Nema 8. kapitola

2. února 2015 v 0:00 | Azzie |  Nema
Noční deprese, ošklivé vzpomínky a nespavost, tadá! Máme tu další kapitolu Nemy. Což mi připomíná, že od teď už můžete Nemu najít i na Wattpadu, navíc s neskutečně krásnou obálkou, kterou vytvořila úžasná Eloran z blogu Thousand Lives. Co se týče Nemy celkově, tak mě v posledních dnech opravdu chytla, takže o to víc mě potěšily reakce z vaší strany na facebooku, když jsem psala, že se objeví brzy na blogu. Jen doufám, že vás kapitolami nezklamu.


''Co se stalo?'' Doktorův hlas jakoby ke mě znovu přicházel z obrovské dálky, jak mě vlastní myšlenky táhnou pryč, naprosto odlišným směrem, než jakým stojí on. Chvíli mám pocit, že za mnou volá, abych ještě neodcházela, ale jeho slova mi nedávají vůbec žádný smysl. Nikam neodcházím, jsem stále tam, kde jsem byla před tím. Jen se vznáším mírně nad zemí, jako by se z mojí bolesti staly křídla - a moje myšlenky byly jejich hnacím mechanizmem. Tak to je. Aby anděl znovu vzlétl, musí se povznést nad svojí bolest a přetvořit ji v křídla. Překrásná křídla, která budou růst společně s bolestí, budou ji pohlcovat a přeměňovat na něco nádherného, co obrací černou barvu v bílou. Teprve tehdy anděl dosáhne prvního z mnoha vrcholů, než se dostane blízko k nebi. K domovu.

''Její babička za ní byla na návštěvě, něco jí říkala. Celkově nevypadala moc nadšeně, ale muselo ji to dost rozrušit,'' odpoví další vzdálený hlas a já se ze všech sil pokusím otevřít oči. Víčka mám jako z olova, jsou příliš těžká, než abych je se svým minimem sil dokázala zvednout, ale nakonec se mi je podaří přesvědčit. Pomaličku otevřu oči, snažíc se přivyknout si na zářivé světlo, co mě obklopuje. Připadám si jako bych došla na samý konec svojí cesty, jako bych konečně dorazila k onomu tunelu, propletla se jím a ztratila se ve světle na jeho konci. Jakmile mě jeden z mnoha paprsků zářivého světla uhodí do očí, prudce je zavřu. Pod víčky mi stále září žlutavá zář, ale nejsem si jistá, jestli je to světlo, nebo jen jedna z mnoha halucinací, které sem tam mívám.

''Dobrá. Bylo by dobré, aby u ní někdo zůstal. Sestra o všem ví, takže zajdu za paní Wintersovou. Zvládneš to tu?'' Ozve se neurčité zavrzání, jakýsi zvuk souhlasu a následuje tiché klapnutí podrážky bot doktorových bot. Znovu pomalu otevřu oči a zamžourám kolem sebe. ''Je pryč?''
''Takže jsi vzhůru! Dost jsme se o tebe báli, nikdo netušil, co s tebou je. Jak se cítíš, Nemo?'' Určitý důraz, který přidá při vyslovování mého jména mě přinutí na něj krátce pohlédnout. Jeho tvář stále působí přátelsky, v očích má klidný a mírně ustaraný výraz, ale já stále nedokážu najít důvod, proč ho ničit svojí přítomností. Pomaličku se zvednu, opřu se o velký polštář na svojí posteli a pohlédnu z okna. ''Kdy začalo pršet?'' zeptám se, jako bych jeho otázku vůbec neslyšela. Není vůbec důležité to, jak se cítím - alespoň pro něj ne. V jeho světě je můj stav důležité jen zjistit a zaznamenat, případně stabilizovat. V mém světě to tak snadné není, ačkoliv musím udělat jen jednu věc. Přijmout ho. Přijmout fakt, že nežiju, ale přežívám, jako bych každý den zažívala na novo všechny strasti a bolesti, jak se mi vracejí nejrůznější vzpomínky na věci, se kterými se zkrátka nedokážu vyrovnat. Je to jako bych měla nějaký blok, co mi neumožňuje se pohnout dál.
Zaujatě sleduju drobné kapičky stékající po skleněné okenní tabulce, když mi Kyle položí ruku na rameno.

''Nemo. Co se tam v té společenské místnosti stalo?'' Přítomnost jeho ruky na mém rameni mě zneklidňuje, ale nemám dostatek odvahy na to se ošít, nebo nějak dát najevo, jak moc je mi proti srsti, když se mě někdo dotýká. Okamžitě se mi vybavuje vzpomínka na rodinnou oslavu, kdy moje druhá babička slavila šedesáté narozeniny. Přijela teta, strýc i s dětmi a tetina maminka. Pamatuju si, jak moc jsem se polekala, když mě chtěla tetina maminka vidět. Vždycky jsem z ní měla jistým způsobem strach, trvalo to už od dětství. Byla příliš přímá, ostrá a otevřená, děsilo mě to. Když mě potom viděla v nepříliš dobrém stavu, raději se už neptala. Načež si babička vynutila společnou fotografii vnoučat a já se ocitla se svou šestiletou sestřenicí a bratrancem v podivném uskupení, kdy mě držel kolem ramen. Nedokážu z hlavy vyhnat jeho výraz, tu nechuť, když mě měl podle babiččiných slov vzít kolem ramen. Nechtěl se na mě ani podívat, natož aby se mě dotkl. Což jen podporovalo odporný rostoucí pocit bezcennosti, jaký jsem mívala vždycky, když byli někde poblíž. Bratranec je naprosto dokonalý, sportuje, závodí, zpíval ve sboru a hraje na klavír. Dokonce i pozadu! A copak umí naše chudinka Nema? Je zdatná v kresbě a malbě, umí zpívat - dokonce i muzikálové a částečně i operní písně - a píše celkem slušné povídky. Ale copak by Nema mohla obstát proti dokonalému dítěti, které políbila múza již při narození? Odpověď je tak jasná, jako oslepující světlo vycházející zpoza mraků po dešti. Nemohla.

''Nemo, mluv se mnou. Prosím.'' Kyleův hlas zní mnohem naléhavěji. Odtrhnu pohled od okna a pohlédnu na něj jedním ze svých prázdných pohledů. ''Co chceš vědět? Proč jsem omdlela? Abys to mohl jít říct doktorovi a on mi předepsal další prášky, doporučil další terapie a cpal mi to, že se musím otevřít, protože všechno sama neunesu?'' Chtěla jsem mu to vmést do tváře, začít se s ním hádat, ale můj hlas zní nelidsky klidně. Smířeně. Odvrátím od Kylea pohled a tiše si oddychnu.
''Nic z toho neudělám, pokud si to nepřeješ, ano? Ale mluv se mnou, opravdu tě prosím. Není to přeci kvůli mě, ale kvůli tobě. Tak mi dovol tě vyslechnout, pomoct ti alespoň tak, ano? Každý někdy potřebuje, aby vedle něj někdo jen seděl a on mohl vědět, že mu skutečně naslouchá-''
''Že není sám,'' odvětím automaticky a doplním ho. Jeho slova mě svým způsobem zarážejí, ale dávají smysl. To, co řekl dává smysl. Je to jedna z věcí, kterou jsem neustále opakovala svým takzvaným přátelům - pokud jsem zrovna neříkala, že jsem tu pro ně ve dne i v noci. Chtěla jsem, aby věděli, že nikdy nebudou sami. Že pro ně budu oporou pokaždé, když mě budou potřebovat, ale i kdyby ne - že s nimi budu pořád. Z jejich strany to ale nikdy neplatilo.

''Dovolíš mi, abych ti naslouchal?'' Zhluboka se nadechnu a přikývnu.
''Tak o čem jste mluvily? Vypadala jsi rozrušeně už když jsi odcházela z terapie,'' odvětí tiše a já pokývnu vedle sebe na postel na znamení, aby se vedle mě posadil. Když se vedle opatrně posadí, plaše se na mě podívá, jako by si chtěl být opravdu jistý, že se nemá zase postavit a být připravený na odchod.
''Přišla za mnou kvůli tomu, že mě prý chce navštívit otec,'' začnu a znovu se zhluboka nadechnu, protože cítím, jak už se mi do očí nekontrolovatelně hrnou první slzy. ''A já a otec spolu... moc nevycházíme, víš? On si prostě přál mít jinou dceru, někoho se skutečným talentem, co něco dokáže a neskončí jako cvok v blázinci-'' Najednou si mě přitáhne k sobě a než se stačím polekaně odtrhnout, obejme mě. Lehce mě hladí po vlasech, zatímco mu bez ustání pláču v objetí. Jeho přítomnost mě stále zneklidňuje, ale jakýmsi jiným způsobem uklidňuje, jako by mě chápal, nebo se o to alespoň pokoušel.
''To je mi moc líto, Nemo. Vím, že ti moje lítost nijak nepomůže, ale vím jak ti je. Znám to,'' pošeptá mi a dál mě hladí po vlasech. Po očku pohlédnu zpět na okno, které vypadá, jako by se na něm odrážely moje slzy.




 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 3. února 2015 v 21:27 | Reagovat

WOW. Už dlouhou jsem tuhle povídku nečetla. Je to úžasná kapitola. Sice se mi ze začátku četla o trošku hůře, ale nevadí, ten styl psaní se mi líbí. =) Už se moc těším na další. Je to úžasná a procítěná povídka. Ještě se mrknu na ostatní kapitoly, abych si osvětlila děj, co jsem pozapomněla...

2 Carling Carling | E-mail | Web | 6. února 2015 v 14:51 | Reagovat

Ta povídka je prostě úžasná! Nejraději bych Nemu taky objala, utřela slzy a povídala si s ní o její samotě.
Přesně si nám popsala Nemin stav a mě osobně to skoro rozbrečelo. :)
Potřebuju další kapitoly! Nema je jako moje osobní droga, útěk z reality...

3 Azzie Azzie | E-mail | Web | 6. února 2015 v 14:57 | Reagovat

[2]: To mě vážně moc těší. Nema je v podstatě z velké části založená na mých vzpomínkách a samotná postava Nemy je celkově podle mě, proto na mě ohlasy v tomhle případě působí mnohem víc, než u jiných povídek. Moc si toho vážím, děkuji za komentář :-)

4 Mirimë (Karolína Kahounová) Mirimë (Karolína Kahounová) | Web | 9. února 2015 v 16:18 | Reagovat

Těším se na další části téhle úžasné povídky :) Nema je mi sympatická, i když mi je jí zároveň líto... Ale nemůže za to, co prožívá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama