Nema 7. kapitola (2/2)

30. ledna 2015 v 0:00 | Azzie |  Nema
Neuvěřitelné. Poslední kapitolu (nebo spíš polovinu kapitoly) téhle povídky jsem na blog přidávala někdy v září, proto jsem se to rozhodla co nejdřív napravit. A rovnou musím připsat - část, která je psaná kurzívou je podle mých vzpomínek, takže asi není žádným velkým překvapením, že mě tahle kapitola stála nejednu slzu... Co se ale týče obecně Nemy, tak doufám, že se bude na blogu zase objevovat častěji, protože mi její psaní dost pomáhalo už dřív, takže uvidíme, jak se mi ji bude dařit psát. Krom toho se vám celkem líbila, nebo alespoň na začátku, takže by to mohlo i někoho z vás potěšit :-)


''Nemo? Nemo.'' Čísi hlas se mnou zacloumá jako zpětná vlna, která mě zaplní ochromujícím pocitem ohrožení. Polekaně sebou trhnu, zatím co si nevědomky zarývám nehty hluboko do kůže na zápěstí. Cítím, jak se mi nepatrně chvěje a šponuje se, jak se mi nehty pomaličku noří do jejích záhybů, téměř jako bych se nedokázala ovládnout a znovu se podvolila starým démonům, aby nade mnou znovu získali moc. Když si to uvědomím, rychle si jednou rukou prohrábnu vlasy, jako kdybych nic z toho nikdy neudělala.
''A-ano?'' odpovím trhaně. Hlas se mi značně třese, tak jako pokaždé, když se příliš dlouho toulám ve svých myšlenkách. Tentokrát je to ale jiné, zašla jsem mnohem dál. Dál než kdykoliv před tím. Jako bych se dokázala odrazit od útesů svých obav a přeplavat oceán bolesti, co v sobě stejně jako každý odsud skrývám.
''Jsi v pořádku?'' Až teď si uvědomím, že je to Kass. Položí mi ruku na rameno, mírně jej stiskne a starostlivě se na mě podívá, jako by se jí podařilo proniknout skrz moje imaginární hradby, jaké kolem sebe už dobrých pár let stavím proti lidem, co mi jen neustále ubližují svým neuváženým chováním. Oklepu se chladem a pohlédnu Kass do očí. Copak můžu říct pravdu? Nemůžeš, ozve se ve mě tichý vnitřní hlas, a já velice dobře vím, že má pravdu. Nemůžu. Nikdy jsem nemohla - a nikdy to nebude stejné. Lidé se nemění, stejně jako strachy.
''Jo, jsem v pohodě. Jen jsem se trošku zatoulala v myšlenkách,'' odpovím spěšně, zatím co se ochromeně zvednu ze židle, ke které jsem byla do posledních několika vteřin jako přibitá. Celá tahle situace mě jistým způsobem znervózňuje, možná spíš děsí, i když se snažím si to nepřipustit. Všichni na mě hledí zvláštním způsobem, buď ve mě vidí zrůdu, nebo chudinku, jako by nic mezi tím neexistovalo a já musela přesně zapadnout do jedné z těch ošklivých škatulek. Nepřipadám si ale ani jako chudinka, ani jako... zrůda. Myšlenka na zrůdné bytí mě nutí se hluboce zamyslet. Někdo, kdo ničí svoje okolí a jen ubližuje je zrůda, nebo ne? Lidé jsou v podstatě zrůdy, každý se svým způsobem nějak prohřeší natolik, aby se dal označit za zrůdu, u některých jsou to vážnější věci, u jiných jsou zase lehčí. Vesměs ale víc připomínáme fantazijní bestie, než nadřazenou rasu, co by měla vládnout nad planetou, o čemž svědčí i stav našeho domova-
''Nemo.'' Jakmile místností projede babiččin hlas, celá se roztřesu. Důvodem, proč jsem celou druhou terapii prosnila je hned o dost jasnější - pokoušela jsem se dostat natolik hluboko do myšlenek, abych nemusela vnímat její slovní výpady ohledně toho, jak hrozné je, že jsem dohnala svojí matku k práškům. Skloním hlavu, špičkou boty přejedu po podlaze a podívám se jí do očí. Jako bych se dívala do očí skutečnému ztělesnění ďábla v podobě postarší dámy s krátkými blond vlasy, elegantní šálkou a botami na nízkém podpatku. A že tak skutečně ďábel vypadá. Alespoň v mém pekle ano.
''Tak terapie skončila, copak... potřebuješ, babi?'' Přeměří si mě jedním ze svých nemilých pohledů, jako by se jí nelíbil můj přístup k ní, ačkoliv jsem ZATÍM nic špatného neřekla, cosi zamumlá směrem k sestře a chytne mě za ruku, aby mě odvedla do společenské místnosti, kde se dělají návštěvy.

''Nemo. Důvod, proč jsem tě navštívila je,'' začne melodramaticky, než si nuceně povzdychne. Její smysl pro zbytečné protahování rozhovorů mě nervuje, ale kdykoliv se jí pokusím jen naznačit, aby konečně řekla, co má na srdci, vyletí jako čert z krabičky, což mě naučilo jednoduše držet jazyk za zuby - alespoň v tomhle případě to pomáhá.
''Jednoduše řečeno, chce tě navštívit otec. S tvou matkou jsme mu říkaly, že to není dobrý nápad, ale on si stále jen dál vytrvale mlel svou o tom, že jsi jeho dcera...'' Náhle se mi z uší vytrácí babiččin hlas a já vnímám to, jak se mi ztrácí podlaha pod nohama. Židle, na které sedím se zdá být vratká a podivně měkká, skoro jako by mě neudržela, zatím co se moje hlava mění na neuvěřitelně těžký balvan. Pokouším se nadechnout, ale cosi mi v tom brání. Zároveň cítím, jak se mi z očí nezadržitelně řinou slzy, jak se mi v hlavě vybavuje náš jediný hovor z doby, kdy jsem byla na psychiatrii.

''T-tat-ti?'' Sotva mluvím, hlas se mi třese jako při záchvatu, zatím co mi řasy a tváře smáčí záplavy slz. Neslyšela jsem jeho hlas po celý týden, ale připadá mi to jako naprostá věčnost. Ihned se mi vybaví malé plyšové srdíčko, které mi po matce poslal. Okamžitě se mi stáhne srdce a já se nedokážu ubránit před dalšími slzami.
''Ahoj,'' řekne tichým, ale klidným hlasem, který mě až podivně uklidňuje. Už cítím, že kvůli pláči sotva dýchám, ale přesto se rychle odhodlávám k tomu, abych mu řekla o tom, jak moc mi na něm i přes to všechno, co se mezi námi po celý můj život stalo, záleží.
''T-tati, já... mám t-tě hrozně moc r-áda, já-'' začnu, ale slzy mi už víc nedovolí mluvit. Z druhé strany mého stařičkého mobilu se ozve hluboké povzdychnutí a já okamžitě cítím, jak se mi srdce tříští na kusy.
''Nechtěl jsem, abys brečela-'' poví otráveně a já zpovzdálí slyším, jak volá matku k telefonu, že už na to jednoduše nemá nervy. Nemá nervy na svojí dceru. Nemá nervy na moje city. Nemá nervy na mojí slepou lásku, protože mě sám rád nemá. Nemá rád svojí dceru. Proto ji nikdy nepřijel navštívit. Slíbil to, ale nedodržel. A když na něj matka naléhala, vytáhl staré plyšové srdíčko, co jsem mu onehdy na jedné pouti darovala k narozeninám. Mobil mi vyklouzne z ruky a já se zhroutím na zem.

''Nemo? Nemo!'' Babiččin hlas zní ustaraně, ale stále ke mě přichází podivně zpovzdálí, jako by ode mě byla strašně daleko. Pomalu se skloním ke stolu, hřbetem ruky si otřu další příval slz ze tváří a položím si hlavu na křiklavě žlutou plastovou desku stolu. Srdce mi bije až v krku, ale sotva ho vnímám, stejně jako svoje plíce, co lapají po vzduchu. Chvíli tupě zírám na svojí zjizvenou levou ruku, než se mi před očima objeví mžitky a já se sesunu ze židle na zem.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Fey Fey | Web | 30. ledna 2015 v 8:37 | Reagovat

Pokaždé když čtu tuhle povídku, tak se málem rozbrečím.
Neuvěřitelné...

2 Lillen Blake Lillen Blake | 30. ledna 2015 v 13:48 | Reagovat

Nevím, co vís k tomu dodat... ten příběh je tak magický, že všechna slova, co bych vyřkla, by byla nepatřičná...
takže, prostě...
SEM S DALŠÍM DÍLEM, BUDU ČEKAT! :)

3 Hermi Hermi | Web | 31. ledna 2015 v 11:21 | Reagovat

No výborně! Slíbená další kapitolka Nemy!  Je to sice dost depresivní (hlavně ta část psaná kurzívou je dost smutná) a lituji tě, že jsi musela něco podobného prožít a tak, ale každopádně je to krásně napsané jako vždycky a já se těším na další kapitolu a doufám, že bude brzy.

4 Abigail Abigail | Web | 3. února 2015 v 21:41 | Reagovat

Je to opravdu magický příběh....Přitahuje mě k sobě, čím dál víc, kolikrát na něj vzpomínám...Těším se na další =)

5 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 9. února 2015 v 16:08 | Reagovat

Konečně další díl této povídky, těšila jsem se na ni :)! Občas, když čtu Nemu, je mi do pláče... Je strašně krásně, dojemně napsaná, mám tenhle příběh moc ráda... Všechna na přirovnání a tak... Je mi líto, že sis prožila něco podobnýho :/. Chtěla bych, aby se ti nikdy nic takového nestalo, ale to už nejde ovlivnit... Tak jenom ti přeju, aby ti teď už bylo líp, byla šťastná, zdravá a lidi tě měli jen rádi, protože ty si to opravdu zasloužíš :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama