Deník jedné Černé příšerky (19.9./14)

19. září 2014 v 12:59 | Clara Black |  Něco jako deník

Na včerejšek nikdy nezapomenu. Na ten příšerný strach a to, jak jsem se klepala schovaná za křeslem, ležící na zemi v zimě, s připraveným skalpelem, jídlem, pitím, kapesníky, baterkou a zkrátka vším, co potřebuju k životu. S matkou jsme se pohádaly a já se snažila bránit proti jejím neustálým výpadům, které mě psychicky ničí až se skutečně rozzuřila. Nehleděla na to, že se jen bráním. Nehleděla na to, co jsem jí řekla. Jen šla ke mě, zuřila, nadávala mi, křičela na mě, abych ''už kurva držela hubu'' a pak mě uhodila a zírala na mě těma svýma odporně hnědýma očima, ve kterých se doslova mísil hněv se zuřivostí. Když jsem ji poslala pryč, že je tohle MŮJ POKOJ, respektive jediná místnost v domě, kde mám klid, naštvala se ještě víc. Asi padesátrát mi zopakovala ať už ''kurva držím hubu, že bude mít poslední slovo ona'' a že nevím kdy mám držet hubu. Když odešla, jednoduše jsem se svezla zády po studeném topení a utápěla se ve směsici podivných, bolestivých pocitů, z niž byl nejsilnější strach a zoufalství. Tehdy jsem se ve strachu z ní - neustále mi těmi výpady ubližuje, to proto se potom chci zabít nebo si alespoň dořezat ruku - skryla za křeslem a když odešla do koupelny, tak jsem si z kuchyně vzala rohlíky a džus, protože jsem nic jiného v té rychlosti popadnout nemohla. Asi hodinu potom mě šla do pokoje hledat, ale nenašla mě. Tehdy jsem si vzpomněla, jak jsem se jako malá schovávala pod stolem před otcem. Vždycky jsem byla ideálně malá a ''skladná'' a pokoj jsem měla rozdělený skříňkami na ložnici rodičů (nebylo místo) a svůj pokoj. I stůl byl v linii skříněk, takže na mě ode dveří nikdy nebylo vidět. A tak jsem se po pěti letech opět schovala, abych už nemusela čelit další bolesti. Když mě matka ale nenašla v pokoji, šla do koupelny. Ani tam jsem logicky nebyla - a vrátila se do pokoje. Rozsvítila (měla jsem už zhasnuto) a prošla pokojem. Když mě míjela, zakňourala jsem, ať odejde. Potom se ke mě sklonila a skutečně jemným, dobrosrdečným hlasem mě prosila, abych se vrátila do postele. Nakonec jsem se tam přeci jenom vrátila, aby zmizela. Celou tu dobu mi tekly po tvářích slzy strachu (pokud neexistují, tak od včerejška už existují) a když mě i přikryla, naklonila se nade mě a řekla mi, že ''Mě přeci má ráda'' a odešla. Když odešla, chytl mě hysterický záchvat, který mě nechtěl opustit. Neustále jsem brečela zoufalstvím a strachem, že se ještě vrátí - a bylo tomu tak do třetí hodiny ráno, než jsem na chvíli únavou odpadla.

Později jsem stejně nemohla spát. Byla pořád v domě, to mě děsilo - a tak jsem si četla. Skoro jsem přečetla Krásnou katastrofu, ale když už bylo světlo a já byla téměř na konci, tak jsem tu knihu odložila - právě včas, matka vstávala. Celou hodinu a půl mě děsila svou přítomností v horním patře, než se u mě skutečně ukázala. Opět byla nechutně jemná a milá, ale já na to nereagovala. Jenom jsem se jí vyplašeně zeptala, jestli jde do práce. Odpověděla mi, že za chvilku a pak odešla. Jakmile zmizela z domu, konečně jsem usnula.

A teď tu sedím v pokoji, píšu si deník a sleduju svojí nejnovější kresbu. Po padesáti imaginárních letech je to kresba celého obličeje (světe jásej!) a zatím je celkem vydařená. Téměř dodělané mám jen jedno oko, zbytek je ve fázi ''skica''. Měla bych se jít najíst, ale nemůžu. Nějak nemám chuť k jídlu, i když bych se měla pořádně najíst, než se matka vrátí domů z práce... ale uklidňuje mě fakt, že v pondělí mizí pryč, týden ji neuvidím. Bude v nemocnici, ani na návštěvu za ní nepůjdu. Alespoň se nebudu muset tolik bát, i když ani teď nemám daleko k tomu, abych se klepala strachy z toho, jestli se zase nevrátí dřív z práce...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rebecca Rebecca | Web | 19. září 2014 v 15:47 | Reagovat

S tvojí mámou mě to mrzí:/.Doufám že tu kresbu přidáš na blog.Strašně ráda bych ji viděla:).

2 Callia Callia | 19. září 2014 v 16:13 | Reagovat

A teď si představ, že já takhle žiju už od malička. Každý den strach kdy se vrátí z práce, jestli sr zase ožere atd. Každý den (teď už jenom víkend... Díky intru!) sedět zalezlá v pokoji utápějící se v slzách nebo prostě jenom schovaná aby na mě ani jeden nemohli mluvit... Je to hnusný pocit.. Tak hnusný že se chceš zabít, ublížit si nebo ublížit někomu jinému... Udělat cokoli jen aby byl konec. No.. Trochu jsem se rozepsala ale účel tohohle komentáře je ten ze vím jak se cítíš a že v takovéhle situaci nejsi sama. A taky ti chci napsat, aby jsi byla silná protože já se rozhodla že svůj život změním a už nebudu slabá a ustrašená holka. :) vyzkoušej to. Jen si to řekni v hlavě a uvidíš. :) PS: omlouvám se za chyby ale píší na mobilu a ještě ve vlaku. :) PS2: pamatuj že vždycky může být hůř.

3 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 19. září 2014 v 16:17 | Reagovat

[2]: Chápu. Mě na to, abych se svýho otce bála stačí jenom to, aby přišel se špatnou náladu, natož aby měl upito. Jednou mě praštil pěstí do břicha, když jsem byla menší a nikdy na to nezapomenu. A možná jsem slabá, ale já už jednoduše nemám kde brát sílu... A hůř bejt může, pokud mě zavřou do na psychiatrii, i když tam zase budu bez nich... prostě chci, aby mi dali pokoj :(

4 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 19. září 2014 v 18:49 | Reagovat

Panebože.. já..je mi to moc líto. Znám pocit tohodle strachu..rodiče byli od sebe (sice), ale i tak máma alkoholička a táta mě občas mlátil (jednou mě málem uškrtil - nekecám)navíc, když ti v devíti táta umře před očima, tak to taky není moc příjemnej pocit, věř...nervový záchvaty (hysterický) taky znám, i teď je občas mívám..a to už jsem od mámy tři roky pryč.
Doufám, že se to zlepší!

5 Kate Kate | E-mail | Web | 20. září 2014 v 17:30 | Reagovat

Nesnáším, když rodiče dojdou dřív z práce... -_- Obzvlášť taťka, vždycky se nasere, když vidí, že třebva sedíme u televize nebo něco a nic neděláme, a pak na každýho jen křičí a je hnusnej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama