Deník jedné Černé příšerky (15.8./14)

15. srpna 2014 v 14:11 | Clara Black |  Něco jako deník

Je tady. Ta doba, kdy se nuceně oddálím všem, na kterým mi záleží. Dřív než mě opustí. Ale na tom nezáleží, stejně už jsem dávno mrtvá. Zatím jen psychicky, brzy už ale nejen psychicky, ale i fyzicky. Spousta věcí se tím vyřeší - matka se nebude hádat se třemi lidmi, ale jen s otcem a babičkou - otec ze sebe nebude muset dělat hlupáka, babičky si nebudou už muset stěžovat, že trávím víc času s kamarády než s nimi a kamarádi nebudou muset mít na krku takovou zrůdu jako jsem já. Všechno bude mnohem snazší, všechno se vyřeší. A já konečně budu moct přestat lhát ostatním i sobě, zmizím tam, kam všichni andělé jako je Nema. Život tady je těžší, než nahoře. A já už jednoduše nemám sílu na to, abych pořád bojovala. Ne když jsou mí nepřátelé vlastní rodina a já sama. Chci pryč, chci hned pryč, ale nejdřív musím dokončit pár věcí. Postarat se pořádně o Milouška a být s ním co nejdelší dobu, vymyslet jak to provedu - a sepsat dopis. To by mohlo být všechno, stejně už se dost dlouho zahrabávám do hrobu. Tentokrát už to ale vyjde.

Chce to Naru. Mou milovanou Naru. Když jsem naposledy uvažovala nad tím, jak chci zemřít, v hlavě mi zazněla právě ona. A pokud se zabiju, budu u toho poslouchat Naru. A až mě budou zakopávat, pořád budu mít Naru v hlavě, i když už budu mrtvá. Bez života, jen prázdná schránka bez onoho zoufale temného lesku v očích, který tak často znázorňuji ve svých kresbách. A vím, že to bude těžké. Bude to hrozně těžké, když jsem měla poslední dny pocit, že se uzdravuji. Jako bych se pomalu začínala znovu sbírat a dávat dohromady z těch střípků, co se onehdy rozletěly, když jsem zažila první zlom. Ale spletla jsem se. Všechno je horší. Je to horší, protože jsem měla možnost nahlédnout do krásnějšího života někoho jiného, který nikdy mít nebudu. Lidé pořád jen křičí, stejně jako myšlenky v mojí hlavě a já se obávám, že každou chvíli skutečně vybuchnu. Zhroutím se k zemi a už se nezvednu. Rozum mě opustí, stejně jako život. A já budu mrtvá, úplně mrtvá. Ležící na zkrvaveném koberci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 16. srpna 2014 v 18:15 | Reagovat

No to se opovaž! Opovaž se si něco udělat! Co bychom bez tebe dělali? Zbav se těch sebevražedných myšlenek! Ještě pár let vydrž a pak se můžeš zbavit i rodiny! Když se jednou odstěhuješ, tak už je nikdy nemusí s vidět...jen si prosím neubližuj!

2 Scrat Scrat | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 18:44 | Reagovat

NE NE NE NE NE!!!!!!!!!
Promiň, že  jsem ti tehdy neposlala svou adresu, ale rodiče mi to nedovolili.
Nesmíš umřít! Nesmíš!! Nezabíjej se prosím!!! Mám z toho hroznou depresi!!!!!!!!!!!!!
Nejen z mých sobeckých důvodů - že už nebudeš psát na blog, ale protože sebevražda je hrozná a spousta lidem budeš chybět věř mi!!!!!!! Ozvi se prosím!!!!!!!!!!!! (sorry za miliardu otazníků. obyčejně to nedělám, ale teď jsem vystresovaná! budu se za tebe modlit :'( )

3 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 18:56 | Reagovat

[2]: Je mi líto, že to takhle dopadlo. Měla jsem k tomu hrozně blízko, ale neudělala jsem to, díkybohu jsem asi našla důvod proč to neudělat... omlouvám se :(

4 Scrat Scrat | E-mail | Web | 16. srpna 2014 v 22:45 | Reagovat

[3]: Uff.. Děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama