Tisíc podob Mistra, 22. kapitola

24. května 2015 v 0:00 | Azzie |  Tisíc podob Mistra
Když řeknu, že po roce přidávám novou kapitolu Tisíc podob Mistra, není to žádná ironie. Opravdu. Je to sice naprosto šílený, ale je to celý rok, co jsem tuhle povídku nepsala. Opravdový rok - poslední kapitola je z 16. 2014. ŠÍLENÝ. Na druhou stranu se to ale dalo prakticky očekávat. Netuším co jsem před rokem v té době dělala, ale čím dál jsme se v Mistrovi pohnuli, tím méně lidí ho četlo až... ho nečetl skoro nikdo. To mě skutečně naprosto zlomilo, vzhledem k tomu, jaký ohlas na začátku měl. (A ne, opravdu nepíšu jenom kvůli tomuhle.)
Teď jsem se k němu ale (skutečně) po roce vrátila s tím, že jsem původně plánovala začít od začátku, ale začátek jsem nakonec znovu přehodnotila a tak místo toho pokračuju v druhém díle. Nějak jsem nad tím x hodin přemýšlela a celkem se těším na těch pár záludných chvílí a zvratů, co jsem si tak dlouho schovávala v rukávu. So... TpM bude skutečně pokračovat. Otevřeně ale přiznávám, že by mě jakákoliv zpětná vazba, komentář, nebo náznak toho, že to tu někdo OPRAVDU ČTE, moc potěšila.


Pošmourné ráno. Sotva otevřu oči, udeří mě síla pevně stabilní reality, co na mě posledních několik let doléhala s až děsivou pravidelností. Ráno co ráno se probouzím s tím samým pocitem zděšení, jako by relativní klid noci nemohl vydržet alespoň o pár hodin déle.
Zamžourám do ostrého slunce a tiše zakleju, když se vedle mě Seth nepatrně pohne a zakryje mi dlaní oči. ''Zvykneš si.'' Nechápu jeho narážku. Zvyknu si na co? Na to, že jsou moje rána pokaždé stejná, depresivní a vzbuzují ve mě zakomplexované myšlenky ohledně smrti a těch nejmorbidnějších věcí, co jsem kdy měla možnost prozkoumat? Všechno to muselo zjevně souviset s hloupě silným světlem pronikajícím skrz tmavé závěsy, skoro jakoby ani žádné v místnosti nebyly. Připadám si naprosto nechráněná, bezmocná. A to zpropadené světlo skoro až zdůrazňuje moje vnitřní pocity, co se s každou vteřinou derou víc a víc na povrch. I tak jsem ale zůstávám relativně klidná. Zatím.

Krátce na to se Seth vyhoupne z postele a závěsy roztáhne. Jakmile mě do očí udeří další dávka slunečních paprsků, otráveně jsem vztyčím prostředníček a znovu zakleju. I přes slušné sebeovládání mě dokážou rozčílit pekelné maličkosti, jako třeba ranní světlo. Když se Seth jen tiše zasměje, přetočím se na druhý bok a zabořím hlavu do polštáře s myšlenkou na to, že pokud se jen přiblíží s podobně pitomými úmysly, umlátím ho svojí falešnou nohou. A bůh ví, že jsem toho doopravdy schopná.
''Zapouštíš mi tu kořeny, nebo se mi to jenom zdá?'' Jeho hlas ke mě přichází odkudsi z dálky, jak už díky pohodlné posteli a dostatku tepla pomaličku přestávám vnímat. Přesto se ale částečně pootočím jeho směrem, abych odpověděla.
''Když už, tak maximálně kořen. Ale ne,'' odvětím stroze a otočím se zpátky. Spánek. Toužím jen po spánku. I kdyby jen po pár zanedbatelných hodinách, stále by to byl spánek, po kterém aktuálně bažím ze všeho nejvíc na celém světě. Nic jiného v tu chvíli neexistuje, kromě Sethovy podivuhodně blízké společnosti.
Pomalu se ke mě zezadu připlíží a lehne si hned vedle mě. Zhluboka se nadechne, odkašle si a pohladím mě po vlasech. Tiše jsem zavrním.
''Pořád se zlobíš kvůli té záležitosti s Johnem?'' zeptá se. Ačkoliv na mě nemůže vidět, lehce jsem zavrtím hlavou. Vztek už mě přešel, posunula jsem se k fázi přijímání. Není divu, že mě považovali za zrádkyni. S jejich pokřivenou logikou bych viděla jako zrádce asi každého, kdo by se jen vyplížil z domu, ale to je ani v zásadě neomlouvá. Cítila jsem se vůči nim loajální od té zatracené chvíle, kdy jsem se rozhodla, že tu hloupou hru přežiju. Že si uříznu vlastní nohu, abych jim to dokázala. Moje loajalita zřejmě ale nebyla až tak jasnou, za jakou jsem ji považovala. Zřejmě proto tolik ranili moji pevně vystavěnou sebedůvěru.
''Ne, nezlobím se.'' Hlas mám mírně zastřený, jak mizí do rozpačitého ticha, ale nemám nutkání něco zatajovat. Vždycky bylo něco, o čem ostatní nevěděli a já to tajila, tentokrát to ale byla čistě záležitost absence sdílnosti. Nepotřebuju mu dodávat to, co se skutečně děje. Vlastně se na to ani nezeptal, není tedy důvod se svěřovat s nadbytečnými detaily, co by ho stejně jen rozčílily. Místo toho raději přivřu oči a nechám ho, aby mě hladil po vlasech, což ve mě vyvolává pocity sentimentality. Zbožňuju to. Ty chvíle, kdy ke mě je něžný a chová se relativně normálně. Přesto mě to uvnitř jistým způsobem děsí, protože díky tomu má možnost zakrýt svoji skutečnou tvář. Možná jsme dokonce uvnitř stejní, stejně zvrácení. Odporní.
''Ted s tebou ještě bude chtít mluvit o Johnovi,'' prohodí skoro mimochodem. Jeho ruka přejíždějící po mých vlasech mě ale tak dokonale ukonejšila, že mi další krutě reálný problém prakticky unikne. Alespoň na chvíli jsem dostala možnost zase snít. Snít, než přijde skutečná noční můra.


Po několika hrnečcích kávy jsem si připadám dostatečně při smyslech na to, abych se odvážila jít za Tedem. Ještě před tím, než jsem ale vztáhnu ruku ke klice do jeho pracovny, si odchytím Setha.
''CO přesně je v tom deníku?'' zeptám jsem se. Jeho tvář viditelně potemní, skoro jakoby se mi bál odpovědět. Chvíli nervózně postává na místě, žmoulajíc si rukáv lehce pomuchlané černé košile.
''Fízlové by to označili za důkazní materiál. Fotky, zápisy, záznamy. To všechno by bohatě stačilo na to usvědčení dost značnýho množství brutálních vražd, že by si to někdo odseděl na dobrý dvě stovky let, pokud by nedostal trest smrti.''
''Kdo z vás si proboha vedl úchylnej deník o-'' odmlčím se, hledajíc to správné slovo, ''-ty víš čem?''
''Moje rodina. Ale teď už jdi, promluvit si můžeme později.'' S těmi slovy mě postrčí ke dveřím a já bez váhání vejdu dovnitř. Ted po mě vrhne kradmý pohled, ale když zahlédne můj výraz, přátelsky se usměje.
''Prosím, posaď se.'' Tahle věta nikdy nevěstí nic dobrýho.


''Už jsem řekla, že s Johnem nemám nic společnýho,'' zopakuju tvrdě. Připadám si jako při hloupém výslechu. Všichni se mě neustále ptají na ty samé otázky v očekávání, že konečně kápnu božskou a přiznám se k něčemu, co jsem neudělala. Jejich nedůvěra ve mě skoro jakoby rostla, houstla a bobtnala. Stejně jako moje vnitřní napětí.
Rozmrzele zapíchnu svůj pohled do stařičkého koberce, jehož rudá barva už se pod vlivem let používání vytrácí. Skoro v tom koberci vidím svůj život - pošmourný jako každé moje ráno, ale zároveň blednoucí a prošoupaný. Doslova mi mizí pod rukama, jako voda protékající skrz prsty. Jen je to pěkně krvavá voda.
''Claro.'' Tedův hlas je hluboký, s podtónem vysokého dramatu. Nepohlédnu mu ale do očí, přestože se to ode mě očekává. Nadále hypnotizuju starý koberec s myšlenkami na to, jaké by asi bylo někoho v místnosti ubodat nožem na dopisy, co leží ledabyle pohozený na masivním pracovním stole.
Kuch. Jedna rána do týla, druhá do spánku. Kuch, kuch. Bodnutí přímo do krkavice, pomalu se spouštějící proud krve spočine na mých vlasech a já si na moment připadám jako nový člověk. Kuch. Tedovo tělo se bezvládně hroutí k zemi, na ten starý a pošmourný koberec. Konečně by alespoň získal zpět svoji původní jasně rudou barvu, krev by se o to postarala.
''John se už roky pokouší najít způsob, jak se mi pomstít. Nenávidí tuhle rodinu víc, než kdokoliv jiný. A jestli se ti jen třeba zmínil, co plánuje-'' Upřu na Teda pohled. Má starou, vrásčitou tvář a šedavé vlasy. Moje představování jeho vraždy končí v okamžiku, kdy se naše oči střetnou a on svoji řeč dopoví pohledem. Musel se ti o něčem zmínit, Claro. Nebo nám něco tajíš. Možná obojí, možná nic.
''Nic neřekl, a nejsem s ním spolčená, jasný?'' Přidávám na intenzitě hlasu, výrazněji artikuluju. Matně si uvědomuju, že se moje neodbytná touha někoho zabít znovu vrací, třebaže ji vnitřně popírám. Pohled mi rychle padne na nůž na dopisy, ale rychle tu myšlenku zaplaším. Ještě nejsem v té fázi, kdy bych lidi zabíjela z čistě animálního popudu. Ještě ne. Zatím mám ještě alespoň nějakou dávku zdravého rozumu. Nezbláznila jsem se. Ne úplně.
''Potřebujeme, abys nám řekla pravdu.'' Tehdy mi svět zrudne před očima. Nepatrně nakloním hlavu k rameni, přivřu oči a vydechnu. Vztek se mi pomaličku rozlévá žilami a hučí mi v hlavě, skoro jako přívalový déšť doprovázený bouří. Zprudka na Teda pohlédnu a zavrčím.
''Zabíjela jsem kvůli vám lidi,'' syknu tiše. Vlastní hlas mi přijde hrubě cizí, ale sotva to vnímám. Ten fakt mi naprosto jasně uniká kamsi do ticha, kde se schovává na později, aby mě strašil. Měním se, vím to. Oni ale ještě ne.
''Usekla jsem si kvůli vám nohu!'' Tentokrát už křičím. Můj náhlý, vzteklý hlas se roznáší pracovnou a zpětně ke mě doléhá s ještě větší naléhavostí a ráží, než s jakým jsem ho vypustila. Ted sebou znatelně cukne v očekávání čehosi horšího, co by mohlo přijít, ale já utichnu.
''Nikdo tě neobviňuje-'' Jonathan. Pokoušela jsem se jeho přítomnost ignorovat, ale tím, že na mě promluvil se znovu prozradil. Prudce se zvednu z křesla a chytnu ho za tričko, načež ho křečovitě sevřu roztřesenými prsty.
''Neobviňuje, hm? Z kohopak se nám tu stal lhář, co? Přišel si za mnou, nevěřil mi a teď tvrdíš, že mě nikdo neobviňuje? Lháři.'' Jeho temně hnědé oči na mě hledí nejenom s vepsaným šokem, ale také s lítostí. Lituje toho, že mě zbil. Lituje i toho, že mi nevěřil? Co ho přimělo změnit názor? Hlavou se mi honí tolik otázek, že je nestihnu ani všechny zaregistrovat.
''Nevěříte mi? Fajn. Potom byste se asi měli zeptat Johna, on by vám jistě moc rád potvrdil to, že mě nenávidí stejně moc jako vás. Kdybych mu byla na dosah, zabil by mě dřív, než bych mu stihla nějak pomoct. Ale to je zřejmě naprosto zbytečný vysvětlovat někomu tak zabedněnýmu, že si nedokáže ani udělat pořádek ve vlastním domě a potřebách.'' Jsem rozzuřená. Než se stihnu nějak zarazit jednu ze svých násilných myšlenek, seberu ze stolu nůž na dopisy a vrazím ho Tedovi do ruky. Okamžitě vykřikne bolestí a překvapením.
''Teď už máš racionálnější důvod mě považovat za zrádkyni,'' procedím skrz zuby, když mu pohlédnu do šokované tváře. ''Naserte si. Oba.''


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hermi Hermi | Web | 26. května 2015 v 14:21 | Reagovat

Omg! To snad ne! Já už jsem ani nedoufala...! Nemůžu uvěřit, že znovu pokračuješ v TpM! Já tu povídku miluju i přes tu morbidnost. Nebo možná kvůli ní. Zdá se mi to, nebo se z Clary postupem času stala zlá, sprostá a vražedná mrcha? Je úžasný pozorovat tu změnu v povaze. Taková v prvním díle nebývala. Jako vždy úžasná kapitola. Jsem trochu dezorientovaná po tom roce, co jsem to nečetla, ale myslím, že se brzy zase vžiju do děje. Rozhodně nepřestávej psát - i kdybys tu povídku měla psát jen kvůli mně.

2 Azzie Azzie | E-mail | Web | 26. května 2015 v 18:05 | Reagovat

[1]: Musím říct, že mě tvůj komentář až abnormálně potěšil. Jak vidíš, tak jsi naprosto jediná, kdo se vůbec ozval, což zabolí vzhledem k tomu, kolik lidí se ozývalo dřív, ale... nechme to.
Taky jsem byla strašně dezorientovaná, v tom nejsi sama :-D Ono rok je rok, že. Každopádně budu určitě psát dál, už mám rozdělanou i další kapitolu - a děkuji za komentář, moc potěšil :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama