Mistrova minulost 1. část

7. října 2014 v 0:00 | Clara Black |  Já a Mistr
Dnes z absurdní nouze přicházím z první částí povídky, která se - kupodivu - vážně k Mistrovi, o kterého tu opadl zájem. Tenhle článek mi už ale v rozepsaných straší neuvěřitelně dlouho - a vzhledem k mojí krizi (o té později v informačním článku, teď to sem nepatří) mě jednoduše napadlo to konečně publikovat. Vtipné je, že to ani nemá signaturu, takže k tomu prostě hodím signaturu od Já a Mistr, ale je moc důležité abyste věděli, že se to odehrává v době před Mistrem - a řekla bych, že pro ty (doufám, že ještě někdo takový existuje) co Mistra čtou (moc by mě potěšilo, kdyby to někdo četl) je to dobrá věc, protože takhle spíš pochopíte pozdější jednání postav a možná to i zodpoví některé vaše otázky - krom toho nahlédnete do osudů postav. Snad se vám to bude alespoň trošku líbit :)

(PS: Ano, to příjmení jsem naší oblíbené jednonohé hrdince pozměnila. Mám ho totiž z jedné knihy, říkám tomu uctívání oblíbených postav, hehe)


J. C. D. & T.

''No tak, děvčata! Přidejte trochu! Přeci nechcete, aby vás kluci předehnali? Tak hezky zvyšte výkonnost těch vašich nožek a přidejte na rychlosti!'' křikla povzbudivě slečna Carsenová. Několik dívek se rozesmálo, ale žádná z nich nepřidala. Kdo by také přidával tempo v běhu, když slunce praží a běžecká dráha je nažhavená tak, že pálí i přes podrážku bot?
''Hele, sledujte, už běží...'' špitla jedna dívka a pokývla směrem ke skupince kluků, kterou vedl Dale Carsen, nejoblíbenější kluk celé školy - a také nejlepší běžec. Slečna Carsenová něco zamumlala, zapískala na píšťalku, která se jí houpala na řetízku, který měla přes krk. ''Nechte Dalea běžet, děvčata, nestačíte mu!'' Dívky se rozestoupily a Dale značně zrychlil, čímž se odtrhl od skupinky kluků, která se právě přimíchala k dívčí skupince.
''Tři, dva, tři, dva, tři, dva,'' opakoval si Dale a díval se před sebe. Připomínal geparda, který velikou rychlostí řítí po své pomyslné dráze za kořistí. ''Dalee, přidej!'' Dale se pro sebe tiše zasmál a zrychlil. Měl svou sestru rád, ale ve škole ji zrovna nemusel. Snažila se být nestranná, ale bylo to celkem otravné, když tomu tak bylo každý druhý den.
''Jonathane? Pojď sem.'' Jonathan se zastavil, rozhlédl se, a rozeběhl se směrem ke slečně Carsenové. Když k ní doběhl, tak spustila:
''Volala paní Waverlayová, Claru dnes propustí z nemocnice.'' Jonathanovi poskočilo srdce v hrudi. Clara mu chyběla, ale nemohl za ní jet do nemocnice, aby ji navštívil, protože za ní mohla pouze její rodina. Bohužel si tamní sestry jednoduše nenechaly vysvětlit, jak moc dobří přátelé Jonathan a Clara jsou, takže se za ní za ten necelý rok ani nepodíval. Ani na její narozeniny, hrozně ho to mrzelo.
''- a paní Waverlayová chce, abys Claru vyzvedl ty. Ví, že máš auto, tak říkala jen to, abys byl opatrný a nenechal se chytit. Asi ví něco, o čem, nevím, že?'' Jonathan se rozpačitě usmál. Falešný řidičák, o tom slečna Carsenová nevěděla. ''Díky, že jste mi to řekla,'' odvětil Jonathan a snažil se nevypadat příliš natěšeně. ''A kdy ji mají propustit?''
Slečna Carsenová se podívala na náramkové hodinky, které měla na ruce. ''Za necelou hodinu, tak si pospěš. Z hodiny tě omluvím, neboj. Pozdravuj ji, ano?'' Jonathan přikývl a div slečnu Carsenovou neobjal, jakou měl radost. Rychle vyběhl z běžeckého areálu, proletěl šatnami, převlékl se a mizel domů.


Neklidně jsem postávala u dveří svého pokoje a vyčkávala na příchod sestry. Kdybych mohla, zahodila bych svou tašku s oblečením a věcmi a rychle vyběhla ven z oddělení, pryč z nemocnice a naskočila k mámě do auta. Je mi jen sedmnáct, sakra. Trocha akce po téměř ročním trápení by mi nemohla uškodit.
Nemohla jsem si ale odepřít to, že jsem byla neuvěřitelně natěšená. S ostatními dívkami z oddělení jsem se rozloučila, stihla jsem se rozloučit i s nedívčím osazenstvem a teď už zbývá pouze ta pozitivnější část - odjezd a následný návrat domů. Domů. Zní to tak sladce, jako bych pila horkou čokoládu. Ach, jak bych si dala kafe nebo čokoládu! Na to bych ale musela být venku, tady se nic takového sehnat nedá, sestry nás přísně hlídají. Ale já se dočkám, opravdu se dočkám, bože!
Natěšeně jsem poskočila a odložila si tašku na zem, aby mě nebolela ruka. Dnes už budu doma, doma ve svém pokoji, se svou postelí, se svou obří sbírkou cédéček všech možných rockových a metalových skupin, v pokoji polepeném plakáty a obrázky mých oblíbených skupin a spoustou knih. S počítačem, stereem a internetem! A mobilem, samozřejmě. Ten mi dnes má před odchodem sestra vrátit. Hrozně se těším!
Dveře se pootevřely a sestra mě pobídla, abych šla za ní. Rychle jsem sebrala tašku, naposledy jsem se ohlédla na svůj ošklivý nemocniční pokoj a zabouchla jsem dveře. Jedna kapitola mého života se právě uzavírá... a nová se začíná psát. A tahle už bude lepší, to si přísahám!
''Tady máš mobil a věci, co jsi tu měla. Dala jsem ti je do tašky, jen ten mobil jsem ti nechala vytažený, protože si myslím, že ho hned použiješ. Hodně štěstí, venku už na tebe čeká odvoz.'' Poděkovala jsem sestře, převzala si mobil a věci a rychle jsem zamířila ven z oddělení. Bylo to tak vzrušující! Konečně půjdu ven. Ven, nejen okolo nemocnice. Kamkoliv se mi zachce a hlavně domů. Znělo to jako pohádka, která nikdy neskončí.
Seběhla jsem schody a energicky doběhla ke vstupním dveřím, které mi přišly legrační tím, jak se věčně sami otevíraly a zavíraly. Dnešní doba je zvláštní, dveře se vám sami otevřou, není to skvělé? Trochu jsem pouvažovala nad tím, jestli tu ty dveře byly už když jsem do nemocnice nastupovala, ale pak jsem si vzpomněla, že když mě sem vezli, že jsem nebyla ve stavu, kdy bych si toho mohla všimnout. Jednoduše jsem prošla dveřmi a nadechla se čerstvého vzduchu, jako bych do této chvíle nemohla dýchat.

Když mě zavalila sluneční zář, která vyšla zpoza mraků, připadala jsem si konečně volná, konečně naživu. Udělala jsem několik rozvážných kroků, jako bych skoro zapomněla chodit, a zavřela jsem oči, abych si tuhle chvíli vychutnala. Vítr si pohrával s pramenem mých vlasů, který se mi uvolnil z copu. Strhla jsem si gumičku, kterou jsem měla cop stažený a rozpustila jsem si vlasy. Byl to tak uvolňující pocit, jaký jsem nikdy nezažila. Znovu jsem žila, cítila jsem, jak mi rychle bije srdce, opravdu. Byla jsem volná, volná jako pták - mohla jsem jít kamkoliv, mluvit s kýmkoliv a dělat cokoliv, co jsem chtěla.
Otevřela jsem oči a rozhlédla se po parkovišti, které se před nemocnicí nacházelo. Očima jsem těkala od jednoho auta k druhému, ale nikde jsem neviděla mámino auto. Přeci by si nenechala ujít možnost mě konečně odvést domů... pomyslela jsem si zaraženě. Ale její auto tu nikde není, tak kde-
''Clar!'' Když jsem zaslechla, jak na mě křikl, srdce se mi doslova zastavilo. Otočila jsem se, v té chvíli mi znovu zavlály volně rozpuštěné vlasy a zaleskly se v záři slunce, a pohlédla jsem na osobu, po které se mi snad nejvíc stýskalo.
''J!'' Cítila jsem, jak se mi daly nohy automaticky do pohybu. Rozeběhla jsem se, běžela jsem přes celé parkoviště a skočila mu kolem krku. Pevně mě objal a já se rozplakala. ''J... strašně jsi mi chyběl,'' vzdychla jsem. Pohladil mě po vlasech a já cítila, jak napjal svaly. ''Taky jsi mi hrozně chyběla, C.''
''Kde je máma?'' zeptala jsem se a pohlédla mu do tváře. V těch jasně hnědých očích byla ta největší upřímnost a radost, jakou jsem potřebovala vidět. Byl jako můj bratr, starší bratr, který mě chránil před nástrahami života. Na některé cesty se ale musíme vydat sami, musíme sami bojovat. Stejně jako jsem bez něj musela bojovat v nemocnici.
''Slečna Carsenová mi řekla, že tě prý mám vyzvednout...'' Do očí se mi znovu nahrnuly slzy a opět jsem ho objala. Jedině v jeho objetí jsem si už mohla být jistá, že moje téměř roční noční můra skončila. Byla jsem venku, s Jonathanem. Konečně tam, kam patřím. ''Nebreč, prosím tě... Ještě budu brečet taky. A to bys nechtěla...'' Rozesmála jsem se. Jonathanův podivný humor mi taky moc chyběl. Nikdy mi nechyběl víc, než v té nemocnici. Nemohla jsem mu napsat, nemohla jsem mu zavolat, nemohla jsem ho vidět, protože mě nesměl navštívit - bylo to hrozné. Ale teď už je tomu konec, vracím se domů.
''Ty máš auto?'' zeptala jsem se udiveně, když jsem si všimla auta, o které se Jonathan opíral. Když jsem se k němu rozeběhla, tak jsem nemyslela na nic jiného, než na to, abych už byla u něj, u svého nejlepšího přítele, který je mi snad blíž, než bratr.
''No...'' Nasadil nevinný výraz a otevřel dveře do auta. ''Jasně, radši se nebudu ptát,'' odpověděla jsem pobaveně, když jsem nasedala do auta. Jonathan byl starší než já, už měl řidičák, ale netušila jsem, že už si za tu dobu, co jsem byla v nemocnici stihl i sehnat auto. Zvláštní. Kolik se toho během mé hospitalizace ještě událo?


''Můžu si otevřít okýnko, řidiči?'' zeptala jsem se naoko. Jonathan nepřítomně přikývl a nastavil si zrcátko, na kterém mu visel řetízek s křížkem. Připadalo mi to komické, ale nepřekvapovalo mě to. Taky jsem takový řetízek měla, jen jsem ho nosila na krku, ne v autě zavěšený na zrcátku.
''Jistě, že si můžeš otevřít okýnko, Clary. Dnes totiž můžeš všechno.''
''Netušila jsem, že mám dnes narozeniny...?'' Zasmál se. Byl to takový ten upřímný, pro mě sladký smích, který mi také hrozně chyběl. Ty hodiny, kdy jsme jen leželi na trávě a smáli se tomu, jaké tvary se dají vidět v mracích, které plují po obloze. Ale jsem zpět. V plné síle.
''Ne, srdíčko. Mám pro tebe dárek na uvítanou, víš? A krom toho, musíme tvůj návrat pořádně oslavit! Tohle je neuvěřitelně významný den, Clar.'' Přikývla jsem, protože jsem to cítila stejně, i když to znělo divně. Nechci dárky na uvítanou, ale oslavit to, že jsem konečně se bráškou... to zní jako fajn plán.
''Hele, Barney ti jedno schoval,'' Jonathan vytáhl z přihrádky malý dáreček, který byl - podle způsobu zabalení - od Barneyho. Barney byl tátův dávný kamarád, vedl ve městě malý obchod s cédéčky, nášivkami, hrníčky a plackami k nejrůznějším skupinám. My s Jonathanem jsme u něj v obchodě byli pečení, vaření - a jak už to bývá, tak jsme jako správní fanoušci vlastnili snad každou věc co nesla název, logo nebo obrázek našich oblíbených skupin. Malá odměna za to, že jsme Barneymu pomáhali.
Sundala jsem z toho drobného dárku zelenou mašli, natrhla jsem papír, ve kterém byl zabalený a strhla jsem ho. V rukách jsem držela poslední album od naší nejoblíbenější skupiny - Korn. Jak dlouho jsem je neslyšela? Skoro rok!
''Páni, Barney je zlato!'' vypískla jsem radostně. Takový je život, když se svět otáčí k té slunečnější straně, která mi byla v posledních měsících odpírána.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 7. října 2014 v 20:33 | Reagovat

Četla jsem Mistra tak, jak byl dřív a jsem moc ráda, že jsi zase začala psát. Změna příjmení mi nevadí, přijde mi, že tohle zní i líp. A jinak - úžasná kapča, jako vždycky, budu číst všechny další, pokud nějaké budou a doufám, že budou. A je super dozvědět se zase něco z Clařiny minulosti, co tam ještě nebylo. Jen tak dál. XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama