Život z postele (2.3.)

3. března 2015 v 0:40 | Azzie |  Něco jako deník
Skoro už mám pocit, že žiju život z postele. Někdy mi ani hodiny a hodiny spánku nestačí kvůli obavám z nespavosti, která mě občas souží, takže si připadám skoro jako sova. A jak se s každým měsícem blíží moje narozeniny, klepu se víc a víc. Nechci aby mi bylo osmnáct. Vůbec se na to necítím. Na druhou stranu mají ale osmnácté narozeniny jednu obrovskou výhodu - žádné další návštěvy zubaře. Bože, jak já zubaře nenávidím!




Minulá noc byla děsivá. Opět se mi spustila krev u ucha, takže jsem nechtěně vyplašila Milouška - a ten se zřejmě polekal natolik, že začal opravdu rozrušeně plašit po kleci. Když jsem rychle rozsvítila, tak jsem zjistila že mu vypadly letky na pravém křídle - takže teď ten chudáček nemůže létat. Po cca půl hodině uklidňování se celkem zklidnil a když jsem mu chvíli zpívala, dokonce usnul. Na tohle jsem si ho zřejmě naučila už když jsem si ho přivezla domů - zvykl si na můj hlas a některé melodie ho uspí skoro jako ukolébavka.

Tak nějak se prochroustávám Annou Kareninou. Výrazem prochroustávám nemyslím to, že by mě nebavila, nebo že by se mi špatně četla, čte se mi výborně a neskutečně mě baví, ale mám teď zřejmě čtecí blok. Naposledy jsem tuším dočetla Hrej férově a od té doby jsem nedočetla žádnou knížku. ŽÁDNOU. Jen jsem začala číst Serenu a pak Annu Kareninu. Spěchá mi tu na přečtení strašně moc knih a já se skutečně snažím, ale nejde to. Do čtení se nutím asi stejně tak moc, jako do blogování, což všechno jen skvěle podrývá. Mnohem radši teď dělám věci, u kterých prostě nemusím přemýšlet, nebo alespoň nejsou nějak... podnícené čímsi, co mě do nich nutí. Například chození ven. Část včerejšího odpoledne jsem strávila nejen u sledování Switched at Birth a moc dobrou pizzou (a že byla skutečně dobrá, zvlášť pak na zlepšení nálady) ale byla jsem venku. Nějakou dobu jsem posedávala u potoka, houpala nohama ve vzduchu nad vodou, potom jsem se brodila potokem, hledala sklíčka... a pár jsem si jich odnesla. Taky jsem našla tmavě modré vybroušené vajíčko ze skla, je to teď můj nový poklad. A jak nad tím tak uvažuju, tak mě pomalu chytá pocit návratu do dětství. Jako malá jsem tam chodívala často s babičkou, když jsem se od ní ještě nemusela odtahovat. Dřív jsme tam ještě po x letech měly tajné místo, kde jsme si schovávaly kamínky, co se nám líbily - než celé okolí potoka zruinovali naši bohatí sousedé kvůli ohradě pro koně. Osekali stromy u potoka (včetně stromů, na které jsem už od malička ráda lezla a sedávala na nich, poslouchala zpěv ptáků a šum potoka) a naše tajné místo už není ani zdaleka tajné. Dřív byl celý potok chráněný nejen houštím, ale i stromy. Potom co tam ale vtrhli sousedé už tam není nic, než holé kmeny, spousta naplavenin ze záplav a osekané dřevo. Celá ta situace mě neustále pobuřuje, protože to bylo místo mého dětství, ale nic s tím stejně nenadělám.
Chtěla bych si najít nějakou činnost, u které bych nemohla přemýšlet, byla bych natolik zabraná do toho, co dělám, aby se moje myšlenky alespoň na chvíli utišily, ale nemůžu na nic přijít. Dopoledne jsem strávila skoro dvěmi hodinami zpěvu nejrůznějších písniček, co mi přišly do hlavy - Think of Me z Fantoma opery, Seven Devils, Dog Days, Cosmic Love - všechno od Florence and The Machine, Shelter od Birdy, Bring Me to Life od Evanescence... cokoliv co mě napadlo. Chvíli to zabíralo, ale nic netrvá věčně. Navíc mě neustále sužují myšlenky na to, co jsem v poslední době zjistila, nebo si uvědomila. A že se skutečně nejedná o nic, co by se mi líbilo, natož aby mi to cokoliv ulehčovalo - což mě přivádí k večerní vážné debatě s matkou.
Nejsem v žádném případě zvyklá se lidem svěřovat, natož jim říkat věci, které mě trápí. O to víc bylo těžké se matce svěřit s mým zhoršeným stavem a ještě jednou věcí, která můj život ještě o něco převrátila. Sice obojí vzala moc dobře a nezlobila se, ale jsem si jistá, že zbytek rodiny na to takový náhled mít nebude. Tomu všemu pak dominuje fakt, že včera mamka měla bouračku. Nebyla nijak vážná, ale kdyby se prý nějak pořádně neopřela koleny o sedačku, tak by asi... vyletěla ze sedadla. Když mi to řekla, začala moje fantazie fungovat na plné obrátky - viděla jsem ji s rozbitou hlavou na vnitřní straně předního skla, všude krev a měla zlomený vaz. Bože.

Otáčím list. Hraní Star Stable (jiná hra, kde se nezabíjí by mě asi nebavila, navíc mám ráda koně) mě celkem baví, pomáhá mi, ale chtělo by to něco jiného. Kreativního. Nedávno jsem dostala nápad na malbu, ale myslím že to spíš pojmu kresbou, protože mě malování v posledních měsících nějak nebaví. Kdo ví, třeba se nakonec znovu pustím do kreslení, mohlo by to pomoct. Co mi teď ale dělá největší starosti je návštěva doktorky v Liberci, protože rozhodně nebude nadšená novinkami, co pro ni mám. Díky bohu je to ještě alespoň deset dní daleko - takhle si budu moct ještě užít alespoň pár dní v relativním klidu a šokovaně lapat po dechu u svých oblíbených seriálů ve snaze zahnat vzpurné myšlenky.


Už jsem říkala, že nesnáším Reginu ze Switched at Birth? Pro ty, co nepřeloží název jej prostě přeložím - Vyměněny při narození (oficiální český překlad je ale Záměna). Hlavní hrdinky jsou Bay a Daphne. Byly vyměněny, nebo chcete-li prohozeny při narození. Celá situace se ukazuje na světle až po cca sedmnácti letech, kdy se rodiny obou děvčat setkávají a proplétají, čímž se komplikují životy všech okolo. Zatím co temperamentní Bay má pocit, že neslyšící Daphne zabírá její místo v rodině se ostatní potýkají s řadou nejrůznějších nepříjemných i hezkých situací, kde samozřejmě nechybí drama, smutné chvilky, vtipné hlášky, a jak už to bývá, tak i láska. Osobně jsem ze začátku hrozně chtěla vidět dohromady Daphne a jejího kamaráda Emmeta (jak se to jméno píše skutečně nevím, omlouvám se). Emmet stejně jako Daphne neslyší a je to skutečně sympaťák. Na druhou stranu jsem ale zase změnila názor, když se dal dohromady s Bay, ale... uvidíme. Co mě ale skutečně překvapilo je fakt, že jsem tam narazila hned na dva povědomé herce. Bratra Bay hraje Lucas Grabeel, který hrál v Muzikálu ze střední, a jeden další herec je mi povědomý tuším ze Stmívání. Svět je tak malý...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kate Kate | E-mail | 6. března 2015 v 16:34 | Reagovat

Jsem ráda, že je tvoje mamka v pořádku. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama