Nema 7. kapitola (1/2)

29. září 2014 v 0:00 |  Nema
Po hodně dlouhé přidávám přeci jenom Nemu - kapitola je ale rozdělená na dvě části. Proč? Jednak proto, abych zjistila, jestli to tu vůbec někdo čte a také proto, že spousta lidí čte jen krátké články, na dlouhé články se raději ani nepodívá, proto je jednoduše přeletí očima bez přečtení. Byla bych moc ráda, kdyby jste mi napsali jestli Nemu čtete a chcete abych ji dál přidávala, protože jinak se mi zdá, že to nemá smysl ji přidávat, pokud ji nikdo nečte. Dál ji píšu, sice mi to teď trvá trošku déle, ale píšu ji. Pokud ji čtete, tak to určitě prosím napište do komentářů a já ji budu dál přidávat. Moc děkuji!


Při terapii jsem ještě víc nesvá, než obvykle bývám. A Kass jakoby vycítila můj neklid - a věnovala mi víc pozornosti, než ostatním nebožákům, které měla při terapii na starost. Pomalu, ale jistě se mě zmocňoval tak hrozný neklid, že jsem až chytala pocit, že mě zevnitř užírá. Neklid, vnitřní bolest, nejistota, strach. To všechno se ve mě začalo mísit v tom okamžiku, kdy jsem za prosklenými dveřmi zahlédla babiččin ostrý pohled. O to víc mě ovlivňovala bolest, která mi pulzovala v hlavě stejně silně jako v srdci, protože jsem až příliš dobře věděla, co její pohled znamená.

''No konečně. Lidi? Podívejte, tohle je Kyle, je to náš nový dobrovolník - bude k vám chodit na speciální vizity místo lékaře, protože v případě některých z vás jedna vizita za den nestačí. Je to milej chlapík, takže se nemusíte bát, že by vás ukousl,'' zašvitoří rádoby vtipně Kass a šťouchne Kylea do žeber, až se oba rozesmějí. Jejich smích zní tak dokonale nenuceně, až se mi z toho téměř do očí vhrknou slzy.
''Nechtěl jsem vás rušit při terapii, jen se posadím a v klidu pokračujte, budu zticha jako bych tady vůůůbec nebyl!'' S těmi slovy se sesune na židli metr a půl ode mě a jak mě zpozoruje, přisune si ji blíž ke mě, čímž mě donutí polekaně se posunout o kousek dál a zamrkat. Pousměje se na mě.
''Ty se mě bojíš?'' Zavrtím hlavou.
''Tak proč přede mnou utíkáš?'' Chňapnu po pramenu vlasů, který se mi uvolnil z copu a spěšně si jej zastrčím za ucho, jak mám ve zvyku, snažíc se ignorovat jeho upřený pohled, zatím co se neměl ani k tomu, aby skryl svůj nezdravý zájem o mou odpověď.
''Já před tebou neutíkám.'' odseknu nakonec v naději, že jeho zájem opadne. Na tváři se mu objeví zvláštní výraz, který jsem nedokázala prohlédnout. Po několika vteřinách, kdy mě jen mlčky pozoroval se zvedne a stoupne si před moji židli. Kass na nás oba pohlédne podivným, nepříliš spokojeným pohledem, ale Kyle ji ignoruje. Člověk, co zrovna povídal o svém posledním týdnu ve škole utichl stejně jako ptactvo, když se snese tma. A než jsem se nadála, zvedl mě Kyle ze židle a opatrně objal. V tu chvíli jsem byla natolik dezorientovaná a vyděšená, že jsem se jen rozklepala, jako bych se měla každou chvíli sesypat stejně jako to dělávaly domečky z karet, které jsem si jako menší tak ráda stavěla u babičky.
''Jsme na stejné lodi, Nemo.'' pošeptá mi Kyle do ucha, než se mě pustí a já téměř bezvládně sklouznu zpět na svou židli, skoro jako bych byla zčásti jako hadrová panenka. Kyle se posadí zpět na židli vedle mě a opatrně mě vezme za ruku, jako by se mě tímhle zdánlivě vřelým gestem uchlácholit. Celé je to směšné. To gesto, ta situace - všechno. Tak směšné, až mě to bodá do srdce.
Znovu upřu pohled na okno, které mi skýtá alespoň částečnou útěchu od toho, co se na terapii obvykle probírá. Na začátku, když jsem se tu ocitla poprvé, když pro mě bylo tohle všechno tak cizí, jak jen může být - jsem necítila nic jiného, než obrovskou bolest a hrůzu. Opakovalo se to pokaždé, když jsem tu povinně seděla na terapii a poslouchala příběhy ostatních. Kdykoliv jsem slyšela, co je potkalo, měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. V těch chvílích jsem si připadala, jako by se můj svět znovu hroutil, jako by se už od samých základů bortil, aby mě vzal s sebou kamsi dolů, do podzemí, kde vládne jen neprostupná, děsivá tma a hříchy minulosti, co na sebe berou podobu lidí, které jsem milovala, ale oni mě zavrhli. Teď už necítím nic. Cítím, jak se kolem mě vznáší jejich vzpomínky, jejich utopená bolest, ale nevnímám ji. Nevnímám je, tak jako oni nevnímají mě. Je to jako bychom uzavřeli tichou dohodu o naprosté ignoraci nás samých - ale všichni jsme s tím byli dokonale spokojení. Oni věděli, co jsem zač, stejně jako jsem to věděla já o nich. Všichni dostali možnost nahlédnout na okraj duše jiných mučedníků, co tu skončili - a nikdo se nás neptal, jestli tam nahlédnout chceme, nebo ne. Vyšší moc nás k tomu donutila, aby nás spojila dohromady. Spojila nás prazvláštním poutem, které se tetelilo všude nad námi, a i když ho většina z nás nevnímala, bylo známo, že kdyby se něco stalo, nebudeme sami. Budeme spolu, jako jeden, stmelení společnou bolestí.
A tak jsem hleděla z okna, zatím co jsem bez jediného hnutí seděla jako přibitá k židli. Připadala jsem si jako socha - socha sedící dívky - ale v srdci jsem cítila, že moje duše vyráží z těla, dává se do rychlého běhu a proskakuje sklem v okně, aby se osvobodila od všeho, co ji tady - v téhle místnosti a na tomhle světě - poutá. Zároveň je ale příliš zaslepená, než aby prohlédla důsledek svého posledního zoufalého činu. Svobodu, kterou si svým odpoutáním získá, se připraví o city, o teplo a tep, zničí se. Zabije, co z ní zbylo, tak jako by nikdy neexistovala, přesně jako moje osobnost.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 A. A. | 29. září 2014 v 12:04 | Reagovat

O můj bože! Jak já se na Nemu těšila. A nezklamala! Je to skvělé, krásně napsané. Čím víc je tu kapitol, tím víc Nemu zbožňuji...

2 Lillen Blake Lillen Blake | Web | 29. září 2014 v 17:28 | Reagovat

Já se taky hlásím, taky čtu.
Pěkný díl, jsem zvědavá na Kasse (na jeho charakter) - a přirozeně i na Nemu :)

3 Ilon-Ká** Ilon-Ká** | Web | 29. září 2014 v 20:00 | Reagovat

Doufám, že budeš psát Nemu, protože je to skvělé a já to určitě budu číst. Kyle se mi moc líbí, je takový pozitivní a  to je super. Doufám, že díky němu Nema udělá nějaké pokroky. Ten konec byl na mě trochu moc filozofický, ale stejně je to skvěle napsané. Jen tak dál! :-)

4 Abigail Abigail | Web | 29. září 2014 v 21:25 | Reagovat

Jen dál do toho...Nemu mám moc ráda...Jen piš dál. =) Je to skvěle psané...

5 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 30. září 2014 v 16:49 | Reagovat

Chování Kyle je vskutku zvláštní... Příběh sice postupuje poklidně a plynule, jako říčka, ale mě to tak vyhovuje. Sice o Nemě skoro ještě nic nevíme, ale jsem na ni hodně napnutá...
A ta druhá část je vskutku úžasně popsané, celé ty Neminy emoce a přirovnání... Chudák. A opravdu moc dobře se jde do textu vcítit.

6 Hermi Hermi | Web | 1. října 2014 v 20:32 | Reagovat

Jééj! Nema! Promiň, že jsem si toho nevšimla dřív, neměla jsem čas. Moc se omlouvám. Samozřejmě, že chci, abys dále přidávala Nemu. Je to úžasná povídka a můj názor na ni se nemění.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama