Deník jedné Černé příšerky (24.8./14)

24. srpna 2014 v 11:21 | Clara Black |  Něco jako deník



Už vím, jak skončím. Naprosto sama. A nebude jen proto, abych ochránila lidi na kterých mi záleží, ale hlavně kvůli tomu, že mě lidi nenávidí. A většina z nich mi to ani nedokáže říct. Netuším jestli je to dobře... ale snad nic nebolí víc, než ignorace ze strany kamaráda. Nedávno jsem jí zažila a pořád je mi z toho příšerně mizerně. A dnes zase. Sebrala jsem konečně zbytečky svých sil a napsala Nogardovi. Je mi jasné, že má spoustu jiných věcí na práci, než se pokusit něco napsat na blog, taky to chápu. Ale už je to neuvěřitelně dlouhá doba. Až moc dlouhá doba. A nemá smysl na blog psát jednou za dva měsíce. Krom toho spolu stejně nemluvíme - a já se mu už znovu vnucovat nebudu. Už nikdy se mu vnucovat nebudu. A taky jsem mu to napsala. Co víc bych asi tak mohla udělat, že? Než mu popřát aby se měl hezky, aby se mu dařilo a aby se měl v rámci možností co nejlíp. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby mi vůbec neodpověděl, stejně jako předchozí ''kamarád''. Neříkám, že je takový, ale bolí mě to. Věčně mě někdo opouští, a už na to prostě nemám sílu. Někdy bych od sebe nejraději odehnala všechny lidi, aby mě nemohli sami opustit, protože to bolí mnohem víc. A já už to prostě nezvládám. Jak mám v noci spát, když mi v hlavě straší tolik ošklivých věcí? Jak mám v noci překřičet svoje démony v hlavě, když vím, že jsem na ně sama a že se stejně vrátí? Jak se mám donutit přestat tiše křičet do polštáře, když se mi z toho všeho chce jednoduše utéct? Nejde to. A já brzy skončím, asi si nechám předepsat hodně silný prášky a budu jako zombie. Zombie, ale možná spokojená zombie. A o to jde. No, snad se alespoň má dobře.

Bože... už zase depresivní nálada. Nesnáším ji. A nemám ani chuť k jídlu, ještě že jsem toho ráno moc nesnědla. Oběd jsem stejně měla v plánu vynechat, odpoledne nic nejím a večer taky jíst nemusím. Z jídla se mi teď dělá naprosto špatně. A nic mi zase nepomáhá. Možná by pomohlo nepřiměřený množství prášků - místo jednoho tak třináct (moje šťastný číslo) ale kdyby se to matka dozvěděla, zase by na mě křičela věci o předávkování. Ale to je jedno. Všechno je jedno. Všechno v mým životě je jedno. Je to ukradený, stejně jako jsem já ukradená ostatním.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 24. srpna 2014 v 12:40 | Reagovat

Ale notak! Nejsi ukradená ostatním! To, že nezajímáš třeba jednoho, dva lidi, nic neznamená, když tě má rádo těch zbylých šest miliard. Jen jsi prostě ještě nepoznala dost správných lidí! A...být tebou, třináct prášků bych si nebrala, protože když z tebe bude zombie, tak už nikdy ty správné lidi nepoznáš. A to je horší než ta samotná představa, že by ses jako zombie nemohla věnovat blogu. (Dobře, asi jsem až moc sobecká, ale já bych to těžce nesla, kdybys přestala z nějakého důvodu přidávat články na blog.) Ale není na tobě vůbec nic špatného, chce to myslet pozitivně. A být tebou se najím - umřít hlady by byla po tom všem co jsi vytrpěla, ztracené pitomá smrt. XD Ne, to byl jen vtip. Ale měla bys začít jíst. :) Tak přeji hodně štěstí a brzké dostání se z depresí.

2 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 24. srpna 2014 v 12:43 | Reagovat

[1]: Jednoho, dva lidi? Kdyby to byli dva lidi, nebo jeden, tak to mám dávno za sebou. Jenže už je to skoro patnáct lidí a s každým dalším to bolí víc a víc...
A s tím věnováním se blogu - podívej se na návštěvnost. I když se snažím jak blbá, tak je o víc jak polovinu nižší, takže i já ztrácím chuť se mu věnovat. Na druhou stranu mě ale těší, že sem pořád chodíš, strašně mě to těší, díky :)

3 Ellnesa Ellnesa | Web | 24. srpna 2014 v 20:11 | Reagovat

Je mi líto, že tĕ lidé opouští. Ale možná to ani nebyli opravdoví kamarádi. Doufám, že se brzy dostaneš z depresí, nevykašleš se na blog a nepřestaneš jíst. Byla by to všechno nehorázná škoda ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama