Deník jedné Černé příšerky (15.12./14)

15. prosince 2014 v 16:39 | Clara Black |  Něco jako deník

Nevěřila jsem, že bych s deníkem ještě někdy začala, ale přeci jenom. Věci se mají tak, že si deník musím psát, protože jinak totiž ztratím jakýkoliv pojem o realitě ve svém životě. No... a tak mě tu znovu máte. Jen musím ještě říct, že vás nikdo nenutí tohle číst, ale budu ráda, když se vyjádříte. Někdy je totiž jediný komentář k tomuto tématu jako záchrané lano, plamínek naděje, co pohladí po duši.




Už se zase chci uzavřít před světem a jen ležet v knihách, jako bych byla v nějakém filmu, ne ve skutečném světě. Zjistila jsem velice nepříjemnou věc, která absolutně obrátila věci na jiný konec, o kterém jsem ani netušila - a jen posílila mojí nedůvěru k lidem. Pozitivem ale je, že se snad daří obnovit vztah s babičkou. Ne s tou, s kterou bydlíme, ale s maminkou mojí mámy. Je fakt, že dokáže hrozně snadno ranit a občas do mě pořád jen rýpe a už hodněkrát mi vyčítala spoustu věcí, ale musí na tom něco být, že? A taky že je. Snaží se mě vyburcovat, což bohužel nefunguje... ale rozhodně to není tak, že by mi chtěla ubližovat. Tohle si zapisuji jako velice kladnou poznámku.
Co je ale horší je fakt, že opět zjišťuju, že prostě nemám přátele. Wolfie je pořád stejná - dokud skáču jak ona píská, všechno v pohodě. Ale já nejsem loutka, nebo mazlíček. Nebudu poslouchat na slovo jen proto, aby se na mě nenaštvala. Není žádná královna a já její poddaný, abych dělala přesně to, co po mě chce. A o Milenne vím najednou tolik, jako bych ji znala už od dětství. Řekněme, že jsem jí nahlédla do duše. A děsí mě to.

V současné době je Fantom (přezdívka) jediný člověk, jehož přítomnost bych si skutečně moc přála. Když jsem minule byla naštvaná, zoufalá a deprimovaná, dokázal mě i přes hloupý facebook rozesmát jedinou poznámkou - že pokud mě daná osoba štve, že jí může psát výhružné zprávy, že je v tom dobrý. Díky němu je mi teď o něco lépe, když procházím obdobím, kdy se snažím zapomenout na Pošťáka. Ah, no jasně! Jak to dopadlo s Pošťákem? Všechno vypadalo nadějně, snad jsem se do něj i zamilovala, on tvrdil, že mě má rád a takový věci - a nakonec se mnou přestal mluvit. Když jsem to už nezvládala, z náhlého popudu jsem si ho vymazala z přátel a nakonec jsem si všimla jeho krásného stavu na profilu (náhodou, nejsem stalker) - že je zamilovaný. Chlapi kolem mě jsou strašní lháři, bože... asi vážně budu amazonka.

V noci jsem měla skutečně velikou náladu psát. Podívala jsem se na pár filmů - Kill Bill, Kill Bill 2 a Requiem za sen a dostala nápad na psaní, ale nezačala jsem. Nějak se mi navzdory tomu, že jsem měla náladu, psát nechtělo. A nutit se do toho jsem opravdu nechtěla, takže jsem nakonec k páté hodině ráno jednoduše notebook zaklapla a šla spát s myšlenkami na život a smrt. A psychiatrii. Ráno jsem nevstávala, vstala jsem až v půl jedné, jak mi bylo příšerně. Deprese dokážou neuvěřitelně protivné věci, ačkoliv to jistě není jejich záměr, že?

Je večer a já bych měla pomalu začít ožívat, ale nějak k tomu nedochází. Příšerně mě bolí svaly na zádech, trochu mě bolí ruka a je mi na svalení se do postele. Ne kvůli fyzické úvavě, jako spíš té psychické. Navíc stále nemůžu vstřebat fakt, že se teta rozhodla nám každému dát k Vánocům jako dárek dva tisíce. Jsem strašně zaseknutá, pokud jde o peníze a věci, tohle si nedokážu představit, natož aby to byla realita. Vždycky mě obklopovaly děti, co dostávaly co chtěly - a pak jsou tu bratranec se sestřenicí, kteří každý rok dostavají dárky snad za deset tisíc, takže se jim dárky sotva vejdou pod jejich obrovský stromeček do obýváku. Vlastně ani Vánoce nechci, nemám je ráda. A to už mají být příští týden. Kdyby u nás byly Vánoce takové, jako je malují v televizi, měla bych je ráda. Zbožňovala bych je, odpočítávala bych dny celý rok, ale je to jen den, který má být kouzelný - a místo toho je jen plný lží a přetvářky. Možná si to jen namlouvám, ale pořád slyším babičku a tátu, jak se na Vánoce ošklivě hádají... a krom toho, jindy stejně nejsme spolu. Však já s rodinou ani pořádně nežiju, nemůžu. Nedokážu to. Ale opět budu muset nasadit tu nadšenou masku a dělat, že se mi vůbec nechce brečet. I když... má to i pozitivum. Už od včerejška, kdy jsme s mámou pekly perníčky (a nakonec jsme dělaly i pizzu, mňam!) můžu chodit ujídat perníčky. To je veliké a sladké pozitivum!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Fey Fey | Web | 15. prosince 2014 v 17:22 | Reagovat

Když jsem se zapisovala do AFFS, psala jse, že nejraději čtu Deník jedné Černé příšerky, takže jsem neskutečně ráda, že jsi zase začala psát. :-)

Co se týče babičky - něco podobného mám já s mámou. Nechce mi ublížit, ale často si připadám, jako by mne... i šikanovala (?)

Dříve jsem také měla s přáteli problém, na základce všechni byli... tak sobečtí a nepřející. Měla jsem jen jednu jedinou kamarádku, která se se mnou nepohádala. Ostatní měli přátele jako majetek - už jsi ohraná, jdi pryč. A po nějaké době tě chtějí zase u sebe... -_- Po přestoupení na střední se několik věcí změnilo a rozhodně jsem ráda, že se to má jinak.

Taky jsem přemýšlela, že budu amazonka. Jen jejich 'tradice' mi přijdou... až moc tyranistické. :-D Ale tak, proč ne... Říká se, všechno se má zkusit. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama