Deník jedné Černé příšerky (6.10./14)

6. října 2014 v 3:52 | Clara Black |  Něco jako deník

3:41

Noci jsou nejhorší. Venku je tma, a já si moc přeju spát, ale nemůžu. Tma mi nedovolí usnout stejně jako ty příšerné myšlenky. A co hůř, mám pocit, že je všechno ještě horší, po té ztrátě. Pozitivní ale je, že jsem přestala věřit lidem. Až na jednu svatou výjimku, protože je naprosto jasné, že o svých pocitech a problémech nikdy nebudu moct mluvit s nikým ''normálním'' kdo je v pohodě. Mluvit se o tom dá jedině s člověkem, co mě skutečně pochopí, protože si tím prošel nebo prochází. A vida, někoho takového jsem našla - nebo spíš s někým takovým jsme se našli. Jsem za to skutečně ráda, protože i když ho vlastně neznám, beru ho jako dobrého přítele. A jediné co jsem si kdy přála, jakmile mi došlo, že se sama ze sebepoškozování a toho zbytku bez pomoci nevyškrábu bylo aby mi někdo vzal čepelky do nože, schoval je k sobě a obejmul mě. Kdykoliv jsem to viděla u svých dvou kamarádek, které se z toho nakonec dostaly díky své kupě kamarádů (mezi nimi jsem byla i já, to je ironie) a rvalo mi to srdce. Dokázala jsem jim pomoct, ale sobě jsem pomoct nedokázala. A tak jsem tu, deprimovaná, bledá, zesláblá, odhodlaná nejíst a umřít. Co by mi v tom zabránilo? Nic. Nikdo. Nebyl by důvod mi v tom bránit. Ať už se mi lidé snaží velhat cokoliv, vždycky budu vědět, že to není pravda a oni mě opustí. Vždycky. A brzy se mi i rozpadne rodina. Nezáleží na tom, jestli odejde matka nebo otec. Jeden z nich to bude určitě, oba chtějí odejít. Jen ještě není šance to udělat, ale brzy určitě bude.

3:48

Včera jsem se snažila malovat, ale o svoji dovednost malování jsem zřejmě jednoduše přišla. Už nemůžu malovat ani nějakou hloupost, nic mi nejde. Jediné co mi zůstalo je kreslení a zpěv. Nic jiného neumím, nic jiného nedělám, abych se dostala z té hlubiny. Psaní už mi nepomáhá...
Pokusím se usnout. Miluška sice unaveně nevypadá, ale spánek jí bodne - a mě taky, pokud budu moct spát. Bože... je mi jako kdybych měla každou chvíli umřít. Cítím se bezvládně, malátně a neuvěřitelně unaveně. Chci prášky, takový prášky, po kterých budu spát tak, že mě neprobudí... ne dokud nebude situace klidnější.


14:28

Je mi zle, neměla jsem jíst. Z jídla se mi teď po většinu času dělá zle už jenom když na něj pomyslím - což mi momentálně luxusně komplikuje situaci, protože jsem měla v plánu konečně dopsat recenzi na Labyrint. No, nevypadá to příliš nadějně.


18:28

Sedím v kuchyni a klepu se. Mám pocit jako bych měla teplotu a měla každou chvíli odpadnout, ale netuším co dělat. Původně jsem si chtěla vzít něco maličkého k jídlu, ale jediný pohled na jídlo a hned mi bylo jasné, že jíst nebudu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ella Monurová Ella Monurová | E-mail | Web | 6. října 2014 v 18:26 | Reagovat

Neumírej..nenechej se stáhnout jak nejníž to jde..prosím. Jsme tu s tebou, já bych ti vážně ráda pomohla, i když jsem si neprošla přímo tím sebepoškozováním, ale znám tu rodinnou situaci a sama jsem si toho taky dost prožila.. Klidně napiš. :)

2 Kai Kai | E-mail | Web | 12. října 2014 v 12:08 | Reagovat

Hlavní je, že jsi nepřišla o umění psát. Psaní je exprese našeho podvědomí a u tebe slova proudí na papír tak oduševněle, až to zasahuje ostatní přímo do srdce. Nevím, jak to máš ve "skutečném" životě, ale v tom "blogovém" při tobě, díky tvému psaní, stojí spousta lidí. Akorát problém je v tom, že bude těžké sebrat ti čepele přes počítačovou obrazovku... ale věř mi, že ti dávají plnou podporu :) Už na kolika blozích jsem narazila na odkaz sem, nebo přímo něco o Claře Black TAK MOC VELKÝM PÍSMEM, že se to nedalo přehlédnout.
Hlavně neztrácej dovednost psaní...

3 Clara Black Clara Black | E-mail | Web | 12. října 2014 v 12:44 | Reagovat

[2]: Tvůj komentář mě upřímně chytl za srdce, nevím jak ti odpovědět, jak poděkovat... prostě díky, díky moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama