Deník jedné Černé příšerky (26.6./14)

26. června 2014 v 10:02 | Clara Black |  Něco jako deník

Odpověděla mi spolužačka. Nemá smysl to rozebírat, klasický případ, kdy jsem nejdříve vybuchla nad její odpovědí a potom se dostavila deprese. Potřebuju prášky, normální prášky, jinak vážně nebudu schopná uvažovat normálním způsobem, který by mě dovedl k té správné cestě. Nejradši bych si pořezala celou ruku, a vyřezala si tam jejich jména, abych měla klid v duši. Jenže vím, že nemůžu. Ne proto, že bych nesměla - ale proto, že by se na to hned přišlo u doktorky, kam za chvíli jedu. Krom toho bych nestihla zastavit tu krev. Nesnáším lidi. Doufám, že to máma už konečně pochopí, až jí to vysypu. Pak už nebude moct mít kecy na můj účet ohledně chození ven. Šmitec, konec, ''serengety'' - jak říkává máma, i když pořádně nevím proč.

Ráno jsem se sotva donutila vstát. V noci jsem četla Psycho II, mám ho už dočtené, ale jakmile jsem ulehla, že půjdu spát, přepadly mě myšlenky a stočily se nesprávným směrem. Směrem k Pepíčkovi. Začala jsem si přemítat svůj vlastní příběh, jako bych se ho chystala psát, a než jsem se nadála, měla jsem polštář posetý slzami. Tolik mi ten můj malý, modrý ptáček chybí... jsem si jistá, že by si s Hope rozuměli. Možná by se měli i rádi. Bohužel už nastal jeho čas - a já mám teď už jenom Hope. On zůstal jenom v mém srdci, které po něm neustále křičí, aby se vrátil, i když ví, jak moc sobecké a špatné to je. Hlavní je, že už ho nic nebolí. Je někde v andulčím nebi, kde křičí na celé kolo, houpe se na houpačce, jí svoje oblíbené vitaminy a hraje si se zvonečky a rolničkami, které má tak rád.
Po půl jedenácté mám vyrazit na zastávku. Nesnáším jízdu autobusem, vždycky tam jsou lidi a dívají se na mě tím svým ošklivým způsobem. Minule mě celou cestu pozorovala Dáša, starší ženská, kterou jsem znala ze školy. Občas tam zašla za uklízečkou, byly kamarádky. A teď mě probodává tím svým pohledem, kdykoliv se setkáme v autobuse - jako třeba minule. Nenávidím cesty autobusem. A nechci k té doktorce. To ona mi psala doporučení na psychiatrii. Je mi sice hrozně líto její ztráty (zabil se jí syn), ale pořád k ní necítím důvěru. Od té doby, co jsem tam byla kvůli doporučení, jsem ji už v ordinaci neviděla. Už jen v autobuse, nebo při projíždění vesnicí - protože bydlí ve stejné vesnici, jako já.

Díky Hope se necítím sama. Ten její hlásek mě vždycky dokáže povzbudit, ale pořád se cítím slabá a zničená. A mám strach. Strach z lidí, které znám, ale i z těch, co neznám. A nevěřím jim, ať už říkám cokoliv. Nemůžu věřit ani sama sobě, protože se znám. Vím jaká jsem. Jsem zrůda.
Vlastně už vím, jak se cítila Carrie. Dokážu si to představit. Vždycky jsem k ní měla blízko, ale teď k ní mám ještě blíž. Chápu ji, a mám ji ráda. Je lepší než ostatní lidé, a ne kvůli svojí schopnosti. Kvůli své povaze, své podstatě. A odvaze. Dokázala snést tolik let ponižování a ošklivých věcí, aniž by se rozzlobila a udělala něco podobného dřív. Ty síly se mohly projevit dříve. Ale Carrie vydržela do konce, kdy to všechno skončilo majestátným vyostřením, potom se v ní probudila veškerá síla. Možná se ve mě také probudí síla. Síla bránit se...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 26. června 2014 v 13:23 | Reagovat

Já nevím, co bych měla přesně psát, nejspíš budu opakovat, co jsem sem už psala tolikrát...
Prostě se drž. Doufám, že ti nový prášky hodně pomůžou.

Pepíčka mi je líto :(. Mě se asi před rokem a kousek ztratila kočka. Byla jsem z toho strašně smutná, brečela jsem... Občas i teď po tom čase je mi z toho smutno :(.
A neboj se, Pepíček se určitě teď má výborně :).

Ještě, že máš svou Hope :).

Jinak, nechápu, proč se na tebe lidi divně dívají... Mě se taky stává, že mám pocit, že se na mě někdo divně dívá (a pak si připadám velice nepříjemně), ale naštěstí se mi to stává občas :/. Doufám, že se ti lidé na tebe začnou dívat dobře!!

Klárko, ať si myslíš, co chceš, rozhodně nejsi zrůda!! Lidské zrůdy jsou jiné, než jsi ty - lidské zrůdy jsou zlé, kruté, bezcitné, sobecké, hnusné atd... Taková ty opravdu vůbec nejsi!

K tomu konci. Neboj se lidem, kteří ti ublížili, vmést do obličeje, co si myslíš. Zkus před nimi vyjádřit svůj názor a říct jim, co cítíš. Ber to jako jenom drobnou radu... Snaž se s nimi jednat asertivně a pokud tě naštvou nebo se tě dotknou, okamžitě jim to řekni a braň se. Hlavně se braň...
Myslím, že tak to ze sebe dostaneš spíš. A ti lidé tak spíš pochopí, co ti udělali...
Ale z vlastní zkušenosti vím, že tak jednat je někdy těžší, než se zdá...
:)

2 Hermi Hermi | Web | 26. června 2014 v 15:09 | Reagovat

Pepíčka je mi strašně líto. Už jsem to sem asi psala, ale nedokážu si ani ve snu představit, že by mi umřelo zvíře...nedokážu...fakt ne. Ale bereš to správně - už ho nic nebolí, pravděpodobně si teď užívá "života" v andulčím nebi a je mu tam dobře. A alespoň máš Hope. I když bys asi ráda věděla, jestli by si rozuměli, myslím, že určitě. :-D Oni dva jo...
A neubližuj si kvůli lidem. Někteří jsou hrozný! Já když jdu ven a jsem nějak moc slavnostně oblečená, nebo něco zvláštního nesu, připadá mi (zvlášť když jedu autobusem), že se na mě všichni divně koukají a říkají si "Co je to sakra za divnou holku?!", takže taky nerada vylézám ven...XD Ne vážně - z lidí si nic nedělej, ani z doktorů. Uznávám, že nemůžeš mít ráda doktorku, co tě poslala na tak dlouhou dobu pryč. To prostě nejde... Ale snaž se to přežít. Držím ti palce, drž se! :-D

3 Natal Natal | 26. června 2014 v 18:58 | Reagovat

Pozastavení na pár dní :( za 1) zítra máme výzo a jdu si balit za 2) v sobotu jedu na tábor,takže tady asi nebudu no...elektronika se tam brát nesmí a wifi tam stejnak není tak tady nebudu,ale ujišťuji tě,že až se vrátím tak ti napíšu.

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 26. června 2014 v 20:00 | Reagovat

Jáj. Taky nemám ráda lidi, co divně koukají.. ani autobusy. Ale autobusem musím jezdit v podstatě pořád :/
Claro, drž se. Doufám, že to u tý doktorky dopadlo dobře:)
Hope ti moc přeju.. :)

Nevím, co dál bych k tomu napsala :(

5 Eliza Eliza | Web | 27. června 2014 v 14:45 | Reagovat

S Carrie to moc dobře nedopadlo...Mám ji ráda jako knihu i film, ale nevím, asi bych ti nepřála její konec :/
Já mám jízdy busem ráda, ale ty pohledy znám taky. Mě přijde, že každý v tom buse odsuzuje každýho. Ty máš blbý vlasy, ti jsi divnej celej...Někdy bych těm lidem chtěla vidět do hlav, ale nemyslím si, že bych to zvládla.
Anduláka je mi moc líto, ale zbyla ti Hope, máš jí ráda a ona jistě tebe, tak to spolu snad zvládnete :)

6 Kate Kate | E-mail | Web | 1. července 2014 v 9:22 | Reagovat

Já jsem si vždycky myslela, že je to od toho paruku Serengeti. Ve skutečnoti to totiž znamená Nekonečná prérie nebo něco tak. :D Tady si můžeš počíst. :P http://cs.wikipedia.org/wiki/Serengeti

K té doktorce... Ona má možná i strach, aby se to nestalo nějakému jinému rodiči, protože tohle musí být hooooodně nepříjemné. Já bych to nechtěla zažít, nevím, jestli bych se z toho dokázala vzpamatovat.

S tím probuzením síly - přeji hodně štěstí. A říkám to už potisícé - ty nejsi zrůda!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama