Tisíc podob Mistra 21. kapitola

16. května 2014 v 0:00 | Clara Black |  Tisíc podob Mistra
Když už jsem si připravila 20. kapitolu, tak si rovnou připravím i tu následující kapitolu, kterou se mi povedlo v noci napsat. Je zvláštní takhle něco psát dopředu, ale snad vám to nevadí? Doufám, že ne. Mě totiž psaní článků dopředu vyhovuje, nemusím si totiž potom lámat hlavu s myšlenkami typu: ''Panebože, co zítra dám na blog?!''
Takže... další kapitola povídky Tisíc podob Mistra, lehce odlišná od těch ostaních. Netuším, jestli v dobrém, nebo zlém, ale snažila jsem se, tak mě snad neukamenujete. Doufám, že mě neukamenujete... nebo snad ano? Buďte milosrdní, prosím.



Cloumala mnou další vlna znechucení a otrávení. Už pátou noc se mi nedařilo usnout kvůli hloupým nočním můrám, které mě bez ustání musely pronásledovat. Pokaždé, když jsem se po půlnoci uložila ke spánku, se ke mně přikradly - a zasévaly mi hrůzu až do morku kostí, dokud jsem se silou vůle nedokázala probudit. Po každém takovém nočním nezdaru jsem se naštvaně vydala do kuchyně, kopla do sebe panáka a zase naklusala zpět k sobě do pokoje, aby mě tam nikdo neviděl. Sice to ode mne bylo hloupé, vzhledem k tomu, že je dům pod neustálým dohledem kamer, ale vštípené reflexy mě pokaždé donutily utéct zpět, jako kdybych někomu něco ukradla. Utéct... já nemůžu utíkat. Člověk s jednou nohou nemůže nikam utéct. Jen v myšlenkách a snech, jinak ne. Mohu trochu zrychlit krok, ale stále budu jen kulhající jednonožka, jak s oblibou říkával James. Nikdy jsem nepochopila smysl toho jeho údajného vtipu, ale příliš jsem se nad tím nepozastavovala. Co se mi podařilo zázračně vyváznout z potyčky s Johnovy kumpány - Larrym a Simonem, se ze mě stala celkem otrávená jednonohá lidská bytost. Nevyhledávám ničí společnost, po většinu dne se buď zavírám u sebe, nebo v dílně - pokud zrovna netrávím čas pokusy o odpočívání v posteli. Přijde mi odporné, že mě všichni podezřívali ze zrady. Nechala jsem si kvůli nim sakra uříznout nohu! Přišla jsem kvůli nim o nohu, abych jim dokázala oddanost při jejich pitomé zkoušce a oni mi nevěřili. Měla jsem si snad ještě dodatečně uříznout ruku? Možná by jim to pomohlo navýšit důvěru ve mě, nebo by alespoň někteří z nich měli nechutný důvod k radosti.
Musela jsem si znechuceně odfrknout, abych něco nenakopla zdravou nohou. Bože. Copak jsou všichni opravdu tak zabednění? I přes Sethovu nepřirozenou snahu to podle jeho slov ''drobné'' nedorozumění vysvětlit, jsem byla šíleně rozčilená, i přes to, že už jsou to hloupé čtyři týdny, co jsem se vrátila. Musela jsem ale uznat, že poté, co se mi podařilo vymanit ze spárů Sethovy téměř zdravotní péče, mi bylo lépe. Sice mě stále bolelo kde co, ale připadala jsem si jinak. Zoceleně, možná i lehce důležitě, protože jsem to byla já, koho si John vybral pro to děsné vydírání. Už jsem nemyslela na to, co se dělo před tím - špatné vzpomínky se mi podařilo vytlačit z hlavy, tak jako vzpomínky z dětství. Zbyly jen důležité vzpomínky, díky kterým jsem byla pro Mistra důležitá - vtip ale byl v tom, že jsem neřekla víc, než bylo nutné. Kdyby znovu došlo na sekání končetin, schytal by to někdo jiný, protože JÁ jsem měla informace, které se z nikoho jiného dostat nedaly. Moje malá, špinavá zadní vrátka, kdyby se něco pokazilo. Vždycky je lepší nějaká mít.
Vyplížila jsem se z pokoje na chodbu, sešla schody a zamířila do kuchyně. Nedokážu se v noci jen tak válet v posteli a marně se pokoušet usnout - tedy, neusnout - a dát si panáka je jediný způsob, jak znovu nastartovat svoje podivné, lehce nakřáplé myšlení, díky kterému jsem byla ještě naživu. Obyčejný člověk asi nemohl dostat šanci stát se jedním z téhle bandy vrahů a pomocníků. Aby se sem někdo dostal, musel být buď naprostý šílenec, nebo musel být v nesprávné chvíli na nesprávném místě. Dá se tomu říkat různými způsoby, osud, zákon schválnosti... ale za normálních okolností, přirozených okolností - se sem normální člověk opravdu nemohl dostat. Stačilo se na to podívat kolem a kolem. Seth je obyčejný maniak, blázen, téměř alkoholik (což se stalo i mě, nebo ne? Příliš zatemněný mozek, těžko posoudit) a člověk, co má nepřirozeně veliké problémy s ovládáním vzteku a cholerickými výbuchy. Jedním slovem - nebezpečný. Stephen sice vypadá jako lotr, ale je to odporný lhář, zrádce a polda - taky velice špatná kombinace. Jedním slovem - nebezpečný. Ted je už roky v zabijácké rodině, díky němu také tahle netradiční rodinná tradice pokračuje. Je chladný, slizký, prohnilý, nechutně vnímavý a chytrý. A také brutální, stejně jako Setha, samozřejmě. Jedním slovem - nebezpečný. Takhle by se dalo pokračovat dál, dokud bych neprošla všechny, ale je to zbytečné.
Kopla jsem do sebe vytouženého panáka a pomalu se začala šourat nahoru, když mě vyrušilo jakési bouchnutí. Okamžitě jsem se zastavila a zaposlouchala se, abych zjistila, odkud to jde. Než jsem to vypozorovala, odpověď ke mně přišla sama - a vzala na sebe podobu mojí sestry.
''Milenne?'' vyhrkla jsem udiveně, když se přede mnou objevila. Jakmile mě zpozorovala, tvář se jí stáhla v bolestné grimase, jako bych pro ni byla příšernou obtíží. Založila jsem ruce v bok a vrhla na ni opravdu velice podezřívavý pohled. Ona se nikdy netoulala v noci po domě. Nikdy. Protože nemohla.
''Ehm, nezlob se, ale já už-'' Aniž bych ji nechala domluvit, jsem jí do tváře vmetla vlnu ostrých poznámek, protože podle jejího pohledu a toho, jak se jí třásl hlas - a nejen hlas, i ruce a nohy, mi okamžitě došlo, o co šlo. Na to člověk nemusí být chytrý, ani nijak extrémně vnímavý. Stačí prostá schopnost dokázat se vcítit do druhých - a tu jsem stejně nepotřebovala. Sama jsem její situaci okusila, dokázala jsem si víc, než živě představit, co se jí asi honí hlavou - a o co by mohla usilovat takhle v noci.
''Pane bože. Zbláznila ses? Opravdu?'' Milenne zoufale přikývla a já si uvědomila, jak jí asi teď muselo být. Jistě se cítila bezmocně, jako zvěř lapená do nastražené pasti, co jí brzy dovede až na samý konec cesty - k smrti. Lovci jí jednoduše podříznou hrdlo, potom ji stáhnou z kůže a vytahají z ní všechny orgány, dokud nezbude jen čisté, samotné maso, lpící na bělostných kostech-
''Já musím, ty to-'' To mě rozčílilo. V tu chvíli jsem se jednoduše neovládla a udělala to, co mě donutil hněv udělat. Vlepila jsem jí facku, jako by byla malé dítě, co porušilo nějaký zákaz.
Milenne na mě nevěřícně hleděla, jako bych se proměnila v ducha, nebo jiný přízrak - a já tam jen stála, zuřivě oddechovala, neschopná vyjádřit svůj hněv obyčejnými slovy.
''Já sakra vím až moc dobře, jak se cítíš.'' zasyčela jsem rozzuřeně. ''Zažila jsem stejnou situaci, ne, vlastně ne, ta moje byla ještě horší! Přišla jsem o nohu, sakra! A ty mi tu do prdele chceš vykládat, že to nechápu? Víš ty co? Mazej.'' Sice jsem nepatrně zvýšila hlas, ale byla jsem stále příliš opatrná, než aby to mohlo nějak ohrozit náš rozhovor, nebo nedej bože Milenne, která na mě hleděla očima, které připomínaly pohled vykuleného štěněte.
''Řekla jsem mazej, tak jdi.'' zopakovala jsem, když se Milenne nehnula ani o píď. Jenže ona na mě stále jen hleděla tím pohledem štěněte, jako bych ji právě příšerně zranila. Popadla jsem ji za ruku, odtáhla ke dveřím, otevřela je a pošeptala jí do ucha: ''Když řeknu, abys šla, nebudu to milionkrát opakovat. Sestra nebo ne, nejde tu jen o tvůj podělanej krk, tak na to mysli.'' Najednou jsem si nebyla jistá, jestli pochopila, co jsem tím myslela, tak jsem ještě dodala: ''Určitě v tomhle nejsi sama, tak koukej myslet na ty, co ti v týhle šaškárně pomáhaj, jasný?'' Milenne jen přikývla. Zoufalý výraz smutného štěněte zmizel, nahradil ho odhodlaný výraz, ve kterém se nepatrně leskl náznak hrdosti. Jakmile Milenne zmizela venku, zabouchla jsem dveře a vyrazila nahoru - k Sethovi.
Když jsem se vybelhala nahoru do schodů a pokradmu se vplížila k Sethovi do pokoje, připadala jsem si úplně jako nezvaný host. Od té doby, co jsem se naposledy zhroutila, už uběhla slušná řádka dní a já nemohla Sethovi odpustit tu nedůvěru. Nedokázala jsem pro to najít ani drobek pochopení, natož abych mu to odpustila.
Snažila jsem se jít, co možná nejtišeji to jen šlo, ale s kovovou protézou místo nohy mi to šlo jen velice těžce. Seth si nenápadně odkašlal, aby mi dal vědět, že o mně ví. Zhluboka jsem se nadechla a došla k němu.
Ležel v posteli, jako obvykle přikrytý tak, že mu byly vidět jen zářivě zelené oči a rozcuchané vlasy, které mu padaly do obličeje. Přikradla jsem se k němu, na nic se neptala a odkryla deku, abych si k němu mohla vlézt. Nijak neprotestoval, tak jsem se zachumlala a po očku na něj mrkla.
''Přišla jsi se na mě podívat, jo?'' konstatoval Seth lehce pobaveně a já se nevinně usmála. Měl mě prokouknutou, to jsem musela uznat - ale jen v duchu. Nahlas bych to přiznala jen velice těžko.
''Vlastně...'' začala jsem a odhrnula mu pramen tmavých vlasů z čela, ''-mi jen byla zima a smutno.'' Seth se jen tiše zasmál a jednou rukou mě objal kolem pasu. ''Dnes ti lhaní moc nejde, víš to?'' Přikývla jsem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sillia Sillia | 16. května 2014 v 15:09 | Reagovat

Zajímavá kapitola, moc se mi líbila, nejen to, že Milenne už konečně mohla odejít, všichni víme, že se trápila, že není stejné povahy jako Clara, ačkoli to jsou sestry, je zajímavé mít možnost vidět do situace, která byla tam dole v kuchyni, byla zajímavá.
Ale i i Seth... Ten je jako vždycky - boží. Opravdu mě nic jiného nenapadá, zajímavý, jak jsi ho popsala v Clařině hlavě, jen jsi zapomněla na jedno krátké slovo, vrah. Je pravda, že to tam ani být nemusí, všichni víme, že všichni jsou vrazi, takže asi jen bezvýznamné, ale i tak, prostě je to vrah a zatraceně skvělej.
A ještě abych se vrátila na začátek. Ukamenovat Tě rozhodně nehodlám, není důvod, proč bych měla, kapitola úžasná, jako každá. Moc se mi líbila. Stejně jako každá kapitola TpM, prostě úžasná povídka, i kdybys nějakou kapitolu totálně podělala, tak to nebude poznat, TpM je prostě TpM, jakýkoli děj je prostě úžasný, tak ne, ukamenovat ne, byla by Tě moc velká škoda.

2 Milenne Milenne | Web | 16. května 2014 v 15:45 | Reagovat

Tahle kapitola....nevím, ale jak jsem se vyjadřovala u vazbičky- prostě mi Clara přijde nějak jiná. Ano, je to tím, že jí nevěří, ale stejně je to změna a těžko říct, jestli ji mám takhle raději nebo ne. To s tím alkoholem mě dost pobavilo, ani nevím proč (v Mistrovi jsou všichni až na mě ožralové? o.O) a celkově...má to takový ten správný dramatický nádech. tu hádku jsi vážně povedeně vystihla, sis, je to prostě...zabité. A o konci ani nemluvím, každopádně, vážně se mezi váma dvěma něco klube. ;)
Já vím, dnes poněkud kratší komentář, ale momentálně se 99,9% mého mozku snaží vymyslet, co bych pro tebe mohla udělat, takže...:)

Tvá sestřička Milenne. :)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 16. května 2014 v 18:39 | Reagovat

Krásná kapitola jako vždy. Mě nepřijde o tolik jiná jako obvykle, takže tě určitě neukamenuji. Hodně mě udivilo, jak se Clara zachovala k Milenne. Tohle chování jsem opravdu nečekala, i když předpokládat jsem to mohla :D Nelíbí se mi, jak začíná chlastat a moc přemýšlet. Ani to, jak nikomu nevěří. Když má jen tu jednu nohu, měla by někomu věřit. Někomu, kdo by ji mohl pomoct. Už se těším na další kapitolu :-)

4 Hermi Hermi | 16. května 2014 v 19:18 | Reagovat

BoŽÍ!!!!!!!!!!! A ukamenovat? Děláš si srandu?!!! A i kdyby...nevím, jak bych to provedla přes počítač...:D

5 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 17. května 2014 v 22:29 | Reagovat

Já to nekomentovala a četla jsem to? ÁÁáááá.. Boží kapitola:3 Ukamenovat? Nikdy, to by jsme si to nemohli přečíst.. Dokonale píšeš!:3 Tato kapitola je zajímavá, líbí se mi a je božíx)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama