Azreel, 1. kapitola

13. května 2015 v 0:00 | Azzie |  Nema
S psaním Nemy si dávám pauzu. Naprosto jasnou, nutnou pauzu, protože teď opravdu netoužím po tom nimrat se ve svých vzpomínkách a minulosti, proto raději hledím vpřed - a tak vám přináším druhou část Nemy, která se odehrává trošku v budoucnosti, tím pádem se setkáváme s trošku starší Nemou v jejím přirozeném prostředí, ne v Sunny Hill. Na druhou stranu tu ale nebudou spoilery na Nemu (pomineme-li jeden maličký detail, který se ještě může změnit) a jelikož jsem se opravdu rozhodla přesedlat na současnější verzi Nemy, vznikla Azreel - význam názvu poodhalím už v samotné kapitole.

Prakticky vzato bude Azreel mnohem reálnější, braná podle skutečnosti s minimálním nerealistickým zásahem. Tak trošičku mě k tomu inspirovala Sophie Van Der Stap, protože až si tohle budu po čase číst (a budu mít všechno za sebou) bude to jako pohádka :-D Budu moc ráda za každý komentář! :-)


Nedokážu si představit jinou formu přežívání než tu, jakou zažívám. V tomhle ohledu jsem naprosto bez jakékoliv představivosti, můj ošoupaný mozek mi zkrátka nedovoluje o takových věcech přemýšlet. Zjevně už na normální život už také rezignoval, ačkoliv musí niterně vědět, že po něm stejně dál toužím. Opravdu moc bych si přála být normální, žít si obyčejný život. Chodit do školy, možná bych mohla i na vysokou, kdybych dodělala střední - a pak hezky do práce. Vždycky jsem snila o tom, že bych měla vlastní kancelář, nebo něco podobného. Místo toho ale trčím doma ve svém pokoji, který se kolem mě jen víc a víc stísňuje, jako by mě každou chvíli měly rozmačkat stěny. Ta představa se mi částečně líbí, ačkoliv nemám ponětí proč. Zřejmě v tom bude fakt, že už takhle dlouho nevydržím. Mezi životem a nuceným přežíváním je totiž vskutku drastický rozdíl.
Ohlédnu se na otevřené okno, kam jsem před hodinou postavila drobnou, bohatě zdobenou vázičku s rozkvetlou větvičkou jabloně, kterou mi dala babička. Jsem z toho ryze nervózní, dala mi i koblihu a tvarohové buchty, o které se mám prý podělit s otcem. Ani jedno mě příliš neláká, ačkoliv jsem doslova dravá, pokud jde o sladké. Tvaroh mám ráda, stejně tak koblihy, ale to gesto se mi hrubě nezdá. Téměř mě zachvacuje pocit, že se mě pokouší vykrmit, ale to je jen slušná pitomost. Co jsem se vrátila z ústavu jsem sice nějakou dobu docela drasticky hubla, ale v posledním měsíci to je spíš naopak. Z mé vysněné (a podle normálních lidí skoro až anorektické) váhy se stává hodně nereálné přání. Se svými sto šedesáti čtyřmi centimetry si jako dvacetiletá a padesátikilová holka připadám jako sumo. Zvlášť pak při svých krutých pohledech do zrcadla - tehdy se odvracím s takovým odporem, že se mi to zdá až nemožné, jak moc se nenávidím. Pokaždé se ve mě ozve hlodavý hlas, který mi říká, že nejsem hezká. Nejsi hezká, říká ten hlas. Nejsi a nebudeš, Nemo. Taková už zjevně jsem. A taky hloupá a nešťastná, ale to už je věc druhá.
Podobné myšlenky mě sužují snad padesátkrát do dne, ačkoliv jim pokaždé hrdinně čelím s imaginárním štítem a mečem v ruce. Hodlám se toho všeho zbavit, třeba to nějak zabít, ale hlavně aby to bylo pryč. Chci aby to zmizelo. A pokud se toho zbavit nedá, zmizím já sama. Jiná možnost není, to už jsem po osmi letech muk uznala jako všeobecně známý a krutě pravdivý fakt.

Zoufale se pokouším psát, abych zaměstnala svoji neposednou mysl. Co jsem propadla krizi identity mám veliký problém se soustředit na nejrůznější činnosti, u kterých se dá přemýšlet. Základní kámen úrazu je ale u toho, že přemýšlet se dá naprosto u všeho, pokud to tedy člověk dokáže. V až takové míře lidi nezkoumám, spousta detailů mi neustále uniká - a s nimi i odpověď na otázku, jak moc lidé přemýšlejí. U čeho přemýšlejí. Já se neustále koupu, spíš utápím v myšlenkách - a to ať už dělám cokoliv. Naprosto cokoliv. I u hloupého česání vlasů musím neustále přemýšlet, protože jsem tak doslova naprogramovaná. Moje oblíbená doktorka tvrdí, že je to jasný dar, ale já to vnímám spíš jako prokletí. Neustále mě zaměstnávají myšlenky týkající se naprosto absurdních věcí - život, smrt, filozofie - cokoliv. U filozofických otázek je ale moje nucené přemýšlení fascinující, přirozeně bývám zaujatá tím, co nedokážu až tak snadno vyřešit. Faktem ale je, že ani vyřešení filozofické otázky, na kterou by někteří lidé hledali odpověď celkem dlouho, mi často netrvá ani hloupou minutu. Po vyřešení i té nejtěžší možné otázky se nakonec vždycky zákonitě vrátím k myšlenkám na smrt, která mě fascinuje ze všeho nejvíc. Obecně to asi bývají věci, co nás děsí, nad kterými nejvíc přemýšlím. A také mě nejvíc fascinují, strach mojí fascinaci dodává abnormální sílu, která svojí absurditou vládne snad všem mým myšlenkám. Myšlenky jednoduše tvoří celý můj šedavý svět. Určují mi směr, jakým se vydat - třebaže ne fyzicky.
Moje podivná snaha zaznamenat svoje myšlenky ale opět troskotá u přemýšlení. Psaní mě prakticky po většinu času příliš nebaví, nebo mě spíš nenaplňuje - ale přesto se mu opakovaně pokouším věnovat. Musím, spíš potřebuju, nějak vyplnit svojí vnitřní prázdnotu a vytvořit si nějaký psychický harmonogram, který mi pomůže se kompletně nezbláznit. Nepropadnout panice. Nebo taky strachu, depresi a podivným činnostem.

Z dalšího přemýšlení mě vytrhne ostrý ptačí křik, proto se rychle otočím ke kleci, kterou mám postavenou hned vedle svého hlavního pracovního stolu, kterému vévodí budík se zastaveným časem, a samozřejmě namakaný notebook, co znamená moje veškeré spojení s vnějším světem.
''Copak, ptáčku?'' pronesu bezděky, naprosto vytržená z kontextu. Ten malý opeřený uličník nedokáže vystát to, když mu po jistou dobu nevěnuju veškerou svoji pozornost. Přesto ale perfektně vyplňuje nejen prázdnotu a zlověstné ticho mého bezpečného koutečku, ale především mi dělá společnost, když už nemám Amadea. Po návratu domů jsem si ho, samozřejmě, vzala s sebou - po půl roku s námi spokojeně bydlel, než zmizel. Rok jsem seděla u okna a vyhlížela ho, jestli se nevrátí, ale nevrátil. Samozřejmě jsem ho hledala, volala jeho jméno a plakala, když se neukázal, ale po čase jsem jednoduše ztratila naději, že bych ho ještě někdy uviděla. Také se už neukázal. Nadobro zmizel, proto moji vnitřní prázdnotu teď vyplňuje malé, barevně opeřené stvořeníčko s pořádně proříznutým zobáčkem.
Ptáček ke mě v klícce popojde a změří si mě kritickým pohledem. Úplně v hlavě slyším jeho slova: Jak si to představuješ? To sis opravdu myslela, že se jen tak nechám ošidit? Tse! Koukej se mi věnovat! Sice nepředpokládám, že kdyby mohl, tak by něco takového řekl, ale podle náhlého křiku, který na mě uraženě spustil jednoduše hádám, že by to bylo něco podobného.
S nepatrným pousmáním se přiblížím ke kleci a udělám jediné zahvízdání, které dokážu - napodobeninu ptačího švitoření. Neumím pískat ani hvízdat, ale tohle ptačí švitoření nebo hvízdání mi přirozeně jde. Zřejmě to bude mít co do činění s tím, že ptáky miluju - a už od malička jsem se je jako vesnická holka pokoušela napodobovat. O to víc mě pak těší, že se ten zvuk u mého milovaného ptačího společníka uchytil, často si takhle povídáme.
Chvíli se mlčky pozorujeme, přičemž na mě otáčí všemožně svoji maličkou, žlutou hlavičku, než začne tiše a s opravdovou něžností švitořit. Zaujatě ho poslouchám a věnuju mu ten nejláskyplnější pohled, jaký svedu - načež mě ještě oblaží svým vyšším, intenzivnějším zpěvem, než ze sebe udělá opeřenou kuličku. Chvíli na to složí hlavičku pod křidélka se záměrem spát. Tiše si pro sebe zpívá, mírně se pohupuje - zatímco spokojeně stojí na jedné nožičce.
Když usne, pomaličku se vrátím ke svým pokusům o psaní. Není to nic významného, spíš jen opravdové pokusy, ale především deník. Deníková terapie mi dřív moc pomohla, ale se zjištěním že jsem na světě i přes fakt, že mám rodinu, úplně sama, mě prakticky ničí. Stále jsem v jistém, ale velice nepatrném kontaktu s Kyleem, ale to nic neznamená. Má svůj vlastní, dost komplikovaný život. Navíc má práci, dokonce i přítelkyni - proto je naprosto jasné, že mu nezbývá čas na bývalou pacientku a ''kamarádku''. Skoro určitě na mě zapomněl, tak jako všichni ostatní v tom lepším případě. Možná to je dokonce přesně to, co chci, pomyslím si v pokušení tu myšlenku rozvinout. Zapomenutí. Pokud by na mě všichni zapomněli, dostavil by se mi částečný duševní klid. Nikdo už by mi neubližoval, protože bych pro všechny byla naprosto neviditelná. Na druhou stranu bych ale zažívala neskutečnou bolest ze samoty. Ty nejsi sama. Tichý hlas v mojí hlavě mě znovu vytrhne z iniciativního přemýšlení, jako bych přesně to potřebovala. Ty nejsi sama. Já jsem tu s tebou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Abigail Abigail | Web | 13. května 2015 v 21:59 | Reagovat

Sice je škoda, že si dáváš pauzu, ale chápu to. Je to divné, ale význam názvu mi stejně nějak nedošel, snad to nevadí, Nebo možná došel jen o tom ještě nevím. =D Jinak je to úžasná kapitola, i když z ní mám takové smíšené pocity líbila se mi. Těším se na další =)

2 Terka Terka | Web | 17. května 2015 v 17:53 | Reagovat

Přijde mi, že je to jenom tvůj deníkový zápis v "knižní" formě. Když čtu tvoje deníkové zápisky, je to úplně to samé, jenom ne takhle napsané. Neumím si představit, jakou zápletku sama sobě vymyslíš. Nejsem si jistá, jak moc dobře je, když takhle píšeš o sobě, protože je jasné, že se buď během děje vylepšíš a nadělíš si daleko zajímavější život, než skutečně máš, nebo budeš naopak nad svým životem srdceryvně kňourat. Být tebou se držím deníkových zápisků. Ne že bys nepsala dobře, ale tohle je pro mě prostě moc egocentrické.

3 Azzie Azzie | E-mail | 17. května 2015 v 19:03 | Reagovat

[1]: Ta pauza v praktickém důsledku vlastně nic neznamená, protože se k Nemě vrátím a vlastně pryč ani není, ale stále je to pauza. Co se týče názvu, časem to vypluje, neboj :-) A moc děkuji za komentář!

[2]: Předem bych chtěla poděkovat za komentář i tvůj názor. Jak vidíš, moc často se mi nestává, že by se někdo se svým názorem ozval - a o to víc mě těší, když se takhle někdo ozve. Co se týče toho psaní, tak to vlastně má jen jeden jediný význam - terapie. Netuším kolik si toho z mých klasických deníkových zápisů přečetla, ale nechodím do školy, bojuju s depresemi a dalšími věcmi, co do komentářů psát nechci. Zkoušela jsem všemožné věci na odvedení pozornosti, zlých myšlenek a tak, ale nejvíc se mi osvědčilo psaní. Pravdou je, že mě klasický deník už psát jednoduše nebaví. Něco mi v něm neustále chybí a mám nutkání pořád něco vypouštět, třebaže je to podstatné. Tahle forma psaní mi ale dokonale vyhovuje v tom ohledu, že se tím nejen dostávám z toho, co mě trápí, ale taky je to něco, co po sobě zanechám - a až budu jednou v pořádku (což skutečně doufám, že se uzdravím) tak si to všechno budu moct přečíst a poučit se z toho. Chápu, proč to zřejmě působí egocentricky, taky mě to napadlo, ale je to skutečně jakési forma terapie. Krom toho se mi samotná Nema, která byla z valné části smyšlená, ale jen obohacená o jisté prvky ze skutečnosti, dost ze začátku osvědčila, takže jsem se časem uchýlila k tomhle.
Každopádně ještě jednou díky za komentář a názor, opravdu si toho moc vážím :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama