Aktuality, růžové vlasy a trocha úryvků (25.2.)

25. února 2015 v 13:52 | Azzie |  Něco jako deník
Neustále sbírám fotky do deníku, ale nakonec se nikdy nedostanu k tomu, abych ho sepsala. Netuším jestli je to záležitost lenosti (celkem ironie, že?) anebo čehosi jiného, co nemůžu identifikovat, ale prostě to tak je. Dnes jsem se výjimečně dostala k tomu, abych se do deníku vůbec pustila, ačkoliv fotky vůbec nemám připravené - takže dnes žádné určitě nebudou, bohužel. Chtěla bych je ale připravit na příště - a věřte mi, je jich fakt hódně. (Měla bych ale říct, že přeci jen vlastně nějaké budou, jen to budou... no, budou)

V posledních dnech je na blogu zase trošku pusto. Důvodem je moje únava (nespavost) a nepříliš dobrá nálada. Upřímně jsem teď jednoduše jednak na blog absolutně neměla náladu, ale hlavně když už jsem se k němu dostala, nutila jsem se - a o tom blogování zkrátka není. Dělám to nejen protože mě to baví, ale protože mi to i pomáhá, ale někdy na mě prostě padne stín depresivního mraku a padnu radši do postele, než k blogování. To se zkrátka stává.
Co se týče neblogového života jsem na tom tak nějak... apaticky. Většinou. Například včerejšek byl hrozně moc fajn, dokud nedošlo na večer a já zase nepadla v záchvatu deprese do postele. Což mě přivádí k tomu, že pro vás přeci jen tedy nějaké ty fotky mám, ačkoliv to nejsou fotky, jaké obvykle do deníku dávám. Abych zahnala svoje deprese (a taky špatná nutkání) jsem si udělala radost trošičku šílenou věcí. Koupila jsem si růžovou barvu na vlasy, takže mám teď ''nové'' vlasy. Asi nemusím říkat, že jsem z toho tak nadšená, že jsem skákala skoro pár metrů vysoko. A kupodivu to nikomu nevadí - i když proč taky, když ty vlasy vypadají spíš jako by byly červené, než růžové. Ale i tak... hrozně se mi líbí.




Foceno webkamerou, takže podle toho taky vypadá kvalita. A jo... možná tam je troška růžové barvy znát, ale pořád to připomíná víc červenou, alespoň když se na ty vlasy teď podívám. Každopádně se mi skutečně moc líbí, je to taková lehce šílená změna, ale moc mi pomohla. Skvěle mi zlepšila náladu a cítím se líp. Navíc jsem vždycky chtěla růžové vlasy! (A toho výrazu si nevšímejte)

Taky jsem si začala psát klasický deník. Milenne mi poslala pěknou černou knížečku s tvrdými deskami, kterou pro deník teď využívám, ačkoliv jsem tam teď pár dní zase nepsala. A stalo se toho hrozně moc. Skoro mám až nutkání všechno napsat, ale tak nějak jsem se vrátila ke svému introvertnímu já (což je v jasném rozporu s tím, že si tu píšu deník, ale beru to skoro jako trénink, abych se úplně neuzavřela) a upřímně se i trošku obávám toho, co by z mojí upřímnosti mohlo vzejít. Celé dny jsem teď byla doma (což není žádné překvapení), hrála Star Stable Online (tohle je bez komentáře, hrozně mě baví hry s koňmi a změna od nějaké zabíjecí hry k něčemu pozitivnějšímu a veselejšímu není rozhodně na škodu) a pokoušela se psát. Slovem POKOUŠELA myslím to, že jsem toho moc nenapsala. Ale projela jsem si Writer a našla pár zašitých perel o kterých jsem ani netušila. Pod pojmem perel myslím povídky, co jsem si myslela, že jsem nezačala psát. A tak tady jsou:

(Bílá a vykoupení) Měsíční svit se hladce zrcadlil na hladině malého jezírka, jež zdobily rozkvétající lekníny s křehkými květy. A ona tam jen klečela, s bledou tváří, na kterou dopadalo ještě bledší měsíční světlo a plakala. Byla bledá. Tak bledá, že vzdáleně připomínala křídově bílé okvětní lístky růží, které pomaličku rozkvétaly u hřbitovní brány. Slzy jí pomaličku stékaly po porcelánových tvářích a jemně čeřily část klidné vodní hladiny v jezírku, až se květy leknínů nepatrně nakláněly k hladině, jako by se toužily jejího hmotného smutku dotknout a pohltit ho. Smrt ji tehdy pozorovala zpovzdálí, tiše posedávala na jedné z nepříliš udržovaných laviček. Seděla v naprosté tichosti, ukrytá ve stínu stařičké smuteční vrby, jako zdánlivě nezvaný host.

(Povstanu) Pohřební průvod vyšel mdlými kroky směrem ke hřbitovu. Smuteční píseň se se svou žalostnou harmonií mísila se zoufalými vzlyky pozůstalých dam oděných v černém, jejíž tváře zakrývaly černavé šátky, pod kterými skrývaly své kanoucí slzy, co připomínaly tichou povodeň způsobenou ztrátou blízkého. Ztrátou, jež způsobila takovou trhlinu v jejich srdcích, že už nikdy nemohla být ničím vyplněna. Ten pocit prázdnoty jim sžíral poraněné duše, na které ona hrozná tragédie v mžiku zaútočila.

(Vyslov moje jméno) Naklonil se nad ni a vytřeštil na ni svoje krví podlité oči. Pokusila se ucuknout, ale neměla šanci mu jakýmkoliv způsobem odporovat. Pokoušet se o odpor bylo už samo sebou projevem naprosté hlouposti, která ji v té chvíli ochromila. Jakmile prohlédl její snažení, napřáhl ruku a vší silou ji udeřil hlavy.

(V moci krále) Úsvit. Zlatavý kotouč vycházející na stříbřitou oblohu, vyhánějící hvězdy s měsícem do šera, skýtající poslední známky noci. Šedavá oblaka na nebi, která nabírají ty nejrůznější barvy jako výkřiky mocného vítězství dne nad nocí, jakmile slunce přebere vládu nad celou oblohou. Noční květy se uzavírají a dávají prostor nové formě krásy, co jako diamanty padá z nebes, aby zkropila zemi a stromy s rostlinami.
Jeden z těch vlahých nebeských diamantů mi dopadne na tvář, až přivřu oči. Řasy se mi mírně zatřepetají v tichém tanci ranního vánku, jak mě vítr obejme svou hravou silou, která přenáší vůni nočních květin po celé zahradě. V takových chvílích se cítím svobodná. Zapomínám na okovy povinností a oddanosti, které mě neustále svazují, poutají a dusí. Jedině noc nabízí chvíle volnosti, nenuceného smíchu a radosti z tajemného ticha, které narušuje pouze velice tichý zpěv korun stromů, co pějí o tajemstvích, která les jako mlčenlivý pozorovatel našich životů zná.

Bosky jsem prošla orosenou trávou, naposledy se ohlédla na les a nebe a prošla honosnou bránou, zdobenou železnými květy a ornamenty. Boty v jedné ruce, noční květiny v druhé, takhle jsem prošla kolem nehybně stojících stráží za branou do zahrady. Nádvoří je touto dobou prázdné a tiché, jenom dvě služebné v tichosti připravují výzdobu na slavnosti. Jakmile jsem okolo nich prošla, vrhly na mne své potemnělé pohledy a srdce se mi stáhlo v dojmu, že snad vědí, jak se cítím. Takové myšlenky mne obvykle netrápí, ale jejich pohledy byly jiné, než obvykle bývají. Pohrdání se změnilo v cosi, co nemělo daleko k upřímné lítosti proudící přímo od srdce. Snad konečně pochopily, jak moc mě můj úděl v tomto domě tíží.
Rychle jsem vyběhla schody, nazula si boty, které jsem si zde odložila a vydala se směrem ke královým komnatám.


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | E-mail | 28. února 2015 v 21:47 | Reagovat

Já tomuto stylu vlasů moc nehilduji, když je to růžová a tak, ale tobě ti sluší. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama