Já a Mistr - 2. kapitola

6. srpna 2014 v 0:00 | Clara Black |  Já a Mistr
Po velice dlouhé době jsem se znovu dostala ke psaní a podařilo se mi napsat druhou kapitolu Já a Mistr - v novějším kabátku. Mám také rozepsanou Vrahovu ukolébavku a pár jednorázovek, ale zatím nic kromě Mistra není dostatečně dlouhé na to, abych vám to sem mohla dát - takže vám sem dávám alespoň onu druhou kapitolu Mistra.
Doufám, že se vám bude alespoň trošku líbit, je to totiž o dost jiné, než původní verze - a doufám, že také lepší, protože s tím, jak původně Mistr vypadal nejsem jednoduše spokojená. Tak uvidíme - byla bych hrozně moc ráda a vděčná, kdyby jste se mi vyjádřili do komentářů.

A ještě jedna věc! Kapitola navazuje na předchozí (logicky první) kapitolu, takže je psaná z pohledu Clary, i když to tam není zmíněné. Musela jsem to napsat pro případ, že by vznikly nějaké nejasnosti - tak abychom se jim mohli vyhnout :)



Netuším jak dlouho mě tma se zlověstným tichem drží ve svém objetí. Mám pocit, jako bych v té temnotě vězela celé dny, možná i měsíce, ale přesto mi zdravý rozum napovídá, že tomu tak být nemůže. Nemůžu tu být dny, natož měsíce. To už bych byla pravděpodobně mrtvá. Skutečně mrtvá. Vyschlé tělo bez života, co pomalu započíná proces rozkladu, který dokáže celou tuhle zpropadenou místnost vyplnit takovým zápachem, že by okolní vzduch nemohl být dýchatelný. A kdyby se sem někdo dostal, čekala by ho silná facka od silného smradu a pohled na odpornou mrtvolu, co se rozpadá. Pravděpodobně by na té mrtvole už dávno hodovaly krysy, pokud by nebyla úplně zkažená. Neotálej s tím jídlem, Claro! Studené ho pak jíst nechceš. Ta myšlenka mnou otřese. Jestli pak krysy také raději jedí teplé jídlo, nebo si více pochutnají na prochladlých kouscích masa? S každou další myšlenkou, která se mi prokousává hlavou jako červ je mi hůř. Neustále se snažím zachovat klid, nepanikařit, šetřit dech a vymyslet něco smysluplného, co by mi mohlo pomoct se odsud dostat - nebo alespoň zjistit kde a proč tu jsem - ale je to jako bych stála sama proti sobě. Mozek naprosto nespolupracuje, srdce mi buší až v krku a kdykoliv cosi naruší to zlověstné ticho, co se kolem ne rozprostírá společně s neprostupnou tmou, se můj strach zhoršuje, jako by do mě už dávno nestihl zapustit svoje kořeny.

''Hlavně nepropadej panice, panikaření ti nepomůže. Zkus si vzpomenout, co jsi dělala než jsi se ocitla tady. Poslední vzpomínky před... černou, nicotnou propastí.'' Vlastní hlas mi zní nepřirozeně cize. Z každého mého slova doslova čiší hrůza a hlas se mi třese jako by mě každou chvíli měl opustit. Tohle místo ze mě vysává život.
Pomaličku přivřu oči a pokouším se pátrat ve své hlavě ve snaze najít alespoň jednu odpověď, která by mě mohla uklidnit. Místnost je příliš zatemněná, tma příliš hustá, ticho příliš zlověstné a můj strach příliš velký. Připadám si paralyzovaná, jako by mě už někdo dávno stihl porazit, aniž bych měla možnost se jakkoliv bránit. A jakoby na mě všechno křičelo, že se nic nebude vyvíjet tak, jak bych si přála. Jako bych se odtud už nikdy neměla dostat ven na světlo, zpět k lidem a svému životu, který jsem zdánlivě musela na něčí popud opustit.

Před očima se mi mihne rozmazaný obraz. Spousta světel, které bijí do očí i přes nejasnost obrazu - a jakási potemnělá silueta člověka, kterého nedokážu rozpoznat. Usilovně se snažím si vzpomenout, kdy a kde jsem byla, ale pokaždé mnou pouze projede otupující vlna hrůzy, jako by ta vzpomínka byla nějakým způsobem zablokovaná.

''Haló?'' houknu nejistě. Vlastní hlas se mi odráží od stěn a vrací se mi v podobě zdeformované ozvěny. Okamžitě mě popadá nová vlna hrůzy, jakmile si uvědomím, že je ta místnost natolik velká, že se v ní rozléhá taková ozvěna. Zároveň ve mě ale svitl maličký plamínek naděje. Ozvěna není v každé místnosti, konečně můžu alespoň něco vyloučit a začíná se mi rýsovat odpověď na nejdůležitější otázku - kde to vlastně jsem.
''Haló!'' houknu ještě jednou, ale tentokrát hlasitěji. Než ke mě ale stihne dolehnout ozvěna, přiletí ke mě ostrá odpověď.
''Buď sakra zticha!'' Jakmile ten hlas zaslechnu, veškerý strach se ve mě začne točit od znovu. Mám pocit, jako by se mi orgány vzájemně vpíjely jeden do druhého a nakonec se motaly v kruhu, jako by se točily v mixéru. Ten hlas mi totiž není cizí.
''Kde jsi?'' vyhrknu okamžitě a vyjeknu, jakmile se onen hlas ozve maličký kousek ode mě, téměř jako by dotyčný stál přímo přede mnou. Hlasitě zavrčí a chytne mě za bradu.
''Řekl jsem, abys byla sakra zticha.'' sykne mi do obličeje. I přes to, že mě pustí, vím, že je stále nebezpečně blízko. Vím to, cítím to. Cítím jak mi doslova dýchá na krk. Jak mě jeho horký dech lechtá na slabé kůži, pod kterou mi nepřirozeně rychle pulzuje v žilách krev. ''Pokud ještě cekneš, budu ti muset vyříznout jazyk, tak mě mě nesnaž donutit to udělat, ano? Buď hodná princezna a buď zticha, dokud ti nedám svolení mluvit.'' Teď už jsem si naprosto jistá. Je to on. Už si dokážu vybavit i jeho tvář, a to i přes to, že jsem ho v té tmě nemám naprosto žádnou šanci zahlédnout. Je to ten chlápek z klubu.


Po příjezdu z West Code mě Jonathan vytáhl ven. Neviděli jsme se dobrých pár měsíců a jako můj nejlepší přítel zřejmě cítil povinnost nedovolit mi, abych znovu skončila zavřená ve svém bytě, pozorujíc kočku. Takový způsob života mi jednoduše vyhovoval - číst knihy, připravovat se na dodatečné zkoušky z hodin výtvarných technik, sem tam sáhnout po skicáři a něco nakreslit, nebo jednoduše s kočkou ležet na gauči a třeba se dívat na nějaký pořad se zvířaty. Nikdy jsem nebyla ten typ člověka, co neustále někam chodí, vyhledává nové známosti a přátele - a tráví hodně času v centru města, v kavárnách nebo klubech. Jonathan mi ale neustále připomínal, jak je důležité alespoň někdy vylézt z brlohu mezi lidi a trošičku se socializovat - a přesně k tomu mě také donutil jakmile jsem se vrátila z dvouměsíčního pobytu u tety a strýčka ve West Code.
Zamířili jsme do nejbližšího - a také jediného normálního, jak Jonathan říkává - klubu ve Wickhillu. Ihned jak jsme vstoupili dovnitř na mě dolehla tíha hlasité hudby, smíchu - a co víc, přítomnosti lidí. V té chvíli jsem mohla přísahat, že se mi pomaličku ježí vlasy, jaký to pro mě byl šok. Dva měsíce v malebném domě u křišťálově čistého jezera, kde není ani dušička ze mě udělaly ještě větší samotářku, než jsem byla před odjezdem - a najednou jsem stála ve víru čiré, proudící zábavy, zatím co na mě poblikávala otravná barevná světla, která měla návštěvníkům zřejmě dodávat pocit, že je to tu něco extra.
Jonathan se posadil na vysokou barovou židli a když jsem neudělala totéž, pokývl na mě, abych se také posadila, ale místo toho jsem se jen líně opřela o bar, připravená kdykoliv odejít. To množství lidí, neustále brebentění v každém rohu i růžku místnosti mě znervózňovalo stejně jako každičké lupnutí v krku, ke kterému občas u každého dochází.
Jak jsem se tak rozhlížela po přítomných, všichni vypadali, že se dobře baví. Někteří ve mě dokonce vzbuzovali dojem, že se baví přímo skvěle, až na jednoho chlápka postávajícího opodál u zdi. Byl sám, celý v černém a zdálo se, jako by tu byl jenom proto, aby sledoval ostatní lidi, jak se baví - ale sám se nebavil. Jakmile jsem na něj pohlédla, pohled mi opětoval. Byl to tvrdý pohled. Tvářil se tak vážně, jako by bylo jeho poslání postávat u zdi a sledovat lidi, co se baví. Než se jeho pohled zastavil na mě. Cítila jsem, jak si mě prohlíží, jako by se snažil rozvzpomenout, jestli už jsme se viděli, nebo jako by si mě chtěl zapamatovat. A mezitím mě téměř propaloval svýma zelenýma očima, co mi připomínaly oči hada.
Odlepila jsem se od baru a došla k němu. Zblízka jeho oči vypadaly ještě jedovatěji, než na dálku. Ještě jednou mě přelétl pohledem a na tváři se mu objevil podivný úšklebek.
''Copak chceš, princezničko?'' Spolkla jsem veškeré nadávky a sprostá slova, jaká mě v tu chvíli napadla, usmála jsem se a co nejmilejším tónem jsem řekla:
''Hady jako ty by sem neměli pouštět. Ještě tu někoho sežereš očima.'' Pobaveně se usmál, dál mě pozoroval, a já pokračovala. ''Mohl bys prosím přestat s tím zíráním?'' Vzal si do ruky jeden pramen mých vlasů a než jsem stihla ucuknout, přejel po něm prstem, jako by se ho musel dotknout.
''Promiň, princezničko. Netušil jsem, že netoužíš po pozornosti - a neboj, už jsem stejně na odchodu.'' Obešel mě, ale než stihl úplně zmizet, zastavil se a znovu se ke mě otočil tváří v tvář. ''A kdo ví, třeba se ještě uvidíme...''



(Budu moc ráda, když do komentářů napíšete svoje připomínky a názory)
 

14 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Nessa Nessa | E-mail | Web | 6. srpna 2014 v 20:53 | Reagovat

Zlato, tohle bylo úžasný! Vážně jsem ze začátku bála. :D Už je to dlouho, co jsi sem přidala první kapitolu, musela jsem si ji znova přečíst, abych si vzpomněla. :) Hrozně se mi líbí tahle verze, která je rozhodně lepší než předchozí. Doufám, že brzy přidáš další kapču, a jsem moc ráda, že zase píšeš. :)

2 Sillia Sillia | 6. srpna 2014 v 21:08 | Reagovat

Tak na tohle jsem čekala opravdu hooodně dlouho. Ale stálo to za to, to čekání se vyplatilo a musím přiznat, že se mi to opravdu líbí mnohem více než první verze, ten děj, tedy respektive v podstatě stále jen úvod do děje, je takový jiný, lepší, smysluplnější, ne tolik náhodný a zázračný, jako mi připadal před tím, alespoň teď mi tak připadá, když se poohlédnu zpátky.
Ale abych to vzala hezky popořadě. Myšlenky Clary jsou prostě k nezaplacení, u těch se člověk jako já pobaví a pokud je ještě více jako já, stihne si to rozvést do ještě morbidnějších scenérií. A u takových výjevů pak neví, jestli se má, či nemá považovat za asociálního a sadistického (tedy z části sadistického) psychopata. Teď mi došlo, že o tom nemohu psát popořadě, prostě to nejde, takže ať si nějaká postupnost vylíže ... všichni víme co... Napadá mě, že jestliže Clara ani trochu nevidí, tak jak se tam orientuje náš milovaný Sethtík hadík? Mezi Jedie nebo Sithy se opravdu asi neřadí, aby viděl i se zavřenýma očima nebo v naprosté tmě. Jediné, co by mi dávalo smysl by bylo, že by měl kameru a koukal se do ní, jenže to by bylo vidět... Kašlu na to a jdu dál.
Ta druhá část je zajímavá, takový malý flashback, které jsem si u seriálů celkem oblíbila. Je to zajímavý a navíc praktický způsob, jak lidem doplnit jisté informace, aniž by se nějak spoilerovalo.
Každopádně Seth to na konci opravu zabil: "A kdo ví, třeba se ještě uvidíme..." Nevím jak pro ostatní, ale jako poslední věta kapitola je to ta nejlepší, jakou jsi mohla zvolit.
Když tak přemýšlím, kdybych nebyla někým, kdo rád ví co nejvíce dopředu, nejspíš bych i přemítala nad tím, jestli jsem ráda, že jsem četla předchozí verzi, naštěstí já jsem za spoilery ráda, dokud se v nich neztrácím samozřejmě, a je mi jasné, že ještě spousta toho se může změnit. Každopádně, ráda si počkám na další kapitolu, jsem na ní opravdu zvědavá a ráda si na ní i počkám, protože jak ty mi neustále dokazuješ, stojí to za to.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama