Deník jedné Černé příšerky (16.9./14)

16. září 2014 v 8:29 | Clara Black |  Něco jako deník

Mohla bych se vymlouvat, ale nebudu. Proč jsem zase na deník tak kašlala? Protože jsem neměla sílu psát. Ale fajn, už jsem tak vyčerpaná, že je mi to jedno. Stejně je osm hodin ráno a já už mám depresi a vymýšlím výmluvu proto, abych nemusela jet s babičkou k psycholožce na terapii. Zvlášť potom, co mi matka řekla, aby kdyby mě ta doktorka rozhodila, aby tím netrpěla babička. To je jasný, ale dokonale mi to zní jako by jí záleželo jen na babičce, ne na mě, protože se mě nikdy nezeptala, jak se po terapii cítím. Je jí to jedno.
Ále fajn. Stalo se toho hrozně moc a já ani nevím, jestli všechno chci psát... ale jednoduše řečeno - lidi z matčiny práce si myslí, že bych měla jít na psychiatrii, matka je ze mě opět na prášky, otec je na mě věčně naštvanej, protože se mu vyhýbám (což nedává smysl, pokud na mě tedy jen opět nechce křičet) a když jsem se matce svěřila se svým ''suicidálním problémem'' řekla mi jen to, že už jsem fakt zralá. (pro nechňápavce: Zralej blázen, patřící na psychiatrii.) A mám strach. Mám zasranej strach (odpusťte, ale dnes se nedokážu udržet) z lidí. Teď už ne jen z těch co předtím, ale nejvíc z těch známých. Ze všech. Z Milenne, z lidí ze školy, z Nessy, z matky, z babičky - a bohužel i z Pošťáka. Můj strach se díky matčině ''přiznání'' ohledně těch lidí v práci jednoduše hrozně zhoršil. A aby toho nebylo málo si matka umínila, že je tou správnou pomocí pro mě to, že ze mě bude dělat služku. Takže... affff. Na druhou stranu ale bylo i pár hezkých věcí, ale to bych nebyla já, kdybych je NENAPSALA. Takže je psát nebudu. Zkuste si je domyslet (pokud tohle ještě vůbec někdo čte, jakože stejně nečte, že?).

Moment. Vážně jsem už zase ztratila chuť k jídlu? Je půl devátý, bože. Okay, okay. Nedávám si dva roky, ale půl rok. Pokud věci pojedou tímhle tempem, můžu se rovnou jít zahrabat, protože to nedávám. Pokud se do mě pustí ještě psychiatrička a nedá mi silný prášky, tak vážně... možnost A anebo možnost B. Zemřít nebo psychiatrie. Anebo C, odstřihnout se od všech a všeho, protože ani k tomu nemám daleko. Pomozte mi někdo, sakra... sama to nedokážu. A můžu si to říkat jak chci, ale jen na mě křičí s tím, že co říkám je absurdní. Jak vlastně skočila Nema? Umřela. Umřu taky, když jsem to v podstatě já?

Chce se mi spát. Mohla bych babičce říct, že mi není dobře (a to mi fakt není) ale matka by se naštvala. Už mi říkala, že to nesmí dopadnout jako minule - a ta doktorka je celkem v pohodě (zatím, haha) a i když už neměla místo v diáři, tak si na nás udělala čas. Minule jsem se z toho už vykroutila, kdybych se z toho vykroutila i teď, vypadalo by to divně. A prasklo by to. Takže tam jednoduše musím. Ach jo...

Teď nevím co je horší. Jet k psycholožce s babičkou, nebo tam jet s otcem? Proč? Protože tam jedu s otcem, babičce je špatně. Skvělé... to mi ten den skutečně nádherně začíná!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | E-mail | Web | 20. září 2014 v 17:20 | Reagovat

Chudáku, opravdu to nemáš vůbec jednoduché... :( Jen se neodstřihávej od okolí, to pak bude ještě horší.

2 Ami Ami | E-mail | Web | 25. září 2014 v 19:34 | Reagovat

Claro, já vím jak se cítíš, prožívám něco podobného. Nebudu tady psát ty samé povzbudivé věcičky, které ti možná lezou krkem, ale možná nelezou.
Tihle lidi, kteří tě podporují nemají ani tušení, co prožíváš, ale aspoň ta maličká pomoc se u nich počítá. Tenhle komentář se stejně ztratí, ale...Prostě to nějak zkousni, jo? A kdybys něco, cokoli potřebovala, napiš.

3 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 25. září 2014 v 21:52 | Reagovat

[2]: Já to vím, fakt... ale už to nedávám. Po dnešku už se nemůžu podívat do očí NIKOMU ZE SVOJÍ RODINY. A navíc si připadám tak hrozně sama, že už zkrátka netuším, co dělat. Hrozně to bolí, hrozně moc. A strašně se bojím toho, že mě matka pošle zpátky, určitě víš jak to myslím :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama