Nema 6. kapitola

4. června 2014 v 0:00 | Clara Black |  Nema
Myslela jsem si, že nemůžu psát, když nemám notebook, ale vaše komentáře u páté kapitoly mě doslova posunuly k tomu, abych tomu psaní na tomhle starém počítači ještě dala šanci. Dobrá, šanci jsem dala - a vida! Máme tu šestou kapitolu. Snad se vám bude alespoň trošku líbit :)


Když dojdu do pokoje, Amadeus vypadá podezřele nevrle. Obvykle je to kocour s klidným přístupem, ale to nějak nesedělo k jeho současnému chování. Pomaličku pochodoval po pokoji, cosi si mňoukal lehce zoufalým hláskem a každou chvíli po mě mrkl, jako by ho zajímalo, co se mnou jeho chování dělá. Nějakou dobu jsem ho nechala být, konec konců - i kočky mívají špatné dny, dokonce špatné nálady - tak proč by se to nemohlo stát i Amadeovi? Upřímně řečeno, kdyby měl špatnou náladu, nepřekvapilo by mě to. V takovém zařízení by měl i slon špatnou náladu.
''Lorde...'' začnu jemně a s velikou dávkou opatrnosti se k němu přiblížím, abych ho třeba nevyrušila z jeho bloumání - a nerozzlobila ho, samozřejmě.
''Lorde?'' Amadeus se zastaví, posadí se a koukne na mě tím svým kočičím pohledem, který jednoduše vybízí k tomu, aby se člověk zvedl, došel k němu a podrbal ho za ušima. Musím se usmát, Amadeus je zkrátka zlatý kocour.
Dojdu k němu, opatrně ho zvednu ze země a už cítím, jak mi dává packy kolem krku jako to má ve zvyku. Podrbu ho za ušima a on začne hlasitě a spokojeně vrnět, skoro jako by nebyl kocour, ale motůrek.
''Nema?'' Za dveřmi se ozývá tiché klapání podpatků doprovázené nesrozumitelným šepotem. Sestry často jen chodí po chodbách a občas nahlédnou do pokojů, aby se ujistily, že je všechno v pořádku - často je takhle slyším, jak si povídají o naprosto normálních věcech, které se jim dějí, když nejsou v práci, ale doma.
V hlavě mi okamžitě oživne zapadlá vzpomínka na první týden pobytu - seděla jsem na svojí posteli a hleděla do stropu, doufajíc, že se mi povede na něm najít něco charakteristického, na co bych se mohla po zbytek těch prázdných, nudných měsíců dívat, než mi někdo z rodiny doveze knihy. Když už jsem se chtěla zvednout a odebrat se na parapet, odkud jsem měla možnost sledovat dění venku - se za dveřmi ozvalo jakési tlachání sester, jak se bavily počasí. Jedna zmínila, že neustále prší - a že tohle ošklivé počasí má vydržet ještě minimálně týden - a druhá ihned dodala, že jí takhle předevčírem zmoklo prádlo. Musela ho prý sušit na topení, zatím co se její dcera snažila vysušit svojí halenku fénem. Takové až morbidně obyčejné věci mi ve chvílích, jako je tahle - přijdou naprosto komické. Zatím co ony řešily zmoklé prádlo v důsledku ošklivého, deštivého počasí - já řešila to, jak se vyrovnat sama se sebou. Doktorka mě nazvala bytostí, která ničí naprosto všechno a všechny ve svém okolí - a můj vlastní rozum to vyhodnotil jako potvrzení myšlenky, že nejsem člověk, ale zcela obyčejná zrůda. Zrůda... kvůli tomu jsem od sebe také odehnala lidi, kteří se ke mě toužili z nějakého (pro mne naprosto nepochopitelného) důvodu přiblížit. A proto se lidí také bojím. Když jsem Kyleovi říkala, že lidi nemám ráda, byla to poloviční pravda. Já lidi nenávidím, nemám je ráda - a navíc se jich hrozně bojím. V mém světě se obyčejní lidé dělí pouze do dvou velice prostých skupin, které není třeba dál rozčleňovat. První skupinou lidí je skupina, která se ke mě snaží přiblížit (a já netuším proč), druhou skupinou je skupina lidí, kteří se ode mne snaží co nejvíce oddálit. První skupina zní vřele, ale není tomu tak. Lidé jsou od přírody příšerně manipulativní, prolhaní, neupřímní a zákeřní - proto se jich bojím. Oproti tomu druhá skupina zní, jako by byla pod vládou negativity - a takoví lidé mě buď mají za psychopatku, která je nebezpečná nejen vůči sobě samé, ale také vůči okolí, nebo cítím, že bych jim mohla ublížit přesně tak, jak říkala moje bývalá lékařka. Mohla bych je zničit, protože jsem zrůda, co ničí všechno a všechny ve svém proklatém okolí. Ať už chci nebo ne, vždycky budu sama. Můj strach z lidí a společnosti je pevně zakořeněný uvnitř mě - a nic ho nedokáže vyvrátit, protože je naprosto opodstatněný. A kterýkoliv lékař si může říkat co chce a cpát do mě co chce, ale bude to k ničemu, cítím to. Zrůdy se nedají vyléčit.
''Nemo!'' Když se probudím z vlastních myšlenek, stojí přede mnou sestra a bere mi Amadea, aby si ho mohla pochovat. Zrovna ji nemám ráda o něco více, než ostatní - neustále se k Amadeovi chová, jako by to nebyl kocour, ale nějaké hloupé mimino, což naprosto jasně dokazuje, že si neuvědomuje jeho stáří - ani fakt, že se jmenuje Lord Amadeus. Lord Amadeus - zní to přeci důstojně, tak by se tak měla chovat. Ne, že mu bude cpát mašličky a chrastítka, zatím co ho bude chovat nebo vozit v kočárku.
''Nechte-'' stihnu říct, než do pokoje vejde postarší dáma, jejíž tvář je mi nepříjemně známá. Cítím, jak mi hrůza stoupá od nohou až ke kořínkům vlasů, protože babička se tu nikdy neobjevila. Jednou mě s matkou navštívila na psychiatrii, ale potom už jsem ji neviděla, co jsem skončila tady. A teď s nedbalou elegancí stojí přede mnou a pohrdavě na mě hledí skrz čirá sklíčka brýlí, které nosí.
''Přišla se na tebe podívat babička - říkala jsem jí, že teď budeš muset na skupinovku, ale trvala na tom, že tě chce doprovodit, takže... půjdete společně. Až dojdeš na skupinu, babička na tebe počká u mě a staví se hned, jak ti skončí ta skupina, ano?'' Stojí mě spoustu sil, abych se vůbec přinutila k obyčejnému přikývnutí. Sestra mě obdaruje nechutně neupřímným úsměvem a já jen cítím, jak se samovolně zvedám a jen silou vůle se dávám do pohybu, abych byla co nejdříve na skupinové terapii.
Babička mě celou dobu po očku sleduje, jako by chtěla znát mou reakci na její přítomnost, ale nic na sobě nedávám znát. Možná jsem v té první chvíli vypadala překvapeně, možná až šokovaně, ale teď už si můžu být naprosto jistá tím, že se mi na tváři drží naprosto kamenný výraz, který neprozrazuje vůbec, ale vůbec nic. Žádné emoce, myšlenky - natož možnou reakci odraženou ve výrazu. Jenom chladná, kamenná tvář, která nenabízí vůbec nic. Obyčejný člověk by se raději odvrátil, ale moje babička ne. Těší mě ale myšlenka, že z mého výrazu nic nevyčte.

Když dojdu do místnosti, kde míváme skupinovou terapii, nevidím vůbec žádné lidi. Zřejmě mě sestra odvedla o něco dříve v přesvědčení, že si budu chtít něco s babičkou říct už před terapií - a s tímhle vysvětlením si dokonale vystačím. Nehodlám za tím hledat nějaká spiknutí, protože už samotný svět je spiknutím - alespoň pro mě.
Posadím se na svoje oblíbené místo a automaticky pohlédnu ven, z okna. Snad pokaždé, když tu sedím, se mi v hlavě mihne představa, kdy se jednoduše zvednu z té příšerně vrzající židle, nehledím na nic, co na mě křičí ostatní a jednoduše tím oknem proskočím. Střepy mě škrábou na tváři, ke rtům mi stéká úzký pramínek krve a já se pomalu řítím dolů, z ohromné výšky. Samotný pád se mi zdá jako poklidný, pomalý akt - ale v hloubi duše cítím, že padám nepřirozenou rychlostí, která znamená jediné. Skleněné střepy řinčící o beton, nechutné křupnutí, prázdné plíce, ošklivé pohmožděniny a náhlý konec bití srdce, které je zlomené na milion kousíčků. Nevyhnutelnou smrt.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | 4. června 2014 v 7:45 | Reagovat

To je neuvěřitelně krásná kapča! A nejen kapitola - celá povídka! Už poněkolikáté opakuji, že je mi Nemy líto. Ale to, že za ní přišla babička, je přeci pozitivní, ne? Jen to tak ona asi nevidí... Zajímalo by mě, co jí chce. Asi to bude něco důležitého, když ji tak dlouho neviděla a teď najednou babička sama od sebe přišla za Nemou.

2 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 4. června 2014 v 20:23 | Reagovat

Je to úžasná kapitola, ale Nema mě naštvala. A to těmi dvěma skupinami. To nemůže pochopi, že existují i lidé, kteří ji opravdu chcou pomoct? To si nemůže přiznat, že není taková zrůda a že má šanci. Podle mě si to tak napůl dělá všechno sama. Kdyby se snažila, byla by na tom za chvíli líp. To třeba bych i já se mohla takhle zaseknout, protože vím, že lidé jsou zákeřní.
Ale jinak je kapitola úžasná. Ten konec :O Co tam ta babička tak najednou přijela? Co chce, co se stane? Rychle prosím další kapitolu! :-)

3 Zoe Haak Zoe Haak | Web | 4. června 2014 v 20:53 | Reagovat

Ten konec!
Ty mi chceš navodit infarkt nebo co? No? Tak jak to je??
No, to je jedno. Úžasná kapitola, jestli mohu napsat.

4 Sillia Sillia | 5. června 2014 v 12:19 | Reagovat

Wow, moc pěkná kapitola, ty Neminy myšlenky, úvahy a celkově ona sama mě prostě fascinuje, ani bych se nedivila, kdyby celá tato povídka takto skončila, skokem z okna.
Zároveň se mi ale vyskytuje jedna otázka, co tam její babička tak najednou chce? Opravdu by mě to zajímalo, protože mi to nedává absolutně žádný smysl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama