná...:-D

9 Hermi Hermi | 13. května 2014 v 20:00 | Reagovat

P.S.: Nezapomeň co nejdřív přidat další kapitolu!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama